E X P O Z I C E

Jamesovi se podaří odplížit se z Elizabethiny kajuty, aniž by byl spatřen, a s povděkem se dostane zpátky do rohu, do kterého předtím uložil své věci. Poté, co si vyměnil lněnou košili za jedinou náhradní, kterou si přinesl, a znovu se navlékl do nyní suchého žaketu, cítí se poněkud méně obnažený a považuje se za vhodného pro službu, nebo co to vlastně na této lodi znamená.

V kuchyňce se nabízí skrovná snídaně se soleným vepřovým masem a lodními sušenkami a James nasává uklidňující nádech, zatímco poslouchá, jak uvnitř konverzuje posádka. Je úzkostlivý a ta hloupost ho štve. Ale když vklouzne do místnosti a posadí se sám, aby se v tichosti najedl, zdá se, že se ozve slabý záchvěv smíchu. Obviňuje je všechny, ale nikdo se na něj ani nepodívá.

Možná se mu to jen zdálo.

S postupujícím ránem si James myslí, že je to stále méně pravděpodobné. Na palubě je posádka nepopiratelně přátelštější než obvykle, šklebí se nebo sklání klobouky na pozdrav, a když je míjí, Ragetti se chichotá a Pintel se šklebí. Vždycky se šklebí, ale dnes mu to připadá... naschvál. Když na něj bělovlasý němý muž skutečně mrkne, James si je jistý, že je terčem nějakého celolodního vtipu. Rozhodne se spoustu z nich ignorovat.

Pokud si jen na okamžik myslí, že mu mohou ublížit tím, že se konečně vyspal s jeho životní láskou, pak je vtip zcela jistě na nich. Jen doufá, že se to Elizabeth nedozví. Má sklon reagovat na jejich škádlení méně pasivně.

Když se Elizabeth konečně vynoří z podpalubí a připojí se k Sparrowovi na palubě, snaží se James ze všech sil nenechat se jí úplně rozhodit a neuspěje stejně okázale jako předtím. Dnes je viditelně v lepší náladě, samý jiskřivý úsměv a upřímný smích, který slyší i z dálky. Změna ho okouzlila, ale ostatní si jí očividně všimli také a James cítí jejich pohledy, i když je nevidí.

Nemohou najít tu krvavou hruď dostatečně rychle.

---

Někdy kolem poledne se James významně nedívá na Elizabeth, když sedí v lanoví a cvičí uzly. Zdá se, že velmi vážně zvažuje délku provazu v rukou, než se podívá nahoru a upře na něj oči. S úšklebkem napne šňůru a pak si ji začne omotávat kolem ruky. James zrudne a ztěžka polkne, když vidí ďábelský záblesk v jejím pohledu.

Ve svém panickém vzrušení ho přeruší pohyb na periferii, otočí se a spatří vedle sebe stát Fitze, pro jednou požehnaně, i když netypicky potichu. Je to tak nepříjemné, že to Jamese skoro vyděsilo. Skoro.

Chlapec tak ale nezůstane dlouho, šoupe nohama, než vysloví: „Díky za minulou noc.“

James mrkne. Ze všech věcí, které si z předchozího večera pamatuje, v nich Fitze neregistruje. ,,Minulá noc," opakuje a čeká na vysvětlení.

,,V bouři. Pomohl jsi mi," dodá zamračeně. ,,Byl jsem k ničemu a málem jsem se utopil. Poslal jsi mě dolů a vzal jsi na sebe mou část práce."

Teď si James vzpomíná. Opravdu to bylo včera v noci? Připadá mu to dávno. ,,Aha, ano. Nedělej si s tím starosti."

,,Nedělej si starosti?" Fitz nevěřícně opakuje. ,,No, pro tebe to může být všechno jako obvykle, ale já jsem mohl umřít, víš. Takže mi záleží na tom, že ses do toho vložil. Nemusíš mít všechno -" srazí podpatky k sobě a jde rovně, s přehnaným zamračením pantomimuje Jamesovo držení těla a manýry.

James obrací oči v sloup. ,,V tom případě nemáš zač. A s tím už můžeš přestat."

