Uběhlo celé odpoledne, celý večer a pomalu i celá noc. Tma se ještě nestihla zcela rozpustit, stále nesvítalo, jenže déšť začal bičovat oblohu již před nějakou dobou. Remus neměl na ošetřovně nikdy příliš dobré spaní. A zvlášť při dešti ne.

Proto vystoupil z temnoty říše snů a zadíval se skrz okno s nezataženými závěsy na oblohu, která byla ztemnělá deštěm i nocí. Někde tam byl měsíc, co se ho zase brzy zmocní. Vždyť dvacet osm dní nebyla zase tak dlouhá doba. Pak na něj opět zaútočí nevědomí a převezme ho pod svou kontrolu to něco v něm.

Byl vlastně proti přírodě. Jeho existence byla špatná. Neměl existovat ani v jedné podobě celkově, pak by neměl být vůbec. Na půli cesty mezi vlkem a člověkem. Vlkem v úplňkové noci a člověkem v těch zbývajících. Nebyla to taková oběť, ale jeho život tak měl pod kontrolou někdo jiný. Měsíc sám řídil jeho veškeré počínání. Řídil to, kdy půjde spát, i to, jak se vzbudí. To, kterou noc nesmí být doma, i to, kolikrát se bude omlouvat za zlomeniny druhých.

Jenže jediný, kdo z toho byl opravdu zlomený, byl on. Jeho víra v dobro se hroutila každým dnem. Dobro existovalo, jen ne pro něj. On nemohl být dobrý. Vždy bude mít druhou část osobnosti, která přebírala činy ale ne zodpovědnost.

Vyklouzl z postele hladce a tiše. Přistoupil k oknu, za kterým stále vytrvale pršelo, a položil ruku na sklo. Necítil, jak ho měsíc volá, už ne. Někdy ho ale poznal i pár dní dopředu. Míval pocit, že se to zhoršuje, že se mění rychleji, útočí tvrději a zpátky se dostává pomaleji. Jako by už byl více vlkem než člověkem.

"Měsíc nesvítí. Co se děje, když nesvítí? Proměníš se vůbec?" ozvalo se vedle něj.

Remus poděšeně otočil hlavou doprava, odkud se zvuk ozval.

To promluvila Narcissa, která nějakým záhadným způsobem zůstala ukrytá ve stínech a vyšla z nich až s touto otázkou.

Přešla vedle něj a zadívala se do stejné studené noci. I jí naháněl déšť strach. Ne, že by se ho snad bála, vždyť byla Narcissa Blacková, ale děsil jí takovým jemným způsobem. Neměla z něj dobrý pocit, zalézal jí pod kůži, kde jí našeptával, že nikdy neskončí a slunce nikdy nevysvitne.

Remus se na ni zadíval pozorněji. Zase měla rovnější vlasy. Jako by se přestávala hlídat ve své dokonalosti. Nevypadala neupraveně, jen z ní měl pocit lidskosti. Jako by před ním stál skutečný člověk a ne robot, kterého viděl odpoledne při návštěvě zmijozelských.

"Proč předstíráš, že jsi plachá, když nejsi ani trochu?" oplatil jí to.

Narcissa se musela ušklíbnout. Začínal hrát stejně jako ona. Jenže to znamenalo, že teď nemá jistou výhru.

"A proč ty se omlouváš za něco, za co nemůžeš?" vzpomněla si na Pettigrewa i Blacka s Potterem.

Remus se zamračil. Neomlouval se přece zbytečně, omlouval se za to, že jim to provedl, že je zase zranil. Mohl je přece zabít, i když byli zvířaty. Co na tom, že se k nim choval ve zvířecí podobě jinak? Včera se to moc nepovedlo.

"A proč ty necháváš Bellatrix, aby ti dělala štít a rádkyni?"

Narcissa se také zamračila. Nelíbilo se jí, kam konverzace směřuje.

"Proč se viníš za prokletí?"

"Proč si hraješ na princeznu, aby tě ostatní přehlíželi?"

"Proč...?" vymýšlela si Narcissa něco, ale v té rychlosti to prostě nestíhala.

Remus se vítězně ušklíbl. Dostal ji. Pak se ale zarazil. Copak s ní někdy soutěžil? Copak by se vůbec měli bavit?

