1. září 2014

Institut čar a kouzel v Kruvalu, kouzelnická škola schovaná daleko ve Skandinávii, bylo místo opředené tajemstvími. Možná proto ho Imogen tak zbožňovala. A ne jen z důvodu, že nikdo nepovolaný, dokonce ani jiné kouzelnické školy, netušil, kde se severská škola ve skutečnosti nachází, ale obzvlášť proto, že v hradu bylo tolik tajemných míst, kam se mohla dle libosti zašít, nebo je prozkoumávat společně se svými přítelkyněmi, ovšem ještě větší dobrodružství jim poskytovaly rozlehlé pozemky, jež škole připadaly. Blízké okolí nabízelo pohled na hory, na nichž mnohdy ani v létě neslézal sníh, či průzračná jezera, během chladného zimního období lákající k bruslení, či pouhému posedávání na březích a pozorování kouzelné polární záře, hrající všemi barvami, ačkoliv se našli i tací odvážlivci, kteří se i v krutých skandinávských mrazících v jednom z jezer přímo na pozemku školy každodenně koupali a zocelovali se. Imogen nikdy nedokázala pochopit, jak jsou schopni do ledové vody vůbec vlézt.

Spolu s překrásnou skandinávskou přírodou všude okolo se jiné kouzelnické školy Kruvalu opravdu vyrovnávaly jen horko těžko, některé se kouzelnickému institutu nedokázaly vyrovnat vůbec. A ač Imogen neměla příležitost se zatím do žádné z nich podívat, stála si za tím, že Kruval je překrásné místo a nikdo jí to nevymluví.

Dominantou celého hradu bylo jednoznačně několik do výšky sahajících věží, z nichž dvě byly vyhrazené pro studenty nejvyšších ročníků, jimž byl tenhle luxus dopřán, stejně jako byl dopřán profesorům luxus obývat celé levé křídlo sídla, kam byl studentům přístup zapovězen, nemluvě o té úplně nejvyšší vížce, jež byla přizpůsobena k tomu, aby v ní studenti mohli poznávat krásy astronomie a noční oblohy. Imogen ale stejně ze všeho nejvíce zbožňovala pohled z okna jejich pokoje na nádvoří celého hradu plného kamenných schodišť, který byl podle ní jako vytržen z nějakého historického románu a dodával hradu ještě nějakou přidanou hodnotu, jakou nikdy neuměla pojmenovat, ale dýchalo to na ní historií, což byl důvod, proč dlouhé hodiny trávila v kruhové místnosti plné knih, kde ze zažloutlých stránek hledala historii své školy.

Přestože se jí Kruval z počátku protivil, dnes by jej za nic na světě nevyměnila, tedy nepočítaje možnost studia v Bradavické škole, na nějž se těšila už od července, kdy dědeček svolil k tomu, aby se mohla stát jednou ze studentů, jež budou mít příležitost jednu z vybraných kouzelnických škol navštívit. Počítala ale s tím, že její lásku ke Kruvalu ale ani Bradavice nedokáží oslabit.

Deset měsíců v roce se Imogen namísto ve starém Malfoyovic sídle zdržovala právě v oné kouzelnické škole v chladné severní Evropě, kde, na rozdíl od většiny kouzly nadaných dětí a mladistvých v Anglii a Skotsku, navštěvovala Institut čar a kouzel v Kruvalu, protože z nějakého důvodu neměla dovoleno studovat v Bradavicích. Dědeček si to nepřál a ona musela jeho přání respektovat, pokud nechtěla přijít k dalším bílým jizvičkám, zdobícím její ruce, kterých za poslední roky opravdu přibylo.

