Ve vlnkách potoka si prohlížela vlastní odraz. Tady sice nedosahoval dostatečné hloubky, ale až přijdou k řece... Možná život za všechno to utrpení nestál. Ne teď. Ne bez někoho, pro koho by si vyřízla hlasivky. Měla by následovat tanečnici a nechat se unést proudem? Jaký teď mělo smysl dýchat?

Nevycítila ji. Neslyšela, jak se blíží. Mraky ani vzduch ji nevarovaly včas - jen pár vteřin předtím zapraskaly napětím a pak byla tady. Přihnala se stejně jako minule - nemilosrdná, drtivá a dunící. Znovu ji ovládl strach. Když do ní narazil vítr, klopýtla vzad. Musela se dostat do bezpečí. Skrčila se u kořenů nejbližšího stromu. I přes svíravý děs si však uvědomila, že podobnou bouři už zažila. Před týdny. A rozvodněná řeka si tehdy vzala tanečnici.

Zablesklo se. Nejdřív ne moc silně, ale pulsující linie přetínající oblohu najednou vybuchla, až celý svět zbělal. Zakryla si oči předloktím, jenže bouře útočila dál. Z prvních kapek, které jí dopadly na kůži, se staly bijící provazce vody. A pak přišel hrom. Vrčivý, dunící hrozbou, neuvěřitelně hlasitý a dlouhý. Začala křičet, aby přehlušila bojovou píseň bouře. Zněla jako vojenská pochodovka nebo střelba z děl.

---

„Pomoc!” Ten hlas se ozval jednou, než umlkl. Než ho pohltily vlny. Přestože jí do zad prudce narážel vichr a déšť, rozběhla se. Motýlí sukně se zmítala v proudu běsnící řeky, která duněla a hučela hladem. Nezpívala. Řvala. Vyzývala celé okolí, ač bouře, jež jí dala sílu, melodii měla - i když ostrou jako vojenské bubny.

Běžela, dokud mohla. Nohy jí klouzaly po blátě. Mezi vlnami sem tam zahlédla dlouhý cop nebo vyděšenou tvář tanečnice. Nestihla ji zachytit, když po ní řeka natáhla chtivé prsty. A teď platila.

„Sestřičko!” křičela, zatímco se snažila doběhnout proud.

---

To bylo poslední slovo, které vyslovila. Až doteď. Ona by chtěla slyšet zpěv, i kdyby k němu neexistoval tanec.

Melodie nahoře mi opět přijde jako jedna z nejlepších, které jsem mohla najít. Až na tu slavnostní část mezi tou úvodní, která je zhruba pro první odstavec, až po tu, co začíná pak, a ta je pro zbytek. Z téhle kapitoly mám stále zvláštní pocit. Přijde mi rozhodně nedokonalá, taková trochu drhnoucí, ale zároveň se na ni bojím sáhnout, protože mi něco říká, že bych mohla zničit  její "poselství" (nevím, jak jinak to říct 😅).

Au revoir