"Zasnoubil se?!"

"Šílený, že jo?"

Candela tomu pořád nevěřila. Ani když to po obědě volala Oliverovi. Byla z toho dost mimo.

"Nechci kvůli tomu být naštvaná, ale... tuhle sekohlavku jsem prostě nečekala. Umíš si mě představit se sestrou? Mně?! Sotva vyjdu s mladšíma bráchama, co pak s cizí dračicí?!"

"Mám zase začínat o svých bráších? ARTURE!" zařval zničehonic a Candela až cukla. "PŘESTAŇ KOPAT TÍM MÍČEM DO ZDI! TELEFONUJU!"

"TVŮJ TELEFONÁT NIKOHO NEZAJÍMÁ!"

"TAKY TĚ NEPROSÍM, ABYS HO POSLOUCHAL! JEN MĚ PŘESTAŇ RUŠIT!"

"MYSLÍŠ TAKHLE?!" Pak Artur kopl do zdi tak, až to slyšela i quetzalcóatlice u telefonu. Ta se upřímně začala bát, že ten hovor bude muset přerušit, tudíž že si s nikým nakonec o té šílené situaci pořádně nepromluví, ale naštěstí, jakmile uslyšela pár kroků, tak se zase Oliver ozval, a řekl: "Dobrý. Šel jsem ven. Takže... jak to zasnoubení snášíš? Hádám, že špatně, když voláš v taco úterý."

"Taco úterý je jednou provždy zničený," vydechla do telefonu poraženě. "Nejdříve jsem byla v podstatě jediná, komu vadil Juliův odchod, a teď jakoby jen mně vadilo, že má táta vztah. Pravda, tía dost šílela, když došlo na zasnoubení, ale... Prostě bez Julia a jeho neobvyklých tacos s grilovaným kuřetem a jahodovou salsou byla taco úterý už tak dost na nic, ale ta myšlenka, že je budu trávit s někým, koho neznám, a navíc nevyrostl v té samé kultuře..." Dost hledala správná slova, ale stejně se po chvíli nezmohla na víc než pořád stejně poražené: "...Já prostě nevím. Nechci říkat, že mi vadí, že jsou ryu, to je zlý, ale co vím o jejich kultuře, tak je HODNĚ jiná od té quetzalcóatlí. Je dokonce jiná i od zbytku lungů! Co když nám ten Hiro a Ran budou své tradice nutit tak, až potlačí ty naše? A VÍM, že když to řeknu takhle, zní to fakt necitlivě, ale já se VÁŽNĚ jenom bojím té změny. Tedy myslím. Už sama nevím. Prostě... Cóatlixiko je nejzápadnější kraj a Ryuponsko nejvýchodnější, tak... není to MOC velký kulturní rozdíl, aby ta kombinace v jedné rodině vyšla? Asi mě to neomlouvá takhle mluvit, ale..." Už byla fakt vyřízená, jak se to snažila formulovat, tak se už jen svalila do postele, na které doteď seděla, a zeptala: "Jsem špatný drak, Olivere?" Vážně se bála, že je.

"Nejsi špatný drak." uklidnil ji Oliver díky velkým drakům hned. "Jen je toho na tebe moc. Po odchodu Julia jsi na všechno citlivější, a možná jsi teď tak rozhozená, protože se bojíš, že ho zklameš. Máš strach, že bude v tvé blízkosti jiná dračí kultura a on teď přece dračí kultury studuje, a vždycky se v tom angažoval. Tvá reakce na tátovo oznámení a strach ze ztráty něčeho pro tebe důležitého jsou už tak normální, ale jestli tím strachem urazíš něčí kulturu, tak hrozí, že zklameš jeho a to, o co spolu usilujete. O rovnost dračích druhů. Nemluvě o tom, že by byl i zklamaný, kdybys ranila tátu, a to nechceš i bez toho."

