Ta holka z prváku ji dráždila. Možná to bylo tím, že jí poslední dobou dráždili všichni. Nervozita každým dnem stoupala, OVCE taky nebyly zadarmo a ještě k tomu musela strávit Vánoce doma s rodinou.

Tolik si přála zůstat v Bradavicích, ale jako by se proti ní svět spikl a donutil zažít nejhorší časy celého života.

Copak nestačilo, že se ráno pohádala s ostatními obyvatelkami nebelvírské ložnice?

Když jí po snídani Mary oznámila, že James měl ve všem pravdu a ona se skutečně chová nesnesitelně, přisvědčila jí Marlene a dokonce i Donna. Od té bolela zrada nejvíc.

Donnina bílá kočka se od zrzky dokonce odtáhla, aby držela se svou majitelkou. Byla to nevděčná stvoření plná zákeřné podlosti, nemohla se divit. Jako by něco bílou kočku a Donnu spojovalo dohromady, ale Lily nemohla přijít na to co.

Raději se zadívala z okna. Vlak ještě ani nevyjel. Mohla by vystoupit a domů prostě nejet. Přes Vánoce by si našla čas na brusle, když už jezero zamrzlo, nebo na obyčejné procházky ve sněhu. Stejně bylo k vzteku, že jezero zamrzlo až včera v noci, kdy už na něj neměla čas. Jistě jí to svět udělal naschvál.

Sněhulák postavený nakřivo od nějakých prváků jí dával sbohem, jako by se už nikdy neměla vrátit zpátky. A možná už neměla, kdo jen mohl vědět.

Navíc tu byl ten zatracený dopis. Věděli o ní všechno, každičký krok někdo sledoval a zapisoval. S kým mluvila, co říkala, komu věřila... Znali ji lépe než někteří přátelé.

Sázela na Blacka, ten určitě donášel skrze svého bratra v Nebelvíru. Navíc se tak divně koukal. Vzpomněla si, jak ho před několika dny přistihla při činu. Znuděně čekala na konec famfrpálu a klepala se zimou, otočila se za sebe, a tam na tribunách jen o tři řady nad ní, seděl Regulus Black. Sledoval ji, ale jakmile pochopil, že si všimla, obrátil pohled zase ke hráčům na obloze.

Tehdy se zvedla a odešla, později za to ještě dostala vynadáno od svých kamarádů. Prý je v ničem nepodpoří a ani ten hloupej famfrpál nedokoukala do konce. Nejhůře to nesla Marlene, jelikož za Havraspár hrála její nejlepší kamarádka Emmelina.

Vsadila by svoje pohodové Vánoce na to, že Regulus na ni donášel přímo Voldemortovi. Jak by to všechno jinak mohl vědět? V dopise se vyjádřil jasně. Slova byla uhlazená a příjemná, ale význam byl jasný. Přidej se, jinak zažiješ špatný časy, víme o tobě totiž všechno.

Nemohla říct, že by o tom aspoň na chvilku - v tom nejtemnějším okamžiku své existence - nezapřemýšlela. Přesto ale dopis spálila během včerejšího večera v krbu.

Ráno, aniž by komukoliv řekla o předchozím dopise, jí přišel druhý. Úplně stejný. Jediná změna byla na konci, přidal se tam nový řádek, který říkal, že má druhou šanci, když tu první tak nerozvážně spálila.

Začínala se bát. Nikomu to nechtěla přiznat, ale bála se i svého vlastního stínu. I kvůli tomu ji bezvýznamná hádka s kamarádkami tak rozhodila.

Kdosi zaklepal na okýnko kupé. Pousmála se a otevřela ho. "Blacku, chceš snad jet se mnou?"

"Nechci, abys vůbec někam jela, květinko, ale copak ti můžu zabránit?" zabral za zaseknuté okno a stáhl ho úplně dolů.

"Taky mě netěší, že jako jediná jedu domů, Siriusi," vzdychla. "Navíc kvůli Petunii."

"Já bych domů nejel ani za nic," prohlásil rezolutně. Lily si všimla, že sebou při tom trochu škubl. Položila mu ruku na rameno, ačkoliv se musela naklonit ven do zimy. Taky si všimla, že se přišel rozloučit jako jediný.

"Užijte si Vánoce," už nedodávala, že bez ní si je určitě užijou víc. "Jo a Siriusi," zarazila ho v odchodu, "dej si pozor na bratra. Možná vypadá jako svatoušek, ale není. Určitě není."

