Přeji příjemné počtení.^^

"...I miss you more than ever, more than I can put the words

Everyday it's getting harder to leave it all behind

I am missing you, more than yesterday,

I am missing you, more than yesterday,

Yesterday, yesterday, more than yesterday,

yesterday, yesterday, ooh..."

Z poslouchání refrénu jedné písničky mě vyrušil až mámin hlas. 
"Andy! Sakra už přestaň se tím zabývat! Prostě na to nemysli, jeden odejde, další přijde." Zamračí se na mě ve zpětném zrcátku máma, co sedí na místě řidiče.
Jen si povzdechnu a zahledím se z okénka jedoucího auta. Vedle mě dovádí mladší sestra a upřímně...je to celkem k nevydržení. Na místě spolujezdce sedí táta a jen hledí dopředu.
Ano, jsem po rozchodu...a ano, jsem gay.
Máma to vzala celkem dobře, ale táta to nepřekousl a doteď se mnou pořádně nemluví. Sakra, copak já si snad vybírám, kdo mě bude přitahovat?! Ale naše ignorace je vzájemná, aspoň že tak.  "Jedeme na dovolenou, tak přestaň přemýšlet a užívej si to!" Přestat přemýšlet? Opravdu dobrá rada od učitelky. Ano, moje máma je učitelka. Táta pracuje jako právník a mnohdy nebývá doma. Teď, na začátku prázdnin, se ale stal zázrak a my vyrazili na společnou dovolenou. K moři, do Chorvatska. Chtěli jsme si užít teplé léto a navštívit nějaké památky. Jenže na to já teď vůbec neměl náladu. Raději jsem chtěl zůstat doma, ale máma se bála, abych si něco neudělal, a proto teď s nimi sedím v autě. Jako, ani se nešlo divit, že jsem z toho byl tak přešlý. Byli jsme spolu sice jen tři měsíce, ale byl to můj první vztah. Vlastně, on začal zájem projevovat jako první. A než jsme se nadáli, oficiálně jsme spolu chodili. Ale pak...ne. Nebudu na to myslet. Už je to pryč.

