červen 2015

Ředitelna Egora Chernyshevskyho byla podivně tiché a prázdné místo. Oproti té bradavické, v níž sídlila profesorka McGonagallová, byly zdi až na několik menších obrazů prázdné a dle jejich ošuntělých rámů a zašlé barvy už tu zdobily zdi pěkně dlouho. K většině stěn byly přitisknuty knihovny plné nejrůznějších svazků, jejichž hřbety a přebaly nevypadaly o nic mladší, než obrazy na zdech. Nejspíš jen díky kouzlům se nikde neudržovaly silné vrstvy prachu, protože místnost navzdory tomu, že byla zázemím ředitelům už od samého počátku školy, nevypadala jako kdyby ji někdo pravidelně navštěvoval a obýval. Má pro sebe Chernyshevsky vyhrazený nějaký pokoj, či druhý kabinet, podobný těm, jaké obývali profesoři a profesorky? A kde ten tajemný pokoj je?

Imogen sama nad sebou zakroutila hlavou, že v takové situaci řeší tyhle hlouposti, a sklopila pohled zpátky ke svým nervozitou zpoceným a roztřeseným dlaním. Ještě před pár minutami byly úplně klidné, prsty jí procházelo příjemné mravenčení, které jí způsobovalo ten příjemný pocit moci, s nímž měla pocit, že dokáže způsobit nepříjemnosti komukoliv, co si zamane, cítila se tak mocná. Ale co bylo hlavní, před několika minutami nebyla na její bledé kůži ani skvrnka. Teď byly potřísněné tmavou teplou tekutinou, která byla s každým okamžikem tmavší, jak pomalu zasychala a vpíjela se jí do kůže. Ruce měla potřísněné krví. Ale ne její krví.

Dveře zavrzaly, ovšem neobtěžovala se otočit k nim. Věděla moc dobře, že by se setkala pouze se zamračeným pohledem svého ředitele, na nějž tady čekala. Zůstala klidně sedět, jak jí to nařídili, s pohledem upřeným na své ruce. V duchu se částečně upínala k myšlence, že pokud bude hrát oběť a chudinku, nebudou ji soudit tak přísně jako měli, vzhledem k tomu, že v dubnu oslavila již osmnácté narozeniny a byla dospělá jak v kouzelnickém světě, tak v tom mudlovském.

Vždyť ty jsi oběť byla, připomněla si v duchu. To on tě už rok a půl znásilňoval, vyhrožoval ti, že tě napráská a ty poletíš, když mu nebudeš po vůli. Dostal co si zasloužil.

„Takže, slečno Imogen," povzdechl si ředitel a posadil se do křesla naproti blonďaté studentce, „profesor Löfgren je mrtvý, ale předpokládám, že to víte."

Imogen ani nedutala.

„Určitě vám je jasné, že tuhle situaci zkrátka nemůžeme nechat jen tak a budu nucen ji řešit jak s vaším dědečkem, tak hlavně s ministerstvem kouzel. A jelikož jste již dospělá, bude na vás tak i nahlíženo a budou tak posuzovat vaše činy," pokračoval ředitel, když se Imogen stále dívala jen na své zkrvavené ruce. „A než dorazí fångare, aby vás prozatím odvedli, rád bych vám tu otázku položil já sám. Proč jste to udělala?"

Znovu se neobtěžovala s odpovědí, alespoň první minutu. Dědeček bude už takhle zuřit, že nechala svou nevyzpytatelnou moc, aby někomu v takovém rozsahu ublížila, aby ho zabila, připomněla si v duchu. Bude zuřit, že se zbavila zrovna Eliase Löfgrena s nímž měla už za pár týdnů vstoupit do sňatku. Bude zuřit, kdyby se dozvěděl, že se o své moci rozpovídala a nechala cizí lidi ze školy a z ministerstva, aby se v jejich životech začali hrabat. Přesto však zvedla pohled a vzhlédla ke svému řediteli.

Egor Chernyshevsky s námahou vstal ze svého křesla, láskyplně a něžně posunul rámeček s tmavou stužkou v rohu, z nějž se na něj smála mladá pohledná žena s přibližně tříletým děvčátkem v náručí, aby se následně mohl opřít o pracovní stůl a vidět Imogen do očí, kdyby náhodou zvedla hlavu a rozhodla se mluvit.