"Nic o mně nevíš," oznámil jí.

"A ty o mně snad ano?" založila si ruce na hrudi dívka. Co on věděl o její dokonalosti? I o postavení ve středu zmijozelu? Copak znal její osobnost? Jistě, možná viděl to, co neměl, ale to ona také. Nedrželi pak jeden druhého v šachu tím, co věděli?

"Vím jen, že děláš něco naprosto nesmyslného. Pokud tě mají rádi takovou, jaká nejsi, a ne takovou, jaká jsi, pak to nejsou tvoji přátelé."

Narcissa protočila oči. Moralizování, tohle by mu šlo.

"Ale ty děláš to samé. Omlouváš se za něco, co není tvoje chyba. Necháváš je, aby si s tebou dělali, co chtějí, protože se cítíš být méněcenný," udělala rozbor jeho nitra stejně jako on toho jejího.

Výsledek byl jasný. Nitra byla zlomená a zalepit je bude chtít hodně práce. Pokud se to tedy někdy podaří. Narcissa s Remusem ale byli mladí, svá srdce teprve hledali, možná je najdou někde, kde by to nikdy nečekali. Možná se jejich cesty nestřetly pouhou nehodou, ale obdivuhodnou náhodou.

"A ty zase odmítáš přiznat, že nejsi stejná jako tvoje kamarádky. Snažíš se být jako jejich kopie, ale Rosierová bude prostě vždycky tvoje slunce, v jejímž stínu stojíš," oznámil jí tvrdou realitu. Jenže ona udělala to samé před chvílí. Jen jí to vracel. To se přece smělo.

"Nestojím v ničím stínu, jen chci být dokonalým obrazem toho, čeho být mám," ohradila se dívka, načež si uvědomila, že se právě svěřila. Svěřila se se svojí nejtajnější obavou nebelvírovi, vlkodlakovi a někomu, o jehož existenci sice věděla, ale nikdy by ji nenapadlo, že je taková podivná. Zase to všechno kazila. Jako vždycky.

"Obrazem na gobelínu?" uchechtl se Remus. Znal ty povídačky od Siriuse.

"Já se na něm udržím, já budu dokonalá," zašeptala s pohledem přikovaným k oknu.

Remus se přestal smát. Ta holka to snad myslela vážně.

"Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Nic jako dokonalost není. Jsou jen lidé, kteří se umějí povznést nad svoje chyby a udělat se dokonalými v jejich očích."

Narcissa ale zavrtěla hlavou. "Nemáš pravdu. Existují dokonalí lidé. Z našeho pohledu to jsou třeba mí rodiče. Andromeda i Bellatrix jsou dokonalé. Mají samé Výborné, jsou zasnoubené s těmi nejlepšími a dělají rodině čest," vyprávěla, ale ani sama netušila, jak se mýlí, neb její nejstarší sestra teď postává pod stromem, protože nemá deštník, a čeká na někoho, kdo by jí měl být odepřen.

"Nejsou dokonalí. Tví rodiče se nenávidí. Jeden druhého by nejraději zabili a navíc jsou také něco jako bratranci nebo ne?" ozval se Remus. Sirius mu kdysi vyprávěl o rodině Blackových a její obrovské větvi. Orion, Siriusův otec, měl být bratrancem své manželky Walburgy, která byla zároveň vzdálenou sestřenicí Druelly, matky Narcissy. Ta si vzala Cygnuse, který byl bratr Oriona. Nebo aspoň nějak podobně to Sirius líčil.

"Jejich vztah k ideálům je pouze odlišný než ten tvůj. A já jim to kazím už barvou vlasů," dodala, když spatřila svůj slabý odraz v okně.

"No ještě si je začni barvit. Pak už to bude naprosto dokonalé vítězství hmoty nad duchem," protočil oči a odtrhl pohled od okna. Zadíval se na Narcissu, až měla dívka pocit, že se jí očima propaluje přímo do duše. Stejně už mu ji skoro celou odhalila.

"Jsi mnohem víc než obrázek na jakémsi gobelínu. Jsi přece Narcissa Blacková, nejsi ani Andromeda ani Bellatrix, jsi ty. A ty máš rovné blond vlasy, vlastní názory, ostrý jazýček a dokonce umíš přemýšlet. To je víc, než čím se mohou chlubit zbylí členové tvé rodiny. Přemýšlej o tom. Nebudeš dokonalá, když budeš dokonalost pouze předstírat. Jednou to totiž praskne a ty budeš jen za hloupou husičku," varoval ji, než ustoupil od okna zpět k posteli.

