Bledý, hubený, vysoký černovlasý muž se zamračil na svůj odraz v zrcadle. Venku byla ještě tma. Zase jsou ty zimní události, které mu připadají jako jedny z nejvíc komerčních. Vážně nechápal, proč lidé a nejen oni, naprosto zbytečně utrácejí tolik různých měn- nechtěl být přece zaujatý- za hromady jídla, nějakých ozdob a povětšinou naprostých zbytečností v podobě... Jak, že to říkal Brumbál? Dárků? Asi ano.

Zamračeně, více než normálně, vyšel ze svých komnat na POVINNOU snídani. Prý nebude oběd, tak aby někdo nepošel hlady, než bude večeře. Nepochopil, kde takovou tradici zase sebral. Loni dokonce jedli nějaké divně chutnající jídlo. Rychlým krokem se blížil k Velké síni. Přece jen, ze sklepení to není zrovna nějaká krátká cesta. Zatáčel za roh ke schodům, když slyšel vyjeknutí. Pozvedl obočí a ještě trochu přidal do kroku. Právě včas.

Jen tak tak stačil zachytit osobu. Na okamžik zavřel oči, protože se obával toho, kdo to je... Už jen to, že zahlédl nebelvírské barvy. Doufal, že to nebude ona...

„Slečno Weasleyová?" zeptal se jen tak pro ujištění, zda nemá halucinace a nepředstavuje si místo ní, slečnu Weasleyovou. Jen proto, aby nemusel čelit něčemu, čemu nechtěl.

„P-pane profesore! U Merlina! O-omlouvám se!"

„Ticho, slečno Weasleyová."

„Omlouvám se. Já nechtěla, nevěděla jsem, že-"

„Řekl jsem ticho!"

Ginny jen sklopila pohled, což ji dovedlo k uvědomění, že ji její profesor stále drží, aby nespadla ze schodů, které se tam teď přistavily. Byla mu tak blízko, že cítila jeho vůni. Přesně tuto vůni zbožňovala Hermiona. Věděla to, protože s ní nejednou vybírala parfémy pro své přátele, když teda nebyly v knihkupectví.

Snape se zamračil. Stoupl si tak, že Ginevru k sobě musel mírně přitáhnout, aby ji následně mohl pustit a ona měla zpátky svou rovnováhu.

„Co vůbec děláte v této části hradu v tuto hodinu?" otázal se s úšklebkem.

„N-no, já... Víte..."

„Nevím, slečno Weasleyová, skutečně nevím. Tak to řekněte."

„Šla jsem... Do... Do knihovny s Hermionou..."

„Aha a kde jste ji nechala?" Jeho úšklebek se rozšířil, neboť věděl, že je v pasti. Není tu nikdo, kdo by ji mohl zachránit. Navíc, knihovna je v tuto dobu ještě zavřená.

„No, ona šla už do Velké síně."

„Skutečně? A proto vy jdete směrem do sklepení?"

Ginny zrudla, jako je pro její rod přirozené.

„Udělám vám radost. Dnes v poledne se dostavte ke mně do kabinetu. Máte školní trest za lhaní profesorovi a pohybování po chodbách v nedovolenou dobu."

„Ale pane profesore-"

„Nechci slyšet žádné námitky ani připomínky."

„Ano pane profesore."

Severus se otočil a se spokojeným úšklebkem pokračoval do velké síně, chtěl se tam objevit dřív, než ostatní. Neměl náladu na lidi. A hlavně na Brumbála. Nechápal, jak je možné, že ještě žije. Ale neřešil to.

„Ach, Severusi! Jsem rád, že jsi přišel."

Severus se proti své vůli mírně otřásl. Jakoby nestačilo, že ta zatracená Grangerová, tam doopravdy sedí, jak tvrdila Weasleyová. Ne, on ten starý dědek na něj musí volat přes celou Velkou síň, přestože by tam dřív nebo později došel i bez toho.

Jak já ty Vánoce nesnáším...

Všiml si, jak se Hermiona mírně napnula. Vyrušil ji snad Brumbál od nějakých nekalých myšlenek? Musel se sám nad sebou zamračit. Po chvíli se však pousmála, což se mu nějak nezdálo. Pobavilo ji snad to, co Brumbál řekl? To se nejspíš nikdy nedozví.