"Do Větru," užasla až ve své chmuře. "To... jsi teda vystihl." Převalila se z toho na bok a podívala se na fotky své familia, které jí viseli připnuté k síti na zdi u postele. Bylo tam hodně vzpomínek s Juliem i tátou. Vážně o ně nechtěla přijít.... Ani o bratry a tetu Val Val ne! Bylo by hrozné, kdyby si začali myslet, že není tím tolerantním drakem, za kterého ji měli.

"Je pravda, že nechci, aby si ostatní mysleli, že mi vadí, protože jsou ryu..." vydechla poraženě. "...a taky nechci, aby se kvůli tomu na mě papá nebo Julio zlobili. Chci díky tomu ty svoje pocity pohřbít, ale... Ach! Mám pocit, že tím spíš je to silnější a že VYBOUCHNU!" Chytla se za hlavu a převalila na záda. "Moje rodina je pro mě nejdůležitější a skoro doslova HOŘÍM, že se má měnit. A to ani nezmiňuji, že nevím, jak se chovat, až budu mít dva táty! Jak je mám oslovovat?! Má Hiro být jenom Hiro, nebo papá Hiro? Jen papá? To se bude plést, a navíc není to u ryu divný? Jak se oslovují čistě ryu? Asi si musím něco o ryuponském kraji vyhledat. Teď by se mi tu vážně hodil Julio. S ním by to bylo snazší i pocitově."

"Rozumím, že ti teď chybí obzvláště, ale neměla by ses tím nechat rozhodit. Zkus... to třeba brát jako novou příležitost!" navrhl. "Poznáš nějakou dračí kulturu osobně, a pak o tom Juliovi povyprávíš, až si zavoláte. Myslím, že ho to nadchne."

"To je zajímavý přístup," uznala, i když upřímně ji to zase tolik nenadchlo, jak by mělo. I tak ale řekla: "To mi připomíná, že nevím, jestli papá už Juliovi tu novinku nenapsal sám. Měla bych se ho na to zeptat, jestli už to ví. Jestli jo, třeba pak Julio spíš zavolá."

"To je dobrý nápad," uznal sám. "Už musím končit. Dneska pomáhám mámě v obchodě. Zavoláme si ještě večer, nebo dneska chceš být už radši o samotě?"

"Asi o samotě. Ale uvidím. Když tak zavolám já tobě," odpověděla. "Díky, žes tak rychle odpověděl, a když si nezavoláme, tak tedy asi zítra ve škole. Slibuju, že ti přinesu to burrito. Neboj, nezapomněla jsem."

"Doufám, že ne. Květákový mozeček je hrůza číslo 2. Tak tedy zítra, amiga."

"Mañana, amigo," rozloučila se a zavěsila. Telefon ještě ale neschovala, protože sotva kontakt na Olivera zmizel, hned do Letemsvětem naklikala Ryuponské zvyky a tradice a dala vyhledat. Ihned na ni vybafla snad MILIARDA článků všemožných svátků, tradic, a taky každodenních zvyků, jako uklánění, různé typy pozdravů a oslovování, dalších frází a jídelních zvyklostí, že z toho po pár sekundách přeci jen radši zase vyjela, aby ji to úplně nezahltilo. Bylo toho prostě až moc.

Ležela tam a nevěděla, co dělat. Po dalších pár sekundách se nakonec rozhodla, že znovu zkusí zavolat Juliovi, jestli by jí s tím nepomohl on. Našla si jeho kontakt v historii, klikla na něj, dala si telefon k ušnímu otvoru, a čekala. Chvíli to vyzvánělo, jako předešlé dny, a když už si myslela, že to zase nebude mít cenu, stal se zázrak! Ozvalo se: "Hola, hermanita."

"Julio!" Candela dočista vystřelila z postele, jak byla překvapená. "KONEČNĚ jsi to zvedl! Já... Promiň ten křik, jen... jsem měla strach."

"Jo... Neozval jsem se dlouho," uznal. "Promiň. Mám... teď toho hodně. Škola a tak, víš."

"Jo... Jasně," uznala. Sice ji mrzelo, že to mu stačilo, aby porušil slib o každodenním volání, ale rozhodla se k tomu radši nevracet a užít si, že s ním zase po tak dlouhé době mluví.

