září 2014

Declan Rosier byl jeden z těch lidí, co rád poznával někoho nového a když se mu tedy naskytla příležitost, seznámit se blíže s Imogen Averyovou, tedy jednou z mála studentek Kruvalu, která si jako výměnnou školu vybrala Bradavice, neváhal a šel do toho. Dotter till döden, jak jí přezdívali někteří její spolužáci, byla totiž jedna z nejzajímavějších osob, jež měl tu čest za svůj dosavadní život poznat.

Ne, že by to poznávání šlo zrovna snadno. Imogen byla uzavřená osoba, nerada se svěřující se svými pocity, či tajemstvími, jak stihl za těch několik dní vypozorovat. Jakmile nahodil nějaké vážnější téma, narychlo se s ním rozloučila a odešla, aby se mu nemusela svěřovat. Něco tajila a Declan doufal, že se co nejdříve dozví, co to je. Ta nevědomost ho totiž ubíjela.

Rád věděl, že má navrch a nebo ví či zná něco, co lidé v jeho okolí netuší. Těšil ho proto i mimo jiné odznak primuse, který hrdě nosil a mohl si s ním dovolit takřka všechno, protože nejvyšší studentská pravomoc náležela jemu. Tudíž když se naskytla možnost, že může možná odhalit tajemství neznámé studentky, která mu navíc byla nějak podivně povědomá, dalo se čekat, že se té šance chytí a jen tak ji nepustí. Jistě, mohla to být jen nějaká malichernost bez nějakého většího významu, třeba šlo jen o ten vztah, co zřejmě měla s tím mladším profesorem, který přijel s nimi, ale zároveň tu byla šance na to, že tají něco velkého, co se Declanovi rozhodně bude hodit a bude to moci nějak využít pro svůj prospěch. Jenomže jeho nová spolužačka mu jeho výzkum příliš neulehčovala.

Zrovna teď kráčel vedle ní, ruce zabořené v kapsách, zatímco se Imogen smála jeho marné snaze o to, mluvit švédsky.

„Bože, jestli takhle zní i vám, když mluvím anglicky, měla bych s tím něco dělat," zažertovala jeho společnice.

„Ale ty nejsi rodilá Švédka, ne?" nadhodil ledabyle mladý Rosier. „Řekl bych, že ses je jen dost dobře přizpůsobila tomu prostředí a zemi, ale klidně bych tipl, že jsi britka."

Zatřásla hlavou a zrychlila krok. Nic jiného ani nečekal, proto zvládl hbitě zareagovat a popadl ji za zápěstí. „Nemusíš hned utíkat."

„Tak se mě na tohle neptej," odvětila. „Nemáš žádnou pravomoc vědět o mé rodině, nebo původu."

„Ale zajímá mě to. Chci vědět, s kým se to vlastně bavím," odvětil a přitáhl si ji blíž k sobě. Palcem ji pohladil po zjizvené kůži na hřbetu ruky, než pomalu svými prsty postupoval po její paži výš a zastavil se až v okamžiku, kdy ji jemně držel za bradu a tentokrát palcem jemně polaskal její rty. „Chci vědět, s kým mám tu čest. Kdo tu se mnou vlastně je."

Jeho hlas přešel do hrubého šepotu, zatímco palcem opakoval pohyb, jenž zavinil Imogenino zachvění. Netrvalo to ani minutu a z jejího drsného a odtažitého pohledu se stal pohled naprosto odlišný, který neměl s tím předchozím nic společného. Oči jí jiskřily v očekávání, co bude následovat, rty měla mírně pootevřené, kvůli čemuž cítil Declan na bříšku palce její horký dech. Měl chuť ji zatáhnout někam mimo dohled všech ve škole a zatímco by stále hleděl do jejích modrosivých očí, tak by z ní pomalu svlékal oblečení a následně rty poznával každou jemu nově objevenou část jejího těla.

„Proč mi to neřekneš, Gen?" naklonil tázavě hlavu na stranu a odhrnul jí část vlasů z tváře, aby viděl na její jizvami poznamenanou tvář. Ucukla hlavou do strany, jako kdyby nechtěla, aby ji takhle viděl.

„Přestaň," zašeptala, ačkoliv v jejích očích jasně viděl, že se musí ovládat, aby nežadonila o další jeho dotyky. Z zuřivé šelmy, kterou se mohla stát, kdyby pokračoval ve svých obvyklých otázkách, najednou byla přítulná kočka, stojící o byť jen zlomek jeho pozornosti. „Někdo...někdo nás uvidí."

Nesměla cokoliv mít s kýmkoliv. Ačkoliv většina jejích spolužáků byla opačného pohlaví, i kdyby jí přitahovali sebevíc, dědeček jí jasně zakázal si cokoliv s kýmkoliv začínat, ať už šlo o chlapce, ale i děvčata. Nikdy jí neprozradil proč, což ji odjakživa vytáčelo a snažila se zjistit proč, ale důvod jí zůstával zatajen. Abraxas si své důvody nechával pro sebe a své pravnučce neřekl ani slovo, ačkoliv se to týkalo jí a jejího života.