Lehl si opět do postele, ale se zakloněnou hlavou přemýšlel. Nemohl spát už kvůli dešti. Také mu vrtalo hlavou všechno to, co Narcissa říkala. Nejen o něm, ale i o sobě. Dovolil si na dívku pohlédnout. Na svůj věk měla skutečně výbornou postavu. Vždyť byla jen o rok mladší než on, copak byla tolik jiná? Ano, chodila do zmijozelu, ale to nic neznamenalo. Ne pro něj.

Jeho zlomené nitro potřebovalo vidět, že i někdo další je v tomhle světě navíc. Že se necítí být jeho právoplatnou součástí. Že je pouhým stínem své osobnosti. A Narcissa, bohužel, splňovala tohle všechno. Skutečně si pro ni přál něco víc. A to ji ani pořádně neznal. Nepozná ale člověk toho druhého nejvíc podle těch věcí, co mu rozbily srdce na kusy?

"A ty? Co tvoje bolístky?" ozvala se dívka, protože věděla, že vlkodlak neusnul. Nestihl by to. Zas tak dlouho do tmy noci nezírala. Její vnitřnosti se stahovaly, srdce jí pukalo a bolelo, ale ona nikdy nebude dokonalá. Remus to také řekl.

"Co o nich můžeš vědět?" vrátili se na začátek, kdy vzdychali.

Narcissa se k němu konečně otočila. "Možná víc, než si myslíš. Řekl jsi mi jen to, co bys měl říct i sám sobě. Jsi tím, kým jsi, což zahrnuje i tvoji trochu méně lidskou stránku. Patří k tobě a dělá tě někým jiným. Tvoří tvoji osobnost, které ale velíš ty," přešla krátkou vzdálenost mezi oknem a jeho postelí.

"Nemůžeš se obviňovat za něco, co není ve tvé moci. Možná nejsem dokonalá, ale tohle vím. Jsi Remus Lupin, víš o všem a všem vidíš do duše, vidíš tam i mně. Stejně tak ale já můžu vidět do té tvé. Pokud tví přátelé nechápou, že tím být nechceš, ale nezměníš to, možná je na čase najít si nové," všimla si, jak se zamračil, proto rychle dodala, "ale možná to vědí, jen si nepřipouští, že bys to věděl také. Nezatěžují tě s tím, aby toho na tebe nebylo moc."

"Vlkodlaci možná nejsou vždy rovní kouzelníkům, ale to jen podle zákonů a pravidel ministerstva..." najednou jí došla slova, protože ji napadlo něco, čeho bude později jistě litovat. Ale Remova slova jí nějak dodala odvahu postavit se svému osudu čelem. Nikdy by nebyla šťastná jako dokonalá, proto může mít střípek nedokonalosti. Jenže Remus dokonalý byl. A zasloužil si takový osud? Byl to nejchytřejší člověk v ročníku, snad po Evansové, pak byl vzorný, slušný a milý. Upřímný a hodný, soucitný. Někdo takový si nezasloužil tenhle osud.

"Co je?" zeptal se s obavou v hlase Remus. Narcissa totiž zmlkla uprostřed věty a snažila se nějak vymyslet to, co jí padalo na mysl.

"Ty jsi na to přišel. Nejsi podle tabulek ministerstva stejně jako já nejsem podle tabulek rodiny. Jenže my se přepsat nemůžeme," vysvětlovala, zatímco Remus přikyvoval.

"Ale můžeme přepsat ty tabulky," dodala důležitě a obličej jako by jí rozzářilo nové světlo, nová energie.

Remus pochopil, že to myslí vážně. Že skutečně chce přijít na ministerstvo a klepnout o stůl dokonalými nehty s tím, že chce lepší práva pro vlkodlaky?

"Tabulky jsou v pořádku, lidé ne," namítl Remus. Narcissa ale zavrtěla hlavou.

"Kdyby lidé získali nové ideály, drželi by se fanaticky jen jich, ničeho jiného," vymýšlela si. Remus jí musel dát za pravdu.

