říjen 2014

Leslie Blacková nikdy pořádně nevěděla, co by chtěla dělat. Kdysi v Bradavicích měla jasno - chce dělat v novinách, ale jak postupně dospívala, tak zjišťovala, že mezi ty lháře z Denního věštce patřit rozhodně nechtěla a zase tolik po té práci netoužila, aby si procházela dlouhým procesem vymýšlením a zakládáním svého vlastního plátku. Takže od té doby, co se rozhodla, že tohle není kariéra pro ní, se životem tak nějak plácala a pracovala kde se zrovna naskytla příležitost, než před rokem převzala podnik, který dlouhé roky s láskou opečovávala její máma a konečně si po tolika letech našla stálou práci.

Její máma Charlotte už od svých mladých let, kdy pracovala jako výpomoc U Děravého kotle, toužila po tom, otevřít si jednou svou vlastní kavárnu. Nechtěla ji čistě kouzelnickou, zkrátka a dobře do ní mohl přijít kdokoliv a když si ve osmatřiceti letech sen konečně splnila, nadšení ji ani dlouhá léta poté neopouštělo, než si o dvacet let později usmyslela, že si málo užila života a Leslie měla od té doby příležitost každý měsíc závidět své mámě, kam všude se podle pohledů, které své dceři pravidelně posílala, dostala a užívá si důchodu spolu se svým manželem, zatímco její dcera už je dospělá a postará se o sebe sama a její druhý syn, Lesliin nevlastní bratr, studoval v Bradavicích. No a to je vlastně celý příběh toho, jak se Leslie dostala ke stálé práci a částečně podědila po své mámě její vysněný podnik.

Upřímně mohla říct, že tam byla spokojenější, než za posledních pár let, kdy si nikdy pořádně nedokázala najít práci, která by ji opravdu bavila a uživila by se tím, ovšem jakmile vyzkoušela tohle, měla jasno, že k téhle profesi přechovává stejnou lásku a vášeň jako její máma.

„No a představte si, Leslie, že mě ten můj blázen na naše výročí vzal na místo, kde mě požádal o ruku a potom jsme měli rodinnou oslavu a večeři tam, kde byla naše svatba," vyprávěla jí nadšeně jedna z jejích stálých zákaznic dojmy z výročí své stříbrné svatby, které oslavila se svým manželem o víkendu.

„To zní úžasně, paní Jonesová," usmála se na ženu Leslie a dolila ženě kávu do šálku. Mimoděk přitom pohlédla na vlastní prstýnek na své ruce. Třeba se toho taky jednou dočká.

„Ale vás svatba teprve čeká, viďte?" usmála se na ni paní Jonesová, jedna ze zákaznic, která sem chodila vysedávat už předtím, kdy podnik měla pod taktovkou Lesliina máma, a byla stejně povídavá tehdy, jako nyní. „Už máte s tím vaším snoubencem určené datum?"

Zakroutila hlavou s mírným povzdechem. „Zatím jsme to pořádně neprobírali, ale už jsem mu několikrát říkala, že bychom měli, protože další plánování bude ještě náročnější, tak abychom to stihli nějak rozumně všechno vymyslet."

„Do roka a do dne, jinak to neplatí," pohrozila ji přátelsky prstem žena.

„Určitě se mu nebude chtít kupovat nový prstýnek, tak mu to připomenu."

Její společnice se přátelsky zasmála a vrátila se k časopisu ve svých rukou, když zaregistrovala, že do kavárny vstoupil nový zákazník, zřejmě spěchající, soudě podle toho, jak nervózně poklepával nohou a sledoval hodinky na zápěstí. Po nakouknutí přes roh onoho časopisu si všimla, jak se Leslie široce usmála a zamířila k novému zákazníkovi. Že by nějaký starý známý? uvažovala nad tím v duchu, když Leslie nově příchozího s nadšením objala. Leslie je dobrá holka, ta by jistě neměla žádného milence. A její snoubenec to jistě nebude, ten je zrzek, přemítala dál, než zaslechla, jak onen muž prohodil "už tak dlouho jsem o tobě neslyšel" a o něco klidněji se vrátila zpátky ke čtení časopisu, zatímco Leslie se opodál dál vítala se svým dávným přítelem.

„Kdybych věděl, že tady tomu teď šéfuješ ty, tak bych se stavil mnohem dříve," usmál se na tmavovlásku Philip. „Do teď jsem tu vídal jen takovou blonďatou dámu, tak mezi pětačtyřiceti padesáti."