Chtěla Declanovi říct pravý opak, toho, co před malou chvílí pronesla, chtěla si ho k sobě přitáhnout za klopy košile a konečně poznat, jaké to je, když ji bude někdo líbat dobrovolně, bez toho, aniž by ty polibky byly vynucené a nedobrovolné. V břiše jí šimrali motýli už teď, nemohla se dočkat toho, jak moc by je cítila, kdyby ji jeho rty líbaly, pomalu a láskyplně. Konečně by prožila všechny ty věci, o nichž tak ráda a často v tajnosti četla, nemusela by si to jen představovat a snít o tom během toho, co na ni sahal a snažil se získat její přízeň Elias.

„Všem to může být jedno."

Jejich rty od sebe dělilo jen několik málo milimetrů, stejně jako jejich těla. Declan blonďatou dívku před sebou pohladil po tváři, zatímco čekal, jestli udělá další krok ona, nebo to nechá na něm. Neměl rád nedokonalosti a už vůbec ne tajemství, ale ačkoliv Imogen Averyová byla spojením obou těchto faktorů, něco ho na ní přitahovalo a toužil po ní. Chtěl, aby byla jeho. Jenomže v okamžiku, kdy se oba pohnuli k sobě, od sebe byli ihned násilím odtrženi. Rosier zlostně zavrčel a rukou ihned sáhl po hůlce, když vlivem pěsti, která dopadla tvrdě na jeho tvář, klopýtl dozadu a tak tak udržel rovnováhu a neodporoučel se k zemi.

„Koukej dát ty tvoje ručky šmátralky daleko od ní, nebo to příště rozhodně neskončí jen u jedné rány!"

Oba muži, jeden mladší, jeden starší, na sebe mířili hůlkami, zatímco třetí osoba, nacházející se na oné chodbě, dění sledovala napůl vyděšeným a napůl rozhořčeným pohledem. Odtáhla se od zdi, o níž se doposud opírala a vstoupila mezi ně.

„Tak dost!" přerušila je rázně a střídavě hleděla na svého profesora a spolužáka.

„Nepleť se do toho, Marlowe!" zavrčel na ni Elias Löfgren a odstrčil ji za sebe. Declan na to reagoval nechápavým svraštěním obočí, stejně jako Imogen. Marlowe? Proč jí řekl Marlowe? Zahlédl, jak i blondýnka mírně pobledla a zdálo se, že jí to šrotuje v hlavě stejně jako jemu.

Už už otevíral pusu, aby vznesl dotaz směřovaný právě na Imogen, když mu kruvalský profesor přitiskl hrot své hůlky na jeho krk a výhružně mu pohlédl do očí. „Opakuji. Ještě jednou se jí dotkneš, tak si tě vezmu do parády tak, že tě nepozná ani vlastní máma. A teď padej, nebo ti přilítne další."

„Declane," oslovila ho zoufale Imogen, ale jakmile vykročila směrem k němu, tak ji profesor stáhl k sobě a pohledem pobídl mladého Zmijozela, aby se koukal odporoučet. A Declan se s ním nemínil dohadovat. Raději věnoval blondýnce poslední pohled, pomocí nějž jí naznačil, že on se tak snadno nedá a zamířil za roh, kde se schoval, aby mohl poslouchat hádku, která jistě za malý okamžik proběhne.

„Co jsi myslel-" Imogen si odkašlala, aby její hlas nezněl tak zoufale. Ovšem nemusela svou otázku ani dokončit, aby ji muž stojící naproti ní pochopil.

„Vím toho o tobě mnohem víc, než ty o sobě," ušklíbl se samolibě. Zřejmě byl spokojený, že na ní má nějakou páku a ona navíc netuší, jak k ní přišel, usoudil Declan. „Jednoduše, drahá Imogen. Já a tvůj dědeček spolu totiž máme malou dohodu. Moc dobře se s ním totiž znám."

Tak rychle, povězte mi, kdo je její dědeček. Co je ta holka vlastně zač, pobízel ho v duchu nedočkavý mladík za rohem, který jako by zapomněl na bolest, pulzující jeho levou půlkou obličeje.

„Nenech se vysmát," zasmála se Imogen, jenomže její smích nezněl ani trochu vesele. „Proč by s tebou uzavíral jakoukoliv dohodu?"

„Možná proto, že moje rodina je jedna z posledních, čistě kouzelnických rodin ve Švédsku. Zastávám stejně hodnoty a mám stejné cíle jako on."

„Co přesně tím chceš říct?"

„Vždycky jsem si myslel, že jsi chytrá, Imogen," protáhl její jméno, což si značně užíval, ačkoliv blondýnka naproti němu se zachmuřila ještě více, „tak mě nenuť teď změnit názor na tebe. Ta tvoje hlavinka na to určitě přijde, ačkoliv je teď určitě plná nechutných myšlenek na to, jak ráda by ses nechala opíchat tím zbytečně troufalým chlapečkem, že?"

