Siriusova noční epizoda samozřejmě nezůstala utajená. Aragog ji barvitě vylíčil Herpovi, který měl hned následujícího dne povinnou službu ve zvěřinci, Herpo se pak „nenápadně" zmínil před Salazarem, Godricem, Vendelínou a ještě několika dalšími lidmi (čili de facto před celým Zásvětím). Komu to nevyzvonil Herpo, ten se to dozvěděl od dalších obyvatel, kteří si tu pikantnost nehodlali nechat pro sebe.

„Mole, to si říkáš kamarád, když jsi mě nevzal s sebou?" vyčetl mu James. „Spolu bychom té záhadě s testrály přišli na kobylku. Navíc, pokud ses do toho experimentu pustil, stejně mi není jasný, jak bys vyhodnotil výsledek, když jsi s sebou neměl nikoho, kdo testrály před tím neviděl a tak by ti řekl, jestli je teď vidí, nebo ne."

„To jsem nějak nedomyslel," přiznal Sirius.

„Hele, chlapi," ozval se Godric, který celou jejich rozmluvu slyšel, „pokud se vám někdy podaří zjistit, jak to s tou viditelností testrálů teda je, dejte vědět. To mě zajímá. Zkuste ale fakt obarvit toho testrála, a ne sami sebe," dodal škodolibě.

Sirius v duchu zaklel. Takhle si to fakt nepředstavoval. Nezjistil, co zjistit chtěl, a ještě si z něj ostatní dělají dobrý den, včetně těch tří pitomců ze zvěřince. Nicméně pak usoudil, že svůj úděl bude holt muset nést jako chlap. Nakonec, on se na účet ostatních bavil, kdy jen mohl. Navíc, určitě se dřív nebo později stane něco, díky čemu se na jeho drobnou nehodu zapomene.

Stejná síla, která tak ochotně podrazila Siriusovi nohy ve zvěřinci, ať už ji budeme nazývat osudem nebo jinak, skutečně zasáhla v Siriusův prospěch, a to hned téhož dne, nebo spíše pozdního večera.

Eldon a Herpo popíjeli pálenku, kterou schrastili kdesi, aby tím pokud možno nějak spláchli chuť všech těch sladkých pokrmů, které se na ně hrnuly z kuchyně, kde ještě stále kraloval Albus Brumbál. Pohroužili se do toho splachování tak, že se nakonec zřídili, jak zákon káže, i když ani jeden z nich nebyl úplně zákonů dbalý.

„Kámo, já bych něco proved," řekl Eldon rozjařeně, a plácl Herpa po rameni. Herpo sebou cukl, neb to nečekal, a polil se skleničkou pálenky, kterou chtěl právě vypít.

„Dávej bacha, ty mole, jseš vemeno," ulevil si. Pak do sebe kopl to, co mu ve skleničce zbylo. „Máš na mysli něco konkrétního?"

„By se vidělo," řekl Eldon mazaně. „Jsem nedávno byl tak jako na obhlídce, a všiml jsem si, že ten dub, co roste u Roweniny ložnice, už je moc pěkně rostlej. Až jsem si říkal, že z jeho koruny už musí bejt vidět, no... zkrátka hodně daleko," zavlnil obočím významně.

„Že bychom to šli omrknout?" zauvažoval Herpo, a protože nikdy neměl daleko od myšlenky k činu, rovnou (značně nejistě) vyskočil na nohy a svým nadšením strhl i svého kumpána. Rozpitou lahev pálenky vzali samozřejmě s sebou.

Nakonec se skutečně dokázali do koruny vzrostlého a notně košatého stromu vyškrábat, což se u nich dvou rovnalo malému zázraku, vzhledem k jejich stavu. Když se konečně uvelebili ve větvích a rozhlédli se, všimli si, že kousek výš sedí v koruně stromu Orion Black, který je už nějakou dobu tázavě pozoruje.

„Hele, Black nás předběhl," dloubl Eldon do Herpa. „Ale nechápu, proč civí zrovna tam. „Hej, Orione, Rowena má okna na druhou stranu," zasyčel tlumeně.

„Tssss, já tu nejsem, abych civěl Roweně do budoáru, nejsem šmírák," odsekl Orion.

„Jo, a co tam teda děláš?" zeptal se jedovatě Herpo. „Nechceš mi doufám nakukat, že ses rozhodl stát veverkou, nebo něco takovýho?"

„Ne, já se tu tak trochu zašívám," přiznal rozpačitě Orion. Teprve teď si Herpo všiml, že Orion má v prstech vyhaslou ručně balenou cigaretu, a z jeho směru se line nezaměnitelná vůně konopí.

„Copak je ti patnáct, aby ses musel schovávat kvůli špeku?" rýpl si Eldon. „Že tu svoji nedokážeš do patřičných mezí. A to si říkáš chlap a nám chceš dělat kázání kvůli šmírování?" popichoval ho.