Po další asi hodině jízdy jsme dorazili do vytouženého cíle. Na cestě jsme byli už skoro 14 hodin a já se chtěl konečně pořádně vyspat. Jenž nastal první problém. V jedné uličce máma odbočila blbě a najela do jednosměrky. Skoro jsme narazili do jednoho auta, ale naštěstí se to ubrzdilo včas. Jenže pak nastal druhý problém. Z auta vystoupil nějaký, celkem vysoký, muž v bílém, pravděpodobně na míru šitém, obleku. Ihned přešel k našemu autu a začal na mámu v chorvatštině nadávat. Třetí problém, máma neuměla chorvatsky, takže mu nerozuměla skoro ani slovo, jak mluvil rychle. Ale čeho jsem si ve svitu světel všiml, auto mělo českou značku. Že by také Čech? Chvíli jsem se rozmýšlel, ale pak jsem z auta vylezl a zvedl hlavu. No sakra...ten měl snad dva metry. Já se svými 172 cm jsem si připadal jako prcek. A navíc, co jsem viděl, byl opravdu pohledný. Měl na jedné straně krátce, na druhé trochu delší střižené světle hnědé vlasy se světlejšími pruhy. Ale co se mi líbilo nejvíce, byly jeho oči. Krásné, průzračně modré. Eh, teď jsem si oproti němu připadal opravu...méněcenně. Jo, po rozchodu jsem měl kvůli jisté události celkem dosti snížené sebevědomí. Měl jsem krátce střižené, tmavě hnědé vlasy, pár pramenů mi občas spadalo do očí. Oči jsem měl taktéž modré, i když s takovým zvláštním odleskem. Postavou jsem byl průměrný, sice jsem neměl svaly, ale postava byla pevná a hubená. Mně to stačilo, nepotřeboval jsem být vymakaný a navíc se mi to ani nikdy nelíbilo. Ne na mně.
"Uhm...omlouváme se. Jsme tu poprvé a máma si v té tmě asi nevšimla značky, není na ni vidět.." Omluvím se muži a kajícně sklopím pohled. Jo, tohle já umím. Když chci a nahodím natrénovaný kukuč...téměř vše mi projde.
Když chvíli nic neříká, zvednu k němu pohled a všimnu si, že mě sleduje pátravým pohledem. Tím svým uhnu do boku, připadá mi, jako by mi viděl až na dno duše. To už ale z auta vystoupí i máma a začne se muži omlouvat. Ještě chvíli to trvá, ale nakonec ode mě pomalu zrak odvrátí a zahledí se na mámu. Máma...na učitelku vůbec nevypadá. Je celkem vysoká a štíhlá. Má dlouhé, blonďaté vlasy, až po pás a nejeden chlap se za ní otočí. Oči má kočičí, zelené. Teď má na sobě lehké, červené letní šaty. Ještě chvíli se muži omlouvá, ale ten jí pak utne pohybem ruky. "Nic se nestalo, i já se omlouvám, ulétly mi nervy. Kam jedete?" Zeptá se pak, čímž mámu zaskočí. Táta to ignoruje. Už si zvykl, že se za mámou chlapy otáčejí a navíc...to mezi nimi poslední dobou neklapalo nejlépe. Máma se pak vzpamatuje a muži řekne adresu hotelu. Překvapeně nadzvedne obočí. "Tam jedu také...pojeďte za mnou, zavedu vás tam." Řekne pak, ještě po mně krátce střelí pohledem a vydá se zpět ke svému autu. S mámou se na sebe nechápavě podíváme. Tak tohle je obrat o 180 stupňů. Ale nasedneme do auta, vyjedeme s uličky a poté již následujeme bílé bmw onoho muže. Ne, opravdu to nechápu. Ale na jednu stranu je zase opravdu hodný, tohle vůbec dělat nemusel, ještě ke všemu, když to byla naše vina. Cesta pokračuje mlčky, jediné rádio ruší ticho, které by jinak hrozilo.
Avšak po chvíli již naštěstí dorazíme na místo. Hotel to je dosti luxusní, čtyřhvězdičkový. Můžeme si to dovolit, přece jen má táta dost vysoký plat a ani máma na tom není špatně. Vystoupíme a já se protáhnu. Z auta potom vyskočí má, o šest let mladší, desetiletá sestra. Po mámě má dlouhé blonďaté vlásky a po tátovi hnědé oči. Tohle mi vždy vrtalo hlavou. Kde se u mě vzaly modré oči? Všimnu si, že táta přešel k muži, který nás sem dovedl a po pár slovech si předají vizitky. Otec na tohle vždy dbal, oplácet služby. Mužův pohled již nezachytím, neboť se skloním nad kufrem a začnu ven tahat věci. Sestra začne lítat všude kolem a nemůže se vynadívat na nedaleké moře. To je vlastně kousek od hotelu, jen přejdeme silnici, slezeme po pár schodech a jsme na pláži. "Mami, půjdu se vykoupat!" Křiknu na mámu, zatím co ze sebe svlékám tričko. Na sobě už mám bermundy, takže žádný problém nevidím. "Hej, pojď se aspoň ubytovat!" Křikne za mnou, ale po už jsem za silnic a jen jí se zazubením zamávám. Za