"To spíš ty," ušklíbl se. "Jede totiž taky domů. Hrad bude jenom můj!"

Lily se nuceně pousmála a s hlasitým bouchnutím zavřela okno. Zima v kupé nebyla ani z poloviny tak velká jako zima v jejím nitru. Tak Regulus chtěl válku? Měl ji tedy mít!

Zaslechla několik mladších studentů, proto popadla knížku a předstírala, že si čte. Dokázala to až do chvíle, kdy vlak vyjel a na chodbě se přestali hemžit studenti těšící se na Vánoce.

Vstala, odložila knížku a potichu se vyplížila ven z kupé. Po špičkách došla až k tomu, kde měl sedět Regulus spolu se svými přáteli. Pro jistotu si připravila hůlku, kdyby náhodou někdo otravoval, ale po chvíli přestala vnímat svět okolo a zcela se ponořila do hovoru zmijozelských.

"Myslíte, že se mi povede se jí někdy zbavit?" kdosi zněl frustrovaně.

"Co sis narazil, to máš. Měl sis líp rozmyslet, do čeho chceš zasouvat..."

"Zmlkni, Traversi!"

Lily nakrčila nos. Rozhodně se nebavili o tajných plánech Smrtijedů. Přesto ale poslouchala dál, kdyby se hovor stočil do nebezpečných končin.

"Nemáte hlad?"

"Ty máš vždycky hlad, už jsi jak ten z Nebelvíru."

Zbystřila. Ten z Nebelvíru, to už by mohli začít řešit lepší věci.

"Mimochodem, víte kterou z Nebelvíru myslím já?" ostatní se rozřehtali, zřejmě kdosi cosi předváděl.

"Ta je fakt dobrá. Jenom kdyby držela hubu," další výbuch smíchu.

Nepoznala, kdo byl uvnitř. Snažila se, ale neměla nejmenší šanci, sotva je znala.

"S dovolením, milánku," narazil do ní kus kovu, až Lily ucukla a vrátila se do přítomného světa ze světa v kupé vedle.

"Sakra," zaklela, když jí trocha čaje z konvice na jídelním vozíku pocákala. Čaj neuvěřitelně pálil na kůži, kde ji následně zastudila látka nasáklá čajem. Polít se v zimě bylo skutečné peklo.

"Můžu projít? Ráda bych prošla," mladá a trochu naštvaná žena se pokusila protlačit vozík úzkou uličkou kolem Lily.

"Tak si zalezte do toho kupé, ať můžu projet, ne?" vyjela na ni.

Lily by udělala cokoliv, aby se téhle chvíli vyhnula, ale bohužel už neměla cestu zpět. Chvíli se ještě tiskla na stěnu, než to vzdala.

Naštěstí ji zachránila souhra osudu, konstelace hvězd, nebo možná jeden chytrý zmijozel z onoho kupé, které se jako na potvoru nebavilo o smrtijedských věcech. Dveře do kupé se totiž otevřely a ven vyšel další člověk.

"Slyším vozík, podívám se," mluvil do kupé. Až pak se otočil na chodbu a všiml si Lily natisklé na stěnu jen kousek od jejich kupé s hůlkou připravenou. Bylo zcela očividné, že tam nebyla náhodou.

"Zůstanu chvíli na chodbě a počkám na něj, aby nás nepřejel," zavřel za sebou dveře a nezapomněl se do nich opřít, aby ti vevnitř neviděli, jak kolem projela naštvaná žena s vozíkem, která už pochopila, že kolem Lily se maximálně tak protlačí.

"Evansová," přešel k ní. "Na výzvědách?"

Až teď v něm Lily poznala svého nenaviděného spolužáka.

"Lestrange, přistižen při lhaní svým přátelům, kteří," ušklíbla se, "zaráží, kam nemají."

"Dozvěděla ses velice cenné informace, až si říkám, co s tebou teď udělám? Předhodit tě jim by byla škoda," mávl rukou ke kupé, "tak je to asi na mně."

"O mém osudu nerozhoduješ!"

"Máš ten pocit? Já myslím, že jsi mi docela vydaná na milost," připravil si ruku ke klepání na sklo kupé. "Opravdu mám?"

"Ne!" vyjekla. "Nedělej to, prosím. Nevydávej mě všanc Blackovi."

Lestrange pozvedl obočí. "Blackovi?" zasmál se. "Je tam pět nebezpečnějších lidí než on, ale ty se bojíš zrovna jeho. Proč?"