V chladné severské škole si během prvních let připadala trochu nepatřičně. Aby taky ne, s blonďatými vlasy, které si každé ráno pečlivě upravovala, a modrými kukadly s hustými tmavými řasami, s nimiž by spíš zapadla do francouzských Krásnohůlek než sem, mezi zdejší studenty. Proto po ukončení svého prvního semestru v téhle škole prováděla doma víc zakázaných věcí než obvykle - chtěla víc jizev, jakými by svým spolužákům dokázala, že není taková slečinka, za níž ji mají. Přestala si maskovat své jizvy na tváři a na paži a zejména po jedné neblahé události během jejího pátého roku studia, si na ní všichni dávali pozor, aby jim Dotter till döden, jak jí začal obdivně nazývat jeden z jejich profesorů původem ze Švédska, který měl velkou zálibu v černé magii, nic neprovedla a oni si ji nijak nerozházeli. Imogen Averyová si během několika dní vylepšila reputaci z malého ptáčátka, které nemělo v chladné Skandinávii co dělat, na Dceru smrti, která dokázala jedním pohybem ruky ublížit někomu bez toho, aniž by se své oběti dotkla.

Jenže pokud šlo o Abraxase Malfoye, v jeho přítomnosti měla stále stejný strach, jako když byla malé dítě, jen se jí dařilo nevypouštět ho tolik na povrch. Pochybovala o tom, že se jí někdy podaří svůj strach z něj a rákosky, visící v jeho pracovně, překonat úplně. Tohle celé, celá Dotter till döden byla jen maskou, přetvářkou, za níž se skrývala skutečná Imogen Averyová. Imogen Averyová, pohřbená hluboko pod onou chladnou masku, kterou ukazovala světu, namísto své přirozené povahy. Už se to pro ni stalo tak přirozeným, že ji někdy zapomínala odkládat i mezi blízkými. Ačkoliv to bylo vcelku pochopitelné, když těch blízkých zase tolik neměla. Počítala mezi ně jen Aalyiah, své dvě přítelkyně, s nimiž šest let sdílí pokoj ve škole a poté svého věrného kamaráda a spolužáka Maxima Lebedova, který ale už letošní rok nebyl studentem, tudíž byla na Kruvalském institutu zcela sama, snažící se unikat přehnané pozornosti a zájmu jednoho ze svých profesorů.

„Á, slečna Imogen! Je skvělé vás po letních prázdninách opět vidět!"

Kéž bych mohla říct totéž, pomyslela si Imogen a ani nezpomalila, ačkoliv periferně spatřila, že její profesor se s ní snaží srovnat krok.

„Nápodobně, profesore Löfgrene," prohodila v rámci udržení konverzace a také proto, aby si hned první den nemusela žehlit nějaký průšvih. Ačkoliv nepochybovala o tom, že profesor Elias Löfgren by jí nejprve jako alternativu školního trestu nenabídl nějakou osobní službičku, jako už tolikrát předtím, aby se vyhnula trestu a tím i záznamu, který by jí kazil jinak skvělý prospěch, což napomohlo tomu, aby se vyhnula závěrečným zkouškám.

Byl to světlovlasý muž, poměrně sympaticky působící, nebýt jeho úlisného úšklebku, jenž mu věčně zdobil tvář, zatímco sledoval Gen pokaždé, kdy se k tomu naskytla příležitost. Zřejmě čekal na chvíli, kdy zase něco podělá, podobně jako v loňském školním roce, aby jí mohl rádoby zachránit před trestem, či vyloučením. Nezajímalo ho, že by klidně mohl být její otec, i tak se neustále snažil, aby mu věnovala nějakou tu větší pozornost, než by se hodila. Už tolikrát uvažovala nad tím, že by zašla za ředitelem Chernyshevskym, aby jí nějak pomohl, ale nešlo zapomenout na to, co na ní Löfgren má.

„Doufám, že vás letos opět uvidím na svém semináři. Byla by pro mě velká ztráta, přijít o tak snaživou studentku," rádoby mile se na ni usmál, než jí zmizel z dohledu, ale Imogen moc dobře poznala, že pod tím úsměvem alá "chválím vás, protože ve studiu vynikáte", se skrývá spíš něco jako "doufám, že brzy zase něco provedeš a já budu u toho, abych si s tebou ve svém kabinetu mohl dělat, co se mi zlíbí".

