říjen 2014

Abraxas Malfoy už v době, kdy vychovával svoje děti, neakceptoval u nich sebemenší drzosti, či neslušné chování, což mu přetrvalo i do teď. Proto bylo podivující, že teď přecházel naproti své pravnučce a znuděně poslouchal její argumenty proti Eliasu Löfgrenovi.

„Elias Löfgren. Proč zrovna Elias Löfgren?! To jsi mi nemohl říct, že jsi mě zasnoubil s tím nejhorším člověkem, cos mohl?!" vztekala se Imogen, zatímco její dědeček přecházel sem a tam před ní.

„Je to pro tvoje dobro. Uvědom si to."

„Pro moje dobro?" rozčilovala se dál, ačkoliv tušila, že se to neobejde bez následků. „Zasnoubil jsi mě v deseti letech s člověkem, co je skoro o dvacet let starší než já!"

„Věk nemá skoro žádnou roli," odvětil klidně starý Malfoy. „Má dobrý původ a já ho dobře znám."

„Ty možná, ale co já? Vždyť je to už tři roky můj profesor a navíc...," zatřásla hlavou a před koncem věty se zarazila. Pokud si toho chlápka bude jednou opravdu muset vzít, tak je nejspíš jedno, jestli ji Löfgren zneužívá, dědeček by to ignoroval a bylo by mu to jedno. Pokud si někdy něco vezme do hlavy, nic mu to nedokáže rozmluvit, i kdyby to byl sebevětší problém, nebo by jí to jakkoliv komplikovalo život. Pokud se pro to nerozhodl on, bylo téměř nemožné jeho rozhodnutí změnit.

„A navíc? Nedokončila jsi větu."

„A navíc je to idiot," poupravila to nakonec s povzdechem Imogen. „Vždyť už nejsme v minulém století, abychom museli mít domluvené svazky. J-já se chtěla zamilovat. Chtěla jsem si svého manžela vybrat sama a pořádně ho poznat, než si ho vezmu!"

„Tak dost, Imogen!" přerušil ji rázně Abraxas a prudce se na ní otočil, až blondýnka poplašeně ucukla. „Víš, že snesu hodně, pokud jde o tebe, ale tyhle přeslazené řeči rozhodně trpět nehodlám. Ty si zkrátka Eliase vezmeš, ať se ti to líbí nebo ne. V červenci budete mít svatbu a i kdybych tě tam měl dotáhnout za vlasy, tak tě tam dostanu."

„Copak mi chceš zkazit celý život? To jsi mě raději měl nechat v tom dětském domově!" Imogen netušila, jestli má větší chuť na něj křičet, nebo se rozplakat.

„Kdybych si tě tehdy nevzal k sobě, bylo by z tebe nic!" okřikl ji. „Přes deset let se o tebe starám, živím tě a dávám ti střechu nad hlavou a ty se mi takhle odvděčuješ!"

„Mám ti být vděčná za to, že jsi mě zasnoubil a ani jsi mi to neřekl? Kdy jsi mi to chystal říct? Den před svatbou, nebo bys mě na ní zavedl a až tam mi řekl, že se budu vdávat?!"

Uhodil dlaní do jedné z lavice, což značilo jediné. Pohár zlosti právě přetekl a debata tímhle končila. Pozvedl svou hůl z tmavého ebenového dřeva a významně se podíval na svou pravnučku, která ihned pochopila. Chtěla otevřít pusu, aby něco namítla, ale pohled jejího dědečka ji umlčel dřív, než vůbec promluvila. Pozvedla ruce do výšky a po krátkém zaváhání je nakonec otočila dlaněmi nahoru. Hned poté pevně sevřela víčka, aby nemusela sledovat, jak na její dlaně dopadá jedna rána za druhou.

Nesnášela tu bolest, ten pocit bezmoci, kdy ji bez soucitu dokázal takhle ubližovat. Už od onoho srpnového dne, kdy tuhle bolest zakusila poprvé se tomu snažila vyhýbat co nejvíce, pokud tedy nepočítala své vzdorné období po nástupu do Kruvalu, ale cholerického Abraxase šlo tak snadno vytočit, že vyhnout se tomuhle nebylo v jejích silách. Jedno malé odmítnutí, byť jen náznak odporu a byla za to potrestána tímhle nelidským způsobem.

Klepala se jí kolena, když konečně ruce spustila nazpět podél těla a Abraxas na ni kývl, čímž jí dal najevo, že tahle debata je pro něj ukončená a už ji spolu nadále nepovedou. Bude to tak jak řekl a ona s tím nic neudělá, i kdyby chtěla sebevíc. Jenom mírně přikývla a poté se po jeho pobídnutí vydala pryč. Se slzami v očích a bolavými oteklými dlaněmi.

