konec září 2014

Nadšení, které cloumalo téměř celou školou z příjezdu nových studentů z jiných škol, se Nicolette Malfoyové vůbec netýkal. Pravda, s jednou z kruvalských studentek si příjemně popovídala a s pár dalšími novými spolužačkami se setkávala u jídla, či ve společných prostorách školy, ale jinak se snažila to nebrat na vědomí a soustředila se na jiné věci, jako třeba složení zkoušek v její mudlovské škole. Kouzelnické školy, a tím myslela úplně všechny, ji zdaleka nefascinovaly tak, jako kupříkladu kdysi její starší sestru, či ostatní studenty. Jako malé dítě se netěšila nijak závratně na své jedenácté narozeniny, protože jí měl přijít dopis z Bradavic. Stejně jako se sem nerada vracela následující roky, možná proto, že tu neměla Marlee, ale nebyl to jediný důvod. Poněvadž nebýt kouzel, tak mohlo být všechno jinak.

Druhá kouzelnická válka, ta za všechno mohla. Tehdy totiž zemřeli oba její biologičtí rodiče a ona se díky nesmírnému štěstí, které ji potkalo, dostala tehdy do péče ani ne dvacetileté Delaney Malfoyové, která ji přijala jako vlastní. Pravda, asi měla být ráda, že tam jako nemluvně nezůstala někde opuštěná, aby jí první smrtijed sebral život, stejně jako by zřejmě měla být vděčná své adoptivní mámě za to, že se o ní celá ta léta stará, ale nějak jí to nešlo vzhledem k tomu, jak komplikovaným se její vztah s ní stal.

Ač byla Delaney v mnoha ohledech skvělou mámou, nikdy před Nicol neupřednostňovala Marlowe, k oběma se vždy chovala stejně bez ohledu na to, že jedna je její dcera a druhá je adoptivní, ale pravdou bylo, že ke své mladší dceři si nikdy nedokázala vypěstovat takové poutom, tedy hlavně potom, co je opustila Marlee. Nicol byla komplikovaná osoba, která nesnášela, když jí někdo omezoval, nebo cokoliv zakazoval, tvrdohlavě si šla za svým a i kdyby jí to zakazoval samotný ministr kouzel, zřejmě by na to reagovala jen protočením očima a možná zdviženým prostředníčkem a odkráčela by pryč. Na prvním místě měla vždy sebe, což také vedlo k tomu, proč byla zařazena do Zmijozelu.

S povzdechem odtrhla pohled od fotografie vytržené z jedné ze školních ročenek, kterou používala jako záložku, a pokusila se pozornost opět přesunout na hustě popsaný sešit v jejích rukou. Jedna hloupá fotografie a jakej guláš mi to dokáže udělat v hlavě, pomyslela si nevrle a vrátila se ke čtení, přičemž doufala, že už ji nic a nikdo nebude rozptylovat, ale to si vybrala špatné místo pro učení. Jakmile totiž zakroutila hlavou, aby si protáhla ztuhlý krk, její oči se na malý okamžik setkaly s pohledem modrých očích, které se šibalsky zablýskly, jakmile daná osoba zmerčila, kdo že to sedí v onom křesle u krbu. Neuběhlo ani deset vteřin a za její hlavou se ozval hlas.

„Nazdárek Malfoyová!" zahlaholil vesele mladík s pískově blonďatými vlasy a naklonil se přes opěrku jejího křesla, takže po předklonu jeho hlava spočívala téměř na Nicoliném rameni. Ohnala se po něm jako po otravné mouše.

„Dneska na tebe vážně nemám náladu, Rowle, ztrať se," zachmuřila se Colette, jakmile se oslovený pokusil znovu se k ní přiblížit.

„Měl bych ověřený způsob, jak tě z téhle mrzutosti dostat, krásko."

„Jednou bych se na tebe podívala bez oblečení a k mrzutosti by se přidala ještě silná nevolnost."

Uraženě našpulil ret, jako malé dítě. Nikdy nedokázal pochopit, jak je možné, že ho Nicolette Malfoyová vždycky a pořád tak vytrvale odmítá, zatímco ostatní dívky mohly být jeho po pouhém pohledu.

„Mohl bys prosím zmizet? Mám docela dost práce," prohodila přes rameno jeho směrem, ale než stihla mrknout, sešit jí zmizel z rukou a Jacob Rowel se na ní vítězně šklebil, zatímco ho držel nad hlavou. „Debile."