„Vyřídím mámě, že jsi jí odhadl na pětačtyřicet, to jí potěší," usmála se pobaveně Leslie a vklouzla ke kávovaru, aby Philipovi připravila jeho objednávku. „Do teď tu byla ona, já tu jsem na stálo jen chvilku, někdy od začátku září."

„No tak to už budu pro kafe chodit jen sem," spiklenecky na ní mrkl, „kafe z ministerstva se nedá pít, navíc ho naše asistentka vždycky udělá hrozně slabý."

„Takže pracuješ pořád na ministerstvu?"

Přikývl a převzal si od ní svůj kelímek s kávou. „Pracuju a za pár minut bych tam měl být, takže se moc omlouvám, ale nemůžu si úplně v klidu popovídat," dodal s omluvným pohledem. „Ale odpoledne bych si měl udělat čas, protože bych byl stejně doma sám, tak kdybys třeba chtěla nějaký ten doprovod domů, stavím se odpoledne pro další kafe."

„No tak jo, budu se těšit," usmála se na něj Leslie, než tomu stihla zabránit a sledovala ho, jak spěšným krokem kavárnu opouští a mrmlá si přitom nadávky pod nos, protože kafe, které usrkl mu popálilo jazyk. Nad tím se jen mírně pobaveně pousmála a snažila se ignorovat to, jak se jí podivně divoce rozbušilo srdce, když ho před malou chvílí objala.

xxx

„Máš dobrou náladu," podotkl Philipův svěřenec, jakmile zahlédl svého mentora, jak vkročil do místnosti, která sloužila všem bystrozorům, jak těm v zácviku, tak těm zkušeným, k tréninku.

„Mám," potvrdil Philip, zatímco odkládal všechny svoje věci, včetně teď už prázdného kelímku od kávy. „Takže, co máme dneska v plánu, Jamesi?"

„Trénink na zkoušku z obrany proti černé magii," ohlásil mu poslušně Jameson, zatímco si v prstech pohrával s hůlkou. „A porazím tě stejně jako minule."

„Tady si někdo věří. Nezapomeň, kdo je tady ten zkušenější, mladíku."

„A taky starší."

Místností se rozezněl smích mladšího z mužů, když se Philip akčně rozmáchl hůlkou a bez jakéhokoliv varování tím zahájil souboj, jakým obvykle jejich společné tréninky začínaly. Oběma za chvíli po čele stékaly kapky potu, zatímco po sobě metaly jedno kouzlo za druhým a nebýt perfektně prováděných štítů, došlo by už k nejednomu těžkému zranění. Zatímco se však Jameson tvářil soustředěně a pečlivě promýšlel každý krok, Philip si provokativně zívl, aby mu dal najevo, jak nezáživné to pro něj je. Ovšem v tu samou chvíli, kdy ono gesto udělal, ho do hrudi zasáhl paprsek světla a jeho tělo, přece jen už ne nejmladší, narazilo do stěny za ním.

Překvapeně zamrkal a už měl chuť zavalit svého soka hromadou nadávek, než si v hlavě přehrál Alinina slova, která k němu z žertu před pár dny pronesla mě, na rozdíl od tebe, moji studenti v soubojích neporáží, a opět hbitě vyskočil na nohy, ačkoliv jeho klouby protestovaly, s bojovnou jiskrou v oku.

„A teď sleduj, jak se to dělá správně, mladej."

Po několik minut dlouhém vyrovnaném souboji, který spolu muži svedli, a dalších náročných aktivitách, jakým se Philip během dne věnoval, se rozhodl pro další kafe zajít i kdyby se tam neměl znovu setkat s Leslie. Mávl na svého svěřence, který se jen vesele smál nad modřinou, rýsující se Philipovi pod okem, když po porážce v kouzelnickém souboji prohlásil, že v tom mudlovském by ho porazil okamžitě, takže v okamžiku, kdy osaměli a měli jistotu, že jiní bystrozoři už je nevyruší, se do sebe pustili. Bylo samozřejmostí, že ve finále Philip vyhrál (alespoň jednou), ale odnesl si z toho hned několik modřin, na které byl Jameson patřičně pyšný, avšak po zbytek dne se mu raději vyhýbal, aby jeho mentora náhodou nenapadlo mu to oplatit.

„Tobě na tom ministerstvu teda dávají," zasmála se Leslie, když ho podruhé ten den spatřila vejít do kavárny. Přinesla mu ke stolu hrneček s kávou a prsty se jemně dotkla jeho modřiny pod okem. „Mít tady hůlku, tak ti to uzdravím. Vypadáš s tím jako gauner."

