konec září 2014

Imogen nikdy neměla příležitost cestovat obrovskou lodí, jakou Kruvalská škola vyrážela na všemožné výpravy, kdy studenti spolu s profesory cestovaly pryč ze školy, ale už teď, když hleděla na krb, pomocí nějž se měli studenti přemisťovat do Bradavic, Krásnohůlek, či Stříbranova v Americe, jí vyvstala myšlenka, že by to bylo mnohem příjemnější než cestovat letaxem. Zvedal se jí žaludek při pomyšlení na tenhle typ cestování a nechtělo se jí hned při první návštěvě Bradavic vyvrátit obsah svého žaludku k nohám bradavické ředitelky.

„Slečno Imogen, jak jste na tom s cestováním letaxem? Vzpomínám si, že jste to úplně dobře nezvládala. Změnilo se něco?

Obrátila se na ředitele celé školy, který měl být spolu s Löfgrenem jejich dozorem během celého pobytu v Bradavicích. Věnovala mu zdvořilý úsměv. Narozdíl od jejího neoblíbeného profesora, který ji měl naopak v oblibě až moc, měla starého ředitele i většinu dalších učitelů v lásce a ráda se s nimi bavila.

„Bohužel ne, pane řediteli, stále letax nemám zrovna v oblibě," řekla omluvně. „Ale zvládnu to, není čeho se bát."

„Mohla byste se přemístit s některým z vašich spolužáků," navrhl ředitel. „Navrhl bych vám i asistované přemístění, ale vzhledem k zabezpečení Bradavického hradu to není možné."

Gen raději zavrtěla hlavou, aby v řediteli nevzbudila podezření, proč by jí nikdo ze spolužáků nechtěl dělat společnost, a klidně se na něj usmála. „Bez obav, já to zvládnu."

„Dobrá tedy. Vyřiďte poté prosím profesoru Löfgrenovi, že se chvíli zdržím, ať se mým jménem omluví ředitelce McGonagallové, ale musím ještě dokončit jednu neodkladnou záležitost."

Po těchto slovech byla Imogen vtlačena do kamenného krbu a ředitel jí zmizel z dohledu. Nabrala si plnou hrst šedavého prášku a se zřetelným vyslovením místa, kam se potřebovala dostat, upustila prach pod sebe a pevně stlačila víčka k sobě, když ji pohltily jasně zelené plameny. Hlavně neomdli, nebo nehoď šavli a bude to dobré, nabádala se v duchu. 

Opět si připomněla, proč tenhle způsob cestování tak nesnáší. Měla pocit, jako kdyby jí vcucl obrovský trychtýř uvnitř nějž se točí stále dokola. Zvedl se jí žaludek a raději pevněji sevřela oči a lokty přitiskla k tělu. Pokud měla nějakou slabosti, cestování letaxem mezi ně rozhodně patřilo. V duchu zalitovala, že neoželela dnešní oběd, aby se zbavila toho nepříjemného pocitu v žaludku.

Jakmile ji onen pomyslný trychtýř konečně vyplivl zpátky na pevnou zem, klopýtla ven z krbu a málem se přede všemi rozplácla na zem, pokud by ji nezachytily něčí paže (zmohla se na jedinou myšlenku, skrz níž doufala, že to nebude Löfgren) a rozkašlala se z důsledku sazí, kterých se během své cesty nadýchala. Až po několika vteřinách kašlání otevřela oči, zaostřilo se jí vidění a mírně se napřímila ve snaze si dodat alespoň trochu důstojnosti.

„Omlouvám se," vypadlo z ní, ale netušila, zda se omlouvá tmavovlasému mladíkovi za to, že mu tak neschopně spadla do náruče, nebo celé sešlosti za to, jak sem neomaleně vpadla, „ale cestování letaxem není moje silná stránka."

Bradavická ředitelka se na ni shovívavě pousmála a vědoucně přikývla. „Rozhodně nejste ani první, ani poslední, kdo tady takový problém má, slečno."

„V pořádku?" ujišťoval se mladík, jenž ji stále podpíral, aby náhodou neupadla.

