M O Ž N O S T I

Elizabeth Jamese miluje. Ví, že musí. To je jediný způsob, jak by ji vědomí jeho zlých pocitů vůči ní mohlo tolik rozrušit. Je jí z toho zle, leží v noci vzhůru z úplně nového důvodu, opakuje si celý svůj život a zoufale se snaží pochopit, čím mu ublížila.

V ideálním případě by se prostě zeptala. Koneckonců, Elizabeth vždy dávala přednost přímočarosti před emocionálními úskoky. Ale její domnělá urážka u něj vyvolala takovou reakci, jakou ještě nikdy neviděla, nikdy nečekala. Poprvé od chvíle, kdy se s ním setkala, ignoroval James to, co chtěla říct, a její slova jí vmetl zpět do tváře. Jeho tón byl prosycen kyselinou a v očích měl pohrdání. Křičel na ni.

Poprvé v životě se Elizabeth Jamese bála. Žalostně, vnitřně vyděšená.

Před tím okamžikem by řekla, že kromě jejího otce a Willa byl James jediným mužem, který si jí vážil jako člověka, který propůjčil svou absolutní důvěru věcem, které říkala. Jako dívka ho za to obdivovala, jako dospělá ho za to zbožňovala. To, že jí byl tento pohled vyrván z těla, bylo zničující, doslova lapala po dechu.

A to všechno jen proto, že věřil, že je pokrytecká? I když si je dobře vědoma, že utajení bylo pomýlené, obsah dopisu ji sotva usvědčil. Takže Will ji miluje? Co na tom záleží? Žije na druhém konci světa život, ve kterém pro ni není místo. A kromě toho, neprosila snad Jamese, aby si ji vzal do postele? Předpokládat, že bude laškovat s nějakým jiným mužem, zvlášť s Willem... to nedává ani smysl.

Celé dospívání byla téměř posedlá tím, aby se stala někým, koho by mohl James milovat. Prakticky uctívala zem, po které kráčel, vděčná za veškerou pozornost, kterou jí věnoval. Vážila si ho. Toužila po něm. Utíkala se za ním, aby přijala jeho návrh.

Ale i tato vzpomínka začíná být kyselá. Očekával, že řekne ne, očekával, že ho odmítne, přestože ho vždy jen povzbuzovala. Když se Elizabeth ohlédne za svými současnými vzpomínkami, vidí, že jí James nikdy doopravdy nevěřil, zatímco ona sama byla tak otevřená, tak lehkomyslná.

A začalo to dávno předtím, než Will začal posílat dopisy.

I když si nepřeje nic víc, než zapomenout na jejich hádku, předstírat, jako by se to nikdy nestalo, nemůže z mysli vypáčit obraz Jamesovy prozrazené nedůvěry. Nedokáže se smířit s mučivým žebráním, s pláčem u jejích sukní. Ona ho k tomu donutila. Nechala ho trpět. Nějak mu zlomila srdce.

A ona netuší jak. Nebo kdy. Nebo proč.

Elizabeth nikdy nepoznala, že by James byl něco jiného než stálý, čestný a věrný. Zmást ho tak důkladně, dokonce neúmyslně... to je neodpustitelné. A i když je teď s ním, pochybnosti ji sužují ze všech stran.

James Norrington je dobrý člověk, nejlepší muž, jakého kdy poznala. A ona ho miluje. Tím si je teď jistá. Ale Elizabeth si je nyní stejně jistá touto otřásající pravdou:

Nezaslouží si ho.

---

Přichází jaro a s ním Cutler Beckett.

James nebyl v Port Royal, když flotila Východoindické obchodní společnosti naposledy vplula do přístavu, ale tentokrát se dívá, jak se tyčí nad obzorem jako Hádův převozník, a jím prostupuje hrůza. Ví přesně, co tato předzvěst znamená, ví přesně, proč přišli. A co je horší, ví, co ho to stálo předtím.

Co ho to bude stát, se teprve uvidí.

