Zdravím, zde přináším další díl Savior. Máme tu nový školní rok, tak snad jste všichni, co studujete, přežili první týden v relativním zdraví, tak jako já. :D
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Nešel jsem domů. Nešel jsem ani do práce. Běžel jsem...někam pryč. Daleko, daleko od toho všeho. Chtěl jsem zmizet. Chtěl jsem klid. Ale toho jsem se nedočkal. Nikde se ho nedočkám. Doběhl jsem do svého oblíbeného parku. Na místo, kam nikdo jiný nechodil. Za hustým lesním porostem byl ukryt starý altánek. Nikdy jsem tu nikoho neviděl...a ani teď tu nikdo nebyl. Usedl jsem na jednu z laviček a prsty u rukou jsem si zajel do vlasů. Zoufal jsem. Hlasitě jsem dýchal a znělo to spíše jako lapání po dechu, jak se mi ho nedostávalo. Až po delší době jsem se relativně uklidnil. Jen jsem zíral na holé nohy a občas jsem se zachvěl. Utekl jsem od něj v tom, v čem jsem spal. Jeho boxerky a tílko. Byl jsem bos, aspoň že bylo teplo. Spíše se divím, že jsem si o něco neporanil nohy. Asi mohu děkovat štěstí. Štěstí? Děkovat? Není čemu. Raději bych o nohu přišel, než aby...to, co se stalo, byla realita. Ale noha tu byla. A to, co se stalo, byla realita. Silně jsem si skousl ret a víčka k sobě pevně stiskl, aby mi z očí neunikla žádná slza. Ale byl to marný boj, slzy se ven tlačily až moc urputně a já měl po chvíli tváře celé mokré. Vyčítal jsem si to. Sobě. Neměl jsem ten balíček převzít. Neměl jsem. Kdybych ho nepřevzal...nestalo by se to. Matt mě udeřil. Opravdu mě udeřil. Oči jsem otevřel a prsty vypletl ze svých vlasů. Dlaň jsem si položil na postiženou tvář a nechápavý pohled upíral kamsi...někam. Nedávalo to smysl. Proč mě uhodil? A co mělo znamenat to pero? Nebyla tam zpáteční adresa. Na tom balíčku. Znamenalo to snad pro Matta něco? 
Pevně jsem si sevřel spánky, když mě do hlavy udeřila ostrá bolest. Pěstí jsem praštil do lavičky. Hlava...bolelo to, tak moc! Proč? Proč mě ta hlava musela bolet zrovna teď? Proč se to muselo stát?! Proč prostě nemohu mít klid?! Klid...copak si něco tak obyčejného nezasloužím? 
Ocitl jsem se doma. Nechápavě jsem se rozhlédl kolem. Klíče jsem držel v rukou a tváře byly už suché. Co se to..? Vždyť jsem před chvílí byl v parku. Při pohledu na mobil jsem ale zjistil, že to chvíle nebyla. Utekla asi půlhodina. To jsem byl z toho až tak mimo, že jsem si neuvědomil, jak jdu domů? Z dalšího přemítání mě vyrušil až třískot skla, jak mamka pustila sklenku na zem. Pomalu jsem k ní vzhlédl, ale to už byla u mě a začala mě zasypávat všemožnými dotazy. Co se mi stalo, co tu dělám, když mám být v práci a co Matt. Při jeho jméně se mi do očí dostal prázdný výraz a já jen sklopil hlavu. Už se mi nechtělo plakat. Nebo to spíše nešlo. Slzy stejně nic nevyřeší. "Pohádali jsme se a já pak utekl. Nic mi není, jen...pozor na střepy, bolí to, když si na ně stoupneš." Řeknu a skloním se, abych je mohl posbírat. Máma si ke mně klekne a chytí mě za ruce. "Andy.." Povzdechne si a poté mě pohladí po vlasech. "Jdi si lehnout. Udělám ti čaj." Pobídne mě pak. Jen přikývnu a vstanu. Dostal jsem se do postele a vysvlékl se. Zachumlal jsem se do deky a hleděl na stěnu. Hmm, neměl bych tohle dělat. Měl bych to chtít vyřešit, ale...ale. Bojím se dostat se do jeho přítomnosti. Co když zase udělám něco špatně? Co když mě zase udeří? Už to nechci znovu zažít. Nejde o ránu jako takovou, ale o to, že to byl Matt, kdo mě udeřil. Někdo, komu jsem tak moc věřil. 
Mamka mi donesla čaj a domácí sušenky. Meh, připadal jsem si jako nemocný. Ale byl jsem mamce moc vděčný. Aspoň...aspoň ona mě dokázala ukonejšit. Odešla a já usrkával čaj. V tom mi ale pípl mobil. Natáhl jsem se pro něj a bez zájmu se podíval na displej, avšak ihned jsem se zasekl. 'Andy, mrzí mě, co se dnes stalo. Co jsem ti provedl. Nevím, co to do mě vjelo, ale teď si uvědomuji, jak moc jsem ti musel ublížit. Do práce nemusíš, vezmi si volno na tak dlouho, jak budeš potřebovat. Mrzí mě to.' Matt. Napsal mi. Opravdu mi napsal! A...omluvil se mi. Ale spraví tohle jedna omluva? Mobil jsem odložil a neodepsal mu. Ne teď. Prvně si musím vše sám urovnat v hlavě. 
