Tento listopadový týden je spojen především s jednou věcí. Turnaj tří kouzelníků. No a právě na něj se zaměříme.

Tématem je tedy celý turnaj, je mi jedno, jak to pojmete, kdo bude vyprávět, ale musí to s turnajem úzce souviset. Může jít třeba o pohled Draca na celou akci nebo Fleur a její náhled na svět. Mě by třeba ohromně zajímal pohled Luda Pytlouna. Opravdu budu ráda za kreativitu. Co je ale podmínkou? Ich-forma. Tahle výzva bude psaná přímo pohledem vaší vybrané postavy. Podmínka číslo dvě je snad ještě jednodušší, žádný Cedric. Můžete psát z pohledu Cho Changové, ale žádný pohled Cedrica. A ještě jedna zakázaná postava. Barty Skrk, vlastně oba dva.

Můj příběh tentokrát určitě potěší milovníky Pansy, zvolila jsem trochu jiný koncept než obvykle a musím přiznat, že mě to začalo bavit. Doufám, že vás Pansy a její neznámý pobaví taky, zamilujete si je a podpoříte tuhle myšlenku :D

Procházela jsem hradem pěkně dlouho po večerce. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky po dnešní podívané. Nemohla jsem říct, že jsem se nebála. Nemohla jsem říct, že nejsem vyděšená. Byla jsem. A hrozně moc. Vidět něco takového, vůbec pochopit smysl té věci, pro mě bylo záhadou.

Nechápala jsem, proč se něco jako Turnaj vůbec pořádalo. Pro slávu, snad? Pro zábavu přihlížejících? Já se tedy nebavila ani zdaleka. Měla bych jásat a fandit, k tomu přece byli Parkinsonovi stvořeni, ale já nemohla. Nedokázala jsem nepřivírat oči, když se drak snažil rozdrtit Kruma. Nemohla jsem nelitovat sežehlou Fleur. Jenže oni si to aspoň vybrali. 

Nemyslela jsem si, že by si Potter tohle vybral. Možná jsem dřív podporovala ty teorie o jeho samozvaném hrdinství, ale teď? Maďarský trnoocasý mi dokázal, že tohle by si vybral jen úplný blázen. A to Potter rozhodně nebyl. 

Samotní draci byli děsiví, všechno to bylo až příliš skutečné. Tohle nebyly Bradavice, jaké jsem znala. 

"Hej, krásko večera, nemáš být už dávno na koleji?" ozvalo se za mými zády volání.

Otočila jsem se, abych spatřila zrzka tolik podobného těm dalším. Tohle byl jeden z nich. Jak to kdysi popsal můj kamarád Draco, tohle musel být Weasley.

"Do toho ti nic není," odsekla jsem mu, ale sama jsem věděla, že tady táhnu za kratší provaz. Bez milosti by mě mohl nahlásit. Vlastně by to měl udělat, já sama bych to tak udělala, ale on očividně ne. Mlčel, jen ke mně přešel.

"Můžeš mi aspoň," po tomto slově jsem měla dojem, že jsem na světě naprosto k ničemu, "říct, kam se přestěhoval kabinet Hoochové? Mívala ho někde tady," vzpomínal jistě na svoje léta v Bradavicích. 

Když jsem si ho tak prohlížela, musel být už nějaký ten pátek pryč. Možná dva, tři roky, kdo ví. Já tedy rozhodně ne. 

"Co jí chceš?" nemohla jsem si pomoct. Zvědavost byla jednou z mých slabostí už od počátku mého života.

"Do toho ti nic není," zasmál se a zopakoval slova, která jsem mu prvně řekla. 

"Pak na tebe budu muset někoho zavolat. Plížíš se totiž hradem v noci a přepadáš nevinné studentky," vydírala jsem ho.

"Vážně? A co asi řeknou na to, že jsi venku takhle pozdě? O kolik bodů svoji kolej připravíš?" hrál stejnou hru jako já, jenže špatně. Já byla lepší.

"Na body už se tu dávno nehraje, to bys měl vědět. Bod nebo dva, nikoho to nezajímá, když už se tu může legálně umřít. Nebo snad ne? Nejsi ty taky součástí toho Turnajového šílenství?" odhadovala jsem. Proč by tu jinak byl?