Fitz poslechne, nasadí drzý úsměv a pustí se do nesouvislé anekdoty, ze které se James unaveně odhlašuje.

Teď, když už se tolik nezaobírá svým vlastním emocionálním zmatkem, James si chvilku chlapce prohlíží. Tváře, nos a špičky uší se mu loupou od nedávného spálení od slunce a v koutcích teplých tmavých očí se mu začaly sbírat jemné vrásky od mžourání do slunce. James si všimne, že jeho rty téměř mizí, kdykoliv se usměje, což je neustále. Fitz je stejně rozjařený, jako byl Will ve svém věku zarputilý.

Přesto si James nemůže pomoci a najde mezi nimi jisté podobnosti. Fitz je přelétavý, houževnatý a upřímný. Samé svaly a touha něco dokázat. Ale on je tak zatraceně ukecaný, že pokaždé, když se rozmluví, začne ho bolet hlava. O to víc Jamesovi chybí Will. Na přátelském mlčení přece jen něco je.

Zatímco dál žvaní, Fitz přejde k zábradlí, opře se o něj a James se pokradmu zatoulá, aby si prohlédl jeho práci. To poslední, co potřebují, je, aby se uvolnila špatně ukotvená šňůra, protože byl roztržitý. A Fitz je pořád roztržitý. Ale...

„Ty uzly jsou bezchybné,“ vmísí se do hovoru James se špetkou překvapení.

Fitz se ve svém monologu zastaví a vytřeští oči, jako by se dopustil nějakého přestupku. Pak se jeho výraz změní v rozpačitý. „Jo… Marty mě to naučil. Říká, že se možná ještě stanu slušným námořníkem!"

James si nechává své názory pro sebe, ale přesto se usmívá, na což se Fitz vesele chytá.

,,Vidím, že máš dneska dobrou náladu!" rozzáří se chlapec. ,,No, myslím, poměrně. Stalo se něco?"

,,Dalo by se to tak říct," vykrucuje se James a chce to tak nechat. Pokud to Fitz ještě neví, nemá chuť ho informovat.

Když je jasné, že to James nehodlá vysvětlovat, Fitz se zamyšleně kousne do rtu. ,,Víš, slyšel jsem o tobě mluvit posádku." James trochu ztuhne, dokud to chlapec nerozvede: ,,O tom, kdo jsi. Nebo kdo jsi spíš býval, myslím."

James se ušklíbne a zkříží ruce na prsou. ,,Nedovedu si představit, že by při popisu byli nějak přehnaně laskaví."

,,Ehm, no... ne všichni," ohradí se Fitz výmluvně. ,,Ale obecně se říká, že jsi mizerný střelec a zatraceně dobrý námořník."

Protože si není jistý, jak to vzít, James zůstává zticha.

,,Věděl jsem o tobě už dřív. Vždyť jsi byl slavný, kámo! "Postrach pirátů." Hrdina. Děti v mém městě se za tebe vydávaly. S holemi jako meči, víš. Mluvilo se o tom, že jsi byl na rychlé cestě k tomu stát se admirálem."

Jamesovi je nesmírně nepříjemná představa, že děti předstírají, že jsou on.

,,Každý ví, co dělají dezertérům. Asi jen nechápu, proč ses toho všeho vzdal. Sláva, respekt a všechna ta dřina. Proč bys všechno takhle opouštěl?"

Je to velmi drzá otázka, ale James začal od Fitze něco takového očekávat. A je fér být zvědavý. Jeho odpověď ho udivuje svou upřímností, tím, jak snadno mu padá ze rtů.

,,Protože jsem se zamiloval."

Chvíli je ticho, než se Fitz zasměje. ,,Takový sentiment."

Do hlasu se mu vloudilo něco tvrdého a upoutalo to Jamesovu pozornost. Fitz svraštil obočí, když se zahleděl do dálky, a na tváři se mu objevily vrásky, díky nimž vypadá jaksi starší. Chladnější. Oči se mu ve slunečním světle lesknou jako křemen, když se mu koutky rtů sardonicky nakloní.