"Tak jak se máš?" zeptala se. "Jak to zatím zvládáš? Už zachraňuješ dračí společnost?"

"No... to zrovna ne," zasmál se. "Ale kvůli škole nevolám. Volám, že jsi psala, že si VÁŽNĚ musíme promluvit. Hádám, že jde o to s papá a Hirem, co?"

"Ty to VÍŠ?!" nevěřila. "A... co na to říkáš? Viď, že je to ŠÍLENÝ?!" S ním mohla být upřímná. "Jako... přece nemůže najednou přijít a říct...!"

"Já chápu, že jsi naštvaná,..." skočil jí do řeči, "...ale upřímně, já Hira i Ran už potkal, a jsou vážně milí. Nemusíš mít strach. Ano, ta žádost možná byla trochu rychlá, ale papá mě ujistil, že se nevezmou hned, a obzvláště pokud by to tobě i Hirově dceři mělo vadit. Vy jste pro ně přednější. "

"Já vím, jen..." Vzdychla. "...nevím, zda zvládnu nést tu zodpovědnost, kdyby se mu měl vztah rozpadnout. Navíc nechci, aby to vypadalo, jako že mi vadí, že jsou ryu, a... A-A odkud VŮBEC Hira znáš? Proč jsi mi nic neřekl? My si říkáme všechno!" To se musela zeptat rovnou.

Julio nato řekl: "To setkání bylo náhodou, ještě před odjezdem, když jsem byl s tátou ve městě. Narazili jsme na ně v restauraci, přisedli jsme si, a on se mi přiznal, že spolu chodí. Poprosil mě, ať ti zatím nic neříkám, a o zasnoubení mi psal teprve dopoledne. I o tom chtěl tobě i ostatním říct sám. Věř mi. Poslední, co papá chce, je vám ublížit."

To se zrovna nedočkala podpory, v kterou doufala. To vážně bylo tak neobvyklý, že byla naštvaná, když už ani Julio nepomáhal?

Než si na tuhle otázku stihla odpovědět, jako další kámen úrazu zaznělo už jen: "Promiň, musím končit. Slibuju, že se zkusím ozvat co nejdříve. Te quiro mucho, Cukrátko."

"Te quiro mucho," odpověděla skoro bez života a pak zavěsil. Její spár s telefonem klesl zpátky dolů do klína, a jí nezůstalo nic, než ještě větší zmatek a bezmoc než předtím. Nezbývalo tedy asi nic jiného, než pro aspoň trochu té potěchy pohladit Churra, který se jí po celou dobu telefonování roztahoval na posteli přes její spodní spáry.

"Aspoň ty jsi pořád na mojí straně. Viď, že jo?" zeptala se ho a Churro nato zabrblal ve svém odpočinku tak, že ho za to podrbala za ušima. U toho přemýšlela, co má dělat dál.

Že by přeci jen řekla tátovi, jak se cítí? napadlo ji. Vždyť... co vlastně řekne? Že to zasnoubení ji děsí a že už žádný změny nechce? Ano, znělo to sobecky, ale... Co jiného zbývalo? Sice nechtěla být sobec, ale Julio ji ujistil, že ze všeho nejvíc jim papá nechce ublížit, tak třeba, když tentokrát bude upřímná ÚPLNĚ, dojdou nakonec k nějakému ještě lepšímu řešení, které ji nebude trápit VŮBEC.

Znělo to až moc idealisticky, ale už měla v hlavě taký čurbes a pálení, že to musela aspoň zkusit. Přeci nebude zbytečně dělat problémy jako v nějakém seriálu, ne?

Jakmile se tedy Churro uráčil slézt jí z nohou, vstala, a vydala se za tátou dolů snad konečně jednou provždy ukončit své trápení.

***

Candela však nevěděla, že mezitím, co telefonovala ona, právě její papá měl svůj vlastní telefonát. Ten sice taky nebyl zrovna nejlepší, avšak narozdíl od toho jejího, tenhle byl PŘESNĚ takový, jaký Dante čekal.

