S Johnem jsme v tichosti žvýkali  sendviče a já si v hlavě přehrávala nás rozhovor. Bylo toho moc najednou. Bože můj a jak na to bude reagovat táta. Zaslechla jsem za sebou kroky a otočila jsem se. Za námi stál táta a usmíval se od ucha k uchu. Zatím nevěděl co jsem se dozvěděla. John si ho už taky všimnul a pokynul mu ať se k nám posadí. Táta si sedl a John začal vysvětlovat co jsme si povídali. Tátův šok byl vidět snad o pět chodeb dál. Čelist mu spadla někde ke kolenům.

Když John skončil, táta se tvářil fakt divně. Očividně měl obří starosti. ,,Ehm, Karen. Asi tam budeš muset jet. Ale hm, mám celkem starost co se týče těch ostatních dětí."

,, Co myslíš tím, ostatní?" zeptala jsem se. Co my proti ostatním. Jsou to taky děcka co do nic čirou náhodou cosi vletělo a oni pak uměli čarovat. Nebo se snad pletu? Přesně tenhle dotaz jsem pak řekla Johnovi.

,,Ano Katrin. Máš víceméně pravdu jenže tvůj táta myslí tu černou," řekl John a táta celou dobu přikyvoval.

,, Přesně tak. Víš, jen mi dělá starost že je černá což znamená úplně jiná než ty. Já nevím, mohla by ti třeba ublížit," začal se táta ošívat.

Usmála jsem se na něj. ,,Jen klid tati. Nic mi neudělá. S otravnými lidmi mám zkušenost a navíc, co když se v ní třeba pleteš a je naprosto normální člověk. Hm?"
Musím uznat že i když jsem se snažila tati uklidnit, tak pořád vypadal dost vystresovaně. Sama jsem se přistihla že spíše uklidňuju sebe než tátu.

,,Tak, jestli jste si už všecko vyříkali, co kdybychom jeli k vám domů ať si Katrin může zabalit?" navrhl John. S tátou jsme přikývli. Když jsme se vydali k východu John mě celou cestu podpíral z jedné strany a táta z druhé. No co byste čekali, šlupka o zem a týden v kómatu se nerozchodí za dva dny.
Naštěstí si toho nikdo nevšímal. Asi to tu bylo normální.

...

Když jsme dorazili domů zalezlá jsem k sobě do pokoje a začala si balit věci do kufru. Sbalila jsem si nějaké trička, legíny, rifle a spodní prádlo. Pak jsem si zašla do koupelny pro kartáček na zuby a pastu. Líčení jsem si uvalila do kosmetické taštičky. Zrovna jsem se rozhodovala které pyžamo si s sebou vezmu, když někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem zamumlala dále ale na nově příchozího jsem se nekoukala. Za chvíli jsem uslyšela uchichtnutí a to už jsem se podívat musela. Stál tam John a zřejmě se nesmírně bavil mým rozhodováním. Když viděl jak na něj čumím okamžitě toho nechal.

,,Eh. Promiň, nechceš pomoct?"

V duchu se ušklíbnu. Netušila jsem že můj budoucí ředitel je taková veselá kopa. Ale cením si jeho nabídky o pomoc. Má pravdu že jsem musela vypadat zvláště když sedím v pokoji který vypadá jako po tornádu a hledám světle modré pyžamo.

John ještě chvíli pozoroval jak se snažím pyžamo najít ale pak se smiloval. Mávl rukou a světle zelený kouř mi pyžamo donesl až do kufru. S otevřela jsem pusu a čuměla jsem na Johna jak cvok.

,,Jsem zelený víš?" pokrčil rameny. ,,Tak, chceš ještě s něčím pomoct?"

,,Ne díky. Ještě pár drobností a budu hotová."

,, Dobře. Do školy pojedeme asi kolem šesté tak se nachystej."
Koukla jsem se na hodinky a vidím že je 16:00. Ještě mám dvě hodiny. John mezitím odešel. Dobalila jsem poslední věci a zaklapla kufr. Vyčerpaně jsem sebou plácla na postel. O půl šesté jsem sešla dolů a dali jsme si večeři. Rozloučila jsem se s tátou a naložila jsem si kufr do velkého černého auta kterým mě měl John odvést. Pevně jsem tátu obejmula.

,,Budeš mi tak chybět. Slibi že mi budeš co dva dny psát." zamumlal mi táta do vlasů když mě objímal.

,, Slibuji."

Pak už jsem nasedla dozadu do auta a naposled jsem zamávala tátovi. Pak se s tátou rozloučil John a nastartoval. A pak jsme vyjeli. Jela jsem vstříc své nové budoucnosti aniž bych tušila co mě čeká.

Zdar čtenáři. Tak co říkáte na reakci Katrinina táty a jaké bylo podle vás rozloučení? Dejte mi pls vědět jak se vám to líbí. Kdy vyjde další kapča nemám zdání. Zatím nazdar.
Vaše Tygřice 🐅.