začátek října 2014

„Takže, milá zlatá," zazubila se vesele Althea na, teď už, svou bývalou spolužačku a objala ji okolo ramen, „doufám, že nemáš nějak důležité plány na večer, protože se dneska půjdeme bavit."

Imogen povytáhla obočí a schovala několik knih, ukořistěných v knihovně ze zakázaného oddělení, do své tašky. „Už i ty mě budeš lákat na ten zahajovací večírek, co pořádají bradavičtí?"

„Přesně tak, Gen," přisvědčila Thea a významně si poklepala na rudou kravatu, uvázanou kolem krku, „a jakožto studentka nebelvírské koleje, která si celou tuhle parádu vzala na krk, ti musím oznámit, že ne, neberu jako odpověď. Přemluvila jsem už i Nicol a Buckyho, aby přišli, takže ty tam nesmíš chybět."

Blonďatá kruvalská studentka se zatvářila pochybovačně. Althea nebyla první člověk, snažící se jí na onen večírek pozvat. Jen asi půl hodiny zpátky to zkoušel Declan Rosier, onen mladík, jenž jí byl oporou při jejím prvotním přemístění do Bradavic, pomocí letaxu, když do něj vrazila v knihovně. Snažila se mu vyhýbat obloukem, protože věděla, jak dědeček nesnáší, baví-li se spolužáky opačného pohlaví, tudíž se tomu snažila spíše vyhýbat, ale v případě Declana to bylo těžší, než čekala, jelikož měla pocit, že kam se hne, tam se musí ovládat, aby jeho milým řečem odolávala. Během společných hodin musela bojovat s nutkáním strávit celé vyučování zíráním na něj, při sebemenším úsměvu, jenž vyslal jejím směrem, se zapýřila a její líčka nabrala světlou červenou barvu a nedej bože pokud přišlo na to, že se jí dotkl. Snažila se nemyslet na to, jaký elektrizující pocit ucítila právě před onou půl hodinou v knihovně, kdy jí Declan podával její knihy.

„Já ti nevím, Alt," zakroutila hlavou. „Zrovna dvakrát se mi tam nechce."

„Ale no táák. Zatancujeme si, pobavíme se, jako to bylo v Kruvalu. Loňský vánoční večírek byl skvělý a ty sis ho užila, no ne? Tedy až na tu nešťastnou událost se Zoyou a Andreikovem."

"Nešťastná událost se Zoyou a Andreikovem" byla dalším důvodem, proč Imogen večírkům neholdovala zdaleka tolik, jako někteří její vrstevníci. Nešlo ani tolik o to, že tu dobu měla zlomené srdce a byla ublížená právě kvůli chování zmiňovaného Andreikova, ale jiná nešťastná událost, pojící se s oním bulharským studentem Kruvalu, a o níž neměla Althea, ani nikdo jiný z jejích blízkých, až na jednoho nejmenovaného profesora, ponětí, byla důvodem, proč na takové akce zanevřela. Zatřásla hlavou, aby vyhnala z hlavy vzpomínky na onu noc a setkala se s prosebným pohledem její tmavovlasé společnice, která na ni upírala zrak, snad aby ji snáze přesvědčila.

„No tak dobře," povzdechla si rezignovaně. „Ale na tvou odpovědnost!"

A to byl celý příběh toho, jak se Imogen dostala na onu nepovolenou studentskou akci, kde trávila většinu času usazená na měkké pohovce, která se nacházela, v místnosti, kterou bradavičtí studenti nazvali jako mezikolejka, kde se odehrával celý večírek, a svou aktivitu - rozjímaní nad pořád plnou skleničkou nějakého alkoholu, jenž se jí dostal do ruky hned po příchodu - sem tam přerušila jen tím, že mávla, či pokývala na Altheu, bavící se spolu se svými novými přáteli. Imogen ji obdivovala, jak rychle se dokázala se svými novými spolužáky sžít a našla si spoustu nových přátel. Sem tam Gen sice pohledem přezkoumala všechny přítomné, ačkoliv si zakazovala na Declana myslet, zastavila se dřív, než na něj stihla začít nestydatě zírat, ale jinak odpočítávala minuty, po jejichž uplynutí se bude moci nenápadně vypařit.

