září 2014

Daleko od bradavické školy, až v největším městě Nové Anglie na východním pobřeží Spojených států Violette Rosierová hleděla zamyšleně na rozednívající se nebe a zdálo se, že usilovně myslela na jedinou osobu, kterou nemohl být nikdo jiný, než její syn.. Necítila se příliš bezpečně, když věděla, že její druhé dítě studuje v zemi, kde její dcera Albertine zemřela, ale ať chtěla nebo ne, Declan si zkrátka stál za svým a protože si uvědomovala, jakou chybu udělala naposledy, když své dítě držela daleko od Anglie, tak nakonec souhlasila s tím, že Declan bude moci studovat v Bradavicích.

Ona na Anglii zanevřela ihned poté, co se dozvěděla, že v bitvě o Bradavice, což byla bitva ukončující druhou kouzelnickou válku, padla její jediná dcera. Dlouhé měsíce se proklínala za to, že nic neudělala, že ji nechala v Anglii samotnou a nedokázala zabránit tomu, aby v pouhých devatenácti letech přišla o život poté, co v dubnu onoho roku utekla ze států, aby mohla být opět se svými přáteli a drahou polovičkou, a společně s nimi svou rodnou zemi bránila. Nyní onu zemi snášela o něco lépe, přece jenom tam trávila veškeré pracovní dny, vzhledem k jejímu zaměstnání na britském ministerstvu kouzel, ovšem bolest ze ztráty dcery ji nepřešla nikdy. Pokaždé, když se na začátku týdne do Londýna přemístila, si to musela připomínat.

Pohladila se smutným povzdechem fotografii vystavenou na krbové římse a z poza ní vytáhla čistě bílou obálku, na níž bylo nadepsáno jméno její zesnulé dcery a její adresa v Anglii. Nikdy jí ten dopis nestihla odeslat, Albertine nikdy neměla příležitost si ho přečíst, narozdíl od Violette, která ho od chvíle Albertiny smrti četla už tolikrát, že ho znala nazpaměť, slovo od slova.

Nejdražší Albertine,
už od začátku, kdy jsem tě nenašla ve tvém pokoji mi bylo jasné, že ses na vlastní pěst vydala do Anglie a vlastně se na tebe ani nezlobím tolik, jako bych čekala. Jsem na tebe pyšná, že jsi šla za svým srdcem a i když bych tě nejradši popadla a odvedla zpátky do Bostonu, jsem pyšná i na to, že jsi tak statečná a chceš Anglii bránit spolu se svými přáteli.

Doufám, že jsi v pořádku, našla jsi Freda i všechny ostatní. Pozdravuj ho ode mě a stejně tak pozdravuj Delaney s Philipem a zkrátka všechny. Dávejte na sebe pozor, doufám, že si uvědomujete, jak nebezpečné to je a nebudete zbytečně riskovat. A hlavně se mi nahlas, co nejdříve.

Až se zase uvidíme, mám spoustu novinek, tak pevně doufám, že to bude brzy. Dávej na sebe pozor, holčičko moje.
S láskou
Máma

Vhrkly jí slzy do očí, když vytáhla z obálky druhý list papíru, který tam schovávala. Tenhle byl ale ohraničený smutečním černým pruhem a uprostřed nějž bylo úhledným písmem vyvedené Albertinino celé jméno. Slzy jí tak zamlžily oči, že byla sotva schopná přečíst několik řádků, dopsaných v dolním rohu, kde rozeznala rukopis své neteře.

Bojovala bok po boku s Fredem, ale ani jeden z nich to nezvládl. Moc nás to všechny mrzí, Violette.

„Zase nespíš," zkonstatovala osoba, která vyšla z vedlejšího pokoje, několika tichými kroky přešla místnost, až dospěla k místu, kde stála Violette.

Evan Rosier, oblečený v pyžamu, protože hodiny v obývacím pokoji ukazovaly teprve něco málo po páté hodině ranní, pohladil Violette po zádech, což donutilo blonďatou ženu otočit se na něj. Jakmile si všiml, že má slzy v očích, přitáhl si ji do náruče, aby ji trochu zklidnil.

„Nemohla jsem spát," zamumlala do jeho ramene. „Myslela jsem na Deccyho a potom na Alby..."

„Čím častěji budeš ten dopis číst, tím víc si budeš ubližovat, říkám ti to už takovou dobu," poznamenal Evan, jemně jí vzal obálku s dopisem z prstů a odložil ji na pohovku. „Já vím, že i po takové době je to pro tebe těžké, ale Alby už ti nic vrátit nedokáže."

„Jen doufám, že alespoň Declan bude v pořádku. Je tam úplně sám," povzdechla si při pomyšlení na jejich syna.

„Ale je dospělý, dokáže se o sebe postarat a navíc je v Bradavicích, tam se mu nic stát nemůže."