„Albusi." pokýval hlavou na pozdrav.
„Minervo." dodal, když se pořádně rozhlédl a našel u postranního vchodu mourovatou kočku, která do něj zabodla své zelené oči.

Dal si na talíř nějaké jídlo, ani pořádně nevěděl co. Jen se v něm přehraboval, aby to vypadalo, že jí. Alespoň si nalil černou kávu a jak se nenápadně pozorovat Nebelvírský stůl. Hlavně tedy ty, které u něj seděly.

Mezitím, co tak útrpně díval na svůj talíř, se objevila Weasleyová a začala Grangerové cosi šeptat. Nevěděl co, ale bylo to úsměvné. Všiml si, jak si Grangerová skousla spodní ret a mírně se začervenala. Tak rád by věděl, co se jí honí hlavou. Potom svůj pohled urychleně odtrhl od dvou mladých dívek, jelikož ta s oříškovýma očima se na něj podívala.

Kdyby to uměl, začervenal by se. Cítil se hrozně provinile, že se na ně tak díval a ona ho přistihla. Mírně si odkašlal. Tohle už je přehnané. Zašlo to příliš daleko.

„Albusi? Je možné zapomenout na... Někoho?"

Albus se vševědoucně usmál.
„Zajisté, cožpak jsi zapomněl na mnou stvořený lektvar, který jsem ti nabízel po smrti Lily? Stále mám jeho recept, jen si musíš obstarat, podobně jako u mnoholičného lektvaru, nějakou část oné osoby. Myslím ale, že si to ještě rozmyslíš..."

„Vždyť ani nevíš, proč jsem se ptal!"

„Ani to vědět nemusím, nikdy se neptáš jen tak."

Severus protočil oči.
„Zapomeň na to."

Albus se jen zasmál.

Severus byl neskutečně rád, že se dnešní podivná snídaně obešla bez každoročních Brumbálových proslovů. Konečně došel do svých temných chladných komnat. Rozepnul si svůj plášť a hábit, aby si je následně mohl sundat. Nalil si svou oblíbenou ohnivou whiskey a vzal si nějakou knihu, sám nevěděl jakou. Po několika pokusech přečíst jeden a ten samý odstavec, knihu odhodil na stůl, podíval se na hodiny. Měl ještě půl hodiny čas, navíc očekával, že slečna Weasleyová přijde pozdě. Odešel tedy do koupelny. Podíval se na svůj odraz v zrcadle. Mírně se zamračil. Ty jeho vlasy jsou příšerné. I ten střih. Co se to s ním stalo?

Vždyť... Voldemort je mrtvý, je nadobro pryč. Je volný! Sice Brumbál pořád slábne a nejspíš brzy zemře, ale zatraceně... Může konečně dělat, co chce. Bez toho, aniž by se ohlížel na druhé. A taky tady nemusí trpět. Jen neví, co bude sledovat, až slečna Grangerová dokončí dodatkový sedmý ročník, společně se slečnou Weasleyovou. Potter a Weasley jsou ve famfrpálovém družstvu, přičemž Harry si dělá bystrozorský kurz. Takže, proč on se neposouvá dál?

Rozhodl se. Právě teď. Zahodí tu masku, kterou nosil velkou část svého života. Vzal nůžky, hřeben a obyčejný mudlovský holicí strojek. Trvalo mu dobrých dvacet minut, než byl spokojen se svým novým sestřihem. Po stranách si nechal vlasy dlouhé přibližně dva centimetry, ovšem vepředu si nechal vlasy dostatečně dlouhé, aby si je mohl kdykoliv prohrábnout nebo ostříhat ještě víc. Své nažloutlé zuby jednoduchým čisticím kouzlem vyčistil tak, že se teď nádherně leskly sněhově bílou barvou. Asi na něj dolehla ta Vánoční atmosféra. Svlékl se a vlezl si to sprchy.

Zrovna si oblékal kalhoty, když se ozvalo zaklepání. Bylo přesně poledne.

Odkdy chodí Weasleyová včas? Pozvedl jedno obočí.

