,, Emm, no, víš povídá se, že ty a Dark jste se ehm.... a čekáte štěňata." Lirzi se plaše dívala dolů, a čekala až po ní vystartuji, ale místo toho jsem vykřikla ,, Vy si snad o mě myslíte že když jsem zvolila Zora betou že ho podvádím s Darkem? A ještě s ním čekám štěňata?!" Křičela jsem ,, Kdo to vyžvanil?!" Byla jsem naštvaná. ,, Emm, Dark." To poslední už Aya šeptala. ,, Vychloubal se s tím v doupěti lovců. Šeptala zase Lirzi.
Naštvaně jsem nakráčela do doupěte Alfy a Bety kde ležel Zoro v jednou ze dvou pelechů. Chvíli jsem tam tak pochodovala sem a tam. ,,Stalo se něco?" Zeptal se starostlivě, zvedl se z pelechu a přišel ke mě ,, něco se štěňaty?" Ptal se ,,Něco takového." Přiznala jsem ustaraně. ,, Dark vytrubuje, že si to se mnou rozdal a že s ním čekám štěňata což není pravda, protože je čekám s tebou." Smutně jsem se hlavou zavrtala do jeho hustého kožichu.
,, Ale Raksho, to bude v pořádku" mluvil ke mě chlácholivě. ,, Víš co, půjdeme na hlavní skálu a řekneme všem pravdu." Tak dobře." Řekla jsem zdrceně. Takové lži o mě říkat, pomyslela jsem si, to nebude jen tak Darku, z toho se jen tak nevyvlíneš.
Zavyli jsme se Zorem rozčileně, aby jsme shromáždili smečku pod skálou. ,, Jak asi všichni slyšeli," začala jsem ,, podle jistého psa s ním čekám stenata, což je z části pravda, sice čekám štěňata, ale se Zorem, né s tebou Darku." Podívala jsem se na něj naštvaně. ,, Předstup pred skálu." Pokračoval Zoro, Dark před nás předstoupil. ,, Jak nám to vysvětlíš Darku?" Zeptal se Zoro.
,, Šel jsem z lovu kolem léčitelského doupěte, když jsem slyšel, jak alfa mluví s léčitelkou o tom, že čeká štěňata, a tak mě napadlo, že bych se mohl vytáhnout." Díval se na mě zvláštním opovržlivým pohledem, zavrčela jsem si pro sebe, ale Zoro mě stejně slyšel. ,, Měla bych tě vyhodit že sme..." Nedokončila jsem větu, po které jsem na Darka chtěla skočit. ,,Ale místo toho budeš 60 cest měsíční psice pomáhat Omeze, chodit na noční hlídku a na lovu budeš povinen sám ulovit několik králíků. Teda jestliže s tím alfa souhlasí." Podíval se na mě s pohledem plným něhy a oddanosti. ,, Dobře, ale ještě se stane něco, a vyženu tě jako zrádce ven a ocejchování tě nemine.
     Do večera byl už celkem klid, jen několik zvědavců se za námi přišlo zeptat, jestli je to pravda, nebo přišel popřát a prohodit pár slov.
     Když už u nás byl asi desátý pes,  vyhnal ho pryč z naší jeskyně. 
,,Potřebuješ teď klid, a musíš pravidelně jíst pít a odpočívat, nesmí tě moc přetěžovat." Vysvětlil mi Zoro svou opatrnost.
    Nakonec jsme se uložili ke spánku a mě najednou projelo hlavou- kde je Daeneris?
    Celí den jsem ji neviděla a ani po přednášce se k nám nepřišla podívat. To mě překvapilo, protože moje nejlepší kamarádka vždy byla ve všem první. ,, Zoro, mám strach o Daeneris, dnes jsem ji vůbec neviděla." Pověděla jsem mu o svých obavách. ,,Neboj, zítra ráno se určitě objeví na raním shromáždění." Snažil se mě Zoro uklidnit. ,,Ale co když se jí něco stalo?! Co když teď někde venku leží a nikdo jí nepomůže a zítra už bude pozdě?!" Byla jsem šílená strachy.
    ,,Raksho klid, máš rozházené hormony a máš strach, za to může to, že čekáš štěňata a máš strach o každého psa." Uklidnoval mě. ,,Asi máš pravdu, omlouvám se. Prostě mám strach." Omlouvala jsem se mu za své chování.
