S H L E D Á N Í

Je to stejný ostrov, samozřejmě že je. James osobně je v přední části prvního záchranného člunu vyslaného na břeh. Pro velícího důstojníka možná netradiční, ale když je člun spuštěn a James sleduje guvernéra, jak přechází po palubě, ví, že neexistuje nic, co by ho od Elizabeth ještě na okamžik zadrželo.

Nad dunami se objeví postava, jak veslují k pevnině. Sparrow, bosý v písku. James slyší, jak Theo vedle něj syčí a pokládá mu ruku na rameno. ,,Klid, člověče."

Měl by se řídit vlastní radou. Sám je nervózní.

Pak ji zahlédne, jak bíle a zlatě září v neúprosném slunci. James ani nečeká, až někdo jiný vytáhne člun na pláž, za pár vteřin skočí přes bok a boty s cáknutím dopadají do vody.

Když se blíží, vyvalí přimhouřené oči a její vážné zamračení se uvolní. „Jamesi!“

Rozběhne se do sprintu.

A on také, proběhne přímo kolem němého piráta, do její náruče, chytí ji kolem pasu, když mu zaboří obličej do hrudi. Ví, že se mu třesou ruce, když ji hladí po vlasech, přitiskne si ji k sobě, ale třese se i ona, prsty zaťaté do zadní části kabátu. James ztrácí přehled o tom, jak dlouho tak zůstávají, oči se mu zavřely, jakmile jí položil bradu na temeno hlavy, ale ona se zakloní a podívá se na něj, slzy jí potřísní tváře, jak její rysy zdobí zářivý úsměv.

,,Věděla jsem, že mě najdete, Jamesi."

Pak ji políbí před svými námořníky, před Sparrowem, před celým světem. V této chvíli je mu znovu připomenuto, že ona je to jediné, na čem záleží, a zbytek, celá zeměkoule a všichni na ní, můžou jít k čertu.

Je jeho. A on je její.

Vždycky byl její.

Elizabeth má popraskané rty, ale o nic méně sladké. Přitulí se k jeho nosu a usměje se na jeho ústa: ,,Myslela jsem, že jste mrtvý. Myslela jsem, že vás zabili."

Pak se odtáhne a čelo se jí svraští starostí. ,,Postřelili vás."

Přikývne a pokusně zakrouží zraněným ramenem. Bolí to, ale tím nejlepším způsobem. Znamená to, že je naživu. A tohle... ona, tady v jeho náručí... je skutečná. ,,Ano. I když následný pád napáchal větší škody."

Její oči se mihnou kolem něj a on se ohlédne a zjistí, že jeho očividně rozpačitá posádka se dívá všude, jen ne na ně. Sparrow si však mohl klidně přitáhnout židli a na muže, na nějž mají namířenou zbraň, se tváří až příliš pobaveně.

,,Jamesi." Otočí se a zjistí, že její tvář nabyla strašidelného vzhledu. Polkne. ,,Mají Willa."

Samozřejmě, že ano, ale James ji stejně nechá domluvit.

,,Přišel mě zachránit a oni ho zabijí. Je to všechno moje vina." Čím dál tím víc je rozrušená. ,,Prosím. Musíme mu pomoct."

Vidí na její tváři utrpení, v očích neskonalý strach. Její další slova se blíží šepotu. ,,Ale... to mi nikdy neuvěříte."

James si je víc než jistý, že uvěří. ,,Nejdřív vás dostaneme na palubu. Až se usadíme, můžete mi všechno říct." Poklidně se usměje. ,,Váš otec je strachy bez sebe. Bude chtít vědět, že jste v bezpečí."

,,Je tady?" V jejím hlase je zachvění, které mu málem zlomí srdce.

,,Ano." James ji láskyplně pohladí palcem po rameni a pak si poprvé všimne jejího... poněkud chabého ošacení. Není divu, že jsou jeho muži v rozpacích. Zasměje se a odkašle si. ,,Myslím, že vám také budeme muset najít něco vhodnějšího na sebe."