„Stojíš o společnost, nebo se tady před ní schováváš?" ozval se nad ní dívčí hlas.

Usmála se na Nicol, která přistoupila k její pohovce a rozvalila se na volné místo. „Pokud ta společnost budeš jenom ty, nic proti tomu nemám. Alt mi říkala, že tě sem taky dotáhla."

„Člověk jí ale snadno uteče, když počkáš, až se zabaví," odvětila Nicol a napřáhla jejím směrem misku plnou mandlí obalených v čokoládové polevě a skořici. „Nabídni si."

„Proč se nebavíš ty?" naklonila tázavě hlavu na stranu Imogen a dopřála svým chuťovým pohárkům tu sladkou chuť jejího oblíbeného pamlsku.

Nicol pokrčila rameny. „Tohle asi není nic pro mě. Někdy to může být fajn, ale teď, když tu jsou desítky lidí, co ani neznáš, musíš se mezi nimi prodírat, aby ses někam dostala a všichni kamarádi se ti někam rozutečou, tak to není zrovna můj šálek kávy. A jak tak na tebe koukám, vidíš to stejně."

„To se vsaď," přikývla Imogen. „Nejraději bych si někam zalezla jenom s hrnkem horký čokolády a-"

„Knihou," dokončily obě zároveň a pobaveně na sebe pohlédly.

„Proč nemůžu mít víc kamarádů, jako jsi ty? Bucky pořád mluví jenom o světě Tolkiena a trochu pochybuju, že přečetl nějakou jinou knížku, než Hobita a Pána prstenů a Alt no..."

„Ta si radši najde jinou zábavu," dokončila její myšlenku blondýnka a pro důkaz kývla za Nicol, kde si jejich kamarádka zrovna přebrala skleničku s pitím od mladíka s pískově blond vlasy a věnovala mu polibek, který oběma vykouzlil úsměv na tváři.

Nicol se ohlédla směrem, kam Imogen upírala pohled. „Jen ať se baví. Alespoň se třeba budu moct pokochat pohledem na rozlíceného Philipa, až přijde na to, že jeho dcera se namísto vzdělávání baví večírky a hledá si kluky. Ačkoliv pochybuju, že on byl jiný."

„Takže ty toho jejího tajemného tátu znáš? Jediné, co jsem se o něm dozvěděla já bylo, že je to blb, ale docela fajn blb."

„Jo, tak nějak by se dal popsat," usoudila se škodolibě pobaveným úsměvem na tváři Nicol. „Je to bratr, dvojče mojí adoptivní mámy, takže je jasné, že ho znám." Její škodolibý úsměv se poté ještě rozšířil, ačkoliv ne, když měla v úmyslu říct něco dalšího o své rodině, ale v okamžiku, kdy pohlédla za svou společnici a spatřila jistého tmavovlasého mladíka, jak se k nim blíží a upírá pohled na Imogen. Vhodila si další sladký ořech do pusy a kývla na blondýnku. „Buď se otoč a nasaď na tvář nějaký roztomilý úsměv, jak by řekla Alt, nebo se zvedni a někam se ztrať. Naším směrem se totiž nebezpečně rychle blíží Declan Rosier a dokážu na tak devětadevadesát procent říct, že nejde za mnou, nýbrž na tebou."

Imogen nenasadila na tvář roztomilý úsměv, přesto se ale otočila a v duchu si zanadávala, protože Nicol nežertovala a během dvou vteřin už byl Declan přímo u nich. Doufala, že se stihne otočit zpátky na hnědovlásku naproti sobě a předstírat, že si ho nevšimla, nebo se nějak nenápadně ztratit, jak jí radila její kamarádka, ovšem to už se dělalo poněkud těžko, když už se setkala s Declanem pohledem.

„Nevěděl jsem, jestli jsi opravdu dorazila, nikde jsem tě nemohl najít," poznamenal Declan a věnoval jí úsměv, při němž byla Imogen opravdu ráda, že sedí, protože skoro cítila, jak se jí podlamují kolena i teď.

„Tak jsi mě našel teď," pousmála se na něj, za což si vzápětí vynadala a vstala z pohovky. „Ale já už jsem bohužel na odchodu, takže jsi přišel akorát tak, abych se s tebou rozloučila."