Pak, i když to bylo tak náhle, výraz zmizel a Fitz se v jeho stopě skoro zatváří rozpačitě. ,,Ale předpokládám, že bychom měli mít všichni takové štěstí, ne?" Odstrčí se od zábradlí a začne se loudat pryč, než se otočí a houkne přes rameno: ,,Doufám, že za to stojí, Jamesi. Kvůli tobě."

Pak odejde a nechá Jamese, aby si přehrál, co se právě stalo. Ne však nadlouho, neboť Elizabeth se krátce nato blíží s pobaveným výrazem.

,,Máš se hezky?"

„Docela ano,“ opáčí James. ,,Mluvila jsi vůbec s Fitzem?"

Zavrtí hlavou, do očí jí spadne zbloudilý pramen vlasů, který si zastrčí pod pásku svého poněkud rozverného malého trikordéru. ,,Kromě zdvořilostí ne. Ale jestli se dá věřit zbytku posádky, vyvázla jsem z toho docela šťastně."

„Není zas tak špatný,“ zabručí James.

Elizabeth se vědoucně usměje. ,,Nepřipomíná ti někoho?"

James si odkašle a změní téma. ,,A posádka, ehm... nezacházela s tebou jinak?"

,,Ne. Proč? S tebou ano?"

,,Nejsem si jistý."

,,Musím si s nimi kvůli tobě promluvit?" Škádlí ho, veselí jí rozjasnilo oči.

,,Samozřejmě že ne," zabručí James. ,,Zapomeň, že jsem se o tom zmínil."

,,Když na tom trváš." A s těmi slovy se loudá směrem k horní palubě. James je při chůzi uchvácen pohupováním jejích boků, srdce mu buší jako buben za žebry. Je to velmi nepříjemné, ta její moc nad ním. Nepříjemné a nanejvýš příjemné.

---

,,Zatracenej krám!" Elizabeth zakleje a prudce zatřese Jackovým kompasem v pravé ruce, než ho znovu otevře. Jako už mnohokrát předtím, střelka krátce kmitá, než ukáže za ni. Ani se nemusí dívat, aby věděla, kam má namířeno. Podrážděně si povzdechne, než se opře lokty o kolena, bradu opřenou o dlaň.

Sedí se zkříženýma nohama na přídi a dívá se na temné vlny, které se před nimi míhají. Musela sem přijít, aby se zbavila Jacka a jeho neustálých otázek ohledně kurzu, na které odpověděla lží. Elizabeth netuší, kam plují, netuší, kde je truhla, a hlavně netuší, jak budou schopni Willovi pomoci.

Po pravdě řečeno doufala, že po včerejší noci a také ránu bude v situaci, kdy by jí kompas mohl být k něčemu platný. I po tom, co se jí podařilo přesvědčit Jamese, aby si ji vzal, a, bože, on si ji vzal, se zdá být stále hlavním objektem její touhy.

Aby byla spravedlivá, dává to smysl. Teď, když Elizabeth ví, jaké dokonalé potěšení se skrývá v jeho náruči, nemůže si pomoci a musí vymýšlet plán, jak by to mohla zopakovat. A brzy. Kouše se do rtu, když si vzpomene na bolestivou extázi na Jamesově tváři, když byl v jejím nitru, na hrdelní sténání, které z něj vyšlo, když ho zatahala za vlasy. Být s ním bylo mnohem víc než jen úleva, bylo to posilující. Je v něm úplně jiná stránka, kterou musí ještě prozkoumat, a její vědomí vzbudilo její zájem tím nejhorším způsobem.

Tak moc, že rozhodně není schopna udělat jedinou věc, kvůli které byla na tuto loď přijata.

,,Dostala ses do pěkné šlamastyky," napomíná se s úšklebkem.

,,Nemohu nesouhlasit, ale jsem zvědavý, o jakém konkrétním průšvihu to mluvíš."

Elizabeth se otočí a spatří Jamese, který se s úsměvem na rtech zdržuje na vrcholku schodiště za ní. Přemýšlí, jak dlouho tam je. ,,Mluvila jsem sama se sebou. A je neslušné plížit se za lidmi, víš."

,,Nevěděl jsem, že se plížím." Přijme její špatně skrývanou tíseň a zeptá se: ‚,Děje se něco?"

