Orion Black se protáhl a spokojeně se rozhlédl. Jeho ubytování v Zásvětí nebylo vůbec špatné, zvládl si ho zařídit hezky po staromládenecku, aniž by mu do toho někdo kecal.

„Nazdar Orione," pozdravil ho Herpo a bez ptaní se usadil na nejbližší židli. „Tak co, jak ses zabydlel?"

„Ale jo, je to fajn, díky za optání," řekl Orion. „Konečně dělám, jenom co chci, a když chce někdo znát můj názor, tak nemusím čekat, až mi ho Walburga řekne. Je to fakt paráda, mít zase jednou trochu svobody," pochvaloval si svůj nově ustanovený životní řád.

„Jo, proto jsem se neženil, kamaráde," pokýval zamyšleně Herpo hlavou.

„Hele, nechápej to špatně," vzal si opět slovo Orion, „můj život nebyl jenom zlej. Žili jsme relativně šťastně pětadvacet let..."

„A pak jste se s tou tvojí potkali," skočil mu do řeči Herpo a zalykal se smíchy. Orion se zatvářil rozpačitě, jako by se snad chtěl začít hádat, ale zároveň se mu do toho moc nechtělo.

Víš, jakej je nejlepší recept na šťastný manželství?" pokračoval Herpo a už dopředu se pochechtával vlastnímu vtipu. Orion zavrtěl hlavou. „No, otevřený trezor a zavřená huba," vyprskl smíchy Herpo. Orion se opět ušklíbl, nevěda, co na to říct, ale zdálo se, že Herpo žádnou reakci nečeká a vystačí si sám.

„Hele, víš, jak je při svatbě většinou nevěsta celá v bílém?" nadhodil Herpo.

„No, vím, co má bejt?" zeptal se Orion nechápavě.

„Víš, proč to je?"

„No, předpokládám, že proto, že bílá je barva nevinnosti, štěstí, radosti a je to nejšťastnější den jejího života," vysvětloval. „Nebo si aspoň dokážu představit, že nějaký takový podobný cancy by to mohly vysvětlit," dodal, aby nebyl za měkkotu.

„Jo, a můžeš mi teda vysvětlit, proč ženich je v černém?" položil další otázku Herpo a znovu u toho škytal smíchy. Orionovi bylo konečně jasné, kam Herpo celou dobu mířil, ale než mohl vymyslet nějakou přijatelnou odpověď, zjevili se u něj, jakoby odnikud, Helga a Salazar.

„Řítí se ti sem manželka," informoval ho Salazar a rozhlédl se kolem. „Dobrý, máš tady celkem pořádek. Vypadá to, že bys to nemusel až tak slíznout," zamrkal na Oriona. Měl již tu čest s jeho chotí Walburgou, koneckonců ji vítal u brány, a i z krátkého setkání mu bylo jasné, že její temperament bude častým zdrojem zábavných situací.

„Budete tu mít manželku, Orione, to musíte být šťastný," usmála se na něj přátelsky Helga.

„No, to musím," povzdech si ztěžka Orion, dílem pro formu – kvůli Herpovi, dílem pro to, že ač svoji ženu měl rád, to navrácené staromládenectví se mu zamlouvalo. Klidně by si dal ještě pár měsíců říct. Pak se však vzpamatoval a nasadil radostný výraz, aby svoji lepší polovičku přivítal. Jenom by ho zajímalo, kde u všech rarachů lítá Regulus.

„Dojdu splašit vašeho mladýho, taky by asi měl matinku přivítat," zvedl se Herpo, jako kdyby Orionovi četl myšlenky.

„Díky," přikývl Orion. Chtěl ještě dodat něco o tom, že Regulus by mohl odvést Walburgy pozornost a zajistit, že se nestihnou pohádat hned v prvních deseti minutách, už to ale nestihl, protože jeho lepší polovička se již vřítila do místnosti. A Orion v duchu už jenom ocenil, že Helga vypoklonkovala všechny přítomné zvědavce do bezpečné vzdálenosti.