Znala ho. Znala tiché šumění vody padající z nebe, pleskání kapek o kameny, ťukání na střechy vozů. Znala nenechavé prsty i chladný dech, znala mokré, přesto hřejivé objetí. Znala ho a zpívala mu. Jenže teď už měsíce nepromluvila. Ač se ji ostatní snažili přesvědčit, aby něco řekla, cokoli, neposlouchala je. Výjimečně se snažila vypnout a neslyšet nic kromě hučení vlastní krve. Přemlouvali ji, aby si stoupla za pódium, do davu, doprostřed lesa, na cestu - bylo jim jedno kam - a zpívala. Chtěli znovu slyšet její hlas - a pokud ne, tak aspoň aby jej dala přírodě.

Odmítala. Buď jen hleděla před sebe, nevšímavá a strnulá, nebo lehounce zavrtěla hlavou a odvrátila se. Neměla zájem. Jaký mělo smysl zpívat? Jaký mělo smysl mluvit? Jaký mělo smysl vůbec žít? Zvykla si hodiny sedět na schůdcích před vozem nebo u koní v trávě, s očima zavřenýma poslouchat okolní ruch či drobné trhavé zvuky, jak se tažná zvířata pásla, a nic nedělat. Svým způsobem ji to uklidňovalo. Otupovalo. Už se necítila pevnou součástí rodiny. Ne, když se jeden z jejích nepostradatelných pilířů zhroutil.

Bylo to zvláštní. Tolik let se smála mezi lidmi, jež považovala za své nejbližší, mezi nimiž se kdysi cítila doma. Možná je nespojovala krev ani původ, ale jejich pouto tvořily společně prožité chvíle, vzpomínky na posedávání u ohně s písněmi a drnkanou hrou, na zkoušky plné veselí i hádek, na představení ne vždy probíhající podle plánu. A ty, které se teprve chystaly, které měly následovat, by vztah mezi nimi upevnily. Ukotvily. Jenže teď... teď se jejich hlasy zdály cizí.

A zbyla jen obrovská, bezedná trhlina narušující půdu, na které celý život stála. Nešlo ji zaplnit, nemohla na ni zapomenout. S faktem, že rodiče nikdy nepozná, se smířila už dávno. Našli se noví, kteří se o ni postarali. Tuhle novou ránu však uzavřít nedokázali.

Původní píseň v úvodu, výjimečně se slovy, je od Simon&Garfunkel. Zhruba od půlky se mi melodie úplně nehodí, ale ten text... I přes novodobá slova docela dobře vystihuje pocity a emoce hlavní hrdinky (bezejmenné, opět)

Au revoir