Otřásla se a raději rychlým krokem dohnala povědomou tmavovlasou hlavu, jednu z mála dívek v jejím ročníku.

„Furt si nedal pokoj?" nakrčila znechuceně nos Zoya Garifullina, její spolubydlící z pokoje, moc dobře obeznámená s tím, s jakými nabídkami za Imogen jejich profesor chodí a co všechno dělá pro to, aby si získal její přízeň.

„Cos čekala?" pokrčila rameny Imogen. „Je to slizák, co by zasloužil nakopat mezi nohy, aby toho svýho fimfulínka na studentky už nevytahoval."

Zoya se zasmála štěkavým smíchem, kterého se Gen dříve bála, než se spíš začala onomu vtipnému zvuku, který ze sebe mladá ruska dokázala dostat, smát.

„Jen ho nakopej, on si nic jiného nezaslouží," narušila jejich rozhovor jiná osoba, tentokrát s úplně odlišným přízvukem. Maja Löfgren, světlovláska, poslední článek jejich malé partičky, obývající dívčí ložnici v nejvyšších patrech věže, sloužící jako zázemí nejstarším ročníkům, který si však tyhle tři vybojovaly už v tom čtvrtém, po zuřivé hádce, která se odehrála v jejich pokoji s dalšími dvěma bývalými spolubydlícími. „On by to Eli přežil."

Nevraživost mezi těmi dvěma sourozenci byla moc dobře známá všem ve škole, tudíž se Imogen ani nedivila, že tohle vypustila z pusy. Ačkoliv ji její nevlastní bratr, lomeno profesor teorie černé magie, neměl zrovna v lásce, nedovolil si jí dát nějaký větší kázeňský postih, aby si to nerozházel se svým otcem, zároveň nevlastním otcem Maji, který mu skrze svou známost s ředitelem Egorem Chernyshevskym, jelikož kdysi sám učil, tohle místo dohodil, což si Maja uvědomovala a značně toho využívala, buď jenom proto, aby ho provokovala, nebo také někdy proto, aby dostala sebe a své přítelkyně, což se ne vždycky podařilo, obzvlášť v případě Gen, kterou shazoval Löfgren jak jen se dalo, aby ji následně mohl pomáhat a stát se jejím oblíbencem.

„Jen bych napřáhla nohu a už by si mě táhnul do kabinetu," odvětila suše Imogen.

„Tak to se určitě těšíš na to, že letos vypadneš do Bradavic a budeš se učit tam."

Obě světlovlasé dívky zbystřily a zadívaly se na jejich spolužačku, která se prodrala hloučkem ostatních studentů k nástěnce, visící před společnou místností, kam mířily na snídani, kde cosi četla. Drobná Zoya se mezi ostatními téměř ztrácela, ale jakmile se za ní davem prodrala i Gen, několik studentů uctivě ustoupilo a přidala se k nim i Maja.

„No nekecej, ono to vážně vyšlo," vydechla nadšeně a na tváři jí pohrával úsměv. „Smutný oči na dědečka zabraly, takže bye bye guys, vyrážím do Bradavic!"

Ačkoliv pro ni byla angličtina rodným jazykem, ve škole většinu času používala pouze ruštinu, sem tam i některý z jiných severských jazyků, které se dobrovolně učila, aby zabila čas, používala ji víceméně jenom doma a poté během loňských let, když se bavila se svým nejlepším kamarádem, jenž byl z poloviny brit, tudíž to byl jeden z mála, se kterým se mohla plynně anglicky bavit.

„Nevěřím, že ti děda dovolil tam jet," zakroutila pobaveně hlavou Zoya, kterou po chvíli odstrčila Maja a snažila se v seznamu studentů, kteří byli vybráni, jako dostatečně reprezentativní, aby mohli jet na několik měsíců do jiné z kouzelnických škol v Evropě, v jejím případě to byly francouzské Krásnohůlky, najít své jméno.

„Stálo mě dva týdny přemlouvání, abych ho alespoň přesvědčila, že se mi tam nemůže nic stát a ani tak mi napřímo neslíbil, že dá Chernyshevskymu vědět. Takže tohle je příjemné překvapení. Navíc pokud vím, Löfgren by měl zůstávat tady."