Telefonoval totiž se svou matkou.

"CO SIS JAKO MYSLEL ZASNOUBIT SE, ANIŽ BYS MI COKOLIV ŘEKL?! MYSLEL JSI VŮBEC NA TO, CO NA TO ŘEKNU JÁ?!"

"Sí, mamá," odkýval to polomrtvě. Šílela tak, že byla skoro jako na odposlechu. Dante ani nemusel mít svůj mobil u ušního otvoru, aby ji slyšel. Jen napůl ležel na kuchyňské lince, a hlavně se snažil to přežít.

"A navíc s nějakým kníračem z východního kraje. Se SAMCEM! Myslel jsi i na to, co na to řeknou mí přátelé quetzalcóatlové?!"

"Sí, mamá."

"A jak to bude vypadat, až se vezmete? Vždyť máte oba dráčata! Jestli mě chceš dostat do hrobu, měl sis najít míň krutý způsob."

Tomu se jeho sestra až zachichotala, když si tak kousek od něj dávala kafe. Aspoň že takhle nemluvila s ní, říkala si spokojeně.

"Tvoje sestra měla aspoň tu kuráž mi říct, že chodí s tou přerostlou wyvernou, než s ní začala vést ten chabý podnik. A kde vůbec je? Pořád u tebe zadarmo bydlí? Dal bys mi ji k telefonu?"

Po tomhle se Val Val skoro zakuckala, tak když viděla, že ji Dante vážně hodlá telefon předat, aby hodil své problémy na ni, ona začala jak šílená mávat rukama a rádoby znakovat: "NEJSEM TADY! VŮBEC NEJSEM TADY A OPOVAŽ SE MI JI PŘEDAT!"

A když pak Dante jakoby šíleně znakoval, že ho v tom nemůže nechat samotného, tak se zbaběle dala i s kávou na útěk, a vážně tam zůstal sám. Dante tam zůstal stát naštvaný, a přitom se jí vůbec nedivil. Jó, holt s quetzalcóatlí abuelou si nechtěl nikdo zahrávat.

Zatímco zmíněná abuela pořád něco řvala a nadávala do telefonu, Dante se zhluboka nadechl, a i přesto, že už ztratil přehled o tom, o čem jeho matka mluví, dal si telefon zase k ušnímu otvoru, a navázal: "Valentina teď nemůže, mamá, aaa... s Hirem se nehodláme hned brát. Chci ho nejprve seznámit s dětmi. Nevezmu si nikoho, kdo by jim vadil."

"A že to vadí MNĚ ti nevadí?!"

"Tak to není," vzdychl. Už nevěděl, co s ní má dělat. A to ještě vytáhla ten největší meč.

"Je troufalé, že chceš do rodiny přitáhnout samce, když právě tahle tvoje část způsobila, že od tebe a tvých dráčat vlastní žena utekla."

Po těchto slovech jeho nitrem udeřily pocity, které se nedaly srovnat ani s těmi vlastní dcery. Ihned zatnul zuby, a snažil se i přes neskutečný vztek a bolest se vší úctou k vlastní matce jí vysvětlit: "Isa neutekla, protože by mě přitahovali i samci, mamá. Žádná správná matka totiž neuteče od svých dráčat, i kdyby byla..."

"Zase chceš na ni házet, že jsi vadný?"

Dante nemohl nic než povzdechnout. Věděl totiž, že to nemělo cenu. Nikdy nemohl svou matku přesvědčit, že v tom vztahu Isa nebyla ten dobrý drak...

On neudělal nic špatného. Jen co se jí svěřil, že je vlastně bisexuál, ale že stále miluje ji, to ONA to vzala jako záminku, aby si konečně sbalila věci a opustila jeho i jejich dráčata. Až při vyřizování jejich následného rozvodu a stýkání se s dětmi začala ironicky vyplouvat na povrch její vlastní skutečná povaha. Chození po obchodech, večírky, náhodné vztahy se samci, ale především starání se o její vzhled a sen být modelkou, herečkou a zpěvačkou, který jí údajně mateřství vzalo. Ani nevěděl, jestli jí ten sen od té doby vyšel. Věděl jen, že nakonec netrvala na tom, aby se s dráčaty dál vídala.