"Jenže jak chceš přepsat ideály ministerstva nebo vaší rodiny?" nakrčil obočí Remus.

Narcissa už neváhala a sedla si na jeho postel.

Remus nad tím opovážlivým gestem přivřel oči, ale nebránil se. Tohle bylo přesně to spontánní, energické cosi, co robotu s Narcissinou podobou odpoledne chybělo. A že ona to něco vlastnila.

"Nerada to přiznávám, ale s ministerstvem to bude jednodušší. Moje rodina jsou fanatičtí blázni," přiznala si poprvé skutečnost. Ona taková nebyla. Nebyla jako svoje rodina. Sakra, to je osvobozující pocit, povzdechla si potěšeně. Kdyby tu Remuse nepotkala, nikdy by jí to nedošlo. Nebyla to nehoda, ani náhoda, byl to zázrak, prozření.

"Stačí spálit gobelín," ušklíbl se Remus, ale Narcissa zavrtěla hlavou.

"Tahle to nepůjde. Musí se začít od těch nejvyšších příček. Musíme donutit samotného ministra, aby přiznal vlkodlakům skutečná práva. Vždyť vy nejste nebezpeční, jen trochu chlupatí," přejela chlapci po tváři, kde se mu tvořilo dvoudenní strniště. Ošetřovna prostě nebyla nejlepší místo na romantickou schůzkou, když jste se tam nemohli ani vyparádit.

Remus se pod jejím dotykem napjal. Cítil v něm něco víc. Jako by se ho takhle ještě nikdo nikdy nedotýkal. I Narcissa si to uvědomila a okamžitě stáhla ruku zpět. Odkašlala si.

"Říkal jsi, že nejsem dokonalá, tak tady to máš," pověděla mu.

"Takže rezignuješ na boj o nedokonalou dokonalost?" podivil se Remus. Jak rychle dokázala měnit přesvědčení?

Narcissa pokrčila rameny. "Ne, jsem Blacková a budu dokonalá, jen možná trochu míň. Možná by nebylo od věci občas ve společnosti promluvit a nepolykat všechny poznámky jako do teď," přiznala.

"To už nedělej. Víš, jak bylo divné, vidět tě s nimi, když jsi předtím byla taková?" mávl k ní rukou. Narcissa se pousmála.

"Taková? Jaká taková?" vyzvídala skoro přátelsky.

Remus se zašklebil. Na té holce prostě něco bylo. Měla jistou jiskru, která se popsat nedala, ale byla tam. Vnitřní světlo, ano, to je ono.

"Taková normální. Na zmijozelské poměry," dodal po chvíli, protože Narcissa normální skutečně nebyla. A možná to byl jeden z faktorů, co ho tak přitahoval. Viděl v ní světlo, jako by byl můra a ona jeho lampička. Jediná lampa v černé noci, kdy všechny ostatní lampy zhasly a jen tahle svítila. Škoda jen, že nesvítila pro něj.

"Ty jsi možná také poměrně zajímavý. Na poměry nebelvírských," přiznala dívka. Měl také něco speciálního. Takovou chuť něčeho jí blízkého, skutečně dokonalého ale tím nedokonalým způsobem. Jako by byl až příliš sladkým medem a ona včelkou, co se na něj přilepila a nemohla odlétnout. Ať se snažila, jak se snažila, stále na něj musela myslet. Během celého dne přemýšlela o něm a jeho tajemství. Prakticky na to myslela i ve chvíli, kdy u ní seděli přátelé.

"Jaké to vlastně je tam dole?" ukázal na podlahu. Narcissa pozvedla obočí.

"V pekle nebo zmijozelském sklepení?" ušklíbla se a Remus s ní.

Narcissa se s tou poznámkou cítila jaksi volnější, méně svázaná předsudky a mlčenlivostí. Jako by konečně mohla vykřičet do světa všechno, co si myslela. Jenže za to by ji vydědili.

"Na peklo se neptám, až zemřu dozvím se, jak to tam vypadá," prohodil nezúčastněně.

Narcissa opět pocítila tu trhlinu v jeho hrudi. Jako by se zacelovala jen velmi pomalu. Za jednu noc se prostě nestihli uzdravit. Ani jeden z nich. Jejich nitra byla natolik rozpolcená, že ani pochopení toho druhého jim nemohlo dát potřebný čas k nápravě.