Elizabeth zamrká, ale v hnědých očích se jí zlomyslně zableskne. ,,Ale? Takže tu nebudu chodit s obnaženými prsy a kotníky?"

James se neubrání ostrému štěkotu smíchu, který v něm v tu chvíli vybuchne. Svlékne si kabát a přehodí ho přes ni. „Obávám se, že ne, slečno Swannová. Nemůžu dopustit, abyste skandalizovala moji posádku."

Hravě po něm koulí očima, když přijímá nabízené oblečení. ,,Samozřejmě, komodore Norringtone. Jsou jako červenající se panny."

Začíná ji vést zpátky k záchrannému člunu a nevšímá si Sparrowa, když ho míjejí. ,,Někdo musí chránit jejich ctnost," škádlí ji.

Elizabeth našpulí rty, ale oči má plné veselí. ,,Víte, byla by z vás velmi dobrá vychovatelka. Jestli celá ta věc s královským námořnictvem nevyjde."

James se znovu zasměje, naprosto odzbrojen.

V tuhle chvíli? Nikdy ji nemiloval víc.

---

Brzy už je na palubě, v náručí svého otce.

Prvním úkolem je najít jí nějaké slušné oblečení, ne že by na palubě bylo nějaké pro ženu. James se domnívá, že se na to mohl připravit lépe. Koneckonců čekal, že ji tu najde, ale...

Lhal by, kdyby tvrdil, že mariňácká uniforma, kterou pro ni našli, nebyla jedinečně slušivá. Přirozeně si toho všiml hned napoprvé, ale... teď, když zná pohyb jejích potulujících se rukou... je to znepokojivě rušivé, být v její přítomnosti.

Poté, co se Elizabeth oblékne v soukromí jeho kanceláře, jsou on a jeho důstojníci vpuštěni dovnitř. Nenamáhala se zapnout si kabát přes hruď a nechat ho volně viset. A ty kalhoty? Na představivost toho zbývá tak málo, že Jamesovi úplně vyschne v ústech. Opírá se zády o jeho stůl, nohy zkřížené u kotníků, zlaté vlasy rozpuštěné přes ramena.

Jamesovi se náhle v hlavě vynoří velmi dráždivý obraz: ona, skloněná nad stolem, kalhoty u kolen, sténá jeho jméno, když do ní zezadu přiráží. Invazivní myšlenka ho omráčí tak důkladně, že sotva slyší, jak ho oslovuje. ,,Prosím?"

Svraští tmavé obočí. ,,Říkala jsem, že jsem vám nechala kabát pověšený na opěradle židle."

,,Aha. Děkuji vám." Ani se nehne, aby si pro něj došel. To by vyžadovalo, aby prošel kolem ní, a James si nevěří, že by udělal byť jen jeden krok blíž.

Za ním si kdosi odkašle a on se otočí. Theo. Jistě. Ano. Měli tam schůzku. Je tam i Gillette a ten vědoucí úšklebek, který předvádí, je nesnesitelný. K čertu s ním. Weatherby Swann, který se připojil ke své dceři a odvádí ji do křesla, vypadá, že si výměny naštěstí není vědom. Aspoň trocha slitování.

James se obrní proti tomuto poněkud nevhodnému výboji chtíče a nasměruje je všechny k úkolu, který je čeká. A tentokrát jim Elizabeth řekne všechno. O medailonu a Barbossovi a kletbě a oběti. Jamesovo chápání událostí, které vedly k tomu, že jeho posádka bojovala pod měsíčním světlem s mrtvolami, bylo vždy přinejlepším chabé. Elizabeth nikdy předtím situaci nevysvětlila a Sparrow už rozhodně ne, nechal Jamese a jeho muže doslova tápat ve tmě. Mnoho z nich té noci přišlo o život.

Ale když je k sobě upřímný, James předpokládá, že chápe, proč se s tím neobtěžovali. Věřil by jim vůbec? Ví, že odpověď zní ne, a co víc, neriskoval by to. Nechal by Turnera zemřít.

Jakmile dokončí své líčení, muži v místnosti výmluvně mlčí a do každé tváře se jim vryje nedůvěra. Elizabeth slouží ke cti, že zůstává klidná a teatrálnosti se vyhýbá, protože raději upírá oči na podlahu.