On byl stejný i když bi, ale ona... ona byla jiná, i když svým způsobem vždycky byla taková. Nedávalo to moc smysl, ale... takhle to prostě bylo.

Sluncižel takhle to těžko mohl vysvětlit své matce, když i ona byla v tomhle ohledu tak staromódní. Tudíž když mu začala do klasického telefonátu vyzvánět i nabídka videohovoru, řekl už jen: "Promiň, mami, ale musím končit. Druhý hovor. Hasta luego!" a zavěsil. Ještě předtím ji zaslechl křičet: "Nečekej, že tu svatbu schválím!" Ale to už z kontaktu vyjel, klikl na videohovor, a před ním se konečně objevila mnohem přívětivější dračí tvář.

Hiro se na něj i přes svůj dospělý věk stydlivě skrze své sumčí vousky usmíval a zdravil ho: "Kon'nichiwa, koibito."

"Hola, mi amor," opětoval pozdrav, a zasmál se přitom romantickým přezdívkám v jejich původních jazycích. "Ani nevíš, jak rád tě vidím. Dnešek je úplně šílenej."

"Ano, u mě taky," přiznal ryu kapku nesměle. "Hádám, že oznámení u tebe nešlo až tak moc dobře, co?"

"Jak se to vezme," přiznal sám. "Ve vztahu samotném nám všichni přáli, Candela se s tebou dokonce i chtěla poznat, ale zasnoubení jsme prý dost urychlili..."

Až v tu chvíli Candela přišla do kuchyně připravená svěřit se svými skutečnými emocemi. Avšak jakmile si všimla, že její papá telefonuje právě s tím osudovým Hirem, tak zalezla za roh, a upřímně, začala tajně poslouchat. Normálně by to neudělala, ale vzhledem k situaci chtěla vědět, na čem vlastně je.

"...Domluvili jsme se, že naše rodiny nejprve pořádně seznámíme, a až pak budeme mluvit o svatbě," říkal papá.

Hiro pak odvětil: "Tomu rozumím... Ale vezmeme se nakonec, že ano? Nechci vyloženě zasnoubení rušit."

"To ani já ne!" přitakal Dante hned a toho se Candela lekla. Znamenalo to tedy, že si papá nakonec Hira vezme, i když s tím ona souhlasit nebude? říkala si v duchu. Vždyť Julio říkal... I on říkal... Záleželo nakonec na Hirově přání víc než na jejím? To by přece papá nedovolil!

Nebo ano...?

"Miluju tě a rozhodně se vezmeme," mluvil dál s úsměvem a utvrzoval tak její slova obav. "Jsi to nejlepší, co mě po rozvodu potkalo."

Možná, že to tak vážně bylo...

Chtělo se jí odejít, jak to bylo bolestivé slyšet. Avšak zrovna když se rozcházela, tak papá dodal: "Ale nemůžu stavět vlastní štěstí před štěstí mé rodiny. Ze všeho nejvíc chci, aby se moje familia měla dobře."

Dobře, takže záleželo na ní, ale přeci jen mu bránila ve štěstí, jak si předtím myslela. Teď navíc i věděla, že kdyby tam nebyla, vzal by si Hira hned a bez váhání. To vážně nebyl zrovna snový scénář.

Papá se potom zeptal: "A jak že to vzala Ran?"

A Hiro nato odpověděl: "Zaskočilo jí to, ale neměla výbuch vzteku nebo tak. Je to hodná dcera." Z toho se dokonce cítila už TAK provinile, že se normálně za sebe začala stydět. Asi by vážně měla držet své emoce pod pokličkou, aby nikoho neranila.