„Nenosíš s sebou hůlku?" povytáhl Philip překvapeně obočí. Pro něj byla kouzla neodmyslitelnou součástí života a ačkoliv už nehrozilo nebezpečí, že by na něj z poza rohu vyskočil smrtijed, stále svůj kouzelný proutek nosil u sebe.

„Je jiná doba, Philipe," odvětila s úsměvem tmavovlasá žena. „Už je přece jenom šestnáct let po válce." Byla ráda, že kavárna je až na Philipa a ji prázdná, protože by tímto jistě mezi mudly vzbudila pozdvižení.

„Takže už kouzla nepoužíváš?"

„Ne tolik jako dřív," připustila a pustila se do omývání pultu, aby mohla co nejdříve vyrazit domů. „I když ovládáš kouzla, jsi pořád zranitelný, obzvlášť pokud bys potkal někoho, kdo je ovládá taky, takže chodit s hůlkou nebo bez hůlky je prakticky jedno. Tady bych ji stejně nemohla používat, když sem chodí na kávu mudlové a doma ji taky používám spíš jen sporadicky."

Chápavě přikývl. Obzvlášť on dokázal pochopit, co myslí onou zranitelností. I ona před šestnácti a půl lety ztratila v bitvě o Bradavice osobu, kterou milovala. Ačkoliv kolem ní bylo spoustu kouzelníků a ona i Faith byly zdatné čarodějky, tak nedokázaly zabránit nejhoršímu. V té době patnáctiletá, až za pár dní měla slavit šestnácté narozeniny, Faith nechala v bitvě o Bradavice to nejcennější - svůj život. Zemřela přímo před Lesliinýma očima, podobně jako Philipovi v náručí zemřela jeho snoubenka, Celeste.

Smutně se na něj pousmála, protože přesně poznala, na co právě pomyslel a na chvíli zmlkla. Místo mluvení si raději si sundala bílou zástěru a naposledy zkontrolovala, že je všechno tak, jak má být, aby mohla odejít s ním jako doprovodem a pokusit se rozhovor přehodit na nějakou veselejší notu.

„Máš to daleko?" zeptal se Philip a vstal se židle i s kelímkem své kávy v ruce. „Obávám se, že po dnešku nějakou velkou štreku nezvládnu."

Zasmála se a zakroutila hlavou. „Neboj, mám to kousek, nikam daleko bych tě netáhla. Ale jestli jsi unavený, tak jdi domů, chodím sama domů každý den, tak mě to dneska nezabije."

„Neviděl jsem tě tolik let, že se mě teď jen tak nezbavíš," pohrozil jí pobaveně a vyšel s ní z kavárny, kterou Leslie pečlivě uzamkla, než vyšla na chodník a zamířila k sobě domů.

„No tak povídej," usmála se na něj, „co jsi celou tu dobu dělal? Určitě to nebyla jenom práce na ministerstvu, divila bych se, kdyby se zrovna z tebe stal workoholik."

„To ne, ale po válce jsem neměl zrovna dobrý období," připustil, „hlavně kvůli Celeste a pár let později se to ještě podělalo tím, co se stalo Marlee a babi Pennelope."

Soucitně na něj pohlédla a pohladila ho po paži. „Slyšela jsem o tom. Lana na tom prý potom nebyla zrovna nejlépe."

„Pořád to nese těžce, i když už to je přes deset let," povzdechl si bratr zmiňované. „I po takové době si nechce připustit, že Marlee je pryč a už nám jí nic a nikdo nedokáže vrátit." Zatřásl hlavou, jako by z ní chtěl tyhle negativní myšlenky vyhnat. „Ale to bych raději neřešil, ať nejsme pořád tak negativní. Měla by ses s ní někdy sejít, určitě by byla ráda. Vlastně bychom mohli něco naplánovat všichni. Řekl bych Laně a ostatním a mohli bychom se všichni sejít třeba u nás Aline, by taky byla určitě ráda, kdybych ji všem představil."

Pousmála se. Ráda by všechny zase viděla, neviděla je už spoustu let, když se po válce nejprve schovala do ústraní a následně nikoho ze svých bývalých přátel a spolužáků už nekontaktovala. Ale tuhle představu - jít si někam jen tak posedět a popovídat si nad sklenkou vína - komplikoval jeden malý detail. „Budu si muset sehnat hlídání."

Philip se zatvářil zmateně, čemuž se zasmála. „Počkej hlídání? Jak to myslíš?"