Nakonec jsem mu napsal až druhý den. Jednoduchá, krátká zpráva. 'Potřebuji čas.' To bylo vše. Ano, čas. Něco, čeho je všude dost...ale nikdy toho není dostatek. Snažil jsem se různě rozveselit či na to zapomenout. celý den jsem koukal na filmy nebo si četl. Občas se mi to povedlo, ale pak stačilo málo, třeba zmínka o kanceláři, moře či něco romantického, a já si na něj hned zase vzpomenul. Ke všemu mě celý den bolela ukrutně hlava. Ani nevím, kolik prášků jsem do sebe naládoval, než to trochu přestalo. Fakt už jsem se těšil k tomu psychiatrovi. Nikdy bych nečekal, že řeknu něco podobného. Těšit se ke cvokaři, fakt super. Ale třeba mi předepíše nějaké prášky a pak do bude fajn. Od toho tam přece jdu. Už jen pár dnů a vše bude zase dobré. Určitě. 
Večer se rychle blížil a já byl ze všech těch léků omámený a ospalý. Proto jsem se šel osprchovat brzy a brzy jsem zase ležel v posteli, chystaje se spát. Ani mi v tom všem nedošlo, že jsem se nepřivázal, abych necestoval. A to se mi nevyplatilo. 
Probralo mě až třesení s mým tělem. S cuknutím jsem se probral a doširoka otevřel oči. Ze rtů se mi téměř ozval křik, ale to už se mi přes ústa dala čísi ruka a zadusila můj křik. "Andy...Andy, klid, to jsem já!" Chvíli mi trvalo, než jsem ta slova pobral a zaostřil jsem na postavu před sebou. Matt. Byl tu Matt. "Co tu děláš?" Zeptám se zaraženě a rozhlédnu se kolem. V hlavě mi tepalo a byl jsem zmatený z toho nenadálého probuzení. "Já? Já jsem doma. Spíše ty co tu děláš...vprostřed noci, polonahý a bos!" Řekne a v hlase mu zaznívá mírná panika. Když se znovu rozhlédnu kolem, dojde mi to. Nebyl jsem doma. Byl jsem před domem Matta. Ten na mě vyjeveně koukal, jen v boxerkách a rozevřeném županu. Tiše jsem vzlykl a přitulil se k němu. Kolem těla mi obmotal ruce a já byl konečně spokojený. Tohle jsem potřeboval. "Pojď dovnitř, jsi úplně ledový. Musíš si dát teplou vanu.." Řekne tiše a vede mě dovnitř. Proč to takové nemohlo být i předtím? Teď se zase chová jako můj Matt. Ten, kterého tak miluji. 
Dovedl mě do koupelny a sundal ze mě to málo oblečení. Začal napouštět vanu a já jen stál na místě. "Řekneš mi už, co se stalo?" Zeptá se a opět si mě k sobě přivine. Chvíli váhám. V hlavě mi opět hlodá to, co se včera stalo. Včera...je to jen pár hodin a mně to přijde jako věčnost. "Byl...jsem asi zase náměsíčný. Poslední dobou se mi to děje vcelku často." Přiznám se mu pak. "Náměsíčný? Ale...až tak moc? Vždyť jsi šel celou tu cestu pěšky, co kdyby se ti něco stalo?!" Řekne a pevně si mě k sobě přitiskne. Nijak neprotestuji. To, co udělal, pomalu, ale jistě odplouvá a mizí kamsi pryč. "Promiň.." Zašeptám jen. Ne, nebudu mu říkat o tom svazování. Měl by mě za blázna. Přece jen, kdo by se dobrovolně vázal k posteli, že? "Pojď prosím do vany se mnou, voda už je napuštěná." Změním pak téma, aby už to neřešil. Příště to musím vymyslet lépe. Chvíli mě u sebe ještě drží, ale pak přikývne, vysvlékne se a společně vlezeme do vany. Já se opřu zády o něj a schoulím se v jeho náruči. Proč to takhle nemůže být vždy? Proč se vždy nemůže chovat takto? Proč se někdy chová, jako by to ani nebyl on? Nebo jako bych já byl jen jeho hračka? Nechápu to. Jsem...zmatený. 
Avšak mate mě více věcí. Zase jsem byl náměsíčný. A došel jsem až k němu. Proč? Proč zrovna k němu? To jsem po něm až tak toužil? Nebo...ne, já opravdu nevím. Jedna věc ale byla jistá. Bál jsem se. Pokud to takhle bude pokračovat i nadále, co se pak stane? Co když třeba někomu ublížím? Nebo co když někdo ublíží mě? Nechápal jsem to. Nic z toho. Mohlo za to snad to, co se teď dělo mezi mnou a Mattem? Měl bych se s ním přestat vídat? 
Ta myšlenka mi v hlavě hlodala jako odporný červ. A já o tom začal reálně uvažovat. Avšak byl jsem do Matta tolik zamilovaný, že jsem ho nedokázal opustit. Nebo snad ano?