listopad 2014

„Má něco za lubem."

„Stoprocentně. Takhle se vždycky tvářila, když přišla s nějakým rádoby skvělým nápadem."

„Myslíš, že si nás už všimla, nebo má ještě cenu zkusit utéct?"

Nemělo cenu utíkat, v tom Nicol ujistil Althein varovný pohled, který na ni vrhla v okamžiku, kdy se její sestřenice chystala nenápadně zmizet. Imogen se jen zasmála Nicolinu výrazu a s poznámkou, že před Altheou a jejími nápady nikdy nemá cenu snažit se utéct, nechala tmavovlásku, aby k nim dokráčela a s úsměvem, jenž mohl značit jen jedinou věc, a toť, že má Althea něco v plánu, či se dozvěděla nějakou šťavnatou novinku o níž se svými kamarádkami musí podělit, je obě objala okolo ramen.

„Takže dámy," její úsměv se ještě prohloubil, „která z vás umí tančit?"

Imogen váhavě zvedla ruku a zároveň tázavě pozvedla obočí, neboť netušila, co tím kamarádka sleduje.

„Výborně. Potřebuju, abys mě to naučila."

„Máš málo práce se školou a přípravami na OVCE, že si hledáš další aktivity?" nechápala blondýnka.

„Samá voda, drahá přítelkyně. Před malou chvílí mě Jacob pozval na ples. Tady v Bradavicích. Čtyřiadvacátého prosince," zazubila se na ni vesele Althea. Její náklonost k onomu zmijozelskému mladíkovi byla každým dnem větší a větší, ovšem Jacob na tom byl dost podobně. Imogen jí v duchu záviděla, že si tohle všechno může užívat, zatímco ona se Declanovi, co nejvíce vyhýbala, ačkoliv by nejraději dělala pravý opak. „A na tom plese já nesmím chybět. A vy dvě taky ne."

„Ples je jenom vznešenější výraz pro nějaký studentský večírek, nebo to bude opravdový ples, co pořádá škola?" zajímala se Nicol, ačkoliv odpověď na otázku, zda dorazí, pro ni byla jasná v obou případech.

„Pořádá ho škola," informovala ji ihned Thea. „a ani nemysli na to, že bys tam nešla. Takovou akci už taky nikdy nemusíme ve škole zažít, tedy já a Gen rozhodně. A ty budeš té lásky a půjdeš tam s námi, protože to bude zábava."

„To jsi říkala i posledně na tom večírku. A nebylo to nic moc."

„Mám tě ráda, Nicol, ale máš jednu nesmírně otravnou vlastnost. Přestaň na všechno koukat takhle skrz prsty, jako kdyby to bylo pod tvoji úroveň. Je nám šestnáct a sedmnáct sakra, zasloužíme si bavit se, tak se přestaň chovat takhle zahořkle," napomenula svou tmavovlasou kamarádku. Ta se po ní namísto odpovědi ohnala nepěkným pohledem, což donutilo Imogen zakročit, aby to nevyústilo hádkou.

I přesto, že se jí hádku podařilo zahnat, mezi oběma dívkami bylo od té doby znatelné napětí. Althea trávila ještě více času s Jacobem, zatímco Nicol se při jakékoliv zmíňce o plesu zachmuřila a Imogen ji několikrát potkala v knihovně s očima zarudlýma očima. Nestihla se zeptat proč. Nicol jako by ji vždycky spatřila a raději se jí obloukem vyhnula, než aby musela čelit rozhovoru s ní a tomu, před čím se tak usilovně snaží schovat a co ji tak trápí. Možná se na první pohled zdálo, že je chladná a nepřístupná, ale Imogen poznala, že je to jen štít. Ochrana, aby ji nikdo nemohl ublížit. A jen málokdy ho spustila a nechala své blízké, aby viděli pravou stránku jejího já. Jako právě teď.

„Al to tehdy přece nemyslela nijak zle, není důvod z toho být tak špatná," konejšila svou hnědovlasou přítelkyni, když společně kráčely o několik kroků pozadu za právě zmíněnou Altheou, která živě diskutovala o oné vánoční slávě, přibližující se každým dnem. „Už je to pár dní, tak by se na to snad dalo zapomenout, no ne?"

Nicol zakroutila hlavou a k Imogenině údivu se na její tváři objevil náznak úsměvu. Sice takového, který byl spíš smutný než veselý, ale přece tam byl. „Tohle už ani tak nesouvisí s tím, co Al řekla. Věř mi, že takovéhle řeči mi jsou jedno a nijak zvlášť k srdci si je neberu."