Její nadávce se její spolužák jen pobaveně zasmál a zdálo se, že čeká, až se Nicol začne po sešitu natahovat a skákat, k čemuž se ale ona odmítala snížit. Tak se rozhodl zkusit jinou taktiku.

„Jestli ten sešit chceš zpátky, tak mi stačí, když mi dáš pusu a bude zase tvůj," prohlásil spokojeně a čekal, jak se rozhodne.

Nicol pokrčila rameny a udělala dva kroky blíž k němu. „Tak když to musí být."

Rowelův potutelný úsměv se ještě rozšířil, když se k němu přiblížila a prstem ho pohladila po tváři. Takovou dobu se snaží a teď stačí říct jen tohle a ona ho dobrovolně políbí? Vážně to bylo celou dobu tak jednoduché? Ne, jednoduché to rozhodně nebylo.

Jeho úsměv se ihned vytratil a nahradil ho rozzuřený výraz právě ve chvíli, kdy mu Nicol podrazila nohy, vzala mu sešit z natažené paže a bez ohlédnutí se vydala do knihovny, kde doufala, že bude mít o něco větší klid, zatímco společenskou místností rezonoval smích a vtípky na osobu Jacoba Rowela, kterého před pár vteřinami tak převezla.

Možná to byl fešák, ale na její vkus to byl až moc velký frajer. Ve většině případů se v její přítomnosti choval jako idiot a o takového kluka rozhodně neměla zájem. Ačkoliv by se nedalo říct, že by přesně věděla, o jakého kluka že to má vlastně zájem. Narozdíl od Althey, která přesně věděla, s jakým klukem by chtěla být, Nicol neměla nejmenší ponětí, jaká by její budoucí drahá polovička měla být. Pokaždé, když se jí její kamarádka pokoušela s někým seznámit, nebo ji alespoň povzbuzovala k tomu, ať se alespoň snaží někoho poznat, vždycky si na komkoliv našla něco, co jí v tom bránilo.

Bože, za pár dní skládám zkoušku a přemýšlím tady o takových hloupostech, co to se mnou je? povzdechla si v duchu a obloukem se vyhnula dveřím do knihovny. V tuhle denní dobu tam byl až moc velký rozruch a to by nebylo o moc lepší, než ve společenské místnosti, ačkoliv by se tam vyhnula nepříjemné společnosti v podobě svého otravného, o rok staršího spolužáka. Měla na mysli úplně jiné místo, kam se chtěla jít připravovat na zkoušku.

Jednoduchým kouzlem si z pokoje přivolala svetr a tašku, přeběhla přes školní pozemky, přičemž se snažila poněkud neúspěšně vyhnout dešti, dostala se za hranici, která chránila Bradavice před nevítanými návštěvami, a odsud se přemístila do Londýna, kde to s počasím nebylo o moc lepší, ale jakmile zalezla do své oblíbené kavárny, kterou objevila v létě při brouzdání městem, bylo to o dost lepší. Spokojeně si promnula studené ruce, jež si už za malou chvíli ohřívala o hrníček s horkou kávou.

xxx

Nicolette nebyla jediným člověkem kdo onu kavárnu často a rád navštěvoval. Jediný rozdíl byl v tom, že na rozdíl od ní, tam Maxim Lebedov byl stálým zákazníkem už pár let a místo kávy si vždycky objednával jenom čaj. I pro dnešek se stala kavárna jeho útočištěm, kde se usadil na své oblíbené místo v rohu a za popíjení teplého čaje s mlékem si četl, učil se, či jen tak přejížděl pohledem po kavárně a zjišťoval, jaké lidi tam vlastně potkává. Věnoval úsměv ženě s kučeravými hnědými vlasy, pracující na počítači o několik stolků dále, protože ji potkával prakticky na každodenní bázi právě tady v kavárně, kývnutím pozdravil servírku, kterou znal už pěknou řádku let a tak dále zkoumal pohledem všechny, než se znovu vrátil k nějaké své předchozí činnosti.

A tak se v ono zářijové deštivé odpoledne stalo, že skončil pohledem na pohledné tmavovlásce v příliš velkém tmavě zeleném svetru, s tmavými vlasy zapletenými do dlouhého copu, který jí spadal přes levé rameno dopředu, a malou vráskou uprostřed čela, jak se zřejmě soustředila na pročítání čehosi v bohatě pokresleném sešitu, zatímco sem tam upila z hrníčku s černou kávou. Nezdálo se, že by příliš vnímala dění kolem sebe, tak si dovolil na ní pohledem ještě chvíli zůstat a prohlížet si jí.