Je čas vybrat si stranu.

,,Gillette." Poručík se při povelu v hlase probere. ,,Navštivte pana Sparrowa. Budeme potřebovat kurz k Isla de Muerta."

Všechny oči jsou teď upřeny na něj, stojí se založenýma rukama uprostřed místnosti. Gillette se na něj dívá, jako by mu narostla druhá hlava. ,,Pane, při vší úctě, vy tomu nesmyslu ve skutečnosti nevěříte, že ne?"

„Ne,“ začne James chladně, „ale věřím v ni.“ Přejede pohledem k Elizabeth, která se zdá být nadšená. ,,A kromě toho, pan Turner zůstává předmětem koruny a je naší povinností doprovodit ho bezpečně domů."

Theo odpoví jako první. ,,Jestli... to jsou vaše rozkazy, pane." Zdá se, že to Gillettovi připomene jeho místo. Sklopí nevěřícný pohled.

,,Hned to bude, pane."

Oba jsou okamžitě pryč a nechávají Jamese samotného se Swannovými. Povzdechne si, když se konečně odváží přistoupit ke své židli a po převlečení kabátu se do ní posadí. Guvernér je rozrušený, nevěří úplně té fantastické historce, ale nechce vyslovit své pochybnosti před svou dcerou.

,,Komodore, jste si jistý, že je to moudré?"

James se mu podívá do očí a nasadí výraz, který nepřipouští žádné námitky. ,,To ukáže čas, pane. Ale prozatím..." Složí ruce na svém stole. ,,Nemohu dovolit, aby se ti darebáci volně potulovali."

Swann přikývne. I když s tím nesouhlasí, rozumí tomu. Muž políbí Elizabeth na čelo a pak s mdlým úsměvem také opustí místnost.

Těžko je může nechat bez dozoru a Jamese zarazí, jak moc mu guvernér skutečně věří. Vzhledem k jeho myšlenkám v nepříliš vzdálené minulosti...

Elizabeth si ho teď ostražitě prohlíží. ,,Myslel jste to všechno vážně?"

Tentokrát je mírnější, když to říká. ,,Nemám ve zvyku říkat věci, které nemyslím vážně."

Ona stojí a on taky. Staré zvyky a tak. ,,Jamesi... nemůžete je zabít. A jejich kapitán... je zlý člověk. On se nezastaví. A mám strach..."

James pomalu obejde stůl a přistoupí k ní. Setká se s ním na půl cesty a položí mu hlavu na hruď. ,,Co když přijdeme pozdě?" naříká tiše.

Dovolí si položit jí ruku kolem ramen, ale neví, jak odpovědět. Pamatuje si, jak se to všechno odehrálo předtím, ví, že tentokrát bude ještě těžší se v tom debaklu zorientovat. A tentokrát nebude mít důvěru své posádky. James nepochybuje o jejich loajalitě, ale ví, že dokud to neuvidí na vlastní oči, nikdo z nich té kletbě doopravdy neuvěří.

Elizabeth se odtáhne dozadu, aby se na něj podívala, a prsty mu roztáhne přes vestu. ,,Tolik jsem se bála, když vás postřelili. Víc než jsem se bála své smrti."

James položí ruce na její, i kdyby jen proto, aby se netoulaly. „Já taky, myslel jsem, že jsem vás ztratil.“

Odfrkne si a sklopí oči. ,,Málem ano. Nebýt Willa... a Jacka..."

Tenhle způsob rozhovoru ho ani trochu nezajímá, ale James ví, co to je prožívat trauma. Trpělivě čeká, až bude pokračovat.

Místo toho ho překvapí mírným uchechtnutím. ,,Je to opravdu škoda. Mít zakrvácenou celou slavnostní uniformu. Říkala jsem si, že vypadáte docela elegantně."

Jeho úsměv v odpověď je poněkud zmatený, není si jistý, proč o tom teď mluví. ,,Myslel jsem, že to nesnášíte."