V rychlosti si oblékl rudou košili, zapnul si, co nejvíc knoflíčků, než došel ke dveřím, prohrábl si své nezvykle krátké vlasy a otevřel dveře.

Dovolil si vykulit oči, když před ním nestála slečna Weasleyová, jak očekával. Ale slečna Grangerová. Ta na něj ovšem koukala s mírně pootevřenými ústy. Potom se vzpamatovala a svá ústa zavřela a místo toho si mírně odkašlala.

„Dobrý den, pane profesore, Ginny říkala, že jste po ní něco potřeboval, ale udělalo se jí nevolno, tak mě poslala místo sebe." řekla a sklopila pohled, protože se nedokázala na něj dívat, aniž by se nečervenala.

Severus se musel pousmát. Ustoupil ode dveří a rukou naznačil, aby vešla dovnitř. Hermiona tak učinila, ovšem, když procházela kolem něj, tak jí ovanula jeho vůně. Málem neovládla to, jak se zachvěla.

„Tak slečně Weasleyové se udělalo nevolno, ano?" musel se tomu zasmát, což asi Hermionu mírně vyděsilo a donutilo přemýšlet o jeho duševním zdraví, protože ho nikdy neslyšela se smát... Dokonce ani, když mu oznámila, že Voldemort konečně padl, tehdy i přes obrovské bolesti prudce vstal z postele, chytil překvapenou Hermionu za pas, vyzvednul ji do vzduchu a několikrát se s ní zatočil.

„No, ano."

„Tak se posaďte."

Hermiona se posadila na jedno ze dvou černých křesel. Raději se zadívala na své ruce, které měla položené v klíně.

„Smím vám nabídnout něco k pití?"

Hermiona překvapeně odtrhla zrak od svých rukou a zadívala se do jeho černých očí, které se na ní snad smály.

„Vodu, prosím."

Severus pozvedl obočí.
„Tu tady nevedu. Ale mohu nabídnout víno, ohnivou whiskey, máslový ležák, skotskou-"

„Dobře, chápu!" zastavila ho dřív, než by se snad zbláznila z toho množství alkoholu, které tady někde schovává.
„Tak... Třeba-"

„Pokud zatím nic nechcete, nebo nevíte. Stačí se ozvat později, nebo tam" rukou ukázal na středně velkou skříň.
„Jsou schované všechny možné druhy pití. A tady v té polici za mnou jsou všechny sklenice."

Hermiona zaraženě přikývla. Tohle snad nebyl Snape! Nebo... Tohle byl Snape?

„Pane profesore, proč vlastně měla Ginny přijít?" zeptala se podezřívavě.

Severus se pousmál, během toho, co si sedal na pohovku.
„Měla si tu odpykat trest, ale chytře se jí, jak jste řekla, udělalo nevolno. To, že poslala vás. Nevím, co s vámi dělat."

Hermiona se začervenala. Severus se zase zasmál.

„Na co myslíte, slečno?"

Hermiona si odkašlala.
„Na to, že až Ginny potkám, tak ji asi shodím z věže."

„Nač tak hrubá slova, slečno Grangerová?" zeptal se s nádechem pobavení.
„Každopádně si nemyslím, že byste si chtěla odpykat trest místo slečny Weasleyové, nebudu vás zbytečně zdržovat. Až budete chtít, můžete odejít."

„Jak víte, jestli ještě odejít nechci? Co když chci zmizet hned teď?" otázala se s přihmouřenýma očima.

„Spíš jsem v to doufal." řekl zase tím svým chladným hlasem.
„Samozřejmě můžete odejít." řekl a vstal z pohovky, na které zrovna dlouho neposeděl.

Hermiona se zvedla také. Vydala se ke dveřím. Severus šel hned za ní, aby jí mohl šlechetně otevřít dveře.

„Děkuji." řekla jen, když procházela kolem něj.

„Není zač." a prudce zavřel dveře.
Nevěděl, proč ho to tak vzalo.