Navzdory přívalovému lijáku potkává James lorda Becketta v plné parádě v docích, když dorazí. Žádné zdvořilosti se nevyměňují, což Jamesovi vyhovuje. Žhavá nenávist, která mu hořela v žilách a ucpávala hrdlo, by mu stejně ztížila konverzaci. Padouch chce okamžitě mluvit s guvernérem, a ačkoliv je James povinen to zařídit, to mu nebrání představit si, jaké by to bylo, kdyby osobně a násilně skoncoval s lordem Cutlerem Beckettem.

Možná ještě dostane šanci. Prozatím však musí dělat, co mu přikáže.

Tentokrát jsou zatykače jen na Willa a Jacka, žádné nebezpečí pro Elizabeth, protože se nijak nepodílela na útěku pirátů. James je pokárán a hrozí mu degradace za to, že "povolil" jejich útěk, ale stejně dobře jako Beckett ví, že nikdo nemůže dokázat, že o incidentu předem věděl.

Guvernér zakročí, orámován ohněm v krbu ve své kanceláři, a obhajuje Jamesovo počínání. Nemohli tušit, že Turner svou milost zahodí, netušili, kam se ti dva potom poděli. James je v soukromí pokořen Weatherbyho ochranitelským vztahem k němu, vděčný, i když si to nemůže dovolit dát najevo.

Beckett je neohrožený. Přišel s určitým záměrem a hodlá ho dotáhnout do konce, připravuje se na zřízení velitelského centra v pevnosti. Hází po Jamesovi rozkazy, jako by byl obyčejný pejsek, příslušník hodnosti a zástupu v červené a zlaté. James dělá jen to, co musí, a pak jen tolik, aby se sotva kvalifikoval. Už tomu monstru nemůže sloužit. To neudělá. Je to stále vysoký důstojník námořnictva Jeho Veličenstva, proboha. Najde způsob, jak se z toho dostat, jak to zastavit.

Musí.

---

První kontakt Elizabeth s Cutlerem Beckettem proběhne, když přijde jako host do jejího vlastního domu. Ve snaze být co nejvstřícnější a nejtransparentnější jej otec pozval do guvernérova domu na čaj. Vzhledem k tomu, že je ve městě již několik dní, vyslechla si přirozeně desítky zpráv o tom, proč přijel. Když se s ním konečně setká tváří v tvář, je poněkud v rozpacích z jeho vzhledu, protože si ho představovala mnohem vyššího.

James je s ním. Byl neoblomný v tom, že musí být také přítomen. Elizabeth měla velmi málo příležitostí mluvit se svým snoubencem od té doby, co VIOS založila obchod, ale může zjistit vše, co potřebuje vědět o jeho názoru na události, které následovaly, z jeho řeči těla. James je naštvaný. Rozzlobený a, což bylo mnohem nepříjemnější, vystrašený. Nikdo jiný si toho nevšimne, ale Elizabeth ano, a to ji také děsí.

Čaj se podává v přijímacím pokoji, a i když se velmi snaží být elegantní dámskou hostitelkou, Jamesovo bouřlivé mlčení ji vyvedlo z míry. Zamračí se z křesla vedle ní, nedotčený nápoj svírá v klíně. Teprve když lord Beckett pošle guvernéra pryč z místnosti, Elizabeth konečně pochopí.

Ta nesnesitelná veš ji popichuje z jejího vztahu s Willem, o jejích stycích se Sparrowem, v jednu chvíli zajde tak daleko, že se poněkud neomaleně zmíní o její ctnosti. James při tom vstává ze svého místa a tyčí se nad oběma ve svém stěží potlačovaném vzteku. Beckett je potom zdvořilejší, ale jen tak tak.

Elizabeth není hloupá. Ví, že ten komentář vůbec nebyl namířen proti ní. Byl mířen na Jamese. A jí se nelíbí, že je využívána takovým způsobem.

Když se jí lord Beckett zeptá na kompas, James sebou viditelně trhne. Elizabeth odpovídá pravdivě, ale její varování ohledně Isla de Muerta jsou odmítána. Becketta nezajímá prokleté aztécké zlato. V těchto vodách je více než jedna truhla podobné hodnoty.

Když odejde, James se zhroutí do křesla v předsíni, štípne se do kořene nosu a zavře oči.

