Válka, tohle byla válka, znělo Rabastanovi v uších, zatímco sebou nepokojně házel na posteli. Válka, válka si brala životy. Znovu se přetočil na bok, načež sebou trhnul a probudil se. Zběsile lapal po dechu a snažil se nevzbudit ostatní v pokoji.

Potichu vstal a položil chodidla na ledovou zem. Ani si nevšiml, že ho to studilo. Překročil koště a dres Jamese, obešel několik prázdných flašek, které tu zůstaly ještě po poslední oslavě, a otevřel dveře. Ty dovnitř vpustily trochu světla.

"Rabastane? Kam jdeš?" okamžitě se zarazil, už se mu povedlo někoho probudit.

"Jen nemůžu spát, potřebuju být chvíli sám," netušil, koho probudil, tak raději neoslovoval tu tmu před ním.

"Máš zase pocit viny?" tentokrát pochopil, kdo se ptal. Sirius, ten měl vždycky takové otázky. Sám o tom věděl nejvíc, pocit viny zažíval za své jméno každým dnem.

"Nevím," pokrčil Rabastan rameny. "Jak to má člověk vůbec poznat?" při svých slovech si ale škrábal levou ruku, takže Sirius ihned pochopil, která bije.

"To je v pohodě, Dorcas nás všechny vzala. Vždyť co je to za život?" vzdychl a nechal Rabastana, aby konečně odešel.

Smrtijed sešel schody dolů do společenské místnosti a chtěl si sednout ke krbu, ale už z dálky viděl, jak se odtamtud někdo zvedá. Poznal ji, poznal ji díky její levé ruce, která byla zkroucená, jako by nikdy po zlomenině nesrostla zpátky. Neudržel se a přešel k ní.

"Mrzí mě to, Dorcas," začal.

"Nemusí," zavrtěla hlavou dívka a usmála se. "Ty jsi na mě neútočil, naopak jsi tu vždycky, když se cítím mizerně. A to je poslední dobou pořád."

Rabastan věděl, že by se neměl cítit provinile, ale jeho kolegové ji takhle zničili. Sice žila, ale jak mohla skutečně žít s takovým zraněním? Musela opustit famfrpál, veškeré aktivity s přáteli, často některá kouzla nezvládala, lidé se jí stranili a denně poslouchala několik narážek. Z hvězdy Meadowesové se stala poražená troska.

"Půjdeš za ním?"

Dorcas pokrčila rameny. "Myslíš, že bych měla? Připadám si jako přítěž, jak by člověk mohl mít rád tohle?" ukázala na sebe.

"Promerlina, Meadowesová, už vím, proč jsi hrála famfrpál. Není při něm potřeba složité myšlení, že jo?" když ale Dorcas viděl, raději zavřel pusu a zkusil to znovu. Už to nebyla ta Dorcas, se kterou se mohl bavit tak tvrdě a která ho vždy odpálkovala, teď vyžadovala jemnější přístup. "Podívej, když tě má někdo rád, přejde to. Důležité není, jak vypadáš, ale jaká jsi. A i když ses očividně úplně zhroutila, Regulus by tě měl podpořit. Znám ho, udělá to, jen mu to musíš říct. Kluci nejsou chytrý, na to už jsi asi přišla, nedojde nám to snadno."

"Kluci možná ne, ale ty ano. Vždycky ti všechno dojde, čím to je?" vzlykla Dorcas.

Rabastan v duchu strnul. Zase brečela, nenáviděl to, nikdy nevěděl, co má dělat. Jeho tělo už ale automaticky Dorcas objalo. "Myslím, že všechno je dané jizvami na duši. Všechno se ti tam poznamená, ti více chápaví můžou mít sami duši roztříštěnou..." nedokončil, protože se zamyslel, jak by asi vypadaly duše jeho přátel.

"Odpoledne jsem se Lily ptala, jak to věděla."

"Jak věděla co?"

Dorcas se odtáhla a nakročila ke dveřím na chodbu. "Jak věděla, že tě má zachránit. Řekla mi, že podle očí. Bojím se do nich Regulusovi podívat. Možná bych ale měla. Nechci, aby skončil jako ti, kteří mi tohle udělali."

V tu ránu Rabastan věděl, že je rozhodnutá. Možná právě začala slepovat svoji duši zpět. Dorcas se vracela zpátky, po měsících její duševní nepřítomnosti konečně viděl trochu odhodlání, odněkud zevnitř se vynořila a začala zase žít, ne jen přežívat.

Rabastan sám se posadil ke krbu na její místo. Dá pozor, aby Dorcas nikdo nesledoval, heslo do Zmijozelu znala, dál už si musela poradit sama.

"Roztříštěnou duši?" opět byl vyrušen ze svého přemýšlení o ničem. "Myslíš, že ji máme všichni napadrť nebo ještě v někom zbývá celá?"

"Dneska se tu dveře netrhnout, neměli bychom všichni teď v noci spát?" obešel její otázku.

"Copak se tu dá vůbec spát?" zeptala se ho s ironií v hlase Donna a posadila se do vedlejšího křesla. "A ohledně těch duší bys možná mohl mít pravdu. Ti více chápaví ji mají zničenou. Třeba Emmelina nebo Marlene nechápou vůbec nic a za to by se měly dostat do nebe?"

