Na bráně se shromáždil dav, aby uvítal nově příchozího. Tím nebyl nikdo jiný, než Armando Dippet, bývalý ředitel Bradavic.

„Taky už bylo načase, aby se tam dole na to vyprd," prohlásil Ekrizdis. „Dyť už je to fosílie."

„Dávej bacha, ať tě neslyší Nicolas, ten je ještě starší. Kdo má furt poslouchat ty kecy, že mládí nemá žádnou úctu," poznamenal Herpo

„A kolik že tomu Dippetovi vlastně je?" zeptala se Vendelína Výstřednice.

„Tři století, a ještě padesát pět kolíků jako bonus," odpověděl jí Herpo a Vendelína užasle hvízdla.

„Třistapětapadesát? To je v pajzlu," okomentoval to Orion Black.

„Ten chlap byl starej už v době, kdy se začaly dělit kontinenty," poznamenal Regulus.

„Hele, opatrně na pusu, mladej," krotil ho Ekrizdis. „Na to, aby sis dělal sardel ze starších, seš dost malý pívo." Měl vztek, že ho podobné přirovnání nenapadlo jako prvního. Regulus cosi zabručel pod vousy, ale ironicky se Ekrizdisovi uklonil, a ten, uklidněný mladíkovým poslušným gestem, obrátil svou pozornost zpátky k bráně. Právě včas, neb se u ní právě objevil plešatý, notně vetchý stařík.

Zakladatelé spustili svoji uvítací řeč a nově příchozí jim naslouchal, i když musel pořádně napínat uši, aby jim vůbec rozuměl. Jeho hluchota se zjevně nestihla ještě plně vyléčit. Po chvíli si Armando Dippet odkašlal a skočil Godricovi do řeči.

„Jo, to je sice všechno moc fajn, díky, ale při vší úctě, nemohli bychom to probírat někde vsedě? Bolí mě kolena, nejsem už žádnej třicátník, víme?" Zakladatelé se po sobě podívali. Málokdy se jim stalo, že by měl nějaký nově příchozí kuráž je takto přerušit. Na druhou stranu byla pravda, že Dippet na to měl ve svém věku poměrně slušný nárok.

„Jo, ty nejsi ani dvěstětřicátník," zamumlal Regulus, ale tak, aby ho Dippet neslyšel. Za to ho slyšela Vendelína, která vyprskla smíchy a musela to zamaskovat jako zakašlání. Nenápadně mladíkovi ukázala vztyčený palec, že zabodoval.

Armando Dippet ignoroval veškeré pozdvižení, které způsobil, a krokem natolik rázným, jak jen mu dovolily jeho vetché kosti, se vydal k nejbližšímu stolu, který viděl. U stejného stolu shodou okolností seděl James Potter a Nicolas Flamel, kteří hráli karty. James zahlédl nově příchozího první a kývl na pozdrav.

Nicolas vzhlédl a když spatřil starého známého, tvář se mu roztáhla do úsměvu. Než stihl cokoli říct, Armando Dippet se svalil do volné židle, oplatil Jamesovi kývnutí a směrem k Nicolasovi zahlaholil:

„Nazdar, dědku!"

„Neříkej mi dědku, já ti taky neříkám cucáku, ty mole," ohradil se Nicolas, ale koutky mu cukaly.

„Mole si říkej svý babičce," odsekl Armando, ale ji jemu pocukávala tvář potlačovaným smíchem.

Shromážděné publikum jen nevěřícně zíralo na ty dva kmety, jak se tu hecují jako hospodští povaleči. Nejeden z diváků měl ve tváři ohromený výraz. Nicolas i Armando se rozhlédli po svém obecenstvu, a když spatřili ty komické obličeje, konečně se naplno rozřehtali, zatímco se na uvítanou plácali po ramenou.

James se už drahnou chvíli svíjel smíchy. Vybavila se mu scéna ze školních let, kdy Sirius zkoušel nadbíhat pohledné hostinské od Tří košťat, která byla tak o deset let starší, než on. Sirius tenkrát tvrdil, že na tom nesejde. ‚Ten Tichošlápek měl asi nakonec pravdu,' pomyslel si James. ‚Věk je vážně jen imaginární a velmi relativní veličina.'