Slunce už stálo vysoko na obloze, když se Harry svezl na židli v nemocničním bufetu a vrhl se na hrnek horké kávy. Zhluboka si povzdechl, když životodárná tekutina proudila jeho tělem, a začal si přeříkávat, která zranění musí ještě ošetřit hned, co se konečně nasnídá. Život ohrožující stavy byly vyřešeny a tak se mohl věnovat těm ostatním.

Poklepával prstem o desku stolu a mračil se, když přemýšlel, jak napravit ty podivné puchýře, které trápily hned několik pacientů. Vypadá to, že byly způsobeny lektvarem, pomyslel si a zarazil se. „Pottere, ty jsi ale vemeno,“ zkonstatoval, než vytáhl hůlku, aby vyslal patrona.