„Je teprve devět," odvětil a zahleděl se jí do tvář. Imogen periferně zahlédla, jak se Nicol pobaveně usmívá, zatímco do sebe hází jednu mandli za druhou. „Byla by škoda, odejít tak brzy, ne? Neuděláš si na mě alespoň chvilku?"

„Hele, Declan, ty jsi moc fajn kluk, ale-"

Její tváře nabraly červený nádech, když jí přiložil svůj ukazováček ke rtům, čímž ji utišil. Nemohl popřít, že by ho nepřitahovala, stejně jako to nemohla udělat ona, ale měla v sobě jakýsi blok. Jednak kvůli varování svého dědečka, poté kvůli všetečnému profesorovi, který se vztekl už ve chvíli, kdy se s Declanem jenom přátelsky bavila a do třetice, pamatovala si, jak to dopadlo a bolelo naposledy, když se zamilovala. Nějak se ale nedokázala donutit k tomu, aby Declana odstrčila. „Ne já... Vážně už jsem chtěla jít."

Něžně ji chytil za ruku, propletl si s ní prsty, kvůli čemuž se začervenala ještě víc. „Můžu tě alespoň doprovodit na kolej? Kdybys narazila na nějakého profesora, bůh ví, co by se mohlo stát."

Přešla jeho narážku bez poznámek, ačkoliv dobře poznala, že míří na věčnou přítomnost Löfgrena a to, jak podezřele moc si svou studentku hlídá a Declan na ně už nejméně dvakrát narazil, jak se onen zmiňovaný profesor snaží vynutit si Imogeninu pozornost a náklonnost. Proto jí dělalo potíže přikývnout. Rozhodně nechtěla, aby někde narazila na Löfgrena sama, obzvlášť takhle na večer, ale narazit na něj ještě s Declanem by mohlo být ještě horší. Nepochybovala o tom, že ta zpráva by se ihned donesla jejímu dědečkovi a její ruce, v tuhle chvíli mimořádně zahojené bez jakéhokoliv otoku či bolesti, což byla známka jejího dobrého chování během posledních pár týdnu, by byly pokryty dalšími bolestivými zraněními. Přesto ale pohnula hlavou na znamení souhlasu.

„To budu ráda."

Nicol se na malou chvíli přestala škodolibě smát a věnovala jí jeden ze svých úsměvů, které si šetřila pouze pro lidi pro ni výjimečné a ne jen tak pro někoho, aby ji povzbudila a ujistila v tom, že svůj smích nemyslí nijak zle, pouze se bavila její nesmělostí. Našli spolu společnou řeč obzvlášť když došlo na téma vztahů a nějakých těch drahých poloviček, protože na to měly dost podobné názory a Nicol jí po fiasku, jaké si Imogen prožila s jedním ze svých spolužáků, přála Imogen, aby našla štěstí. Proto se na ni jen vesele usmála a dál se věnovala své poloprázdné misce mandlí a pozorování svých bavících se spolužáků, včetně svých několika přátel. Její úsměv se ještě prohloubil, když si všimla Buckyho, jak nesměle mluví s jednou z Imogeniných spolužaček a dokonce i při pohledu na Altheu, smějící se během zběsilého poskakování na parketu v náruči Jacoba Rowela. Toho Jacoba Rowela, kterého před pár dny Nicol titulovala jako největšího blbečka v Bradavicích a stále byla nucená odpálkovat jeho věčná pozvání na nějaké rande, či čelit jeho rádoby svůdným řečem. Ve společnosti její sestřenice ale vypadal jako obyčejný mladík, zakoukaný do pohledné tmavovlásky, kterou něžně držel v náručí.

V tu chvíli byli všichni ještě děti, užívající si života a všeho, co jim přinášel. Nikdo z nich netušil, že za pouhých několik měsíců budou nuceni dospět, kvůli další hrozbě, jež se objeví, podobně jako byli nuceni zbytečně rychle dospět jejich rodiče. V tu chvíli ještě netušil nikdo nic o tom, co se v následujících několika letech odehraje. Jak by také mohli, když ona hrozba, z níž budou mít všichni zanedlouho strach, byla teď mezi nimi, stejně bezstarostná, jako oni.