říjen 2014

Nicolette nikdy nebyla zrovna dvakrát zodpovědná osoba, ale co se jí vytknout nemohlo, na rozdíl od své kamarádky byla téměř vždy dochvilná. Téměř. V podobných situacích, jako nyní - kdy musela opravdu hnát a pospíchat, aby dorazila na určité místo včas - bylo pomálu, avšak některá se stejně sem tam vyskytla. A jedna taková byla právě teď, kdy s taškou přehozenou přes rameno, kapucí na hlavě, která ale co chvíli sklouzla a déšť jí nemilosrdně namáčel tmavé vlasy, a obyčejném mudlovském oblečení skládajícím se z kalhot a její oblíbené košile, aby vypadala alespoň trochu reprezentativně, uháněla ulicemi Londýna, aby se včas dostavila do své mudlovské školy a (úspěšně) složila zkoušku, která ji čekala.

„Do háje s deštěm," zamručela, když konečně dorazila k budově. Měla déšť ráda, dodával Anglii její charakteristickou atmosféru, ale ve chvílích jako byla tahle pro něj měla jen nadávky a nemilá slova.

Vzhlédla se v jedné okenní tabulce a nakonec obešla roh školy, aby se dostala k hlavnímu vchodu a její zpoždění bylo co nejmenší. Jenomže štěstí jí dnes nepřálo. Jakmile udělala krok, noha jí podklouzla kaluží a nebýt něčích paží, které ji zachytily, a náruče nějakého člověka, ještě by se k tomu všemu vyválela ve špinavé kaluži.

„Ať jde celý tenhle den do háje," zaklela znovu a co nejrychleji se vyhrabala z náruče onoho neznámého, či neznámé, která ji zachránila od pádu.

Její vztek kupodivu trochu ustoupil, když se setkala tváří v tvář tmavovlasému mladíkovi jen o pár let staršímu, než byla ona, jehož paže byly stále napřažené směrem k ní, jako by měla za pár vteřin znovu uklouznout. Na tváři mu pohrával skoro až pobavený úsměv, který k němu nějakým způsobem hrozně seděl, ale zároveň jako by k němu nepatřil, Nicol nedokázala přijít na to, proč to tak je, ale co zjistila okamžitě bylo, že ji jeho úsměv fascinoval a líbil se jí.

„Jestli mám jít do háje i já, tak to se omlouvám, ale věřím, že kdyby ses vykoupala v té kaluži, den by ti to moc nezlepšilo," poznamenal onen neznámý stojící za ní a na tváři mu stále pohrával úsměv.

„Asi bych tě tam za normálních okolností poslala taky, ale možná udělám výjimku," odvětila a taktéž se na něj mírně pousmála. „Díky. Profesoři by ze mě asi nebyli moc nadšení, kdybych na zkoušku dorazila celá mokrá."

„Jestli jdeš na zkoušku, tak to tě nebudu zdržovat. Leda že bys v tomhle počasí měla potom chuť skočit si na kafe."

„Jdeš na to rychle. Žádný sladký balící řečičky na začátek?"

„Život je moc krátký na to, abych ztrácel čas se sladkýma balícíma řečičkama," pokrčil rameny a prohrábl si vlasy, které měl stejně mokré jako ona.

Pobaveně jí zacukal koutek. „No uvidíme, jakou náladu budu mít, až zase vylezu ze školy."

Netušila, kde se to v ní bere a proč se tam s ním vůbec vybavuje, když už měla být jinde. Normálně se klukům vyhýbala obloukem, protože nestála o podobné řeči a poznámky, jaké jí tak vytáčely, když je k ní pronášel Timothy Rosier, ale zdálo se, že tenhle mladík nemá nic takového v plánu a to se jí zamlouvalo.

Vzpamatuj se. Je to mudla a ty musíš ještě dostudovat dva roky v Bradavicích, co by z toho bylo? zeptala se sama sebe, ale vzápětí přišla odpověď. Přátelství s někým, kdo se nebude podivovat nad tím, že je divná, když studuje mudlovskou školu? To je více než lákavá představa.

„Tak když budeš mít dobrou náladu, nabídka pořád platí," řekl po chvíli a věnoval jí ještě jeden úsměv. Poté roztáhl deštník a ztratil se jí v davu lidí, proudícím ulicí.

Neřekl jak se jmenuje, neřekl, kde bude eventuálně čekat, nic, jen jí tam nechal vykulenou stát v dešti, než se donutila udělat krok a vstoupila do budovy školy, před čímž se ještě rychle pokusila alespoň trochu upravit. Omluvila se své profesorce, zasedla do lavice a pustila se do vyplňování testu, což jí myšlenky dokonale odvedlo od onoho náhodného setkání, jenž proběhlo před pár minutami.

Test dopsala bez sebemenších problémů, stejně tak složila ústní zkoušku a byla opět propuštěná ze školy do onoho psího počasí panujícího venku. Podvědomě možná doufala, že přede dveřmi bude čekat onen známý neznámý, kterého poznala, ovšem její naděje byl pryč jakmile vyšla ven a zjistila, že jediný blázen stojící v dešti před školou je ona.