„Tak co v tom vězí? Je to nějaký kluk?"

„Dobrý pokus."

„Takže ano?"

„Viděla jsi v poslední době v mém okolí nějakého? Na rozdíl od tebe mi žádný nenadbíhá. Což mě přivádí k otázce, jak jsi na tom teď s jistým Declanem Rosierem?"

„Nepokoušej se měnit téma," odhadla její úmysl Imogen. Jednak konečně doufala, že přijde na to, co Nicol trápí a navíc téma týkající se Declana Rosiera bylo pro ni jeden velký otazník.

Přestože se mu několikrát pokusila naznačit, že mezi nimi nic být nemůže, nedokázalo ho to odradit a obzvlášť v posledních několika týdnech její společnost vyhledával mnohem více. Lhala by, kdyby jí to nelichotilo, stejně jako by lhala, kdyby prohlásila, že jí je jeho přítomnost nepříjemná, právě naopak. Užívala si každé chvilky strávené s ním, každého dotyku, který jí věnoval, ale stále měla na paměti dědečkova slova a navíc také příklad toho, jak její zamilování dopadlo naposledy. Nebylo ji to souzeno a musela se s tím smířit.

„Neměním téma," odvětila nevinně tmavovláska, „jen jsem se přátelsky zeptala, jak to teď s tebou a s ním je. To snad můžu, ne?"

„Jak by to mezi námi mělo být? Dědeček by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem sem místo studia jela shánět kluky," zakroutila hlavou blondýnka.

„Tvůj drahý děda totiž vyrůstal v době, kdy musela holka chodit na rande a mít garde a neexistovalo, že by se tajně scházela s někým v zapadlých uličkách knihovny, jako to děláš ty s Declanem," zažertovala Nicol.

Pobaveně nad ní zakroutila hlavou. „Odbíháš od původního tématu našeho hovoru," připomněla jí, „takže mi teď ty pro změnu koukej říct, co tě trápí. Je to něco s rodinou?"

„Týká se to mojí sestry."

„Sestry?" Imogen překvapeně vykulila oči. „Proč ses nikdy nezmínila, že máš sestru?"

„Nemám," zakroutila sklesle hlavou Nicol. „Už přes deset let."

Imogeniny oči se rozšířily údivem. „To mě moc mrzí, Nicol..."

„To nic. Vždycky mám pocit, že už to je dobrý, že už jsem se přes to přenesla, ale vždycky když přijdou Vánoce, nebo její dubnové narozeniny, se to všechno tak podělá... A obzvlášť teď. Umím si představit, jak nadšená by byla z toho, že se koná vánoční ples. Že si bude moct vybrat nějaký princeznovský šaty, ne jen kradla mámě z šatníku ty její, a bude napjatě čekat jestli jí pozve nějaký kluk, aby mu dělala doprovod. A já z toho zkrátka nedokážu být tak nadšená, jako bych si přála, když vím, že ona o tohle všechno přišla. Ta by si určitě tolik nestěžovala, nebyla by tak mrzutá a odtažitá jako já." Pohlédla na blondýnku po svém boku, která jí pozorně naslouchala. „Líbila by ses jí. Tedy alespoň myslím. Pamatuju si jí jako sedmiletou holku, nemám tušení, jaká by mohla být teď. Ale občas na to myslím a snažím si to představovat. Myslím si, že by zapadla do Mrzimoru. Vždycky mi jako malé říkala, že jsem zamračená, jako bouřkové mraky, neumím si představit, co by mi říkala teď. Snažila se vždycky všechny rozesmívat a dělat jim radost, včetně mě.... Není fér, že její život tak rychle skončil a ona nedokázala zažít nic pořádného, jako by si zasloužila."

„To mě moc mrzí, Nicol," řekla upřímně Imogen s povzdechem. „Ztratit někoho tak blízkého musí být těžké. Já už jako malé dítě věřila tomu, že ti, co nás opustí a zemřou, na nás stejně dohlíží, jen o nich ne vždycky víme. Třeba je tvoje sestra blíž, než si myslíš, jenom o tom nevíš."