Vzhlédla k němu a v duchu se ušklíbla nad tím, když periferně zahlédla Löfgrenův zamračený pohled mířený právě na ně dva a na chvíli stiskla mladíkovu silnou paži, aby profesorovi ukázala, že si může dělat co chce, nehledě na to, jestli jemu se to líbí, nebo nelíbí. Poté věnovala svému zachránci vděčný úsměv a konečně se narovnala úplně, aby na něm přestala tak viset.

„Díky," kývla na něj s úsměvem a její prsty ho ve vděčném gestu pohladily po paži, než od něj zcela odstoupila a zařadila se ke svým spolužákům z Kruvalu. Ignorovala profesorův pohled a ještě se otočila na ředitelku McGonagallovou. „Mám vám od ředitele Chernyshevskyho vyřídit, že dorazí později, musí ještě něco vyřídit ve škole."

„Děkuji," usmála se na ni vlídně Minerva McGonagallová a poté se s úsměvem obrátila na zbytek nových studentů. „Srdečně vás všechny vítám v Bradavicích. Jsem moc ráda, že jste si pro tento první zkušební výměnný pobyt studentů mezi kouzelnickými školami vybrali právě naši školu a věřím, že pro vás bude přínosný a získáte díky němu nové vědomosti, ale hlavně i nová přátelství napříč školami, což je hlavním smyslem tohoto pobytu."

Několik přítomných studentů, jak těch v bleděmodrých uniformách Krásnohůlek, v tmavomodrých sakách značících, že tito studenti dorazili až z Ameriky, nebo těch rudých, které byly poznávacím znamením kruvalských, ředitelčině proslovu zatleskalo a Imogen zaslechla, jak si mezi sebou něco špitají francouzsky či anglicky a usmívají se.

„Zatím vás naši primusové a prefekti odvedou na koleje, které budou prozatím vaším dočasným domovem, stejně jako jsou vašim spolužákům z Bradavic, než nastane čas slavnostní večeře, kdy se seznámíte s vašimi vrstevníky."

Gen krátce pohlédla směrem, kde stál onen mladík, jehož kravata na krku byla zelená se stříbrnými proužky. Barvy Zmijozelu, jak si blondýnka uvědomila a tak nějak podvědomě zadoufala, že její školu by mohl na kolej doprovázet zrovna on, už jen proto, aby se mohla co nejdéle vyhýbat konverzaci se svým profesorem, která ji jistě čeká, potom, co viděla jeho skoro až žárlivý pohled, když ji ten neznámý bradavický student držel starostlivě v náručí. V duchu zajásala, když se její nevyslovené přání vyplnilo a mladík na ně kývl, aby jej všichni následovali. Blondýnka ignorovala pohled Löfgrena, jímž ji varoval a upozorňoval na to, že s ní chce v soukromí mluvit, vykročila mezi prvními a usmála se na jejich průvodce.

„Ještě jednou se omlouvám, že jsem ti tak neomaleně padla do náruče," prohodila směrem k němu anglicky, aby nějak navázala konverzaci. „Ale cestování letaxem opravdu není nic moc pro mě a mohla jsem spadnout buď na tebe, nebo na profesorku McGonagallovou."

„Nic se neděje," usmál se na ni mladý Zmijozel a přejel ji pohledem. „Byl jsem zvyklý takhle chytat i sestřenici, když taky padala z krbu, takže jsem to udělal skoro automaticky."

Milej a starostlivej, pomyslela si Gen s úsměvem.

„Když řekneš padá z krbu, připadám si ještě jako větší nemehlo, než do teď."

Zasmál se tomu, což ji potěšilo, ale zároveň i vzbudilo pozornost profesora, jenž kráčel několik kroků za nimi. Zamračil se a dotkl se jejího ramene. „Imogen, na slovíčko prosím."

Blondýnka v tu chvíli pocítila silné nutkání ho praštit přes prsty, kterými sevřel její rameno, nebo mu alespoň odseknout něco zlého, ale vystačila si s tím, že se omluvně usmála na svého dosavadního společníka a on na ní mávl se slovy, že se jistě ještě potkají a ponechal ji vlastnímu osudu.

Löfgren se nejprve pozorně rozhlédl, počkal, až jejich skupinka zmizí z dohledu a po shledání, že na chodbě nikdo, vyjma jich, není, ji natiskl do blízkého výklenku. Pokusila se něco namítnout, ale to jednoduše vyřešil tak, že ji přitiskl dlaň na pusu a aby si pojistil, že ho neodstrčí, druhou rukou ji popadl za obě zápěstí a přišpendlil jí je ke zdi nad její hlavou.