Hlupačko, zakroutila nad sebou hlavou. Co by tady taky dělal? Kdybys byla víc jako Al a jenom se nesmála tomu, jak ti pečlivě popisuje, jak zaujmout pozornost kluka, byl by tady a usmíval by se na tebe tím úsměvem neúsměvem. Jenže ne, ty ses musela chovat jako slečna nepřístupná a hrát si na nedostupnou. Takhle jednou skončíš jako opuštěná babička v nějaké garsonce, kde si budeš povídat se svou tlustou vykrmenou kočkou.

Nálada jí náhle klesla na bod mrazu, podobně jako při cestě na zkoušku, než na mladíka narazila. Měla na sebe vztek, že se nezachovala jinak a nepokusila se ho trochu zaujmout. Nejhorší na tom bylo, že i kdyby ho chtěla, tak nemá moc šancí ho najít. V městě plném milionů lidí bez toho, aniž by znala jeho jméno, či jenom příjmení to bylo hledat jako jehlu v plném seníku.

Alespoň si na to kafe zajdu sama, když jsem ho ztratila a nemyslím, že ho jen tak najdu.

Její kroky ihned zamířily ke kavárně, kde před pár dny vysedávala, aby se učila na zkoušku, kterou dnes úspěšně složila. Černá káva a možná i kousek jejich bezkonkurenčně nejlepšího čokoládového dortu vypadal jako dobrá možnost, jak zbytek dopoledne strávit, protože vrátit se do Bradavic a přijít na poslední čtyři hodiny, čekající její spolužáky ještě dnes. Hezky se někam zašije, potom nevinně zamrká na profesora Křiklana a její absence bude zapomenutá, jako jí to procházelo do teď.

Usadila se ke svému stolku, oznámila sympatické blonďaté servírce svou žádost a za chvíli jí na stole přistál hrneček černé kávy a i kousek onoho lahodného čokoládového dortu. Není to sice dostačující alternativa za kafe s tím sympaťákem, ale postačí to. Člověk nepotřebuje chlapa, aby si mohl vychutnat kafe a zákusek.

„Takže nálada byla špatná, když tady sedíš sama?"

Zakuckala se kávou, kterou se chystala spolknout a překvapeně vzhlédla vzhůru. Netušila, co jí tak potěšilo na tom, zase vidět jeho tvář, ale zatetelila se štěstím, když zjistila, že jí sleduje se dvěma kelímky kafe v rukou a následně si přitáhl židli od vedlejšího stolu, aby si mohl přisednout k ní.

„Nálada byla dobrá, ale když si tam nebyl, tak jsem neměla na výběr," pokrčila rameny a usmála se na něj tak, jako to vídávala u Althey

Zdálo se, že je jejím úsměvem překvapený, protože povytáhl obočí, ale nic neřekl. „Tak mi alespoň řekni, že si tu svou příšerně hořkou černou kávu vypiješ sama, protože já na to nemám žaludek." Napřáhl k ní ruku s jedním z kelímků.

„No že jsi to ty, tak možná i jo," mrkla na něj. Bože co to jenom dělám? ptala se sama sebe v duchu, když to podivné gesto udělala. „Mimochodem, jsem Nicolette."

Napřáhla k němu ruku, přičemž doufala, že zapomene na ono mrknutí a ona se nebude cítit tak trapně. Ruku jí mírně stiskl a zase pustil.

„Maxim Lebedov, rád tě poznávám Nicolette."

„Nápodobně," usmála se na něj znovu, ačkoliv věděla, že tahle snaha o napodobení They bude zřejmě marná.

Proč to jen ona uměla tak dobře a Nicol byla jen levná kopie, která neměla ani zdaleka tak okouzlující úsměv a neuměla tak nevinně a sladce pomrkávat na kohokoliv, na koho by si umanula? Odpověď byla jasná - nikdy to nepotřebovala. Ale teď? Seděla naproti tomu tmavovlasému mladíkovi s přízvukem, činícím ho ještě přitažlivějším, netušila co s rukama, co má říkat, nebo jak se chovat. A poprvé v životě toho litovala.

Maxim o ní smýšlel úplně jinak. Doufal, že to nebude ta typická, až moc usměvavá a přeslazená holka, mrkající na něj jako mrkací panenka a zkrátka přehnaná. Po rozhovoru, který s ním vedla tam před školou doufal, že bude normální a konečně nějaká, s jakou by si mohl rozumět, ale teď to vypadalo, že je přesně taková, jakou o ní nestál. Patience o ní mluvila jako o zábavné sarkastické holce, co je obvykle ráda ve svém vlastním světě a už ji na vlastní oči viděla, jak odpálkovala několik dotěrných mladíků, snažících se získat její číslo. Tak proč je najednou úplně jiná a protiví se mu?

Zvedl se ze židle a věnoval jí zdvořilý omluvný úsměv. „Musím se ti omluvit, ale nakonec spěchám, takže snad ti nebude vadit, když si to kafe vypiješ sama. Ještě jednou, rád jsem tě poznal a třeba se tu ještě někdy uvidíme."