Declan zbrunátněl a sevřel ruce v pěst. Pocítil náhlou touhu vrazit tomu chlápkovi ještě větší ránu, než od něj před malou chvílí schytal on. A potom další. A pro jistotu ještě jednu.

„Sklapni!" vyštěkla na něj Imogen, zatímco si nerozhodně kousala ret a snažila se zřejmě přijít na to, o čem její profesor mluví. Zbledla, když si to zřejmě uvědomila. „Ne, to přece..."

„Ale ano, drahá," ušklíbl se znovu samolibě Löfgren. „Tvůj dědeček Abraxas myslel na tvou budoucnost už když ti bylo deset let a byla jsi jen malá holka. Mimochodem, počítej s tím, že o téhle tvé malinké aférce se dozví a věř mi, že se mu to nebude líbit. Když se ale budeš chovat slušně a-"

„Nepočítej s tím, že se ještě někdy přiblížíš s tím svým kamarádem, co máš v kalhotách do mé blízkosti bez toho, aniž bych tě nějak vážně zmrzačila!" pohrozila mu a snad aby dodala svým slovům na vážnosti, tak od něj odstoupila a vytáhla z rukávu svou hůlku. „A ty víš, že jsem toho schopná a ani nemusím mít hůlku."

„Ale no tak, takhle se bavíš se svým nastávajícím?"

Tmavovlasý mladík, schovávaje se za rohem, se spokojeně ušklíbl, když zaslechl plesknutí dlaně tvář, což nemohlo být nic jiného, než facka, dle zavrčení, které se ozvalo hned poté, věnovaná právě Eliasovi.

„Ber na vědomí, že tebe," ono zájmeno Imogen vyplivla z úst jako nadávku, „si nikdy dobrovolně nevezmu. Můžeš mě dotáhnout k oltáři v poutech, ale nikdy ti neřeknu ano ani se nestanu tvojí ženou. Takže koukej tyhle věci pustit z té své zvrácené mysli a přestaň mi už konečně otravovat život!"

„Tak hele, krasotinko, abychom si to ujasnili," zamračil se Löfgren, „ty v červenci hezky naklušeš na naší svatbu, kterou ti tvůj zazobaný děda zaplatí a je mi jedno, jestli tě tam dotáhnou spoutanou v řetězech, nebo ve svěrací kazajce. Ty si mě prostě vezmeš, ať se ti to líbí nebo ne."

„Tvojí hlavu si s radostí vezmu a vystavím si jí nad krb, ale tebe nikdy," odsekla vzdorovitě Imogen. „Protože tohle je můj život a já se nenechám připravit o všechno hezké tím, že bych ho měla prožít s tebou."

Tím pro ni debata končila a ona vykročila opačným směrem, než tím, kde se dosud schovával Declan, který se snažil zpracovat ten nával informací, k nimž se právě dostal. Pomalu vykročil směrem ke své koleji, zatímco za svými zády ještě stále slyšel Löfgrenovo zvolání, zda bude Imogen stále tak odvážná a řekne tohle všechno narovinu i svému dědečkovi. Odpovědi se nedočkal, ale Declan pochyboval, že by to dokázala.

Žádná Imogen Averyová, hlupáku, napomenul se v duchu. Imogen Averyová byla pouhým výmyslem a snůškou lží, jíž se snažila držet spolu se svým několikrát zmiňovaným dědečkem v tajnosti. Ta dívka, s níž měl tu čest byla Marlowe Malfoyová, pravnučka Abraxase Malfoye. Ta Marlowe Malfoyová, kterou celá její rodina v srpnu 2004 oplakala, protože dle všech dostupných informací zemřela stejně jako Pennelope Malfoyová během požáru. Dcera Delaney Malfoyové, přítelkyně jeho matky, která se tehdy zbláznila a o deset let později stále trvá na tom, že její dcera někde je - a nemýlí se, jen o tom neví. A konečně ta samá Malfoyová, jejíž schopnosti měli daleko převyšovat rámec schopností obyčejných kouzelníků a čarodějek. Dotter till döden - dcera smrti, jak ji v Kruvalu nazývali.

Stačilo pár minut k tomu, aby se o ní dozvěděl tolik potřebných informací a jeho přístup k ní naprosto změnil. Protože pokud měl mít Declan někdy z nějakého člověka prospěch, byla to právě ona. A on tuhle šanci hodlá popadnout za pačesy a jen tak ji nepustit.

Ohlédl se za sebe, směrem, kde ještě před chvílí Marlowe byla se svým profesorem, a spokojeně se sám pro sebe ušklíbl. Možná měl poraněný obličej a před malou chvílí schytal pořádnou ránu, ale ani to nedokázalo zchladit radost, jakou právě pociťoval a nedokázalo zastavit promýšlení důkladného plánu, který se mu již začal rýsovat v hlavě.