„Není dospělý. Nebýt toho lektvaru-"

„Sama ses rozhodla, že mu ho dáme, Vio," namítl její manžel, jehož tmavé vlasy už byly značně prokvetlé stříbrnou.

„Protože jsem se bála, že na sedmi měsících to nezvládne!" rozhodila rukama.

Chytil jí za ruce a sevřel její ruce ve svých a vážně se jí zadíval do očí, aby se znovu uklidnila. Povzdechla si a opřela se svým čelem o to jeho. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho a oni dva jen stáli v objetí, zatímco Violette klouzaly slzy po tvářích.

„Já vím, Vio, já vím. Ale on bude v pořádku. Vždyť je to náš syn."

xxx

Philipova sestra narozdíl od něj byla už pěknou řádku let ve vztahu, tudíž s tímhle si věcmi dělat starosti nemusela, za to s jinými problémy jich měla až dost. Nedokázala se zbavit myšlenky na to, že její dcera stále někde je, a je naživu, čeká, až ji její rodina najde. Ale nikdo jí nevěřil. Zpočátku se jí to snažili přátelé i rodina vymluvit a přivést ji zpátky k rozumu, jenomže časem už to všichni vzdali. Všichni až na jejího přítele.

Barty Skrk stál po jejím boku a byl jí oporou pořád a ve všem, ačkoliv ho kvůli tomu lidé považovali za blázna, stejně jako tak označovali jeho přítelkyni Delaney. Ale on to vytrvale ignoroval. Za jednapadesát let svého života slýchal na svou osobu tolik nadávek a pomluv, mnohem horších, než bylo tohle, že tohle ho skutečně netrápilo. Co ho trápilo bylo to, jak tuhle situaci nesla Lana.

Deset let byla dlouhá doba, ale zdálo se, že ne dostatečně dlouhá na to, aby se smířila s tím, že ztratila svou dceru. Jejich dceru, které v té době bylo pouhých sedm let. Jejich druhá dcera se se smutkem vypořádala po svém - čím starší byla, tím méně se jí zamlouvalo projevovat zbytečně moc emocí, takže co se týkalo jí, raději svůj smutek dusila v sobě. Naposledy s ní o Marleeině smrti mluvil před pěti lety, těsně před jejím prvním odjezdem do Bradavic a od té doby se před ním i Lanou začala čím dál více uzavírat. On se se smutkem postupem času vypořádal. Čas od času si dovolil krátkou myšlenku na to, jak by to vypadalo, kdyby tu Marlee byla pořád s nimi, ale snažil se tohle téma moc nevytahovat. Akorát by toho potom litoval, protože by ho mrzelo, že svou dceru nikdy neviděl vyrůstat. S Delaney to ale bylo horší.

Několik dní po svých narozeninách tehdy v srpnu 2004 dny jen proplakala a střídavě mlčela. Když se v noci vzbudil, často ji našel usazenou v obýváku, kde seděla u okna, jako kdyby doufala, že tam svou blonďatou holčičku zahlédne, nebo seděla u postele své druhé dcery, snad aby dala pozor na to, že se jí nic nestane. Postupem času ji smutek částečně opustil a vrátila se na malou chvíli zpátky do klasického režimu, který byl ale obohacen o to, že u sebe stále nosila blok v tmavomodrých deskách, hustě popsaný všemožnými teoriemi o tom, co se tehdy šestnáctého srpna stalo. To, že se ale dala jakž takž dohromady neměnilo nic na tom, že byla stále zlomená, ačkoliv od toho okamžiku uplynulo už deset let. Už nebyla stejná, jako bývala dřív a Barty pochyboval o tom, že někdy zase bude.

„Laney, jsem doma!" houkl tak jako každý den do útrob domu, když za sebou zavřel dveře a vyzul se z bot. S kabátem přehozeným přes paži vešel do obývacího pokoje, kde došel ke křeslu, přistavenému u konferenčního stolku, k němuž se sklonil, aby políbil svou přítelkyni, usazenou v něm, do vlasů.

„Ahoj," pousmála se na něj Delaney a zaklapla blok, do nějž něco psala a zároveň i knihu vedle sebe. Nikdy mu neukázala, co všechno si tam zapisuje a on si nepřipadal oprávněný k tomu, aby si to přečetl sám.

„Byla jsi dneska v práci?"

„Chvíli," povzdechla si a opřela se o něj, když se posadil na opěrku a objal ji okolo ramen. „Vůbec jsem se nesoustředila, tak mě poslali domů. Prý už se nemůžou dívat na to, jak vypadám jako smrtka a stejně neudělám žádnou pořádnou práci, mám být doma, dokud mi nebude lépe. Tak jsem tady. Jako vždycky k ničemu."

„Ale ty nejsi k ničemu," namítl Barty. „Nesmíš se pořád tak shazovat, Laney."

„Dvojnásobně jsem zklamala jako matka, v práci jsem neschopná a nic neudělám, doma nic neudělám, všechny holky v mém věku už jsou vesele vdané, jezdí na dovolené a chodí na jógu, zatímco já sedím doma na zadku, nedělám nic a tvrdí o mě, že jsem blázen!"