"Nebe je jen pověra, nic takového není."

"A to víš nebo doufáš? Doufáš, že nic takového není, aby ses nemusel dívat, jak ti ona odlétá nahoru do obláčků, zatímco tvoje duše klesá, protože je na ní vytetováno Znamení?"

Nejednou za poslední dny pocítil Rabastan silnou touhu Donnu zničit. Nutila ho přemýšlet nad takovými věcmi, nad věcmi, které by Lily nikdy vědět nechtěla. Na druhou stranu byl za Donnu rád, nemusel ji před sebou chránit, protože ona věděla, jaký skutečně je. Lily viděla jeho světlou stránku, a tak to mělo zůstat, ale Donna znala jeho špinavá tajemství lépe.

"Není to Znamením. Je to smrtí, to ta nás táhne dolů. Jak se daří bratrovi?" navázal na první pohled zcela nesouvisle, Donna se ale zamračila.

"Těžko, jen špatně se smiřuje se svým místem v pekle. Není to fér, že za zabití Smrtijeda budeš cítit stejnou vinu jako za zabití normálního člověka. Nikdy nechci být bystrozorka, jenom to bolí a vlastně to z tebe dělá taky Smrtijeda, jen bez Znamení."

Rabastan kývl. Znal ten pocit. Pocit, kdy zabil a pak pochopil, co to udělal. "Je mi to líto. Tvůj bratr by neměl cítit to, co my. Není tak špatný, stejně jako ty."

"Víš, možná... Ale ne, to je hloupost."

"Co?" chtěl vědět Rabastan.

"Chtěla bych, abys s ním promluvil," vyhrkla Donna. "Ví o tobě, ví, že s tebou často mluvím. Chtěla bych, abys mu řekl všechny ty tvoje věci, aby pak rozuměl všemu morálnímu lépe. Je to nebelvír, cítí jen základy jako já. Vina, trest, dobro, zlo, to jsou naše pojmy. Nevidí za oponu, kterou bys mu mohl z očí strhnout."

Pro přátele by byl schopen všeho, měl to v barvách koleje dané. Donna byla kamarádka, i po tom všem si k sobě našli cestu, tehdy v nemocnici svatého Munga ji potkal i s jejím bratrem. A teď, každý večer spolu mluvili. Dříve jen jednou týdně, pak dvakrát a najednou se každou noc vracel sem, aby ji potkal. Přišlo mu, že rozumí každému slovu, které před Lily musel tajit. Nechtěl ji děsit, o Donnu nemusel mít strach.

"Rád to udělám. Nemyslím, že to pomůže, ale jestli mě o to žádáš, udělám to. Vždycky jsi tu byla, Donno. Možná jsi některé věci nesla špatně, ale byla jsi tu. Teď je čas ti to oplatit."

Donna se usmála. Už dávno k němu necítila nenávist. No a co, že byl Smrtijed. Ve světě byly i horší věci, Smrtijedi byli taky lidi. Někteří. A Rabastan zrovna ano. "Děkuju, pořád si vzpomínám na to, co jsi mi řekl. Odmítla jsem to, víš? Nebudu mít Znamení, ale do Řádu nikdy nevstoupím. Chci jednat podle sebe, podle situace a podle svého svědomí."

"Tak by to mělo být, Donn," usmál se na ni. "Každý z nás jedná podle někoho jiného, ale ty ne. Drž se toho, je to to nejcennější, co můžeš mít. Svobodnou vůli, kterou už jsme tu všichni ztratili."

"Já vím. Jednáš opatrně a podle Evansový, ani ona ale nemá svobodu, navzájem se omezujete a to není život. Počkám, až to pochopíš," zvedla se z křesla. "Zas zítra."

"Zítra," souhlasil tupě Rabastan a také se zvedl. Zamířil do pokoje, aniž by se rozhlédl, což mu také bylo osudným.

"Donna, můj příteli?" vystoupil ze stínů Remus. Tenhle trik se naučil od Narcissy. "Víš, že Lily to prozradily oči? Jak jí asi bude, až spatří, že v nitru toužíš po jiné?"

Rabastanovo srdce zase o kousek víc puklo. Na duši přistála další kila viny. "Mým úkolem je, aby si toho nikdy nevšimla. Chráním ji před dobrem i zlem, tedy i před sebou."

"Uvědom si, že tohle není řešení, Rabastane. Něco s tím udělej, než se to celé zvrhne. Nemám právo tě soudit, ale dovolím si jednu radu. Kdo byl první, nemusí být pravý. Když se ale unáhlíš, možná nakonec budeš litovat."

"To jsi mi zase poradil," zabrblal si pro sebe Rabastan, ale spolu s Remusem zamířil do ložnice. Remus měl totiž pravdu. Ve všem. Poprvé se měl Rabastan rozhodnout zcela sám a bez pomoci. Měl štěstí, že to viděl zrovna Remus, ten aspoň bude mlčet. Aspoň do doby, než se Rabastan dokáže rozhodnout.

Věnováno dokonalé autorce, jejíž povídka mě nakopla k sepsání trochu jiného shipu s Rabastanem, snad se líbí ❤