Povzdechla si a přešla k oknu. Zasněžená krajina za ním ubíhala stejně rychle jako Lilyino sebeovládání. "Chce mě vydat Voldemortovi."

Konečně to bylo venku. Cítila se najednou mnohem lépe, když to řekla nahlas. Chce ji vydat Voldemortovi, konečně to někdo věděl. Ačkoliv tím člověkem byl nejspíš jeden z jeho lidí.

"Vážně?" stoupl si vedle ní. "A proč by to asi tak dělal?"

"Proč asi!" rozčílila se. "Protože mu za to dá odměnu, nebo mě bude mučit ve sklepě, možná ze mě udělá stejný monstrum jako udělali z něj. Poslali mi na to dokonce dopis. Jako bych snad nějaký chtěla," praštila rukou do okna. "Poslední, co chci, je, aby se mě nějaký psychopat snažil získat na svou stranu a posílal na mě svého špiona."

"Tak to je Regulus? Špion Voldemorta?" rozesmál se. "Vládne všemu zlu v Bradavicích a mává černým pláštěm před očima hodným nebelvírkám?"

"Nedělej si z toho legraci! Jdou po mně."

"Tomu se říká paranoia. Regulus po tobě nejde, věř mi," stále zněl pobaveně.

"Jak to můžeš tak jistě vědět?" zadívala se na něj, jako by se potřebovala ujistit.

"Prostě to vím," nepověděl jí to.

"Jasně. A tyhle Vánoce fakt nebudou stát za hovno," protočila oči. Ironie z jejího hlasu jen odkapávala.

"Vždyť jedeš domů, to by pro vás přece mělo být dobrý."

"Ale ne pro mě. Chci zůstat v Bradavicích, hrozně moc."

Už jí bylo jedno, jestli mu řekne všechny své problémy. Jakmile se otevřela, už se nedokázala zarazit.

"Tak o tomhle Glenda mluvila," vzdychl. "Podle jejího horoskopu jsem měl něco slíbit nepříteli. Tak já ti slibuju, že Vánoce budou fajn."

Lily opřela hlavu o okno a pousmála se. "Parkinsonová neví o čem mluví. Hvězdy mi nějakou dobu už nepřejí nic dobrého."

Možná nebyl zase tak špatný. "Hele," otočila se na něj. "Jsi Rabastan, že jo?"

Ušklíbl se, jako by ho snad ranila. "Jo. Rodolfus je můj brácha, ten známější Lestrange." Už nedodával, jak ho to štvalo, ani nemusel. Lily to pochopila.

"Ty asi domů taky zrovna nechceš."

"To ne. Proto tak trochu doufám, že sliby se o Vánocích plní a tyhle Vánoce budou fajn."

Podívali se na sebe navzájem a jako by si vyměnili svá tajemství. Ani jeden nechtěl domů, ani jeden nechtěl už nic z toho kolem, a ani jeden s tím nedokázal nic udělat.

Neřekl jí, že Regulus ji skutečně sledoval. Na jeho příkaz. Právě proto, aby zařídil, že se nedostane do takových problémů. Že nebude muset čelit nabídce Pána zla také. Informace o ní nešířil Regulus, byl to někdo jiný.

"Rabastane, možná bychom měli..."

A pak, jako by zasáhlo nějaké opravdu silné kouzlo, se vlak se skřípěním zastavil. Lily málem spadla, kdyby ji Rabastan nechytil, oba se překvapeně rozhlíželi a poslouchali dění kolem.

"Do háje! Zatracenej sníh, zase to nepojede, dostaneme se vůbec do Londýna?" dvojice strojvůdců procházela vlakem a bavila se spolu zcela otevřeně.

Lily se usmála, ale Rabastana se nepouštěla. Aniž by jednou promluvili, oba se vydali společně ke dveřím z vagónu. Ty byly otevřené a stačilo jen projít ven - vstříc svému vlastnímu osudu.

"Sliby se asi fakt plní, aspoň o těch Vánocích," vydechla překvapeně Lily.

"To nejsou sliby," opravil ji tiše. "To jsou přání."

***

Tuhle povídku jsem psala ve vlaku na mobilu, když k Lily přišla žena s vozíkem, i mě v tu chvíli jeden takový otravoval, inspirace je prostě všude kolem! A zrovna ty jízdy vlakem jsou na ni jako dělané.

Queenie