Potom, co milé dámě usekli hlavu, se vyrazilo na cestu. Elijah byl celý vyklepaný, až si Niko pomyslel, že o zombie neví vůbec nic. A vlastně to nebylo tak daleko od pravdy.

Jejich věznitelé je vedli na dlouhých provazech do úkrytu. Netrvalo to ani příliš dlouho, než se před nimi objevila nízká zeď s ostnatým drátem.

,,To je vaše sídlo?" Zeptal se Eli potichu. Hlas se mu třásl a Nikovi bylo jasné, že má strach. A taky chtěl Eliho za ty nesmyslné otázky uškrtit.

,,Safe zóna, místo poslední záchrany. Do nějakého sídla to má hodně daleko," poučil Eliho pravděpodobný vůdce skupiny. Niko měl sto chutí se k němu nehlásit. Rozhlížel se všude okolo, jen aby se vyhnul pohledům ostatních. A díky tomu si všiml jedné věci.

,,Co je támhleto? Končí tam les?" Zeptal se do vzduchu doufaje, že mu někdo odpoví. Vůdce vskutku otočil hlavou směrem do míst, na která Nikolas zběsile pokyvoval bradou.

,,Co?" Zmatený výraz vůdce byl k nezaplacení. V lese táhnoucím se několik kilometrů neviděl nic neobvyklého a na jeho konec rozhodně k dohlédnutí nebylo. Přesně tak to i přetlumočil svému zajatci.

,,Eli, vidíš to taky, že jo?" Elijah se klepal strachy, ale přikývl. Les několik metrů od nich ztrácel barvu a tvary a jediné, co po stromech zbývalo, byly jakési černé, klikatící se čáry.

Nízké panely, jaké Niko znal z plotu okolo solární elektrárny, se táhly do šíře opravdu daleko. Věděl, že se dají velmi snadno prolomit, jeho bývalý spolužák je, posilněn borovičkou samozřejmě, rozkopl až odletěli, a betonový obdélníček panelu nad tím zničeným mu sjel na nohu. Způsobilo mu to tříštivou zlomeninu holeně a nějak mu to potrhalo žíly či co, což nakonec vedlo k amputaci.

Před panelovým plotem byly hromady těl nakoupených přes sebe. Strukturou to tvořilo něco, co z dálky připomínalo zákopy. Jak se blížili, Nikovi došlo, co že to vlastně mělo být- obranný val, který zpomaloval nápory zombie. A také vskutku chytré řešení problému s ukládáním těl.

,,Stát! Kdo tam!?" Zakřičel strážník na hlavní věži u brány. Hlavas jejich malé skupiny zakřičel nazpět své jméno. Chvíli se nic nedělo, ale pak někdo zevnitř otevřel pancéřová vrata. Nikovi přišlo celkem zvláštní, že tady mají dveře ze železa, ale zdi z tenkého a křehkého betonu, ale tohle neměl být jeho boj.

,,Co s námi... uděláte?" Zeptal se Eli vyklepaným hlasem. Nikdo mu ale neodpověděl. Na provazech je táhli jak prašivé psy se vzteklinou mezi slumy až do ještě více pochybně vyhlížející části zóny. Míjeli se po cestě se spoustou lidí, kteří byli ve tváři nachlup stejní. Rysy obličeje jako kdyby ani nikdy neexistovali, vše vypadalo jaksi zastřeně a nezřetelně. Místo pro oči bylo vyhraněno pouze šedou šmouhou s, k poměru ke zbytku, velmi ostrou černou tečkou. Nikovi to přišklo velmi povědomé, ale nemohl si tyto výjevy nikam zařadit.

Na dumání nad záhadou neexistujících obličejů mu ale nebyl dán žádný čas. Jeho věznitel ho strkal před sebou do nějakého domku, který mezi okolními slumy docela vyčuhoval. Jako jeden z mála budov v dohlednu měla tato budova pevné zdi, které by i možná byly schopny unést váhu člověka.

Poté co byl spolu s Elim zcela nenáslině vkopnut do jedné z místností, jim konečně rozvázali ruce. ,,Zůstanete tady, dokud se nerozhodne co s vámi," oznámil jim muž s provazem v ruce. Jako kdyby měli kam utéct. Elijah se sesunul ke zdi a strnule zíral do prázdna. Niko se rozhodl pro stoprocentně produktivnější činnost- zírání do stropu.

,,Co- co s námi bude, pane," zajíkavě se zeptal Elijah.

Pravda byla, že Niko si kladl na chlup stejnou otázku. Jedna část mysli mu sice říkala, že je to celé jen sen v kocovince, kterou po té noční kalbě rozhodně bude mít. Druhá část podvědomí ale zase tvrdila, že tohle musí být realita, protože jinak by byl v lucidním snu a mohl by létat. A to už zjistil, že nedokáže.

,,Nevím," vydechl, a znovu se ponořil do světa svých myšlenek. Jak se odsud dostat? Jak se dostali sem? Jak se Elijah dostal k němu domů? Kdo vlastně Elijah je? Co se u všech rohatých děje?

Teď by se tak sakra moc hodilo nějaké úplně náhodné řešení. Deus ex machina, jak radostně hlásala jejich učitelka na dějinách literatury téměř pokaždé, co se alespoň zmínkou kdokoliv dotknul její milované antiky. Jenže tady nikde žádné schované jeřáby se sochou Herma nebo jiného z těch olympských chytráků nebyly, a tohle celé rozhodně nebylo jen nějaké drama z pera Euripídeova.

Nebo možná ano.

Dveřmi vstoupila nějaká holka. Nikovo zkušené oko mu prozradilo, že jí musí být takových sedmnáct let. Měla hnědé, lehce vnité vlasy a na ksichtíku tuny make-upu, o kterém by nejspíš tvrdila, že je jen lehoučký. Vyvinutá byla taky hezky, to musel uznat. Mikina, drsňácky uvázaná kolem pasu, a crop top se vzorem maskáčů- Nika okamžitě napadlo, že přesně takhle jsou popisovány všechny hlavní postavy na Wattpad odpadových příbězích. Jěště aby se jmenovala Kate, Bella, nebo nějakou příbuznou variantou, a může ji v hlavě rovnou překřtít na main character.

,,Co jste zač?" Zeptala se napřímo.

,,Co ty," odvětil jí Niko a v duchu si odplivl. Z jejího hlasu čišela arogance, ale ona to asi vnímala jako stěr nad stěry.

,,Já? Já jsem Anabell," řekla, a Nikolas si z pomyslného seznamu odškrtl další věc. ,,Co ste zač vy," řekla jěště důrazněji než prve.

Vykecával by se tam s ní jěště hezkou chvíli, ale vymodlený deus ex machina právě započal, a to v podobě Eliho. Tento malý a ustrašený hoch vyskočil a rozeběhl se k Belle, kterou střemhlav srazil k zemi. A než Niko zpozoroval co se vlastně děje, Elijah zamával nad hlavou oranžovým sešítkem s emblémem dvojitého V.

,,Hej! Pomoc!" Zakřičela ležící protagonistka. Elijah hodil sešit Nikovi, protože na něj samotného se sesypalo několik lidí z venčí.

Niko se rychle vzpamatoval. Otevřel knížku na náhodné straně, a pak už se jen svět okolo rozmazal...

970 slov.