Přitáhl si jí do náruče, aby ji uklidnil a ona mu okamžitě zabořila tvář do hrudi. „Nemusíš dělat všechny tyhle věci, aby sis připadal, jako že máš nějakou hodnotu. Ty ji máš i bez toho všeho. Jsi úžasná ženská, který osud naházel jen moc klacků pod nohy. Lidi, co ti říkají blázne nemají nejmenší ponětí o tom, co všechno sis musela prožít a s čím se potýkáš, mají pocit, že tomu rozumí, ačkoliv o tom neví vůbec nic. Nemůžeš si nechat řídit život někým jiným, napodobovat je, aby sis připadala k něčemu. Protože ty to nepotřebuješ. Jsi úžasná taková, jaká jsi."

Odtáhla se od něj, aby mu viděla do tváře a Barty na její tváři spatřil malý úsměv. Věnovala mu krátký polibek na rty, než se natáhla a pevně ho objala okolo krku. „Jsem tak strašně ráda, že tě mám a ještě ses na mě nevykašlal, ačkoliv bys klidně mohl a já bych se v tom babrala sama, tak, jak si zasloužím."

Smutně se pousmál a políbil ji do vlasů. Nezmínil se o tom, že se stále cítí provinile za to, jak jí kdysi ublížil. Měl pocit, že už jen kvůli tomu jí musel chránit a stát při ní ve chvílích, kdy ona se bude cítit špatně. Jen se na ni usmál a chytil ji za ruce.

„Pojď, někam si vyrazíme a ty přijdeš na jiný myšlenky. Zasloužíš si na chvíli vypnout a na nic nemyslet."

xxx

„Ahoj Faith. Tak jsem tady."

Pětatřicetiletá tmavovlasá žena si klekla na kolena do trávy rostoucí před náhrobkem a v láskyplném gestu po něm přejela rukou. Zavřela přitom oči, ale i tak zřetelně cítila písmena vyrytá do kamene, i když je ani nemusela cítit, aby moc dobře věděla, co je na náhrobku napsáno.

Faith Lloydová
05/05/1982 - 02/05/1998

„Asi bych si zasloužila pořádně pokárat, že jsem za tebou celé ty roky nezašla, ale neumíš si představit, jak těžké to pro mě bylo," pokračovala s tichou promluvou do ticha a vytáhla ze skleněné jednoduché vázy suché květiny, aby je nahradila novými, čerstvými, které by mohly její zesnulé lásce zpříjemňovat místo jejího posledního odpočinku.

„Letos v květnu to bylo šestnáct let, věřila bys tomu? Šestnáct let od té chvíle, kdy jsem tě naposledy viděla živou a usměvavou. Kolem nás zuřila bitva a ty ses i tak dokázala usmát, když jsi mě v tom davu zahlédla. Možná kdybych tam tehdy nebyla já, tak bys přežila... Byla bys tu teď se mnou."

Odpovědi se jí nedostalo, ale to ostatně ani nečekala. Byla vlastně docela ráda, že kolem ní bylo jen ticho a klid. Nikdo nemohl poslouchat, jak si vylévá srdce, které ani po tolika letech nebylo zcela zhojené, protože se zkrátka nenašel nikdo, kdo by ho dokázal spravit. S tichým vzlykem, který rychle utlumila a otřela si slzy do rukávu kabátu, sklopila hlavu a silně sevřela víčka.

„Chybíš mi, Myško. Vím, že to říkám pořád, ale nemůžu si pomoct. Chybíš mi a asi to nikdy nepřestane úplně bolet. Vidíš, jakou paseku jsi svým odchodem udělala?" povzdechla si. „Vždycky jsem se dušovala tím, že já přece nebrečím, že už nejsem malá holka, co prolévá slzy nad každou hloupostí, ale tyhle slova ztratila na síle ve chvíli, kdy jsem ztratila tátu a ty jsi mě tehdy viděla brečet poprvé. Tehdy jsi mi řekla, že on teď bude jen v klidu spát, než za ním přijdu. A já si to teď snažím říkat pořád dokola. Ty teď jen odpočíváš, nabíráš síly na okamžik, kdy za tebou přijdu a my dvě se zase uvidíme, protože to se vsaď, že uvidíme. Přece bych tě tam nenechala samotnou."

Políbila bříška svých prstů a ty poté přitiskla na chladný kamenný náhrobek. Poté už se jen se smutným úsměvem zvedla zpátky na nohy s uschlými květinami v rukou.

„Snad mi omluvíš to, že jsem přišla tak pozdě. Ale moc dobře přece víš, že jsem nikdy nebyla nijak zvlášť dochvilná," pousmála se smutně. Leslie Blacková si náhrobek naposledy prohlédla a poté se se sklopenou hlavou, zachumlaná v kabátu vydala pryč.