***

Jak hodiny ubíhaly, začalo se pomalu stmívat. Severus si nalil nějaké historické červené víno a pohodlně se usadil do křesla, mávnutím ruky zapálil oheň v krbu. Přece jen už není nejmladší a čím dál víc na něj doléhá ten chlad sklepení. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Nechtělo se mu zase do Velké síně na večeři. Jenže začínal mít hlad. A Brumbál zakázal skřítkům donést jakékoliv jídlo komukoliv. Povzdechl si. Dopil sklenku vína a vstal.

Nezvykle pomalým krokem se loudal k Velké síni. Potlačil nutkání protočit oči, když viděl tu výzdobu. Jak jinak, než v Nebelvírských barvách.

„Ach, Severusi, už se čeká jen na tebe!" zvolal Brumbál. Potom se zarazil. Poprvé v životě viděl Brumbála takhle vyvedeného z míry.
„Moc ti to sluší Severusi!"

Všechny oči se na něj upřely, jen ty oříškové ne. Jeho zjizvené srdce utrpělo další škrábanec od té nebelvírské princezny. Všichni, co zůstaly na Vánoce v Bradavicích, si mezi sebou začali šeptat.

Severus sebevědomím krokem došel na své místo a usadil se. V ten moment se na stolech objevilo jídlo a Brumbál pronesl svůj proslov. Severus už si říkal, kdy to příjde. Neměl rád ty jeho přehnaně pozitivní sdělení. Cítil se pak zbytečně smutně, pokud se tak dokázal cítit. Takže byl zase naštvaný na sebe a celý svět.

„Severusi, jakpak jsi dnes strávil den?" otázka se stařík, když viděl, co má Severus zjevně v plánu.

Merlinužel pro Severuse, ho znal příliš dlouho. Dokonce zahlédl i menší úšklebek na tváři Minervy. U Merlina, proč on má takovou smůlu a proč mu dnes Minerva nehodlá pomoci?

„Jak vidíš, měl jsem dost práce s... Mým novým vzhledem." odpověděl trochu zdrženlivě.

„A dál?" zeptala se pro změnu Minerva a Severus měl pocit, že brzy někoho vlastnoručně uškrtí.

„Seděl jsem v křesle a pil jsem."

„Severusi, už zase?!" položila zbytečnou otázku rozhořčeně Minerva.

Neměla ráda, když ten muž pil. Vždyť se v alkoholu už snad doslova topí. Potřebuje někoho, kdo ho z toho dostane. Ale kde by asi tak někdo, jako on, našel někoho, kdo by byl ochotný si vzít pod křídla, tak komplikovaného muže?

„Ano, Minervo." odpověděl pouze a dál se přehraboval v jídle.

Zbytek následující konverzace, převážně mezi Minervou a Albusem. Konečně byl čas, kdy mohl odejít. Jako každý rok odcházel jako první, pro jistotu druhým vchodem, aby nemusel přes celou Velkou síň. Stačilo, že během večeře na něj neustále někdo koukal. Chtěl se vypařit, strávit večer hezky u sebe ve sklepení v tichu a klidu. Navíc byl čas, aby přiložil do krbu. Uslyšel za sebou kroky, protočil oči a za nejbližším rohem se co nejtiššeji proběhl k nejbližšímu sloupu, za který se i schoval.

To ho mohlo napadnout! Že to bude Grangerová. Čekal Minervu, ale Nebelvír tak jako tak. Viděl to zmatení, když ho neviděla. Mladá čarodějka pokrčila rameny a vydala se dál ke sklepení. Severus pozvedl obočí a tiše se vydal za ní. Ani o něm nevěděla. Normálního člověka, který prošel válkou by se aspoň jednou ohlédl, jestli někdo nejde za ním, když se často stávalo, že byl člověk napaden zezadu. Pro jistotu se však skryl zastíracím kouzlem.

Došla skoro až ke dveřím jeho kabinetu, když ji přitiskl ke zdi, stále skryt pod zastíracím kouzlem. Hermiona jen mírně vykulila oči a ostře vydechla vzduch z plic. Potom se znovu nadechla a zklidnila se.

„Pane profesore, co to děláte?"

Snape ztuhl. Jak mohla vědět, že je to on? Tohle přece není jeho styl, aby někoho přitiskl ke zdi. Přihmouřil oči. Mávnutím ruky ze sebe sejmul kouzlo a tak se Hermioně naskytl pohled na to, jak přesně stojí.