Abraxas ji nelitoval - upřímně pochyboval, zda někdy lítost vůči ní, nebo svým dětem cítil - protože měl za to, že si to zasloužila. Musela vědět, že si vůči němu nemá dovolovat, ani nemá zpochybňovat jeho rozhodnutí. Ovšem plavovlasý muž, jehož vlasy už byly zvětšiny zbarvené do šedé, než blonďaté, nezůstal dlouho sám. Jakmile blondýnka zmizela z prázdné učebny, kde se s dědečkem setkala, aby se moc neukazoval po Bradavicích, nahradil ji jiný student, jenž tuhle chvíli napjatě očekával a konečně se dostal k tomu, aby si mohl s Abraxasem Malfoyem promluvit.

Abraxas Malfoy ho přejel pohledem, jakým jasně dal najevo, že nechápe, co tu tenhle neznámý mladíček dělá a proč za ním přišel. Musel dlouho přemýšlet nad tím, než zjistil, koho mu přípomíná. Ach ano, Evan Rosier, ten, co měl kdysi vzít jeho jedinou dceru poté, co její původní snoubenec pláchl. Stále si ale nedokázal vysvětlit, proč za ním zřejmě maldý Rosier přišel.

„Jsem Declan Rosier, pane Malfoyi," představil se Declan, ještě než stihl Abraxas otázku vyslovit.

„Znal jsem tvého otce," přikývl Abraxas, který se nezdál být zaskočen tím, že ten mladík znal jeho pravé jméno, „ačkoliv teď už jsem o něm dlouho neslyšel. Znovu se oženil?"

„Ano, pane," přikývl poslušně Declan. „Vzal si mou matku, Violette Fawleyovou a teď žijí částečně v Bostonu a částečně tady v Anglii."

Abraxas pouze přikývl. „No dobrá, takže mladý Rosier. To mi ale nevysvětluje, proč jsi za mnou přišel."

„Odposlechl jsem rozhovor Imogen a jejího snoubence," vysvětlil Declan. „Jakmile se zmínil o smrti, která s ní nějakým způsobem souvisí," Abraxas si sám pro sebe přikývl, „a poté i její jméno Marlowe a dokonce i to vaše, tak mi došlo, že není ta, za kterou se vydává."

„Ten idiot," otituloval zachmuřeně starý Malfoy snoubence své pravnučky. Poté ale uznale pokýval hlavou a zůstal pohledem na tmavovlasém mladíkovi. „A proč jsi přišel za mnou? Mohl sis to nakráčet za kýmkoliv jiným z ministerstva a vyklopit jim, co jsi zjistil."

„A vaše celá snaha by přišla vniveč. Ale to já nechtěl."

Muž se opřel o hůl v ruce a povytáhl obočí. „A důvod?"

Tajemně se pousmál. V tom úsměvu bylo cosi zkaženého a zároveň nevinného, což jasně značilo, že má mladý Rosier něco za lubem. A taky že ano a nebylo to jen tak něco. Pustil se do vysvětlování, rozmlouval s Abraxasem tak dlouho, než starý Malfoy přikývl a napřáhl k mladíkovi ruku. Toho večera spolu dva příslušníci dvou čistokrevných rodů uzavřeli dohodu, která už za nějakou dobu ovlivní spoustu životů. Včetně toho Marlowina.

xxx

„Bože, Aalyiah, kde jsi, když tě člověk potřebuje?" zazoufala Gen, která přes slzy skoro neviděla na cestu, zatímco se snažila najít bradavickou ošetřovnu. V dlaních ji tepala bolest a byla ráda za alespoň malou znalost léčivých kouzel, aby si zacelila ranky a zastavila krvácení, avšak otok ani bolest odstranit nedokázala. Měla víc dbát na Aliiny rady, aby se v tomhle ohledu víc vzdělávala.

Ačkoliv byla Imogen už dospělá, nikdy si na bolest, která ji čekala, když se ji její pradědeček rozhodl potrestat, nezvykla. Odhodlaně mu hleděla do tváře, když se její dlaně klepaly pod ostrými údery dědečkovy hole, ale jakmile ji poslal pryč a ona se od něj odvrátila, aby odešla, tak ji po tvářích začaly stékat slzy. Nechtěla se dál omlouvat za něco, čeho nelitovala a poslouchat, jak ho zklamala, ale nešlo to jinak. Ona zklamat nesmí. Nesmí dopustit, aby někdo objevil její slabiny, či se dozvěděl o jejích schopnostech. Dědečkův plán by poté celý skapal a to by jí neodpustil do konce života, což si ona moc dobře uvědomovala. Pokud půjde ke dnu on, stáhne ji s sebou a potom se dočká něčeho rozhodně horšího, než pouhé švihnutí přes dlaně a prsty.

V duchu se zapřísáhla, že příště, až zajde do knihovny, tak si raději rozšíří znalosti kouzel, která ji od bolesti pomohou, když zaklepala na další dveře, za nimiž tentokrát slyšela ženský smích. K její úlevě se otevřely a vykoukla na ní mladá hnědovlasá žena.

„Můžu ti nějak pomoct?" usmála se na ni ona neznámá a zvážněla, když zahlédla v jejích očích slzy. „Všechno v pořádku?"

„Mohla bys mi říct, kde najdu ošetřovnu?"