"Nedozvíš. Po smrti sice budeme rozděleni, ale moje duše je o trochu těžší než ta tvoje, kterou by dole neudrželo ani závaží," pověděla mu vážně.

Remus se musel usmát. Bylo hezké, že se snažila, ale nemělo to smysl. Byl nebezpečný jí i sobě.

"Podívej se na mě," nařídila mu dívka, když jí došlo, že to Remus sice pobral, ale do mozku to nedošlo.

Remus si nemohl pomoct a podíval se na ni. Přímo do jejích modrých očí. Byly tak jiné než oči Blackových. Tyhle byly Siriusovy, jen lepší. Mnohem lepší. Skrýval se za nimi vesmír a poznání.

"Ty nejsi zlý. Nejsi zvíře, jsi jen trochu poznamenaný kouzelník, co musí najít svoje místo. Nebude to lehké, ale máš na své straně Blackovou. Klidně půjdu přímo za ministrem, aby tabulky nebezpečnosti přepsal. Klidně změním zákon, i když to bude to jediné, co udělám, než mě rodina vydědí," dodala s povzdechem.

Remus na ni dokázal jen šokovaně zírat. Tahle dívka by snad něco takového udělala? A pro koho? Snad ne pro něj? Vždyť ji sotva znal. Dobrá, možná se poznali těmi nejniternějšími pocity, ale jinak o ní nevěděl zhola nic. Netušil, kdy má narozeniny, netušil, co ráda čte nebo proč vůbec hraje famfrpál. I přes tyhle nedostatky mu ale prakticky přiznala, že stojí za ním a půjde přes mrtvoly, aby mu pomohla? Bylo něco takového vůbec možné?

"Pokud tě vydědí, jsou to ti největší hlupáci pod sluncem. Jednou změníš svět. Dokážeš nemožné a všechny zachráníš. Tohle je dokonalost," prorokoval jí.

Narcissa také nemohla věřit svým uším. Jednak v tom, co říkala ona sama, ale i v tom, co říkal on.

"Nejsem dokonalá," zašeptala k němu Narcissa to, co se dnes naučila. Vlastně to věděla celou dobu, jen dnes si to mohla poprvé přiznat bez píchnutí kdesi uvnitř. Nebolelo ji myslet na to, že není přesnou kopií Bellatrix. Remus Lupin jí zalepil ránu v hrudi něčím větším, než byla náplast.

"Ne, to nejsi. A v tom je to kouzlo," zašeptal k ní stejně jako ona k němu. Narcissin výraz trochu zjihl. I ten Remusův zněžněl.

Ani jeden z nich se nepohnul, jen hleděli do vesmíru očí toho druhého. Narcissa viděla čokoládu, jenže z té čokolády byl stvořen celý svět v jeho očích. Skrýval mnohem zajímavější věci, než tenhle obyčejný svět.

"Měla bych jít spát," trhla sebou dívka, aby přerušila to spojení. Nechtělo se jí odcházet, rozhodně ne. Ale jak řekla, měla by jít spát. A hlavně by neměla propadat zcela iracionální touze po tomhle nebelvírovi. Ten pro ni nebyl. Stejně jako ona nebyla pro něj. Ať už byli zlomení jakkoliv, nebyli stejní. A proto by neměli být ani přáteli.

"Dobrou noc, Narcisso," popřál jí chlapec.

Dívka se na něj ještě naposledy podívala. Dobrá, možná by nějakým druhem přátel být mohli. Vždyť ona mu prakticky přislíbila bezvýhradnou oddanost. To si zasloužilo trochu důvěry a pochopení. Možná rozhovory a poznávání sebe samých. Měli by se zkusit bavit i o jiných věcech než jen o vnitřních úkladech úzkostí.

"Dobrou noc, vlkodlaku," zasmála se dívka a zalezla si pod svoji deku.

Po zbytek noci, která s blížícím se svítáním moc dlouhá nebyla, se jim spalo neskutečně dobře. Narcissu nic netrápilo a Remus také zapomněl na svoji temnotu, která ho v noci obklopovala. Den přinesl opět úlevu, ale už nebyla tak obrovská jako obvykle po úplňku. Narcissa její část rozehnala i bez rozednění.

Možná jejich části nebyly zlomené navždy...