Imogen k němu opravdu vzhlédla. Na čelisti měla další skvrnu krve, podobně jako na rukou. Nezdálo se, že by to brala na vědomí, přesto na něj vděčně kývla, když jí podal čistý bílý kapesník, aby mohla krev otřít. Sevřela ho v prstech a sledovala, jak se do něj vpíjí krev, když konečně promluvila.

„Vztah profesora Löfrgena a mě byl značně komplikovaný."

„Jak přesně komplikovaný?" položil jí další otázku ředitel. Pozorně si dívku před sebou prohlížel.

Imogen se suše ušklíbla nad tím, jak zbystřil a ruku přemístil na desku stolu, jen několik centimetrů od jeho hůlky ve chvíli, kdy možná až moc prudce zvedla prsty a poklepala si na spánek. „Pokud se nebojíte dát mi na malou chvíli hůlku do ruky, můžu vám to ukázat."

Neměla přece už co ztratit, ne? Alespoň takhle se bude moci pokusit svoje činy odůvodnit, ukázat, že ho nezabila jen tak z rozmaru. Pokusit se očistit své jméno. A to za pokus stojí, ne?

xxx

Vánoční oslava před rokem a půl. Imogen sedící se slzami v očích v místnosti, v níž ona i ředitel vedle ní jasně rozpoznali kabinet již mrtvého Eliase Löfgrena. Zmiňovaný profesor klečel před ní a skoro až něžně dívce vlhkým kapesníkem otíral tvář a ruce.

Chernyshevsky scénu před sebou pozorně sledoval, nemluvil. Neptal se, jak se do profesorova kabinetu Imogen tehdy dostala, což dívka po jeho boku oceňovala. Měla nutkání se obrátit a ze vzpomínky utéct, aby nemusela hledět na to, co se bude dít dál, neboť se jí zvedal žaludek už jen při pomyšlení na to.

„Já nevím co mám dělat, profesore," vzlykla šestnáctiletá Imogen, jejíž modrosivé oči vyděšeně těkaly po muži před ní.

Ten úsměv. To, jak se rádoby láskyplně dotkl její tváře a uchopil dívčiny ruce do svých. To, jak poté jeho ruce líně a bez špetky studu přesunul na její stehna a dotkl se lemu sukně, zatímco jí hleděl do očí. Uchopil znovu její ruce a políbil ji na klouby prstů, jež byly ještě před malou chvíli zašpiněny krví. Imogen se chtělo zvracet a zatřásla svýma rukama, jako by si ten dotek stále vybavovala a snažila se toho odporného pocitu zbavit.

„Něco společně vymyslíme, Imogen," odvětil klidně světlovlasý muž. Rukama opět sjel na její stehna. „Něco pro mě uděláš a já na tohle zapomenu. Nikdo nebude vědět, že s tím máš něco společného. To je dobrá nabídka, není?"

Měla nutkání své mladší já profackovat, když přikývla a s otazníky v očích profesora sledovala. Periferně zahlédla, jak se ředitel vedle ní zachmuřil.

„Snad mi nechcete říct, že vás..." nechal větu nedokončenou.

„Dívejte se dál, pane řediteli," pobídla jej Imogen.

Její mladší já si na Löfgrenův pokyn kleklo na kolena, zatímco on vstal a pohladil uslzenou dívku po vlasech. Imogen bolestně sevřela oči, protože moc dobře věděla, co bude následovat. Muž vedle ní zatím nevěřícně kroutil hlavou a chystal se něco říct, jenže v tu chvíli se vzpomínka změnila.

Imogen v nich rozeznala týdny, jež následovaly po Vánocích. To, jak s pláčem každý den po večerce proklouzla do Löfgrenova kabinetu. Hledala v jeho náruči útěchu. Byla tak hloupá. Nechala ho, aby ji nejprve objímal a jen několik minut na to byla celá nahá, stejně tak on, bezcitně přirážející svým údem do jejího těla, zatímco jí do ucha šeptal své zvrácené myšlenky a řeči. V očích měla slzy, které on ale nebral na vědomí.