,,Jenom paruku." Natáhne ruku a zatahá za jeho současnou. ,,Zatraceně hrozné věci. Je to hřích, že nikdy neuvidím vaše skutečné vlasy."

James mrkne. Je tak daleko od toho, co očekával, že bude probírat. Opět je omámen tichem.

Pak Elizabeth o krok ustoupí, vysmekne se mu z náruče. Kývne mu na rameno. ,,Můžu se podívat?"

Je to jednoduchá otázka, ale James neví, jak odpovědět. Chce vidět jeho zranění? Zvláštní žádost, dokonce i na ni. Krátce se pobaví tím, že ji odmítne, ale v jejím pohledu je prosba, která ho paralyzuje.

James tedy váhavě vyklouzne z kabátu a přehodí ho přes židli, přičemž si náhle uvědomí, kolik vrstev má na sobě. Má se tu před ní svlékat? Určitě ne.

Její oči však potemněly, když se jeho prsty vznášely nad knoflíky vesty. Pozorně pozoruje, jak je jeden po druhém rozepíná, neujde mu, jak jí špička růžového jazyka kmitá, aby si navlhčila rty. Najednou je jeho košile příliš těsná, vzduch příliš dusivý. Měl by přestat... ale...

Elizabeth ho dostala do transu.

Konečně je úkol hotov, aspoň z části. Jamesovi buší srdce za žebry a v žilách mu proudí krev. Pak si sundavá nákrčník a Elizabeth udělá půlkrok vpřed. Při tom náhlém pohybu sebou trhne, ale ona se dál nepřiblíží. Je vděčný. Nemůže mu v tom pomoci, protože by ho to zničilo. V mžiku by ji přitiskl ke zdi.

Z ramen mu spadne vesta, on ji položí k ostatnímu oblečení a kravatu rychle strhne z krku. Když se znovu narovná, před ní teď jen v rukávech košile, vidí, že se jí dme hrudník, že má rozšířené zorničky a pootevřené rty. Chce ho.

To poznání ho vzrušuje a zároveň děsí. Železné sevření jeho kontroly začíná upadat.

Nakonec se rozhodne, že si košili nesundá, pouze rozváže tkaničky a odtáhne rozevřený výstřih na stranu, čímž odhalí své zavázané zranění. Není si jistý, jak musí v této chvíli vypadat, tak zranitelný, jak dovolil. Atmosféra mezi nimi je elektrizovaná, ale James zůstává připoutaný k místu, oči upřené na ni, a čeká, až začne jednat.

Její koncentrace nikdy nekolísá. Cílevědomě se přibližuje, prsty mu tančí po paži, po klíční kosti. Pak mu na rameno vtiskne lehký polibek. Je tak blízko, že cítí sluneční svit a sůl ve vlasech, cítí, jak z ní sálá teplo.

Když se Elizabeth odtáhne, lesknou se jí oči. ,,Omlouvám se. Je mi to moc líto.“

Zvedne vzpurně roztřesenou ruku a pohladí ji po tváři. ,,Já taky."

Nakloní se k jeho doteku a jeho jméno z ní vypadne jako modlitba. „Jamesi.“

A jeho rty jsou na jejích. Cítí hořkost jejích slz, ale ani to nezmírní sladkost jejího polibku. Prsty se mu proplétají mezi zlatými kadeřemi, druhou rukou ji k sobě tiskne a otírá se o hrubou látku námořnického saka. Jedna její ruka mu zajede pod košili a prohrábne mu chloupky na hrudi. Vzdychá mu do úst.

Je obludně nespravedlivé, jakou moc nad ním má. Chce se vzdát. Není nic, co by v tomto životě nebo v tom minulém chtěl víc. Ale James slyší dunění na palubě nad nimi. Nemůže tu být s ní takhle nalezen. Zničilo by ji to.

Odtáhne se, opře se čelem o její a snaží se popadnout dech. ,,Musím -"

,,Já vím," skočí mu šeptem do řeči. ,,Jen, prosím. Slibte mi, že budete opatrnější."

Bude. Koneckonců, tentokrát k tomu má velmi pádný důvod.