"Draci nejsou zabijáci," ohradil se. Tím se prozradil. Byl jedním z těch, co přijeli s draky. Byl jejich ošetřovatel nebo poskok, to mi mohlo být jedno, byl přece Weasley.

"Proč je z nich potom děláte? Copak nebylo za cíl ukázat dneska odpoledne, jak umí být draci nebezpeční? Copak to není přímo proti tomu, za co už roky bojují ochránci práv?"

"Takhle jsem o tom nepřemýšlel," přiznal zrzek. 

Já mu musela přiznat k dobru aspoň nějaké body. Rozhodně zněl upřímně a smutně. Možná mu na dracích skutečně záleželo, jen nedokázal prohlédnout všechny skryté významy.

"Proč jinak myslíš, že by bylo ministerstvo tak ochotné ukázat draky škole? Všichni se jich bojí, teď už i ti, kteří si nebyli jistí. Skoro to šampióny rozpáralo a zabilo. Nevidíš, jakou hru tu hrají?" když chvíli neodpovídal, slitovala jsem se a pověděla mu to. "Shodou okolností vím o jednom zákoně, co má projít. Draci by ztratili další práva. A kolik lidí pro to bude hlasovat? Ani ne polovina. Ale teď? Po tom, co jim napíšou jejich děti, co dnes viděly? Kolik zvedne ruku pak? Sedmdesát, osmdesát procent? Stačí to?" ptala jsem se ho tiše. 

"Stačí, až moc," souhlasil. "Proč mi to ale všechno říkáš?"

"Protože mi to možná jen nepřijde spravedlivé. Draci nemůžou za to, čím jsou. Neměli by je lidem předvádět v tom nejhorším světle. A už vůbec by se při Turnaji neměla hrát tahle politická hra. Možná patřím do Zmijozelu, ale tohle je bezpráví a manipulace, s tím nesouhlasím," dodala jsem smutně. Jenže co byl souhlas jedné zmijozelky proti rozhodnutí Starostolce?

"Možná se s tím ještě dá něco dělat, nikdy nesmíme ztratit naději," přešel k oknu a hůlkou mávl do tmy. Při tom cosi zamumlal, ale slova jsem nerozpoznala. "Musím už jít. Díky za všechno," v rukou mu přistálo koště.

Mohla jsem se jen dívat, jak na něj nasedá. Když už byl ale skoro na odletu, musela jsem přeběhnout k oknu. Moje zvědavost opět zatahala za nitky. "Počkej!" zavolala jsem na něj. "Jak se jmenuješ?"

Otočil se na mě. "A jak ty?"

Musela jsem se usmát. "Jsem Pansy. Pansy Parkinsonová."

"A já Charlie. Charlie Weasley," napodobil moje představení se. "Kdybys měla někdy cestu kolem Rumunska, stav se," usmál se, možná i mrknul, ale pak zmizel do noci zachraňovat draky. 

Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se potěšeně usmát. Pomohla jsem dnes docela dobré věci. Možná jsem svými slovy zachránila pár draků, ale to mi už nikdo nikdy neřekne. Rumunsko bylo daleko, jet tam jen tak na výlet nepřipadalo v úvahu. Možná ale jednou mě přivítá s otevřenou náručí, možná tam jednou skončím.

"Slečna Parkinsonová, to jsem si mohl myslet. No, to bude stát Zmijozel čtyřicet bodů," ozval se za mnou chladný hlas. Nebyl ani zdaleka tak pěkný jako ten Charlieho Weasleyho. Na Snapea jsem se ale otočit musela.

"Já vím, pane profesore, ale kdo by v dnešní době hrál na body?"

Viděla jsem, jak se Snape zamračil. Neměl rád takové řeči, i když s nimi v duchu souhlasil. Kývla jsem k němu a usmála se. 

"No tak běžte. Ale berte to jako varování," zamračil se na mě, než odešel svým směrem. Bylo mi jedno kam, naposledy jsem se otočila k oknu a vyhlédla ven mezi slabě svítící hvězdy.

"Charlie," zašeptala jsem a ochutnala to jméno. Neznělo špatně. Možná jsem se při tom vyslovení i malinko zaculila. Však ono to Rumunsko zase tak daleko nebylo...