Další vzpomínka, další slzy v očích, další Löfgrenovy dotyky. Stále měla pocit, že cítí chladnou zeď, na níž ji tiskl a zabraňoval jí tak pohybu, při čemž jeho rty vášnivě líbaly její krk. Ředitel vedle ní se zatvářil zděšeně, když si uvědomil, že se to dělo na chodbě školy.

Za ní přišla další. Tentokrát byla novější, sotva půl roku stará. Znovu byla necitelně přitisklá na zeď. Udála se těsně po příjezdu do Bradavic, kdy se poprvé potkala s Declanem. Ruce měla jeho vinou přišpendlené nad hlavou, druhou ruku jí tiskl na pusu, aby jí bránil v mluvení.

„Co si myslíš, že děláš?" zachmuřil se na ní a stáhl svou ruku z její pusy. „Podbízíš se mu jak nějaká štětka."

„Tobě není nic do toho, komu se jak podbízím," odsekla mu tehdy.

„Jak to se mnou mluvíš? Pořád jsem tvůj profesor a nemáš žádné právo se mnou mluvit jako s nějakým svým kamarádíčkem!"

„A ty máš právo mě vydírat a užívat si se mnou, když jsi pořád můj profesor?" opáčila rozhořčeně Gen, ale dočkala se jen políčku, po němž její tváře chytili nachovou barvu.

„Byla bys radši, kdybych všechno vyklopil řediteli a on tě vyhodil ze školy? Už poprvé jsi k tomu neměla daleko, myslíš, že kdyby se ředitel dozvěděl, že se ta nehodička nestala jednou, ale dokonce dvakrát, tak by tě ve škole nechal? Postaral bych se o to, že už o tebe nikdo nebude stát, protože jsi vraždící monstrum."

„Možná by bylo lepší být vraždící monstrum, než tvoje hračka na uspokojování!"

Ředitel vedle ní vypadal zděšeně. Zřejmě těžko věřil tomu, že se tohle dělo v jeho škole, uvěřit, že Löfgren se neostýchal to provádět i v Bradavicích pro něj byla nejspíš šokující. Imogen si jen povzdechla a vzpomínka se opět změnila. Doufala, že bude konec, že už to nebude muset snášet znovu, když tak dlouho trvalo, než se další zformovala, připomínalo jí to chvíle, kdy v divadlech zatahují oponu, aby mohli vystřídat rekvizity na jevišti. Jenomže její přání vyslyšeno nebylo.

Tentokrát byla vzpomínka ještě novější. Udála se totiž sotva před dvaceti minutami.

Chodba před profesorovým kabinetem tady v Kruvalu. A onen profesor, zatím živý a zdravý, stojící před ní, v jedné ruce držící popsaný list papíru. Její dopis Declanovi. Zachmuřila se, když z pohledu třetí osoby sledovala, jak jí vrazil silnou facku, až se její hlava stočila do strany a tvář jí začala okamžitě rudnout.

„Takže moje varování jsou málo platná, jak tak koukám," zavrčel zlostně a zmačkal popsaný papír do koule. „Už v Bradavicích jsem tě varoval, Imogen, ať za tím maníkem nelezeš."

„Nemůžeš mi nakazovat s kým se můžu a nesmím stýkat," odsekla na oplátku ona.

„Ale můžu. A víš proč tu pravomoc mám? Protože ty jsi moje. Za tři týdny naklušeš k oltáři a jestli se opovážíš se mnou takhle mluvit i potom, co se staneš mojí ženou, pak teprve zažiješ, co to je pořádný trest."

„Ty pořád žiješ v tom sladkém domnění, že si tě vezmu? Ty jsi tak naivní," odvětila sladkým hláskem a zatřepala rukama. Imogen, sledující to tentokrát z povzdálí moc dobře věděla, proč ono gesto udělala. V tu chvíli se totiž ozvalo to již známé brnění a medový hlásek v její hlavě.

Udělej to, Marlowe. Udělej to, po čem už tak dlouho toužíš. Nastal čas, aby za všechny svoje činy pykal. Nastal čas, aby zemřel a odešel za mnou. A ty mu k tomu můžeš hravě dopomoci.