„Co si myslíš, že děláš?" zachmuřil se na ní a stáhl svou ruku z její pusy. „Podbízíš se mu jak nějaká štětka."

„Tobě není nic do toho, komu se jak podbízím," odsekla.

Silně ji chytil za bradu, až si Imogen pomyslela, že jí tam po silném sevření jeho prstů zůstanou otisky. To je rozhodně reprezentativní, přijít na slavnostní večeři s rudým obličejem, pomyslela si kysele a pokusila se jeho ruku odstrčit.

„Jak to se mnou mluvíš? Pořád jsem tvůj profesor a nemáš žádné právo se mnou mluvit jako s nějakým svým kamarádíčkem!"

„A ty máš právo mě vydírat a užívat si se mnou, když jsi pořád můj profesor?" opáčila rozhořčeně Gen, ale dočkala se jen políčku, po němž její tváře chytili nachovou barvu.

„Byla bys radši, kdybych všechno vyklopil řediteli a on tě vyhodil ze školy? Už poprvé jsi k tomu neměla daleko, myslíš, že kdyby se ředitel dozvěděl, že se ta nehodička nestala jednou, ale dokonce dvakrát, tak by tě ve škole nechal? Postaral bych se o to, že už o tebe nikdo nebude stát, protože jsi vraždící monstrum."

„Možná by bylo lepší být vraždící monstrum, než tvoje hračka na uspokojování!"

Chytil ji silněji, tentokrát pod krkem. Svou tvář přiblížil blíž k té její, až Imogen hleděla přímo do jeho očí, což jí ale v tuhle chvíli rozhodně nepřipadalo tak romantické, jako to vždycky bylo popisováno v jejích oblíbených knihách, kde se hlavní hrdinky zamilují. Naopak, tohle ji znechucovalo a motýlci, které by měla cítit v břiše, byli odumřelí a nepocítila žádné příjemné šimrání. Jen zalapala po dechu a chystala se zvednout koleno, aby ho mohla udeřit do míst, kde by značně ohrozila jeho možnost mít děti, což by - buďme upřímní - rozhodně nebylo ke škodě.

 „Mám se ptát, co se tady děje, nebo...?"

Stisk okolo jejího krku povolil, stejně jako sevření jejích zápěstí, jakmile se kousek od nich ozval neznámý hlas. Elias po ní vrhl rozzuřený pohled, stejně jako po hnědovlásce, postávající kousek od nich, a s povytaženým obočím sledující dění před sebou, než obešel narušitelku a vyrazil směrem, kam o pár chvil předtím mířila skupina jeho studentů.

„Možná budu litovat, že jsem se zeptala, ale je všechno v pořádku?" obrátila se hnědovláska na Imogen, která si zjizvenými prsty přejela po krku, jako kdyby se chtěla ujistit, že se může znovu volně nadechnout, a následně si trochu urovnala uniformu, na kterou sjela ona neznámá studentka pohledem hned poté. „Nemluvíš anglicky?"

„Mluvím," odtušila Gen. „Promiň, musela jsem se z toho trochu vzpamatovat." 

„Z takové vášně, to se dá pochopit," utrousila ironicky. Imogen v tu chvíli blesklo hlavou, že jí je povědomá, jen netušila odkud by ji mohla znát. Neznámá se mezitím na chvíli se zamyslela. Ona naopak neměla pocit, že by tady tuhle zjizvenou blondýnku někdy viděla. „Jsi jedna z těch výměnných studentů, ne?"

„Imogen Averyová," přikývla Imogen, ale neunikl jí hnědovlásčin ironický tón a jen nad její poznámkou zakroutila hlavou. „Žádná velká vášeň se nekoná, tohle bylo ..." Odmlčela se, protože netušila, jestli chce svoje problémy vykládat cizí osobě a raději změnila téma. „No, s tím tě nebudu obtěžovat,...?"

„Nicol, Nicol Malfoyová. Jen si mi vylij srdíčko jestli chceš, Imogen Averyová, já to nějak zvládnu."