sebou slyším sestru, že chce také jít, ale máma ji odtáhne a po chvíli je klid. Všude kolem je tma a téměř ticho. Ani auta nejezdí, jak je pozdě. Ticho ruší pouze jemné vlnky, narážející do písečné pláže. U moře...jsem nikdy nebyl, tohle je takové mé poprvé. Nedočkavě se zachvěju a udělám první krok směrem k vodě. Stoupnu do mokrého písku a netrpělivě čekám, až přijde první vlnka. Přijde vzápětí a já vydechnu a prsty zabořím do písku. To je úžasné! Udělám pár kroků, až se ve vodě ocitnu až po pas. Rukou se dotknu hladiny a srdce cítím až kdesi v krku. To je paráda! Voda je krásně teplá a okolní vzduch také. Celé je to strašně krásné, ale jistým způsobem i strašidelné. Přece jen, nevím, co pod hladinou je. Teď ani nevidím vůbec nic, když je venku tma. Ale i tak se nadechnu...a do vody se ponořím celý. Prvně udělám pár temp, než se dokonce i potopím a ve vodě udělám kotoul. Pak se ale s nadšeným smíchem vynořím a protřu si oči. Už se nemůžu dočkat, až bude světlo a já se budu moci potápět. Teď ale doplavu na břeh, ruce složím pod hlavu a polovinou těla si lehnu do vody tak, že koukám na hvězdnou oblohu. Po chvíli ale oči zavřu a jen si to vše užívám. Poprvé u moře. Poprvé vlastně i v moři. Poprvé...poprvé vlastně po rozchodu. Po celou dobu jsem si na to nevzpomněl, to až teď. Lehce si skousnu ret a do zavřených očí se mi nahrnou slzy. Ruce zpod hlavy vyndám, kvůli čemuž se mi do vlasů dostane písek, ale na to teď nedbám. Jednou rukou si překreju oči a tou druhou naštvaně bouchnu do písku vedle sebe, načež se mi ze rtů vydere potlačovaný vzlyk. Bolí to...tak moc.
V tom se ale nade mnou ozve mírné odkašlání a já se jako střela posadím a rychle si protřu uslzené oči. Otočím se a překvapeně zamrkám, když spatřím toho muže, co nás dovedl k hotelu.
"V pořádku?" Zeptá se. Já se nejprve musím vzpamatovat, než budu schopen odpovědět. Za prvé za to může šok z toho, co tu vůbec dělá...a za druhé za to může šok z toho, jak vypadá. Myslím, že nad jeho vysportovanou, svalnatou postavou by slintala každá žena. Natož já.
"Uhm...a-ano, jen...se mi dostala voda do očí." Zamumlám a uhnu pohledem. Nějak nevím, jak reagovat. Tohle nemám rád. Opět mě chvíli sleduje, ale pak přikývne a pár kroky se ocitne ve vodě. Netrvá dlouho a už se mi ztratí z očí, jak daleko plave. Chvíli hledím na černou hlubinu. No páni, tam bych se já neodhodlal, ne takto v noci když nevím, co na mě dole číhá.
 Po chvíli se mé splašené srdce uklidní a já dlouze vydechnu. Opět ulehnu do písku a povzdechnu si. Opravdu jsem se lekl. A co tu dělá? Že by si šel také zaplavat? No, je to možné, tahle pláž patří k našemu hotelu, nikdo jiný by tu neměl co dělat. Nakonec ale neodolám a opět vlezu do vody. Chvíli se jen tak čachtám na kraji, ale pak se odhodlám a plavu kousek dále, až už nedosáhnu na dno. Srdce mi přitom hlasitě, mocně buší. Nevím, jestli strachem, nervozitou či vzrušením. Možná vším dohromady. Po chvíli jsem se položil na vodu a jen se nechal unášet vodou. Připadalo mi, jak bych byl stále na místě. Na temné obloze probleskovaly hvězdy a občas bliklo nějaké letadlo. A já úplně ztratil pojem o čase. "Neměl bys být tak daleko od břehu, když je tma." Ozve se mi najednou u ucha, až téměř vyjeknu. Ono leknutí má za následek to, že se potopím pod vodu a chvíli nevím, kde je nahoře a kde dole. Až když mě uchopí čísi pevné ruce, k tělu se namáčknu a vystrašeně se rozhlédnu kolem. Až teď si všimnu, jak daleko od břehu jsem...a zhrozím se. Na pláž je vidět jen stěží a já jsem téměř u bójek, co ohraničují plochu, kam až můžeme plavat. Až teď se podívám, na koho to jsem vlastně nalepený a kdo mě to drží. Je to zase on, ten muž. Polekaně se ho pustím a chci odplavat, ale drží mě pevně. Zblízka mu pohlédnu do obličeje a můj pohled se spojí s tím jeho. "O-omlouvá se, nějak jsem se...zamyslel." Špitnu a rty se mi mírně zachvějí. Je ticho. Až po chvíli mě pustí, ale ještě mě drží za boky, asi aby si byl jistý, že se udržím na hladině. "Musíš dávat pozor. Kdybych tu nebyl, probral by ses, až kdybys narazil do bójek a myslím, že bys