Když to pak ještě dovršili slovy: "Nakonec jsme došli k tomu, že vždycky chtěla sourozence, obzvláště sestru. Myslím, že si s Candelou bude rozumět."

"Doufám, že ano," tak to už vážně nemohla poslouchat a raději se zase potichu běžela schovat zpátky do pokoje, než by uslyšela něco, z čeho by se cítila ještě hůř než teď. Zavřela za sebou, aby ji nikdo nerušil, a byla rozhodnutá chvíli nevycházet.

Sluncižel díky tomu neslyšela, jak její papá zase dodal: "Ale hlavně pomalu. Děti, a především Candela, si už prožili dost s odchodem jejich mámy a... nechci jim zničit život další nečekanou životní změnou. Miluju tě, ale stejně..."

"J-Já to chápu," uklidnil ho ryu a jeho vousatou tvář mu přitom svírala bolest. Avšak ne ta, jaká by se někomu na první pohled mohla zdát....

"Vím, jak rodina může ovlivnit naše životní rozhodnutí. Celé mé dětství diktoval otec, a když jsem se po jeho smrti odstěhoval sem, úplně sám, bylo to náročné, protože ..." odmlčel se. Dante věděl, že je pro něj těžké, tak ho nechal mluvit vlastním tempem. Až asi po minutě se nakonec Hiro zase rozpovídal.

"Než jsi přišel ty, ani jsem netušil, že v nějakém samci může být tolik lásky jako v tobě.... A po odchodu mé ženy.... Nečekal jsem, že se zase zamiluju. Ale tady jsi, s tebou se všechno to zlé vytrácí, a to je nejspíš i důvod, proč stále chci tu svatbu, i proč jsem souhlasil se zasnoubením! Abych o tebe a tu tvou lásku nepřišel! Já normálně tak spontánní nejsem!..." Na moment, jako by se zapomněl. Nakonec však našel svou kotvu.

"Ale máš pravdu, že ze všeho nejvíc chci, aby moje dcera byla šťastná. V tom s tebou naprosto souhlasím..."

"Mi amor..." Hirova řeč Danteho dojala. I Hiro z toho byl celý mimo sebe. Aby se úplně nesesypal, tak to zakončil s: "Přeju si, aby to vyšlo. Nejen kvůli nám dvěma, ale... hlavně aby Ran měla rodinu, jakou jsem já neměl. Vím, že tím na tebe hodně tlačím, ale..."

"V pořádku," utěšil ho. "I já chci, aby to vyšlo. Kvůli tobě, mně, Candele, Pedrovi, Pablovi... kvůli nám všem... Asi bychom si měli domluvit nějaké to setkání, ať to moc neprotahujeme. Je zítra moc brzy? Vím, že jsem řekl pomalu, ale stejně... Co myslíš ty?"

"Zítra večer mám volno," nepřel se a pořád vypadal kapku ostýchavě. "Možná bych mohl přinést i večeři. Nebo přinesu potraviny, a zatímco budeme spolu vařit, dráčata se seznámí. Co na to říkáš?"

"Že to zní dobře," potvrdil. "Tak platí. Zeptám se dětí, a pak ti dám vědět. Tak tedy zítra. Te amo, Hiro."

"Daisuki da yo, Dante," oplatil vyznání lásky, a pak s těžkým srdcem zavěsil.

Když obrazovka videohovoru zhasla, Dante povzdechl tak, až jeho peří na hlavě splihlo. I přes svou ohnivou vášeň a předešlou radost se teď cítil tak hrozně, že svou i Hirovu rodinu do tohohle zatáhl. A do toho jeho matka...

Nechtěl to nikomu říkat, ale pokud ten vztah a sňatek neschválí, mohly by být problémy....

I přes to ale pořád Hira a svou rodinu miloval, takže věděl, že ať se stane cokoliv, nakonec to vyřeší. MUSEL to vyřešit. Kvůli nim. Kvůli nim všem...

S matkou to zvládne. Nakonec. Teď se ale musel soustředit hlavně na děti, takže ihned telefon schoval do kapsy a vydal se jako první za Candelou do jejího pokoje.

