Pohled Leone

Zrovna jsem seděla na pohovce ve svém bytě, který se nacházel v jedné klidnější části Londýna.

Četla jsem nějakou knihu, když jsem zaslechla zvonek, který mi říkal, že přede dveřmi někdo stojí. Vstala jsem a utíkala k hlavním dveřím. Odemkla jsem a na prahu stál hnědovlasý muž. Moc dobře jsem ho poznávala.

,,Ahoj, Leone," pozdravil mě po chvilce ticha. Nemohla jsem vyjádřit moje pocity. S vykulenýma očima jsem na něj zírala jako kdybych spatřila ducha.

,,Remusi," vydechla jsem nevěřícně. Čekala jsem, že se na mě usměje, ale to se nestalo. Prostě jsem z jeho výrazu cítila bolest. ,,Co tady děláš?"

,,Neruším?" zeptal se trochu ustaraně a já zakroutila hlavou. Uhnula jsem stranou, aby mohl projít dovnitř. Nemohla jsem přehlédnout, že je bledý od hlavy k patě. Pro jistotu jsem se podívala z okna. Sice už byla tma, ale úplněk nebyl. Ale úplně na sto procent jsem si byla jistá, že se mu něco stalo.

,,Prosím, posaď se," pobídla jsem ho a on si sedl do křesla. Rozhlížel se po mém obývacím pokoji a jeho oči se zastavili u zarámované fotky, kde jsem stála já a on a smáli jsme se. Tenkrát nám nebylo ani dvacet, ještě jsme studovali.

,,Schovala sis ji," polkl ztěžka a já mlčky pokývala hlavou. Neposadila jsem se naproti němu, ale chystala jsem se mu nabídnout něco k pití.

,,Dáš si něco? Kafe? Čaj?" zajímalo mě že slušnosti a on si povzdechl.

,,Neměla bys něco silnějšího?" otázal se s nadějí v hlase a já s ním trochu pobaveně souhlasila.

,,Vždycky," ujistila jsem ho a pádila jsem do kuchyně, kde jsem otevírala ten nejhornější šuplík, kde jsem měla perfektně srovnané flašky alkoholu. Vytáhla jsem Ohnivou Whisky, protože mi to připomnělo noc 1. září v sedmém ročníku, kdy jsem se brutálně opila a potom jsem nocovala v Nebelvírském pokoji Pobertů.

,To byly časy,' pomyslela jsem si a vrátila jsem se do obýváku s flaškou Whisky a dvěma skleničkami.

,,Co se stalo, Reme?" vyhrkla jsem a on pokrčil rameny.

,,Nic," zapřel mi a já pozvedla obočí. Podala jsem mu plnou skleničku a sama si vzala tu svou.

,,Na zdraví," popřála jsem nám a ještě než jsem jí vypila, nenechala jsem se odradit. ,,Jak dlouho se známe?"

On do sebe rychle tu skleničku kopl, čímž mě trochu překvapil. Ovšem já ho nenechala mou otázku zodpovědět.

,,Hodně dlouho, řekla bych," odpověděla jsem si sama. ,,Od jedenácti let, Remusi Johne Lupine."

,,Matika ti vždycky šla," ušklíbl se. ,,A proč mi tohle říkáš?"

,,Protože poznám, když tě něco žere, Remusi! Jsi bledý jako mě.. stěna a já vím, že se něco děje!" křikla jsem na něj, on si nalil další skleničku, která v zápětí skončila v něm.

,,Fajn, řeknu ti to, protože jsi někdo, komu opravdu důvěřuji," začal svoje vyprávění a já přikývla.

,,Díky," pousmála jsem se a on pro další odvahu vypil další rundu.

,,Tonksová je těhotná," vypadlo z něj a z oka mu vypadla jedna blyštivá slza. Já vytřeštila oči.

,,A-aha," vypadlo ze mně. Vážně jsem nevěděla, jak mám reagovat. ,,T-to je vážně dobrá zpráva."

,,Není," opravil mě, já nechápavé zúžila oči a napila se tě výborné Whisky.

,,Nejsi šťastný, že budeš mít dítě?" zeptala jsem se a on znovu naprázdno polkl. 

,,Ty víš, co jsem Leo," zamumlal zlomeně. ,,A my.. nevím, co to s ní udělá.. co to udělá s tím dítětem."

,,Utekl si?" vyjekla jsem nevěřícně. ,,Nechal si ji samotnou."

,,Bude mě nesnášet," pověděl mi a já si založila ruce na prsou.

,,Za to, žes utekl?" hádala jsem a on váhavě souhlasil. ,,Co mi uniká?"

,,Ona si mě chtěla vzít, ale já.." zasekl se, asi nenacházel slova. ,,Já jí nemiluju-"

,,Cože?!" vyštěkla jsem. ,,Ona čeká dítě!"

,,Řekl jsem to špatně," opravoval se. ,,Mám ji rád, vážně mám, ale ne tolik jako ona mě. Prostě bych s ní nemohl žít."

,,Takže si řekl ne," odhadovala jsem a on sklopil hlavu, že mu do očí padaly jeho hnědé vlasy.

,,Vím, že to bude znít jako klišé, ale já pořád věřím, že..." vztyčil hlavu a čelil mému pohledu. ,,...že mě miluješ ty."

Na nás oba působil ten alkohol. Prostě za mě teď mluvil alkohol. Je sice pravda, že v následujících slovech i činech jsem to byla pořád já, ale bohužel, byl tam zastoupený i ten alkohol.

Uběhlo asi pět vteřin trapného ticha. Remus asi čekal, že to budu já, kdo něco provede. Vtip byl v tom, že jsem si myslela totéž. Po páté vteřině jsem se rozhodla, že to prostě risknu. Teď nebo nikdy.

Políbila jsem ho. K mému údivu mi ale ten polibek vrátil. On to očividně bral jako ano, protože zacházel dál než jsem původně měla v plánu.

***

Lemus forever😂😂❤❤

☕Sharie