Ahoj. Tak jsem tady zas. V této kapitole nebude část v lese, ale už rovnou další děj.
Tak čtěte a bavte se. 😉
____________________________________

Ach jo. Zase ráno. No nic. Nakonec jsem se přemluvila a vstala. Šla jsem do koupelny. Pak se oblékla a chystala se do školy. V tom mi začal blikat prsten. A já se hrozně lekla. V tom mi došlo co je za den. Převlékla jsem se do sportovního, popadla batoh a vyběhla z domu. Potom mě prsten začal někam tahat.

Asi po deseti minutách cesty přestal blikat. Já toho využila a napila se. Když jsem láhev vracela do batohu, všimla jsem si lístečku s
runami. Pustila jsem se do čtení.

Připrav se! Teď nastane nejtěžší a nejnebezpečnější část tvé cesty. Budeš se jakoby teleportovat. Je to pro tvoje bezpečí. Níže jsou instrukce jak toho dosáhnout.
1. Uvolni se a snaž se na nic nemyslet.
2. Stiskni kamínek na svém prstenu.
3. Otoč se.
4. Otevři oči.
Může ti být trochu špatně, ale to za chvíli přejde. V Dragonlandii je tvůj cíl. Mapu máš sebou proto, že se můžeš cestou ztratit, nebo prsten přestane fungovat. To se nejspíš nestane. Mnoho štěstí.

Udělala jsem to co bylo ve vzkazu. Najednou se kolem mě něco rozzářilo. Nedokázala jsem ale otevřít oči. Byla jsem ráda že jsem v lese. Kdybych nebyla, asi by ta záře šla dost vidět.

Trochu mě bolela hlava. Potom jsem zjistila že už můžu otevřít oči. Radost mě hned přešla, když jsem zjistila kde jsem. Byla jsem sice pořád v lese, ale tento byl divný. Hodně divný. Stromy byly dvakrát vyšší, na keřích rosly zářící bobulky a já nevím co všechno. Prsten se mi znovu rozblikal. Začal mě táhnout do lesa.

Postupně v něm byla čím dál větší tma. Naštěstí bylo světlo, takže šlo vidět na krok. Asi po kilometru mě prsten 'pustil'. Mohlo být tak kolem desáté. Aha, čas na svačinu. Vytáhla jsem si boxík. Zbalila jsem si chleba s máslem, řízky ze včera, ovoce. Vzala jsem si jablko.

Uběhlo 5 minut, a prsten mě zase začal tahat. Rychle jsem si svačinu schovala, a šla tam kam mě vedl prsten.

Mohla už uběhnout hodina, když nastal problém. Přede mnou byla houština. Vytáhla jsem si nožík a chtěla se prožezat skrz. Jenže nožík větví normálně prošel. Dokonce i moje ruka. Ukázalo se že to byla jen iluze. Jediná nevýhoda byla, že jsem přes ní neviděla. Bylo to jako jít v mlze.

Začala jsem si na to pomalu zvykat, když jsem do něčeho narazila. Byl to strom. Vedle další a vedle něho další. Tvořily jakousi zeď. Vylezla jsem na jeden. Na druhé straně byla taková mýtinka. Poledne už mohlo být. Slezla jsem. Prsten přestal blikat. Jakoby četl moje myšlenky. Vytáhla jsem si z boxíku chleba. Malý oběd, ale co se dá dělat.

Dojedla jsem a prsten pořád neblikal. Potom jsem se rozhlédla. Vlastně jsem ještě neměla pořádnou možnost si to tady prohlédnout. Bylo to tady dost podobné, akorát všechno v takovém dračím stylu.

Zadívala jsem se na jeden keřík, a nevšimla si pohybu mezi stromy. Později jsem toho litovala. Ze zadu na mě skočil drak. Byl modrý. Naštěstí minul, ale hned se zvedla. Já jeho pádu využila a schovala jsem se.
Podívala jsem se na můj nožík. Proti němu nestačí. Ucítila jsem teplo na mých nohách. Stála jsem až po kotníky v horké vodě. Všimla jsem si liány, která visela přímo přede mnou. Chytla jsem se ji a vyšplhala na na nějaký strom.
Podívala jsem se na draka. Očividně nevěděl kde jsem. Dostala jsem nápad. Vytrhla jsem tu liánu ze stromu a pomalu slezla do nižšího patra větví. Počkala jsem na chvíli kdy stál ke mně zády. Vyskočila jsem a lámou mu svázala nohy. Zabíjet ho, nemělo smysl.