„Jak jste mohla vědět, že jsem to já?" zašeptal do jejího ucha a odolal touze ji do něj kousnout.

Hermiona si skousla spodní ret, ale neodpověděla. Snape se odtáhl, aby jí viděl do tváře.

„No, já čekám."

Hermiona mírně zakroutila hlavou. Snape protočil oči, ušklíbl se a opustil její osobní prostor. Beze slova se vydal ke dveřím jeho ložnice. Tušil, že ho Hermiona následovala do jeho komnat, když nechal tak milostivě otevřeno, ale rozhodl se to neřešit.

Tiše se schoval za otevřené dveře a čekal. Po nějaké době se však i dočkal.

Slečna Grangerová pomalu nejistým krokem vešla do jeho ložnice, mírně se rozhédla.

Snape vylezl ze svého úkrytu a pomalu ji zezadu objal rukama kolem pasu.

„Ale, ale... Slečno Grangerová. To se dělá chodit profesorům do ložnice?"

Hermiona sklopila pohled k jeho pažím a zase neodpověděla. To odmítá komunikovat, nebo co? Mírně naštvaně ji pustil a odešel do obývacího pokoje, aby si mohl přivolat ohnivou whiskey a poměrně velkou sklenici. Nebyl přece tak hrubý, aby pil z lahve. Usadil se do svého oblíbeného křesla a zapálil oheň v krbu, který již stihl vyhasnout.

„Proč tolik pijete, pane profesore?"

„Co je zrovna vám do toho?"

„Odpovězte normálně."

„Odpovídám normálně."

Hermiona si zajela prsty do vlasů a posadila se naproti němu. Podívala se do jeho černých očí.

„Proč?"

„Co proč?"

„Proč se pořád držíte tak zpátky, vždyť je dávno po válce?"

„Nedržím se zpátky, jsem takový." pokrčil rameny s úšklebkem na tváři. Pořádně si přihnul. Neobtěžoval se ji nabídnout, ať si vezme sama, když ví, kde to je.

Vstala, přišla k němu, vytrhla mu z rukou jak láhev, tak sklenici. Odložila je na stolek. Vzala jeho dlaně do svých a chtěla, aby vstal. Místo toho ji Snape stáhl na svůj klín.

„Teď se zeptám já. Proč se držíte tak zpátky, Grangerová? Už jste mohla být klidně ministryně kouzel, nebo tak. Místo toho jste tady. Proč nejste s Potterem, Weasleym nebo Malfoyem? Když jste se tak zkamarádili... Proč jste vůbec zůstala na Vánoce tady?"

„Chtěla jsem být na Vánoce tady."

„A dál?"

„Nechtěla jsem být s nimi, připomínali by mi, co se dělo loni. A já a ministryně kouzel? Nebuďte směšný."

Severus přikývl.
„A já vám nepřipomínám minulost? Nebo slečna Weasleyová? Kdokoliv z Bradavic? Dobře, poslední otázka, jak jste věděla, že jsem to byl já, kdo vás přitiskl ke zdi?"

„Připomínáte, ale není to tak zlé." potom sklopila oči k jeho hrudi.
„Poznala jsem vás podle vůně. Stejně jako mě tenkrát málem odhalil jeden z lapků. To je něco, co ovlivnit nedokážeme."

Severus se pousmál.
„Děkuji, slečno Grangerová."

Váhavě zvedl ruku k její tváři a jemně ji pohladil. Překvapeně k němu vzhlédla. Potom se mírně pousmála. Obě ruce mu omotala kolem ramen a ruce spojila za jeho krkem. Mírně se k němu naklonila, čekala, že Severus uhne. Když však neuhýbal, pouze se jí stále díval pronikavě do očí, konečně překonala tu malou vzdálenost a jemně ho políbila.

Severus zpočátku nereagoval, avšak když se chtěla Hermiona odtáhnout, přitáhl si ji víc k sobě a začal její váhavé polibky oplácet s větší jistotou...

„Chtěla jsem, abys konečně nebyl na Vánoce sám." zašeptala tu noc, když ležela vedle něj.

„Miluji tě, Hermiono."

„A já tebe, Severusi."