Tentokrát ji našel u stolu, jak se sluchátky dělá úkoly. Jaká hodná dcera, usmál se v duchu.

Ignoroval Churra chrápajícího u ní na posteli s břichem nahoru, a jemně jí zamával v zorném poli, aby si ho všimla. Naštěstí se ho nelekla a jen si sundala sluchátka, aby se zeptala: "Promiň, říkal jsi něco?"

Odpověděl: "Ne, jennn jsem ti chtěl říct, že Hiro s Ran by rádi přišli už zítra, pokud budeš ty a ostatní souhlasit. S Hirem bychom udělali večeři, a vy byste si s Ran mohli mezitím popovídat. Co na to říkáš?"

"Už zítra?" byla překvapená. "To... je dost brzo, ne?... Ááále asi by šlo. Nač to odkládat?"

"Jo?" Sám byl překvapen, jak klidně to vzala, ale nehádal se. "Tak fajn! Takžeee... já se ještě zeptám kluků a Val Val, a domluvím to. Chceš ještě něco, než to udělám?"

"Víš, co bude vařit?"

"O! To ne!" uvědomil si. "Zapomněl jsem se zeptat. Ale určitě to bude dobrý, neboj. Ne nadarmo skončil v té kuchařské soutěži nerozhodně se mnou."

"Vaří cóatlixické jídlo?" zeptala se ještě a on: "To ne, ale vaří to NEJLEPŠÍ ryuponské jídlo, jaké bys kdy ochutnala, takže jestli zítra něco takového uvaří, určitě okusíš něco neskutečného."

Když uviděl zaváhání, tak ji objal a řekl: "Vím, že je to pro tebe těžké, ale rád bych, abys poznala i jeho kulturu. Je vážně jedinečná. A není lepší cesta k srdci než přes žaludek, ne?"

"Asi. Jo. To máš pravdu," zasmála se.

Za to ji pohladil po peří na hlavě a řekl: "Vážně neboj. Bude to nové, ale věřím, že ti bude chutnat. A ráno ti udělám do školy burrito, abys měla i něco známého, dobře? To se zvládne."

"Jasně. Díky, tati."

"Chceš ještě něco?"

"Jo, slíbila jsem burrito i Oliverovi," vzpomněla si. "Nevadilo by ti ráno udělat nějaké navíc?"

"Vůbec," uklidnil ji. "Tak já tedy jdu říct ostatním, že souhlasíš, a nechám tě dodělat si ty úkoly. Pak vem Churra na procházku, až se probudí." To už říkal ve dveřích. "Můžete se projít k paní Gonzálesové. Možná bude mít zase nějaké to pečivo, co pekla na poslední oslavu Día de los Muertos. Rád bych, aby ho Ran a Hiro ochutnali. Nevadilo by ti nějaké přinést, když bude?"

"Ne, jen to tu dodělám. Už to skoro mám."

"Tak dobře." Usmál se. "Děláš mi radost. Te quiro mucho, Candelita."

"Te quiro mucho, papá."

Po tomhle zavřel dveře a nechal ji konečně zase o samotě. V ten moment, aniž by to vzájemně o sobě věděli, se oba quetzalcóatlové opřeli buď o dveře nebo židli, a ještě jednou s tíhou v srdci povzdechli nad tím, do jaké situace se to dostali. Oba totiž jednali se zájmem o rodinu, avšak zároveň svým způsobem i na její úkor...

Candela nevěděla, že i její papá se tolik trápí. Kdyby ano, možná by se odhodlala říct mu svoje skutečné pocity. Teď v nevědomosti ale nemohla víc, než se trápit ještě bolestivěji než předtím, a v přípravě na nevyhnutelný zítřek aspoň ještě jednou vzít do spárů telefon a naklikat do Letemsvětem to, na co se potřebovala připravit ze všeho nejvíc, a sice na jednu ze svých největších obav už od počátku oznámení zásnub.

Jaká je ryuponská kuchyně?