„Co bych tím asi tak mohla myslet?" zasmála se a podala mu papírek, na němž bylo napsané její telefonní číslo. „Když něco uspořádáš, tak vás všechny moc ráda uvidím."

„No tak já řeknu svojí dceři, ta si určitě bude chtít přivydělat a prcka ti pohlídá," odvětil zase on, což donutilo Leslie užasle se zasmát.

„Jsi samý překvapení," poznamenala pobaveně. Políbila svého tmavovlasého kamaráda na tvář, než mu zamávala a zmizela za dveřmi vedoucími do vysokého bytového domu, nechávajíc Philipa za sebou, s kouskem papíru mezi prsty. Na tváři jí pohrával úsměv, když odemkla i dveře bytu, a ještě se rozšířil, jakmile jí kolem nohou objal pětiletý klouček s čupřinou tmavých vlasů.

„Ahoj Fabi," pozdravila svého syna a vzala ho do náruče. Oslovený se rozzářil jako sluníčko a vlepil své mámě mlaskavou pusu, přestože měl kolem pusy drobečky nějakého pamlsku.

„Maminka je doma!" zahlásil nadšeně Fabian Weasley, což mělo za následek to, že v předsíni se objevil další muž, který momentálně zaujímal místo v Lesliiném životě a hlavně v jejím srdci.

„Ahoj Les," pousmál se na svou přítelkyni Percy Weasley a políbil svou tmavovlasou přítelkyni na tvář. „Jak bylo v práci?"

„Fajn. Neuvěříš mi, koho jsem dneska potkala," usmála se na něj Blacková, zatímco se shýbla, aby postavila Fabiana zpátky na zem. „Philip Malfoy, určitě si ho pamatuješ, dneska přišel k nám do kavárny."

„Na něj si vzpomínám. Bavil se s Fredem a Georgem a ještě s Asthonem Lloydem. Nikdy mě jako primuse ve škole nerespektovali," zamyslel se Percy, až do něj Leslie musela šťouchnout, aby se zase vzpamatoval a neubíral se do myšlenek na školní léta, kdy bylo v Bradavicích skutečně málo studentů, obzvláště těch nebelvírských, kteří by Percyho Weasleyho jako prefekta či primuse respektovali.

„Já tě taky zrovna dvakrát nerespektovala," odvětila a krátce ho políbila na rty, „a podívej se, jak to s námi dopadlo. No každopádně, Philip-"

„Promluvíme si o tom večer, ano? Musím ještě na skok do práce, narychlo mě zavolali kvůli nějakému problému."

Její úsměv byl ten tam. Milovala Percyho a byla ráda, že tehdy dala jejich vztahu šanci, protože nebýt něj, neměla by mimo jiné ani Fabiho, svého synka, jenž byl zdrojem jejích každodenních úsměvů, ale co nikdy nedokázala překousnout bylo to, jak zapálený workoholik Percy byl. Byl takový už ve škole, i po škole, kdy se s ním sem tam setkala, obzvlášť během jejího pátého ročníku během turnaje tří kouzelníků, kdy dělal asistenta Bartymu Skrkovi seniorovi, ale když si s ním pár let po válce začala, tak část jejího já doufala, že se změnil.

„Občas mám pocit, že jsi víc v práci než doma," poznamenala zklamaně, jako už několikrát. Mrzelo ji to, obzvlášť teď, když ona začala na plný úvazek pracovat a když Percy večer zmizel, přes den se kromě společné snídaně viděli opravdu minimálně.

„Dneska to bude výjimečně. Přijdu co nejdřív budu moct," slíbil a shýbl se k ní pro krátký polibek, protože ji o dobrých deset centimetrů převyšoval. „Miluju tě."

Poté se ještě sklonil k Fabimu, kterému vtiskl polibek na čelo, než popadl kabát a zabouchly se za ním dveře. Leslie se sotva stihla vysvléct ze své bundy a vyzout z bot a on zmizel. S povzdechem obě činnosti udělala právě naopak, než on a opět vzala do náruče Fabiana. Doufala, že alespoň on jí večer trochu rozveselí, když už přišla o společnost v podobě Percyho.

„Nebuď smutná," namítl klouček v její náruči a začal jí prstíky roztahovat koutky úst do úsměvu, což nakonec zapříčinilo, že se jeho máma skutečně usmála a políbila ho na čelo.

„Uděláme si horkou čokoládu a zalezeme si do postele s pohádkou, co ty na to?"

Chlapečkovo zajásání byla jasná odpověď.