Měla Kruval ráda, ačkoliv se to možná mohlo zdát zvláštní, ovšem Bradavice ji lákaly ještě mnohem více. Nemohla se dočkat, až na chvíli vypadne od všech možných seminářů a hodin černé magie, na něž musela chodit kvůli dědečkovi, který si to přál, a zkusí konečně něco nového. Navíc jet do Bradavic znamenalo znovu se setkávat s její dobrou kamarádkou, která na letošní rok Kruval opustila a z rodinných důvodů musela přestoupit právě do Bradavic.

„Löfgren by měl jet do Krásnohůlek, aby dohlédl na mě," ozvala se Maja, se spokojeným úsměvem na tváři, takže se na svou vybranou školu dostala zřejmě i ona. „Alespoň to jsem slyšela doma. Jeho otec mu to nařídil, protože podle něj a mámy jsem pořád dost mladá na to, abych sama takhle trajdala po světě."

„Stejně nechápu, jak jsi dokázala, že tě má jeho otec radši, než jeho," poznamenala Zoya a zamířila s oběma dívkami po boku na snídani, kde se postupně shromažďovaly všechny ročníky a každý se usazoval ke svému stolu.

„Jednoduše," pohodila Maja vlasy. Gen v tu chvíli napadlo, že mezi ty Francouzky skvěle zapadne, stejně jako by mezi ně zapadla i ona, která se ale vydala raději do deštivé Británie a většinu svého závěrečného ročníku stráví tam. „Má radši mojí mámu, než měl kdysi tu Eliho. Co já vím, byla to jenom nějaká studentka, kterou nedopatřením zbouchnul, protože si rád užíval a-"

„Studenti, věnujte mi prosím vaši pozornost," přerušil jejich hovor drsný hlas jejich ředitele. Egor Chernyshevsky, oděný do tmavého dlouhého pláště si sjednal v síni pořádek během několika vteřin. Ačkoliv už to byl muž pokročilého věku, vlasy mu na čele ustupovaly a vousy měl protkané šedou, tak budil stejný respekt, jako před dvaceti lety. „Pokud jste se všichni, kdo jste se přihlásili na výměnné pobyty, díky nimž budete mít příležitost vzdělávat se několik následujících měsíců se svými vrstevníky v jiných kouzelnických školách, již podívali na nástěnku a dozvěděli se potřebné informace, věnujte mi teď trochu pozornosti, protože došlo k několika změnám."

Všichni studenti a studentky, kterých se to týkalo, zvědavě zvedli hlavy a zadívali se na postaršího profesora. „Zaprvé, namísto profesora Löfgrena pojedou do Krásnohůlek profesorky Tereshkova a Gorbanevskaya, protože na žádost několika vašich opatrovníků a i samotného pana profesora, pojede Elias Löfgren spolu se mnou do Bradavické školy. Těm několika, kterým se podařilo dostat do Stříbranova bude dělat doprovod profesor Nieminen."

Ozvalo se mumlání a spoustu studentů se pustilo do hovoru, ať už týkajícího se toho, který z profesorů bude pryč a od nějž budou mít klid, nebo hovoru těch, jež se tato výměna dotkla o něco více a buď si pochvalovali, nebo naopak nadávali na právě oznámené změny. A dalo se očekávat, že Imogen patřila mezi ty druhé.

Vrhla pohled směrem k místu, kde seděl onen profesor, s nímž ráno mluvil, a který jí tak znepříjemňuje studium a pobyt ve škole. Mrkl jejím směrem a věnoval jí oslnivý úsměv, až se jeho začínající vrásky prohloubily. Opravdu na ní mrknul? Takhle přede všemi? Tak to jestli nemá zábrany tady ve škole, nechci vědět, co nastane, až budeme ve Skotsku, pomyslela si znechuceně a obrátila se zpět ke svému talíři s jídlem. Chuť na snídani ji ale opustila.