Děje. Je tu jeden velký problém. Ale Elizabeth už se cítí monumentálně hloupá kvůli celé té záležitosti... říct to nahlas...,,Ne. Teda... ano. Budeš se mi smát."

Přistoupí k ní a s vážnou tváří se přikrčí. ,,To neudělám. Slibuju."

No, to je něco. James alespoň plní své sliby. Zašklebí se, ale rozhodne se mu to říct.

,,To ten mizerný kompas," stěžuje si. ,,Nedokážu ho zprovoznit."

Zvedne obočí a dívá se, jak ho obrací v rukou. ,,Stalo se to už někdy?"

,,Do té doby, než jsi vylezl na tuhle loď, tak ne." Otevře kompas a střelka se dvakrát otočí a znovu ukáže na Jamese. ,,Vidíš? K ničemu! Mám nás dovést k Willovi, ale ukazuje to jenom na tebe."

,,Já... nejsem si jistý, jestli tomu rozumím."

,,Má ukazovat na to, co chceš nejvíc. Teoreticky chci tu truhlu najít, abychom mohli použít to, co je uvnitř, na pomoc Willovi. Ale..." Podívá se mu do očí a zjistí, že mu tančí, zatímco bojuje s úsměvem.

,,Slíbil jsi to!" Našpulí rty a vyškrábe se na nohy.

,,Já se nesmál," podotkne klidně a také vstane.

,,Možná ne nahlas. Ale stejně jsem to slyšela." Elizabeth si odfoukne pár zbloudilých pramínků vlasů z očí. Teď bojuje s ruměncem, který jí vyšplhal po krku a obléhá její tváře. ,,Myslela jsem, že po včerejší noci... by to mohlo..."

James s ní nemá slitování a zdá se, že si její rozpaky užívá.

,,Tohle je vážné, Jamesi! Nemůžeme jen tak plout naslepo. Will je v nebezpečí! Čas se krátí!"

Poškrábe se na bradě, než se zeptá: ,,Řekla jsi to Sparrowovi? O tvých... potížích?"

,,Rozhodně ne." Ví, že nakonec bude muset, ale ta vyhlídka je příliš nesnesitelná, než aby ji vůbec napadla. Příliš pokořující. ,,Tu máš," podá mu urážlivou věc a dožaduje se: ,,Zkus to."

Zmatený výraz je zpátky. ,,Snad si nemyslíš, že dostanu přesvědčivější výsledek." Ale on to od ní stejně přijme a... ukazuje to na ni. Udělá pár kroků ze strany na stranu, aby to vyzkoušel, a střelka ho následuje.

,,Aha." Elizabeth si s unaveným úsměvem povzdechne. ,,No, i když je to hluboce lichotivé, není to k ničemu."

James se nad tím na chvíli vážně zamyslí, svaly v čelisti mu tikají, jak přemýšlí. Odolává nutkání vztáhnout ruku a pohladit ho.

„...mohl bych si promluvit s Jackem.“

,,A co přesně mu řekneš? Že mu celé dny lžu a kromě toho jsem naprostý sprosťák?"

Rty se mu při jejím výběru slov nakrátko zkřiví. ,,Džentlmen se nelíbá a nevypráví, Elizabeth. Ale myslel jsem zeptat se, jestli to může zkusit někdo jiný. Na téhle lodi jsou další." Když ji to nepřesvědčuje, dodává: ,,Určitě je to lepší možnost než nedělat nic?"

,,Nepotřebuju, abys za mě bojoval mé bitvy, Jamesi." Myslí to vážně, i když nějaká její malá část touží umýt si nad celou situací ruce.

,,To vím," ujišťuje ji tiše. ,,Ale tohle asi nebude taková bitva. Jen jsem myslel, že -"

,,Fajn," skočí mu do řeči a snaží se zakrýt svou žalostnou úlevu. ,,Jen... se ujisti, že ví, že to byl tvůj nápad."

James se znovu zamračí, jak to v její přítomnosti často dělá. ,,Jsem schopen být diskrétní."

Elizabeth pochybuje, ale přesto ho se svým požehnáním posílá pryč.