„Kdybych tě neznala, myslela bych si, že jsi vrah a tu slečnu sis vybral za další oběť," poznamenala pobaveně ona servírka, na níž se před chvíli usmíval, a postavila před něj hrneček čaje s mlékem. „Myslela jsem, že tě holky nezajímají."

„Drahá Patience, buď té lásky a přestaň ze mě dělat potencionálního gaye, ano?" povzdechl si a podal jí peníze.

„Myslím, že bych byla ta poslední, kdo by z tebe potencionálního gaye dělal, Maxi," odvětila se smíchem jeho bývalá přítelkyně. „Tak mi řekni, proč na ní tak zasněně koukáš? Že by konečně to tvoje ledový srdce zase roztálo a ty sis našel nový objekt zájmu?"

Zakoulel očima. „Ani nevím jak se jmenuje. To, že na někoho koukám nutně neznamená, že ho chci, to by sis mohla uvědomit. To bys mě taky mohla nařknout z toho, že chci sbalit támhle paní Williamsovou."

„Mrzoute. Taky se nemusíš hned urážet," šťouchla do něj Patience.

„Tak přestaň z každé zákaznice dělat mojí novou přítelkyni, když o nic takového nestojím."

Jen nad ním zakroutila hlavou. „Kdybys nebyl takový bručoun, holky by ti padaly do náruče, víš to?"

Hodil na ní pohled, kterým jí radil, ať raději zmlkne, ale tomu se ona jen zasmála a ještě se k němu na chvilku sklonila. „Jmenuje se Nicolette a je to nějaká studentka, takže zhruba tvoje věková kategorie. Mnohem lepší, než ta blondýna posledně."

Poté se se smíchem od jeho stolu vytratila, aby obsloužila další zákazníky, až jí několik z nich s úsměvem sledovalo, jak její tvář vesele zářila. Byla u nich oblíbená, ostatně i Maxima si kdysi tím širokým milým úsměvem získala, než oba usoudili, že jim bylo lépe, jako přátelům.

Znovu se pohledem zadíval přes interiér kavárny na onu tmavovlásku. Pousmála se na Patience a o něco jí poprosila (o další hrneček kávy, jak vzápětí zjistil) a Maxim v duchu zjistil, že ho její úsměv podivně fascinuje a nevědomky se taky pousmál, po čemž na něj Patience spiklenecky zamrkala.

„Jdi do háje," naznačil jí rty a raději dopil zbytek svého čaje. Potřeboval se dostat domů dřív, než se déšť ještě zhorší a on skončí promoklý na kost, o to totiž rozhodně nestál.

Bojoval s nutkáním se zvednout a dojít za tou dívkou, kterou tak neslušně sledoval, za Nicolette, jak mu před malou chvílí řekla Patience. Mělo by to cenu? Pořád si přece namlouvá, že vztah nepotřebuje, tak proč ho teď tak láká někam s ní zajít a poznat jí?

Zarazil se v půlce pohybu, když Nicolette konečně zvedla hlavu od sešitu, zavřela na malou chvíli oči a rty se jí nepatrně hýbaly, zřejmě si šeptem opakovala všechny pracně naučené informace, načež oči opět otevřela a na pár vteřin zůstala hledět na Maxima, který seděl téměř přímo naproti ní, jen mezi nimi byla bariéra tvořená několika stolky a židlemi. Doufal, že se na něj usměje, stejně jako se usmála před malou chvílí na Patience, v duchu jí prosil, aby se usmála a on měl důvod to udělat taky, ale jeho prosby nebyly vyslyšeny. Pouze zatřásla hlavou a zaměřila svůj pohled opět na sešit.

V duchu si vynadal za to, jak hloupě na ní koukal, když se zvedal a gestem ruky se rozloučil s jeho kamarádkou rádoby nenápadně čistící kávovar, přitom mu bylo úplně jasné, že moment před chvílí sledovala s napětím a očekáváním nějakého gesta z Maxovy strany, ale její očekávání nebyla naplněna. Tak se za ním jen soucitně pousmála a zamávala mu a opravdu se pustila do čištění kávovaru, zatímco její bývalý přítel opustil kavárnu, s myšlenkami na onu neznámou tmavovlasou krásku, kterou tak neslušně sledoval a možná i trochu litoval, že se opravdu nepřinutil k tomu, aby za ní zašel, zeptal se jí na telefonní číslo, či alespoň na jméno, ačkoliv ho pro něj zjistila Patience. Holt mu nezbývalo nic než doufat, že ji ještě někdy potká a svou chybu napraví.