Rozhlédl jsem se po ostatních. Byly tam všichni!
Jiff, Jeffrey, Emma a Erik, který mi seděl na břiše a držel mi ruce i nohy abych neutekl.

„To mě chcete chytit všichni?" řekl jsem. „To všichni chcete abych odešel z Města?"

„Ne! Proč si to myslíš?" vykřikl na mě Erik.

„Jinak byste mě přeci nechtěli chytit, ne?" zamumlal jsem.

Erik se na mě vyjeveně díval. Já taky ale přes slzy v očích jsem už viděl rozmazaně.
„Pusť mě!" trhl jsem sebou a shodil Erika že sebe.

„Co děláš?" vyjekl.

„Nikam nejdu!" vykřikl jsem. Začal jsem od něho vystrašeně couvat. Erik se ke mě snažil přiblížit.

„Stůj!" řekl jsem a vytáhl z kapsy nůž. Držel jsem ho v obou rukou před sebou a mířil na ně.
Ten nůž jsem sebral těm lidem co nás chtěli napadnout.
Tomu chlapovi spadl na zem, tak jsem si ho vzal. Potřeboval jsem ho přesně k tomuto.

„No tak... Vždyť víš že ti neublížíme," začal mě ujišťovat Jiff. Tvářil se starostlivě.

Nevěřil jsem jeho řečem a couval jsem od nich co nejdál jsem mohl. Myslel jsem že jim dokážu utéct, jaká hloupost.
Možná by se mi to i povedlo kdyby nebyla taková tma.

Erik vykročil ke mě a zdá se že se nezalekl nože, který jsem držel v ruce. Ruce se mi začaly třást a když jsem ho už nedokázal udržet, hodil jsem ho po něm ale spadl někam úplně jinam.

„Počkej!" vykřikl na mě Erik a rozběhl se za mnou.

Utíkal jsem a i když jsem věděl že mě znovu dožene nezpomalil jsem a nevzdal se.
Aspoň to jsem mohl udělat.

Kvůli tmě jsem ale špatně viděl na cestu. Nevěděl jsem kam běžím a začal se strachovat abych do ničeho nenarazil.
Za mnou jsem už uslyšel Erikův hlas.

„Árone, pozor!"

Moje obava se naplnila. Když jsem ucítil jak mi pod nohou zmizela zem a jak jsem šlápl do prázdna uvědomil jsem si že jsem vběhl na molo.

Čas jakoby se zastavil...
Představa že se utopím ve vodě mě vyděsila až jsem nemyslel na nic jiného. Samotné šplouchání vody mě strašilo v bezesných nocích ale teď se i ponořím do tváře smrti.
Ale ještě předtím mi hlavou projela myšlenka, proč mě chtěli chytit... Nechtěli...

Čas se znovu začal pohybovat...
Erik mě zničehonic chytil za ruku a strhl mě k sobě. Vyděšeně jsem se k němu přimáčkl a snažil se dostat co nejdál od té temné vody.

„Já žiju..." zašeptal jsem.

„Řekl jsi něco?" zeptal se Erik.

„Nic," zavrtěl jsem hlavou a ještě silněji ho objal.
Doběhli k nám i ostatní.

Jiff a Emma k nám přiběhli.
„Jste v pořádku?" strachovala se Emma a hledala nějaké náznaky zranění.

„Ano, jsme," vydal ze sebe Erik zadýchaně. Otočil se ke mně. „Budeš už poslouchat?"

Jen jsem přikývl.
I když mě chtěli chytit tak vím že s nimi aspoň budu v bezpečí.

Jiff nás zvedl na nohy. Přísně se na mě díval a já se začal bát.
Prohodil pár slov s Jeffreym, který asi musel už jít. Než odešel ještě nám zamával a já jemu taky.

Jiff se otočil ke mě a já sevřel Erikovi ruku, které jsem se pořád držel.
Jak se ale přiblížil udělal něco co jsem nečekal, usmál se.
„Věříš mi?" zeptal se mě.
Teď už ano.
Přikývl jsem.

„Takže mi věř že jsme tě nikdy nechtěli vyhnat z Města. Naopak, snažili jsme se tě najít a zabránit tomu.
O tom novém zákoně jsem se dozvěděl už dnes ráno od mého přítele. Ten zákon totiž nezahrnuje jen cizince. Ale i děti, které nikoho nemají a musí žít na ulici.
Chtěl jsem tě jít hledat ale vypařil ses. Naštěstí tě Jeffrey viděl odcházet..."

„J-jakto?" vyrušil jsem ho.
„Vždyť tam nebyl když jsem vstal,"

Jiff se zasmál.
„Taky jsem ho nemohl najít ale oba dva jsme zapomněli dívat se nahoru.
Celou dobu se na nás díval ze zhora z brány. Ale řekl mi kam jsi odešel a snažil se tě najít.
Někdy okolo poledne si Jeffrey ale vzpomněl že pracuješ u mojí ženy a šli jsme tě tam hledat.
Emma však řekla že jste s Erikem někam šli a nemohli jsme vás najít,"

Úzkostlivě jsem se podíval po Erikovi. Kdyby jsme nebyly pod tou plachtou vypadalo by to jinak.

„Několik hodin jsme vás nemohli vůbec najít ale pak ses najednou objevil přímo před náma.
Nejspíš to vypadalo jinak než jsme chtěly ale opravdu jsme ti nechtěli ublížit.
Pak nás ale napadl ten chlap ze včerejška a když jsme použili Sílu utekl jsi nám," na chvíli se odmlčel a čekal na moji reakci.

„Ale jak jste věděli, kde mě najít?" zajímalo mě.

„Erik to věděl," poznamenal.
No jo, vzpomněl jsem si. Sám jsem mu to říkal.

„Aha..." zívl jsem.
„Co se mnou ale chcete dělat?"

Jiff si ke mně klekl a kývl na Emmu. „S Emmou jsme si řekly že když nemáš u koho bydlet..."

„A žiješ na ulici bez nikoho, kdo by se o tebe staral..." řekla Emma.

„A ten nový zákon je proti tobě..."

„Můžeme se o tobě postarat," usmál se na mě Jiff. „ Budeš u nás bydlet a tak... Bereš to?"

Nevěřil jsem svým uším. Tolik lidí se o mě starat nechtěli a vyháněli mě a teď mě někdo chtěl? „Vždyť jsem nic! Nezasloužím si něco takového!" věřil jsem tomu co mi kdysi řekli.
Erik tu víru ale roztříštil.

„Blbost! Můj kamarád nebude nic," usmál se.

„Kamarád? Ty jsi teď můj kamarád?" rozzářil jsem se. Nikdy jsem nikoho neměl ale teď už ano!
Byl jsem tak šťastný!
Vrhl jsem se Erikovi kolem krku a brečel štěstím.

Jak hezké... Život takový ale není...

Za vote a komentář budu rád a třeba to potěší i Árona😸