Nestihla ho nijak zastavit, když se jednoduše otočil a vyšel z kavárny se svým jedním kelímkem v ruce bez jediného ohlédnutí, pronásledován dvěma pohledy. Jeden z nich byl Nicolin, zklamaný z toho, že ačkoliv se jí podařilo ho znovu potkat, nemělo to žádný smysl. No a druhý z nich byl Patiencin, protože Maxova bývalá přítelkyně nechápavě sledovala to, proč se její ex přítel, před pár dny ještě litující, že za onou tmavovláskou nešel a dnes jí tam nechal sedět jen tak bez jediného patřičného důvodu, proč musel odejít.

xxx

„Už nikdy nebudu poslouchat tvoje rady ohledně toho, jak zaujmout kluka!" prohlásila Nicol ten samý večer, když konečně dorazila do Bradavic a svalila se v nebelvírském pokoji své sestřenice na její postel.

Althea překvapeně povytáhla obočí a jenom v pyžamu s mokrými vlasy ještě tmavšími než obvykle si přisedla ke kamarádce na postel. „To mě zajímá, tak povídej, co jsi zase vyvedla."

„Potkala jsem kluka a bavila se s ním," shrnula to krátce tmavovláska s obličejem zabořeným do polštáře. Ještě nikdy se necítila tak trapně, jako když Max tak rychle utekl z oné kavárny, kde si spolu měli posedět nad kávou.

„A?" pobízela ji neustále Al, teď už ležící na zádech vedle ní, s pobaveným úsměvem na tváři. „Co to bylo za kluka, jak se jmenuje, kde jsi ho potkala? Potřebuju detaily, tak se koukej rozpovídat."

Nicol si frustrovaně povzdechla a překulila se na záda. „Viděla jsem ho už pár týdnů zpátky v kavárně, když jsem se byla učit na tuhle zkoušku, to jsem s ním ale ještě nemluvila, jenom jsme po sobě tak nějak pokukovali. No a dneska jsem ho potkala venku před školou."

„Jak se jmenuje?" vyptávala se dál její blonďatá kamarádka.

„Maxim."

„Jak vypadá?"

„Tohle tě zajímá? Ale to co jsem provedla ne?" povytáhla obočí Nicol a kriticky na svou společnici pohlédla. „Ty jsi teda kámoška."

Althea se jen zasmála. „Tak promiň. Povídej, co bylo dál?"

„Už před školou mě pozval po zkoušce na kafe. Vůbec se nechoval tak jako ostatní idioti v našem věku, neměl zbytečně přeslazené řečičky, zbytečně nelichotil, prostě mě jen tak pozval a bylo to."

„Ale něco jsi podělala, že?"

„Jenom díky tvým radám!" bránila se Nicol. „Hlavně se na něj usmívej, Nicol, a když sem tam mrkneš, taky to nebude na škodu. Tak jsem to zkusila a nedopadlo to vůbec tak dobře, jako jsi mi tvrdila, že to bude."

„Nesmíš to totiž přehánět, ty trubko. Hlavně u tebe, když se většinu času tváříš jako ledová královna celého světa a najednou se začneš usmívat a mrkat jako panenka, musí to být šok pro každého. Navíc, ty se neumíš přetvařovat stejně jako neumíš lhát. Měla jsi prostě být sama sebou, třeba by to bylo lepší. A ano, úsměv neuškodí, ale jak říkám, všeho s mírou, má drahá"

„Tak díky, že jsem se díky tvým radám ztrapnila před jediným klukem, který za mých šestnáct let života konečně vypadal sympaticky a příjemně," zabručela Nicol a s povzdechem se vytáhla do sedu.

Opravdu se cítila trapně, což nikdy nečekala, že kvůli nějakému klukovi se takhle cítit bude. Nikdy neměla pocit, že ji zajímají, popravdě dlouhou dobu žila v představě, že ji ani nepřitahují, když nikdy nepotkala žádného, který by ji dokázal okouzlit a skutečně změnit názor na to, že to nejsou jen paka, myslíc jen na to jedno. Šestnáct let nic a najednou se objeví jeden prakticky neznámý mladík, který jí jednou zachránil od pádu do kaluže, pozve jí na kafe bez jakýchkoliv trapných balících hlášek a ona se před ním jako největší trubka ztrapní. Nejspíš opravdu skončí jako nějaká stará babička, která bude mít byt plný koček, namísto toho, aby si našla manžela, měla s ním děti a nakonec zestárla obklopená vnoučaty. To zřejmě nebyl její osud.

„Jestli za to stojí, tak ho zkus najít znovu a začít od začátku. Uvidíš, že třeba změní názor. A nebo ne a objeví se někdo jiný, kdo tě určitě zaujme, přece se ti nemůže líbit jeden kluk na planetě. Doufám, že po jednom neúspěchu na kluky jen tak nezanevřeš, když už ses konečně rozhoupala udělat nějaký krok."