Tmavovláska se na ni vděčně pousmála. „Čím jsem starší, tím víc mi chybí. A tím víc doufám, že tohle je pravda a ona tady někde opravdu je a sleduje mě. Ale zároveň nechci dopadnout jako moje máma." Po tázavém pohledu její společnice si dýchla na ruce, aby si je zahřála a zároveň oddálila svou odpověď. „To je složitý. Od doby, co Marlee zemřela je na tom špatně. Mírně řečeno. Nikdy nám nikdo přímo nepotvrdil, že je mrtvá a máma se té myšlenky chytila a ani po deseti letech se nevzdává myšlenky, že někde pořád je a je naživu, stačí ji jenom najít. Všichni z rodiny se to snaží respektovat, ale stejně si mezi sebou všichni šeptají, že se zbláznila, když v to pořád doufá. Takový požár totiž nemohl nikdo přežít, jen si to máma odmítá připustit..."

Imogen mimoděk vylétla ruka k jizvám, jimiž byla poznamenaná její tvář a otřásla se při pomyšlení na mlhavé vzpomínky otevřeného ohně, který ji tohle způsobil. Netušila, jak tehdy vznikl a co se pokazilo, že je její kůže tak nenapravitelně poškozená, ovšem vybavovala si bolest, jakou jí to způsobilo, tudíž myšlenka na smrt způsobenou ohněm ji upřímně děsily. Zatřásla hlavou, aby tyto myšlenky z hlavy vyhnala a raději se pousmála na Nicol, aby ji trochu rozveselila.

„Třeba má tvoje máma pravdu, to nemůžeš vědět," pohladila ji po rameni. „Každopádně ať je to jak chce, tak si myslím, že by tvoje sestra byla určitě ráda, kdybys teď zahodila tu špatnou náladu, dohnala Al se Zoyou a vybrala si nějaký ty princeznovský šaty, abys mohla jít na ples."

Jako na povel se obě jmenované dívky, které kráčely o několik kroků před nimi, otočily na své dvě společnice zaostávající za nimi.

„Moje řeč, Gen," houkla na ně Althea a usmála se na Nicol. A ve chvíli, kdy jí Nicol úsměv opětovala bylo Imogen jasno, že je zase všechno v pořádku. Alespoň na nejbližší dobu. „Moje řeč."

Nicol pohlédla doprava, aby mohla své blonďaté společnici věnovat malý úsměv, na což Imogen zareagovala přehozením paže okolo jejích ramen. Obě dívky se k sobě na malou chvíli přitiskly v polovičatém objetí. Blondýnka měla pocit, že je něco neviditelného táhne k sobě a spojuje, ovšem netušila, co by to mohlo být. Nicol měla milující rodiče, sice adoptivní, ale z jejího vyprávění si o nich Imogen dokázala udělat obrázek sama. Ti by se své dcery jistě nevzdali jenom kvůli vzhledu, jako to udělali rodiče s ní, což je důvod toho, proč musí vyrůstat s nevlastním dědečkem. Má rodinu, spoustu příbuzných, kteří ji milují, zatímco ona má jen a pouze dědečka a svých několik málo přátel. Když se jako dítě ptala, kde je její babička, nebo zda má alespoň nějaké sourozence, strýce a tety, či bratrance a sestřenice, dědeček ji odbyl s tím, že by se o svou rodinu neměla zajímat, když se oni nezajímají o ni. Že její rodina je přece on. Třeba by ho teď, když už je dospělá dokázala přemluvit k tomu, aby je směla vyhledat, kontaktovat je. Třeba by změnili názor, omluvili by se za to, jak bezcitně ji odložili a ona by konečně měla pořádnou rodinu. Ale chtěla je vůbec poznat? Někoho, kdo se k ní jako k dítěti takhle zachoval? Jistě, chybovat je lidské, ale dá se tohle považovat za lidskou a odpustitelnou chybu? To netušila.

Hnědovláska s ní mírně zatřásla. „Nějak ses nám zasnila, děvče. Máš taky nějaké to temné zákoutí minulosti a rodiny, o kterém by sis potřebovala promluvit?"

Imogen jí věnovala malý úsměv a donutila se vypustit myšlenky na svou rodinu z hlavy. „Jsem v pořádku. Nemůžu mít přece temná zákoutí minulosti a rodiny, když dětství si sotva pamatuju a rodina mě opustila, tedy až na dědečka, který se mě ujal. Nezáleží mi na nich."

Povytáhla obočí, ale nezpochybňovala její slova. „Chápu. Ale kdyby sis někdy potřebovala promluvit i ty..."

„Já vím. Děkuju," vděčně své kamarádce stiskla rameno.

Co kdyby je skutečně něco pojilo? Co když je právě Nicol někdo z její rodiny a proto je osud svedl dohromady. Zatřásla hlavou. Ne. To je přece hloupost. Nebo snad...?