V tom mi začal blikat prsten. Konečně. Drak jakoby zprůhlednil. Chtěla jsem se ho dotknout, ale jako u houští moje ruka prolétla. Pochopila jsem, jak mě prsten chrání. Tak jsem aspoň prořezala liánu a pustila draka na svobodu. Zaběhla jsem si pro batoh a pokračovala v cestě.

Zhruba po dvou hodinách cesty, se přede mnou objevila řeka. Byla moc široká na to, aby se mohla přeskočit. Ale i moc úzká na to, aby se mohla přeplavat. Byla i dost hluboká, takže možnost že bych se přebrodila, byla taky vyloučená. Co teď?

Rozhlédla jsem se okolo. Můj pohled zůstal na jedné kládě. Vypadala, že je dost dlouhá i silná. Došla jsem k ní. Ale je i dost těžká. Opět se hodila liána. Nožíkem jsem do klády udělala takové rýhy, takže se do nich liána krásně zasekla. Konce jsem chytla a pomalu jsem kládu táhla. Povedlo se. Kláda se pohnula. Postupě jsem ji dotáhla až k řece.

Pak ale nastal problém číslo 2. Jak mám tu kládu dostat přes řeku? Potom mi došlo že dřevo plave. V tom případě to nebude tak těžké. Odhodila jsem liánu a zatlačila do klády ze zadu. Čtvrtina už byla ve vodě. Polovina ve vodě. Když už byla ve vodě skoro celá, narazila na druhý břeh. Zatlačila jsem ještě víc. Kmen se po blátě vyklouzl na břeh. Hurá! Opatrně jsem přes kládu přešla. V tom jsem zase ucítila tlak na pravé ruce. Cesta ještě neskončila.

Už se začalo stmívat. V lese sice bylo šero i tak, ale šlo to poznat. Pro jistotu jsem si vytáhla baterku. Přišla jsem na malou mýtinku. Na kraji byla hromádka kamenů a dřeva. Hned jsem věděla co mám dělat. Pomocí plochého kamene, jsem vytrhala drny trávy. Potom jsem vytvořila ohniště. Vytrhla jsem jednu prázdnou stránku z deníku a zmačkala ji. Potom jsem uděla z klacíků hranici. Vytáhla jsem si sirky a oheň zapálila. Na jeden klacek jsem napíchla řízek a ohřála si ho. Prsten mi sice blikal, ale netahal. Po večeři jsem uhasila oheň a vytáhla si spacák. Po chvíli jsem usnula. Zítra budu potřebovat hodně energie.

Ráno
Probudila jsem se ve spacáku v nějakém lese. Vedle mě ležel papírek. Hned mi to došlo. Začala jsem číst.

Dobré ráno Lilo.
Čeká tě druhá část výpravy. Ta lehčí. Nasnídej se a pokračuj. Na konci cesty tě čeká nejen úleva, ale i překvapení. Šťastnou cestu.

Sláva. Konec utrpení. Ne, přeháním. Mám dobrodružství ráda. Nasnídala jsem se, zbalila a pokračovala za překvapením.

Hodina cesty za mnou, a přesto tu byla ještě jedna překážka. No, překážka. Dračí vejce, které nejspíš vypadlo z doupěte. Bylo modře zbarvené. Možná ho tady zapoměl ten drak ze včera. Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nic. Potom jsem uslyšela takové křup. Vejce začalo praskat. A sakra. Draka jsem viděla jednou v životě a teď mám pomoct vylíhnout se dráčkovi? No rozhodně nesmím odejít. Vejce jsem donesla na hromádku sena. Křup. Vejce ruplo a na seno vypadlo malé dráče. Měla jsem s sebou vodu. Hned jsem láhev vytáhla a dala dráčkovi napít. Dráčátko mělo světle modrou barvu. Bylo roztomilé. Uslyšela jsem šum křídel. Dračí maminka je tady.

Na rozloučenou jsem dala dráčeti kousek řízku. Potom už jsem šla. Celou cestu jsem měla dobrý pocit z pomoci dráčkovi.

Po půl hodině jsem uviděla mezi stromy světlo. Hurá jsem v cíli. Doběhla jsem na kraj lesa a to co jsem uviděla mi doslova vzalo dech. Přede mnou stál hrad.
____________________________________

Taková dlouhá kapitola. 1200 slov. Přibližně. Kam Lila dorazila nejspíš víte. Jinak 'soutěž' ještě pokračuje. Můžete to zkusit.
Tak ahoj v pátek.

misavaverkova👋