,,Co to mělo znamenat?" Elizabeth riskuje a přistihne otce, jak se loudá nahoře na schodech.

,,Mám najít Jacka Sparrowa, případně s ním smlouvat. Všechno kvůli tomu zatracenému kompasu."

,,A Will?"

Vzhlédne k ní a v očích má zoufalství. ,,Nabídka Marqueových dopisů nebyla rozšířena na pana Turnera."

,,Nemůžeš nic udělat?" zeptá se hlasitěji svého otce. ,,Ani jeden z vás nemůže nic udělat?"

„Elizabeth,“ kárá ji guvernér Swann, když sestupuje po schodech. ,,Pan Turner znal důsledky svých činů ještě předtím, než je podnikl. Nemůžeme stát v cestě spravedlnosti.“

Je nedůvěřivá. ,,Spravedlnost? To si myslíš, že ten člověk chce?"

,,Nezáleží na tom, co chce." Elizabeth se otočí k Jamesovi a vůbec se jí nelíbí, jak to přijímá. ,,Má posvěcení krále Jiřího, a proto... nemám v té věci na vybranou."

Z obou stran ji obklopují muži, které miluje nejvíc na světě, a když jí říkají věci, které chce slyšet nejméně, Elizabeth se při jejich rezignaci sevře žaludek, ochota plnit rozkazy, i když se mýlí. To bylo to poslední, co od Jamese čekala, ale ona vlastně nikdy v minulosti nebyla zasvěcena do jeho práce. Kdo ví, kolik chmurných rozhodnutí udělal pro krále a zemi. Zdá se, že je obětí společenských omezení stejně jako ona. To není uklidňující odhalení.

Když ho večer vyprovodí, ruce složené v jeho, se na schodišti před jejím domem James omluví. ,,Neměl jsem ho nechat, aby s vámi takhle mluvil. Neměl jsem ho nechat, aby s vámi vůbec mluvil."

Elizabeth se napůl pokusí o úsměv. ,,Sám jste to řekl, Jamesi. Neměl jste na vybranou."

Tato odpověď ho rozladila, svraští obočí a ona se cítí provinile, že ho popichovala, i když ne natolik, aby svá slova odvolala. Omáčka na husu je i omáčka na housera. Nemůže si připsat zásluhy jen za některá svá rozhodnutí.

Ale nechce se hádat, nechce dělat nic jiného, než se uchýlit do svého pokoje, aby byla sama. Nakloní se k němu a políbí ho na tvář. ,,Přijímám vaši omluvu. Kdy odjedete?"

,,Během několika příštích dnů." Jeho výraz poněkud změkl, ale je v něm známá bolest, ta, která jí připomíná, jak mu záhadně ublížila.

,,A jak dlouho budete pryč?"

James váhá, než odpoví. ,,Tak dlouho, jak bude třeba."

Následuje úder ticha. ,,Ale příští měsíc se budeme brát." Ta slova zní jejím uším slabě. Dutě. Zní jako ubohé dítě.

Zdá se, že nedokáže najít uspokojivou odpověď, místo toho si nešťastně povzdechne. ,,Nezapomněl jsem."

„Jestli je najdete,“ jestli najdete Willa, „co když se nebudou chtít vrátit?“

V očích má zase ten strašidelný výraz. ,,Modlete se, aby chtěli."

,,Ale když ne? Co pak?"

,,Pak nebudu mít jinou možnost než konat svou povinnost."

---

Později, když si zapíná vestu svého převleku, Elizabeth skrze slzy přemítá, že život je vrcholně nespravedlivý. Nebude se podílet na přiživování chamtivosti toho opovrženíhodného Cutlera Becketta. Nedovolí, aby Jamesova oddanost Koruně způsobila, že zabije jediného bratra, kterého kdy měl. Pokud on neporuší nespravedlivá pravidla, která pro ně byla stanovena, pak ona musí. Vezme si Marqueovy dopisy. Ona Willa najde a upozorní. Zachrání Jamese před ním samým.

A zachrání ho před sebou.

Protože pravdou je, že vše, co máme, jsou naše volby. A na konci dne si Elizabeth vybere svobodu volby.