dost zpanikařil." Řekne a já se omluvně zahledím do černé hlubiny. Dobrá, teď už to není vzrušení, mám opravdu strach. Nevím, co pode mnou je. Co kdyby se mě něco dotklo? Vždyť...já neměl ani jak se bránit nebo co dělat! Voda není můj živel a....ble! Ne! Nesmí se mě nic dotknout! On, jako by poznal, co se uvnitř mě odehrává, mi pokyne, ať po plaveme zpět ke břehu."Kdybys už nemohl, řekni. Přece jen to kus je." Prohodí pak ještě. Opět se zmohu jen na přikývnutí a pomalým tempem plavu zpět k pláži. Ticho, co se mezi námi rozhostí, ruší pouze šum vody. A mně je to docela dost trapné. "Uhm...vypracujete u Indrei? Té firmy? Všiml jsem si toho na vizitce, co jste dával tátovi.." Zeptám se pak a krátce na něj pohlédnu. Pohled mi oplatí a uchechtne se. "Dalo by se to tak říci." Odpoví. Já jen tázavě nakrčím obočí. "Jaké to tam je? Prý je to náročné. Nevíte, jestli berou...no, brigádníky asi brát nebudou, co?" Tiše se zasměju. Ano,když mám strach, hodně mluvím. "Co studuješ?" Zeptá se, čímž mě celkem překvapí. "Obchodní akademii, druhák." Odpovím pak a opět se zahledím na pláž. Jsme již naštěstí celkem blízko. Jen pár temp a budeme tam. Konečně! Už chci pryč, teď je to opravdu strašidelné. "Zkus se tam zastavit. Šéf zrovna někoho shání a...uvidíš." Řekne a já se po něm překvapeně zadívám. Říkal to docela zvláštním tónem. To už jsme ale u břehu a já skoro vyběhnu ven, kde se oklepu jako pes a zachvěju se. I přes velké teplo mi je celkem chladno. Chladem mi i ztvrdnou bradavky, které se změní ve dva krásné knoflíčky. Avšak cítím se lehce nesvůj. Cítím, jak si mě prohlíží. Copak jsem nějaký dobytek na prodej?
Proto ze země vezmu ručník, co tu sebou mám, a zabalím se do něj. Až teď pohlédnu na onoho muže. "Já...moc děkuji, že jste mě zachránil. Jinak bych asi...nevím." Uculím se na něj a pak vrhnu pohled k hotelu. "Asi vás tedy opustím. Krásný večer přeji." Řeknu a vydám se k hotelu. To mě ale pár kroky dožene a já raději odvrátím pohled jinam. Nevím proč. Cítím se u něj lehce nesvůj. "Už jdu také. Navíc se mnou tě tam pustí spíše a aspoň nebudou dohady ohledně toho, proč do toho hotelu chodí mladý chlapec sám. Asi by ses těžko domluvil." Řekne a protáhne se. Po jeho slovech neodolám a nafouknu rty. "Tím jako chcete říci co? Že jsem až moc mladý? Nebo jak jako že se nedomluvím? Umím mluvit více jak čtyřmi jazyky." Zabručím a pohlédnu do země. Mnozí by to brali za vychloubání, ale já to beru jako ohrazení. Aspoň v tuto chvíli. "A to si sebou do pokoje vadíte často mladé chlapce, že se nebudou divit, když půjdu s vámi?" Neodolám pak malému rýpnutí. Avšak pak si uvědomím, co jsem řekl a mé tváře naberou rudý odstín."T-tedy já...uhm...omlouvám se." Zamumlám omluvně. Touž se ale ozve jeho smích. Hlasitý, veselý. "No teda. Překvapil jsi mě. I já se omlouvám. Netušil jsem, že toho umíš tolik." Řekne prvně. Po mých dalších slovech se na mě ale zahledí a než se naději, chytne mě rukou za bradu a donutí mě se podívat do jeho očí. "Hmm, nabízíš se snad?" Zeptá se tiše a já jen polknu. "C-co ...to...n-ne.." Vykoktám. Blízko, moc blízko! A jeho slova...proč mě to tak rozechvívá?To mě už ale pustí a vážný obličej se změní ve veselý úsměv. Pak už se ale vydá dál. Já se ale musím prvně vzpamatovat, až pak mohu pokračovat dál. V hotelu nastoupíme do stejného výtahu a jedeme. Já vystupuji v šestém patře, on jede až kamsi nahoru. Celou dobu mlčím a pohledem brouzdám všude kolem. Výtah zastaví a dveře se otevřou. "Uhm, tak...nashle. A ještě jednou děkuji." Rozloučím se s ním a vydám se chodbou k našemu apartmá. "Krásné sny." Slyším za sebou ještě. Dorazím do apartmá a vyslechnu si kázání od mamky, sestra už spí a táta pracuje. Jak jinak. V koupelně se opláchnu a zalezu do pokoje, co mám naštěstí sám pro sebe. Až tady nechám prostor myšlenkám. Celou dobu jsem se bál přemýšlet, ale jednou to přijít muselo. Ale co mě udiví, nemyslím na rozchod, ani nepláču. Místo toho myslím na onoho muže, co mi dnes vlastně zachránil život. Doufám...že ho ještě uvidím. Ale to jsem netušil, jakou hru si pro nás život přichystal.