    Šel ke mě, olízl mě a já se k němu přitulila. ,, To je pochopitelné a já to chápu, nemusíš se omlouvat. Povzdychla jsem si. ,, Ale stejně mám o Daeneris strach, od příchodu z lovu jsem ji neviděla a nikdo mi nic nepřišel nahlásit." Neodpustila jsem si. ,, Nemusíš se bát, zítra bude určitě na shromáždění a tam ti svou nepřítomnost jistě vysvětlí." Přemlouval mě.  ,,Zase máš asi pravdu." Přiznala jsem si znovu. Zoro zívl a se mnou po boku se vydal k našemu společnému pelechu. Mě nechal lehnout si první jako praví gentleman a pak se kolem mě obtočil a položil si na mé záda hlavu a usnul.
    Já si položila hlavu na jeho tlapy a snažila se usnout, stejně jako můj druh, ale nějak to prostě nešlo. Chvíli jsem se snažila usnout, ale pak jsem to bezúspěšně vzdala a otevřela oči. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykla na tmu kolem nás.
     Opatrně jsem se dostala zpod spícího Zora a opatrně položila jeho hlavu, která mi předtím ležela na zádech na zem.
    Když jsem stoupla chvíli jsem váhala, zda mám jeskyni opustit. Nakonec jsem se rozhodla jí opustit a jít se projít provětrat si hlavu a myšlenky.
   Šla jsem cestou, kterou chodí hlídkaři a kterou jsem znala nazpaměť. Přemýšlela jsem nad vším, co mě poslední dobou trápilo. Přemýšlela jsem ale hlavně nad rodinou, nad sestrou, bratrem, druhým bratrem, otcem a matkou. Při pomyšlení na maminku jsem musela tiše zavýt.
    Otevřela jsem oči, které jsem měla celou cestu zavřené a podívala se na skoro celou Lunu. Byla to snad únava, či smutek který mě přepadl? Kdo ví, proč jsem ve svitu Luny viděla mlžnou siluetu mé maminky.
   Chvíli jsem na ni hleděla a pak se zase rozešla po cestě hlídky a pořád jsem se dívala na mlžnou siluetu, i když to byla jen mlha, viděla jsem na ní sebemenší detail, který má maminka doopravdy měla. Tmavou jizvu táhnoucí se od její přední nohy přes břicho skoro až k zadní noze, bílí konec ocasu, černý čumák s několika růžovými tečkami na horní straně, skoro neviditelné.
    Šla jsem, s pohledem upřeným na mlžnou siluetu a najednou se ozvala rána a já spadla na zem.
    Po chvíli, co jsem se dostala z prvotního šoku jsem se snažila zvednout a pak se otočila, abych viděla co se stalo.
    Ze země čněl kořen stromu, který tam ale dřív nebyl, divila jsem se, protože jsem tady asi dost dlouho nebyla, když jsem o tom nevěděla.
    Podívala jsem se na svou tlapku a všimla si, že jí mám celkem dost odřenou. Z toho se jen tak nevyvlíknu, pomyslela jsem si a šla směrem k hlídkařskému potoku, abych si ránu zchladila a vyčistila.
   Potom jsem se vrátila zpět do tábora, a doufala, že o mém nočním výletu, nikdo neví, dostala jsem se k naší jeskyni a slyšela, jak někde dole podemnou padají malé kamínky. Otočila jsem se tedy a podívala se dolů, kde ale nic nebylo. Zřejmě to byly kamínky, které padali, zpod mích tlapek dolů.
    Když jsem byla v doupěti, musela jsem se už jen dostat k pelechu a nenápadně si lehnout tak, abych nevzbudila Zora.
    Byla jsem už skoro u pelechu, a ani nevím co jsem udělala špatně, ale Zoro se probudil. ,, Kde jsi byla?" Zeptal se, a mě polil studený pot...

Snad se vám 1. Kapitola líbí, snažila jsem se jí udělat zajímavou, a stejně dlouhou jako Prolog, myslela jsem si, že bude mít kolem 600-700 slov, ale pak jsem se do toho zabrala a nakonec z toho vzniklo přes 1100 slov, což je podle mě cellem dobrý.
Přesný počet slov: 1118 slov, bez toho mého otravného kecání které nikoho nezajímá 😅.

Vrtík💜🐶