Nepouštěla ho.

Tak si násilně, hrubou silou, zápěstí vyprostil sám. Kolemjdoucí studenti na ně jen udiveně zírali. Spěšně se vydal do svých soukromých komnat, nehledě za sebe.

„Tak už sakra zastav!" udýchaný hlas byl podezřele blízko.

Prudce se otočil a setkal se po dlouhých měsících tváří v tvář jeho studentce. 

„Pokud jste to pokřikovala na mne, tak bych vás měl upozornit, že si nejsem vědom toho, že bychom si potykali." 

„Já už takhle dál nemůžu." zašeptala, až ji skoro přeslechl.

Stoupla si na špičky a zlehka se otřela o jeho rty, aby udržela rovnováhu, tak se o něj dlaněmi opřela. Naprosto šokovaný Severus se nezmohl absolutně na nic. Jen se jí díval do očí, které ona zavřela, s naprostým a neskrývaným překvapením.

„Vy jste se už asi dočista pomátla, Grangerová." snažil se, vážně se snažil, o použití toho nejchladnějšího a nejvyrovnanějšího hlasu. Ale vyšel z toho spíš naprosto frustrovaný.

„Já? Nevím, kdo se mi tady vyhýbá, jak jen je to možné."

„Já proti tomu nevím, kdo se zachoval jako totální... říkal jsem, že nebudu sprostý, takže jako Potter."

„Co prosím?"

„Slyšela jste. Teď, když teda její milost dovolí, bych rád pokračoval ve své práci."

Bez rozloučení se vydal proti zdi, kterou následně prošel. Tenhle vchod do jeho komnat byl stejně nejlepší. Kdo by mohl říct, že prochází zdí, aby se dostal domů? Jistě, měl i normální dveře, které vedly do jeho komnat, ale tohle bylo prostě efektivní. Navíc dveřmi, by sem mohla vejít i ona, kdežto zdí ne.

***
Další dny byly jako... Nevěděl, jak je popsat. Byly mu více, než nepříjemné. Spíš přímo příšerné. Minerva na něj tlačila. Psychicky samozřejmě. Ať zmírní své nároky v lektvarech. Proč by to měl dělat? Tedy, pokud chtějí, aby vycházející studenti něco uměli. Možná byly někdy jeho způsoby poněkud drsnější, ale přece to není tak zlé? Ne? Potlačil nutkání protočit oči, když právě seděl u večeře a Minerva, která se asi rozhodla, že ho bude otravovat celý den, do něj neustále něco hustila. Nevnímal ji, jen občasně zamručel, že poslouchá.

Pohled měl zabodnutý do svého talíře. Cítil na sobě její pohled. Každý večer, kdy se objevil ve Velké síni, ho sledovala. Tentokrát toho měl, jak se říká, plné zuby. Zamračeným pohledem ji probodl tak prudce a nečekaně, že kdyby jeho pohled ubližoval, byla by jeho studentka nejspíš po smrti. Ona sebou trhla, ale pohled z něj nespouštěla. Málem by si uraženě odfrkl, kdyby ho Minerva nepohladila po levém předloktí. Střelil tedy pohledem i po ní.

„Ale no tak, Severusi. Jsi dneska nějaký neklidný... Co bys řekl, kdybych tě pozvala k sobě na skleničku?" zašeptala, aby ji ostatní profesoři neslyšeli. Severus se zachvěl.

„Že na nic takového nemám čas, přesně to bych ti řekl." odsekl podrážděně a škubl rukou tak, že setřásl tu, jež patřila ředitelce.

„Nemusíš být hned nepříjemný, Severusi." pokárala ho s nesouhlasným zavrtěním hlavy.

„Promiň, už musím jít. Dobrou noc." vyhrkl na něj až nepřirozeně rychle, zběžně se zvedl a opustil Velkou síň, aby si mohl užívat své samoty.

Nehodlal trávit večer s Minervou v jedné místnosti. Ta žena byla občas až moc děsivá. To jsou ale asi všichni Nebelvíři. Procházel se po hradě minimálně hodinu. S tichým povzdechem se vydal i na astronomickou věž. Pohledem zkontroloval hodiny, které tady nechala Minerva umístit, protože se stávalo, že se zde zapomnělo pár studentů, jako by tady čas plynul jinak. Bylo už pozdě večer, schylovalo se k večerce.

Nemohl si nevšimnout ženské postavy u zábradlí.

„Uvažujete o sebevraždě?" zeptal se, když se postavil vedle ní a mohl se podívat do tváře, aby zjistil, kdo to je.
„Grangerová?" dodal, když to úspěšně zjistil.

Žena vedle něj se pousmála.
„Vlastně nejspíš ne."

Jemně se koutkem úst pousmál nad její odpovědí. Byla na tom lépe, to bezesporu. Vypadalo to, že je tady jen za účelem pozorovat noční oblohu. Snažil se být celé ty měsíce zlý a nepřístupný, ale teď jakoby to nikdy nedokázal.

„Jen jsem se zamyslela." dodala po chvíli.

„Vypadáte dobře, slečno." pronesl, jakoby nic a stále upíral zrak k nebesům. Proto neviděl, jak se žena vedle něj usmála a mírně se zčervenala, ale to by neviděl nejspíš ani tak.

„Děkuji, to hlavně díky vám." 

Položila na jeho dlaň tu svou. Tentokrát nejspíš za žádným postranním účelem. Přesto Severus uvažoval, jestli to není taky nějaký znak Nebelvíru. Nicméně na to nijak nereagoval.

„Nemyslím si, že bych na tom měl nějaký obrovský podíl."

„Ale byl jste první, kdo mi pomoc nabídl a vyslechl mě, potom už to šlo skoro samo. Sice to bylo bez vás podstatně těžší, zvlášť, když jste se mi vyhýbal a choval se snad ještě hůř, než obvykle." podotkla tiše, avšak s úsměvem na rtech.

Severus se natočil směrem k ní, nejen tváří, nýbrž celým tělem. Svou dlaň, přitom jiném uskupení jeho postoje, nevyprostil. Po chvíli se k němu otočila i ona, měl tedy tu možnost se jí podívat do očí, které odrážely obraz před ní- hvězdy a temný obrys jeho samého.

„Měl jsem za to, že o mou pomoc nestojíte."

„Dlužím vám omluvu, pane profesore. Vlastně více omluv. Já..."

„Pokud se na to necítíte, není třeba spěchat." skočil jí do řeči, když se maličko zadrhla.

„Ne! Já to musím říct teď. Protože, co když příště nebudu schopna nebo... nebo nebudete mít náladu a já to potom neřeknu a později už to třeba nestihnu, protože skončí školní rok a-"

Severus ji nemohl zastavit slovně, tak to zkusil postaru. Z ničeho nic se k ní přiblížil a mírně se naklonil, svou levou ruku nechal, aby uchopila pas ženy, před ním.