U brány se shromáždil početný dav obyvatel Zásvětí. Dle počtu lidí by se mohlo zdát, že je očekáván někdo vítaný nebo významný, ale v tomto případě byl opak pravdou, jak se mělo za chvíli ukázat. Když se nejnovější přírůstek objevil u brány, rozpačitě přešlápl. Byl to mírně shrbený muž drobné postavy s ustrašeným pohledem.

„Ani ho sem nepouštěj, Godricu, pajzla jednoho," houkl James Potter, který jen s námahou držel na uzdě svůj vztek.

„Jo, odmítám existovat ve stejným prostoru, kde existuje i tahleta zrádná krysa," doplnil ho Sirius Black, který nemohl za nejlepším kamarádem zůstat pozadu.

„Pánové, já vás opravdu chápu, věřte mi, ale nemám na výběr," rozhodil rukama Godric a i jemu v hlase zazníval nepopiratelný podtón vzteku. „Taky ho tu nechci, ale není možné odepřít zesnulému vstup na věčnost. Je mi líto."

„Godric má pravdu. Jakkoli se mi příčí to vyslovit, má stejné právo tady být jako všichni ostatní," řekla nešťastně Helga. „Godricu, měl by ses ho ujmout, ať to máme za sebou."

„Já ho v koleji nechci," rozhorlil se Godric. „Cti v něm není, ani co by se za nehet novorozence vešlo, a odvahy stejně tak. O rytířskosti ani neslyšel. Ať si ho vezme Salazar, pár krys už u sebe má."

„Ani v mé koleji není místo pro zbabělce a zrádce," ohradil se Salazar.

„Na mě ani nekoukejte," pronesla Rowena.

„Helgo, nechceš si ho vzít ty? Ty jsi taková... z nás čtyř nejmilejší a nejtolerantnější," vemlouval se Godric.

„To sice možná jsem, ale nejsem blbá," odsekla Helga. „Na tvoji otázku je jenom jedna odpověď. A ta zní: ,to teda, sakra, ani omylem'!"

„Sama jsi řekla, že má stejné právo tu být, jako všichni ostatní," nadhodil lstivě Salazar.

„To ale neznamená, že má právo být v mojí koleji, nebo že ho tam chci," bránila se neohroženě Helga. Byla zvyklá přijmout skoro každého, koho ostatní z nějakého důvodu odstrkovali, ale tohle bylo příliš. Navíc nehodlala připustit, aby se z její koleje stalo odkladiště. „Když pominu ten nepodstatný detail, že Moudrý klobouk ho poslal do tvé koleje, Godricu..."

„I Moudrý klobouk může říct blbost," skočil jí do řeči Godric, ale Helga pokračovala, jako by se nechumelilo:

„... zkus na něm najít alespoň jednu jedinou mrzimorskou vlastnost, kterou by neměl úplně zakrnělou," dokončila, co chtěla říct, než ji přerušil. Godric mlčel.

„To jsem si myslela," odfrkla si Helga.

„To nám ale neřeší otázku, kam s ním, přátelé," zasáhla Rowena pragmaticky, neb celá debata byla na její vkus už příliš nestrukturovaná.

„K čertu s ním! K čertu s ním!" skandovali ostatní shromáždění obyvatelé. Nejvíc slyšet byli pochopitelně Pobertové.

„Tak my si ho vemem," ozval se Ekrizdisův hlas s milostivým podtónem, jako kdyby tímhle skutkem zachraňoval celé Zásvětí.

„A odkdy ty máš jako nějakou kolej, nebo vůbec rozhodovací pravomoc, koho si vezmeš nebo nevezmeš? A když na to přijde, odkdy máš vůbec právo mluvit?" houkl Godric. „Ty mlč a šoupej nohama, nemáš tu o moc lepší postavení než ten ničema za branou."

„Ty jseš ale blbec," utrousil Salazar na Godricovu adresu. Než mohl Godric odpovědět podobně ostrými slovy, zasáhla Rowena:

„Godricu, to je přece naprosto báječné řešení."

„A jen tak mezi námi, Godricu," ozval se Ekrizdis, jako by ho nepřerušili, „právo přijímat mám vod tý doby, co jste mě vyštvali do zvěřince a pak mi tam poslali koktu a Karkarova. A právo mluvit mám vod tý doby, co mě to maminka naučila." Godric chtěl Ekrizdisovu drzost pořádně zpražit, ale nedostal se k tomu, neb opět zasáhla Rowena.

„Tak to pojďme konečně realizovat, ať nám pan Pettigrew nevystojí před branou důlek." Její výraz při vyslovení spojení ‚pan Pettigrew' hovořil za vše. Vypadala, jako kdyby žvýkala chaluhu, jinak ale měla pravdu.

„No dobře, tak já ho sem pustím, ať to máme za sebou," zavrčel Godric.

„Ehm, Godricu, možná by bylo prozíravé rozpustit tuhle sešlost, než sem toho šaška pustíme," řekl Salazar. „Jinak budeme svědky hromadného lynče."

„No, ne že by vznikla nějaká velká škoda," zahučel Godric tónem, kterým dával jasně najevo, že co se lynče týče, rozhodně by se nespokojil s pouhým svědectvím.

„To s tebou sice souhlasím, ale stejně by se ten pajzl dal nakonec do kupy, i kdyby ho roztrhali na kousky. A upřímně, já nevím, jak ty, ale ten svinčík, co po tom zůstane, nechci řešit," argumentoval Salazar nikoli nelogicky. Godric měl sice ještě na jazyku, že kdyby Červíčka předhodil tomu rozčílenému davu, tak by si ti, co mu mají co oplácet, po sobě ten svinčík nejspíš ochotně uklidili sami, ale nakonec to spolkl. Na jeho vkus se už kolem toho zmetka a věcí s ním spojených nadělalo mnoho povyku pro nic.

„Tak to rozpustíme," houkl Godric. „Běžte si po svých." Dav se začal s brbláním rozpouštět, zatímco James a Sirius ještě reptali, že to „jejich" je právě teď a právě tady. Najednou se sem odkudsi jako vítr přihnala Vendelína, která do téhle chvíle jako jedna z mála chyběla. Byla pověřena sledováním dění dole, aby mohla všechny za čerstva informovat, jak se celá situace na Malfoy Manor vyvinula, než se dostanou k tomu, aby si promítli záznam.

„Je to v sardeli!" vyhrkla Vendelína a Lilly přeběhl mráz po zádech. Její svět se na chvíli zastavil. ‚Morgano, Harry!' prošlo jí hlavou. Stálo jí všechnu sílu opustit dějiště promítání ve chvíli, kdy její syn ještě nebyl v bezpečí a nesnášela se za to. Ale touha zakroutit krkem Červíčkovi v ten moment převládla. Její nenávist byla ještě silnější než její strach. „Za chvíli je tu Dobby!" pokračovala Vendelína a zlomila se v pase, aby popadla dech. I ti, kteří už se vzdalovali, se vrátili zpět.

„Průrva, kdo?" zařval Sirius.

„Průrva, Bellatrix," odpověděla Vendelína.

„Do sardele, to je průrva," zaklel James.

„Pokračujte v opouštění prostoru," vybídl je Salazar.

„No, to teda ani omylem, natož náhodou. Dobbyho chceme přivítat, je to skřítek s koulema," ozvalo se odněkud z davu.

Helga si ztěžka povzdychla: „Copak takhle zatracená válka neušetří vůbec nikoho?"