Ustoupila ze dveří a ty doširoka otevřela, aby mohla Gen projít dovnitř. „Pojď dál, podívám se na tebe. Co se stalo?"

Uvnitř se Imogen setkala s mužem, mladým a pohledným, se stejně tmavě hnědým odstínem vlasů, jakým se mohla chlubit i dívka, která vzala Imogen dovnitř. Usoudila, že to musí být nějaký známý oné ošetřovatelky, možná přítel, či nějaký příbuzný. Sklouzla pohledem na kytici, kterou hnědovláska odložila, aby měla volné ruce.

Přítel, určitě přítel, usoudila v hlavě a bodl ji malý osten žárlivosti, i když to téměř nevnímala, když se potýkala s bolestí, jaká sužovala její ruce. Mladík se na ni přátelsky usmál, ale poté svraštil obočí, když zahlédl Imogeniny ruce, které jeho dívka uchopila do svých, aby si je prohlédla.

„Kdo ti co provedl?" povzdechla si, jakmile si její nateklé zarudlé dlaně pokryté malými jizvičkami už z dřívějška.

„Na hodině lektvarů se mi rozbila zkumavka a já se pořezala o střepy," zalhala obratně Imogen, protože sdělit jim pravý důvod nesměla. „Ty rány jsem si zahojila sama, ale trochu mi to nateklo a stále to bolí."

„Trochu nateklo? Vždyť ty máš ruce jak boxovací rukavice holka," zažertoval mladík, aby se ji pokusil rozveselit a zahnat slzy, deroucí se jí do očí. „Jsi jedna z těch výměnných studentek, že? Z Kruvalu?"

„Jsem z Kruvalu, ano," přisvědčila Gen, obezřetně sledující hnědovlásčiny jisté pohyby a mávání hůlkou, jak ji zbavovala bolesti.

„Tam jsem se vždycky chtěl podívat. Máte hrozný štěstí, že ty výměnný pobyty pustily právě vašemu ročníku, jen o pár let mě to minulo. A tady tahle říkala, že bude opakovat ročník, jen aby to mohla zažít," obrátil se s pobaveným úsměvem ošetřovatelku.

„Neříkej, že tebe by to nelákalo. Ale já bych raději do Francie, do Krásnohůlek," usmála se oslovená. Imogen její úsměv přišel z nějakého důvodu povědomý. „Nebo třeba do Ameriky, tam to musí být skvělé. Ale věřím, že i ve Skandinávie, nebo kde že se to Kruval nachází, musí mít něco do sebe, viď,...?"

„Imogen," představila se rychle blondýnka s náznakem úsměvu na tváři, „Imogen Averyová."

„Natalia Lloydová," usmála se na ni přátelsky Natalia, jako kdyby byly dlouholeté přítelkyně.

Lloydová. Mysli, Imogen, kde jsi slyšela jméno Lloydová? zamýšlela se v duchu blondýnka, ale jako kdyby jí mozek vypověděl službu. Viděla záblesky, mlhavé vzpomínky na to, jak tohle jméno slyší a zná, ale jako kdyby se jí dočista vymazalo z hlavy a ona netušila proč.

„A tady ten," oplatila mladíkovi oslovení Natalia, „ten je tady jenom náhodou, nemusíš se bát, že by se začal pouštět do ošetřování. Každopádně se jmenuje Charles."

„Moc mě těší," kývla na něj Imogen a poté vydechla úlevou, když ucítila, že bolest odezněla a její ruce jsou zase bez jediné ranky a otok zázračně zmizel. „Děkuju ti." Gen na tváři vykouzlila náznak úsměvu, který se ani zdaleka nevyrovnal tomu jejímu zářivému, ale na víc se nezmohla. Byla zmatená a potřebovala se někam zašít, nejlépe někam daleko od lidí, aby nikomu neublížila.

„Od toho tady jsem," usmála se Natalia. „Kdykoliv tě bude něco trápit, tak přijď, já budu jen ráda. I když se to nebude týkat jenom zranění."

„Ráda," vynutila ze sebe úsměv Imogen, ale nemyslela si, že to splní. Jak by se tvářil dědeček na to, že se schází s někým, kdo očividně nemá ani čistou krev, protože ač jí jméno Lloydová bylo podivně povědomé, tak nepochybovala o tom, že jedno z osmadvaceti čistokrevných rodů to rozhodně není.

Její kroky hned poté zamířily do knihovny, ačkoliv by měla spíš jít na hodinu. Měla momentálně takový zmatek v hlavě, že by nejspíš nedokázala pořádně vnímat to, co jim profesor, či profesorka vykládá. Raději si zaleze hezky do ticha a klidu mezi knihy a pokusí se pokročit ve svém hledání a zjišťování více informací o moci, jež ji proudila v žilách. Navíc ji profesorka Sinistrová jistě omluví absenci na jedné z jejích hodin, když řekne, že byla na ošetřovně a ona mladá ošetřovatelka to může potvrdit. A ona zatím získá čas pro to, aby se uklidnila a urovnala si myšlenky.