Pohled Annie

Během vyučování jsem si několikrát všimla jak na mě Bertholdt kouká. Prve jsem si myslela že kontroluje, jestli jsem mu náhodou nezavraždila kamaráda, ale když si všiml, že se na něj taky dívám, rychle se otočil a něco si naléhavě prohlížel v učebnici. I tak jsem zahlédla, jak zčervenal.

To jako vážně? Není možná, mě se všichni bojí. Tak to taky zůstane.

Pro jistotu jsem si v duchu udělala poznámku, že se ho někdy zeptám.

Pohled Bertholdta

Je tak hezká. Stačí když se na mě podívá a já zčervenám. Když jsem to řekl Reinerovi vysmál se mi. Prý že Královna nosů je děsná osoba. Vždyť ona k sobě jen nikoho nepustí blíž jak na půl metru. Myslím, že jí to stejně nedokážu říct do očí. Spíš napíšu nějakou básničku, nebo něco.

Po vyučování jsem vzal blok s tužkou a šel do parku. Třeba mě tam něco napadne. V hlavě mám stejně vymeteno, takže nemám co ztratit. Sednu si na lavičku do stínu. Otevřu sešit.

MÁŠ VLASY JAKO SVATOZÁŘ

TVÉ OČI JSOU MÉ NEBE

Ne, tohle nepůjde. Napíšu další, pak z toho něco poskládám.

JEN TĚ VIDÍM,

HNED MI DOJDOU SLOVA.

STÁLE NA TĚ MYSLÍM

Ne, to taky ne. Kruci!

Takhle jsem tam proseděl celé odpoledne. Naštěstí jsem byl s výsledkem vcelku spokojený. Nedal jsem dohromady sice ani deset řádků, avšak myslím že se to povedlo. Zalepil jsem to do obálky. Další ráno jí to dám, pokud k tomu najdu odvahu.

Ráno ve škole:

To snad není možný! Jsem takovej blb! Třeba jí to nechám na lavici až půjdu kolem nebo něco takovýho. Na přímej oční kontakt prostě nemám.

„Hej."

Podíval jsem se, kdo to mluví. Ne! Annie jde ke mně, dokonce na mě promluvila!

„Chci se tě na něco zeptat." tváří se naprosto normálně. Nemohla si mě přece všimnout... Sakra

„N-na co?" povede se mi vykoktat.

„Pořád na mě během hodin koukáš, to se mě až tak bojíš?"

Teď máš šanci, dej jí to! Křičel na mě hlásek v mojí hlavě. „T-to n-ne. Já..." dal jsem jí obálku s básničkou.

Beze slova ji přijala. Pak se vrátila ke svojí lavici. Konečně zazvonilo. Celou hodinu jsem se bál. Jak bude reagovat? Bude si myslet, že jsem tupec, určitě!

O přestávce mi někdo dal na lavici poskládaný papírek. Stálo tam: VE ČTYŘI V KNIHOVNĚ

Jo!! Zajásal jsem v duchu. Pod tím bylo ještě drobným písmem: VYSVĚTLÍM TI, PROČ JE BLBOST MĚ MILOVAT.