„Ale já se neschovávám před Walburgou kvůli kouření, všechny její výlevy na tohle téma už znám a zas tak moc mě nerozčilují. Já se tu schovávám pro to, že na mou lepší polovičku s tím vším cukrem v jídle snad přišlo jaro a vyvádí jako zamlada. Ne, že bych si chtěl stěžovat, ale přece jenom už mi není dvacet, no. Jsem utahanej jako kotě, a o tom, že některý části mýho těla by momentálně uvítaly nějakej hojivej balzám snad ani nebudu mluvit, poněvadž jsem gentleman," utrousil a zapálil si vyhaslého jointa.

„To beru," řekl Herpo a soucitně pohlédl na Oriona. „Hele, mám pro tebe kšeft. Sice jseš tady za jiným účelem než my, ale to neznamená, že si to tu nemůžem udělat pěkný. Takže ty se s náma podělíš o tu zázračnou bylinku, a my s tebou zase o kořalku, co jsme sem donesli. To zní jako fajn večer, ne?" nadhodil a Orion po chvilce přemýšlení přikývl.

***

Godricův lev si potřeboval nabrousit drápy. Nejdřív to zkusil u brány, ale hnali ho pryč, a když našel k tomu účelu kus dřeva, který by mu připadal perfektní, dostal vynadáno i od Godrica. Ukázalo se totiž, že oním příhodným kusem dřeva je ebenový kvádr, z něhož chce Godric vyrobit křeslo pro Helgu jako dárek k jejím narozeninám.

„Jedeš, Drápku," láteřil Godric. „Koukej si najít nějakej strom, doma se to nedělá. Kdo to má furt poslouchat, Salazar by měl zase keců jak ježek blech."

Drápek se tedy, jako správný král zvířat a vůbec všeho tvorstva, urazil a pak šel hledat ten strom, protože mu přerůstající drápy už lezly na nervy. Až si je pořádně nabrousí, to bude teprve zábava, napíše pěkné vzkazy těm, kdo ho dneska naštvali. Vyškrábe jim je do matrací v postelích, a bude.

Jak se tak toulal a hledal vhodný strom, došel k obrovskému dubu. Chtěl začít s tím, proč jsem přišel, když uslyšel shora hlasy. Rozhovor ho zaujal, tak se zaposlouchal a pak nenápadně mrkl nahoru a spatřil tři lidi, jak si po tom krátkém rozhovoru začali podávat lahev a jednu cigaretu, z jejíhož pachu ho štípalo v nose. Fuj.

Drápek si lehl a stočil se do klubíčka. Drápy počkají. Napadlo ho, že by se mohl trochu pobavit. A třeba mezitím řeknou ještě něco zajímavého...

***

Eldon slezl ze stromu, aby si odskočil. Sotva se jeho nohy dotkly země, uslyšel prapodivný zvuk, něco mezi zamručením a zavrčením, ale nevěnoval mu pozornost. Udělal krok, a zavrčení se ozvalo znovu. Pak se ve tmě objevily dva svítící body, měkké tlapy zašustily v trávě, a Eldon z bezpečnostních důvodů urychleně vylezl zpátky na strom.

„Chlapi, pod stromem je asi Godricův lev," vykoktal zděšeně.

„Prosím tě, už to nehul. A tu kořalku taky už radši vynech," rýpl si Orion.

„Já nemám žádný halušky," obořil se na něj Eldon. Herpo slezl o pár větví níž, aby se pokusil zjistit, jestli pod stromem opravdu něco je, ale byla taková tma, že jediné, co rozeznal, byl obrys nějakého velkého zvířete. Nakonec slezl až úplně na zem, ale vzápětí ho podobné zamručení, jako před chvílí Eldona, zahnalo zpátky na strom. Sotva vylezl tak, aby se na něj ze země nedalo bezpečně dosáhnout, ozval se nezaměnitelný zvuk broušení drápů o kmen stromu. Herpo vylezl zpět ke svým kumpánům.

„On nekecá, ten lev tam fakt je, a z nějakýho důvodu nás nechce pustit pryč. Momentálně si brousí drápy, ale toho už jste si asi všimli."

„Co s tím provedem?" zeptal se Orion?

„Počkáme, až ho to přestane bavit," utrousil Eldon, kterému se nechtělo nad jinou alternativou byť jenom přemýšlet, natož se pustit do její realizace.

„To máme na tom stromě jako spát? Si děláš sardel, ne?" rozčílil se Herpo.

„Máš snad lepší nápad?" obořil se na něj Eldon.

„Hele, a co prostě slízt? Zabít nás nemůže, i kdyby chtěl," nadhodil Orion.

„To je sice pravda, ale ani tak netoužím mít jeho zuby nebo drápy v sardeli, nebo v jakýkoli jiný části těla," odpověděl Eldon a Herpo souhlasně pokýval. „Ovšem ty si dělej, co chceš," rýpl si ještě Eldon.

„No, už jsem asi spal i na horších místech," odtušil Orion a uvelebil se v rozsoše větví zády ke kmeni stromu, o který se opřel zády. To bude celkem dlouhá noc.