Jako kdyby se jí ta slova ozvala v hlavě znovu, tak zřetelně je slyšela a vybavovala si je. A jak se zdálo, Imogen ze vzpomínky také. Sevřela ruce v pěst, v očích se jí tentokrát nehromadily slzy, ale zračil se v nich vztek. Čirý a krutý vztek, který ji poháněl k tomu, aby slova té ženy poslechla, aby zbavila Löfgrena života.

Její koleno udeřilo profesora do břicha, což způsobilo jeho zakolísání a bolestné syknutí. Brnění v jejích rukou sílilo. Stupňovalo se, jako by se ta věc v ní nemohla dočkat toho, až to Eliasovi vrátí. Až konečně za všechno zaplatí a bude jí žadonit, aby přestala, jako ho kdysi musela žadonit ona. A ona nepřestane. Stejně jako nepřestával on.

Povalila profesora na zem, což mělo za následek jeho další jeho syknutí. Přistoupila k němu a dívala se na něj z vrchu chladným pohledem, jaký budil respekt i v ní samotné. Chystal se jí popadnout za kotník s úmyslem stáhnout ji na zem, ale dívka zareagovala rychleji a hbitě jeho paži přidupla a přišpendlila k zemi. Chodbou se ozvalo křupnutí, při němž se jí zježily chloupky na pažích, jak odporný zvuk to byl. Ale vzpomínka ani náhodou ještě nekončila.

„Imogen, co to do prdele-"

Nestihl se vyjádřit. Obešla jeho tělo, klekla si na zem a zatímco jedním kolenem přidržovala Löfgrenovu druhou, stále ještě zdravou paži, pomocí níž by ji mohl ohrožovat, přitiskla mu ruku na krk. Zrovna tak, jako to dělával on.

„Omluv se," procedila nenávistně skrz zuby. „Omluv se za všechno, co jsi mi kdy proved. Za to, jak jsi mě bezcitně píchal kdy se ti zachtělo, jak jsi mě vydíral, jak jsi se mnou manipuloval a ubližoval mi. Jak jsi mě dusil, jak jsem kvůli tobě musela tolikrát na ošetřovnu, protože jsi byl takový hovado, který uspokojovalo působit někomu bolest." Zesílila stisk své ruky, protože muž se nezmohl na jediné slovo. „Omluv se!"

Při zuřivosti, jaká se v jejím hlase odrážela sebou trhla Imogen i ředitel vedle ní. Netušila, jestli samu sebe spíš děsí, nebo fascinuje. Skutečně to je ona? Nebo za ni mluvila ta věc uvnitř? Samotná smrt?

Löfgren jenom zasýpal a ztěžka promluvil. „O-omlouvám se..."

Na tváři se jí vyloudil spokojený úšklebek, když to zaslechla a naklonila hlavu na stranu. Užívala si, jak trpí. Užívala si, že nad ním má jednou moc ona a ne on nad ní, jako tomu bylo doteď. Užívala si tu moc, která jí proudila v žilách. Stala se tím, čím měla být už od narození, nepotlačovala to, jako jí radil Declan. Je to její součástí a taky vždycky bude.

„Cože jsi to říkal?" zeptala se sladkým nevinným hláskem a stále svírala jeho krk. Löfgren začal modrat a blednout v obličeji. „Nějak jsem tu omluvu přeslechla."

Hloupá nána, toužící po pomstě, povzdechla si v duchu Imogen. Kdyby to tak neprotahovala, kdyby si uvědomila, že každou chvíli je může někdo najít a všechno uvidí, třeba by tu teď s ředitelem po boku nestála a nemusela ty děsivé chvíle prožívat znovu.

„O-omlouvám se, jasné?" zachraptěl Elias co nejhlasitěji to dovedl a zasténal. Pokusil se pohnout zraněnou rukou, povolit Imogenino sevření okolo jeho krku, zabraňující mu pořádně se nadechnout. „Omlouvám!"

Nedaleko se ozvaly hlasy. Imogen, stále klečící u Löfgrenova těla odtáhla svou ruku z jeho krku a prudce pohlédla směrem, kde stálo její druhé já s Chernyshevskym. V jejích očích se stále zračila zlost. Zlost, nenávist a šílenství. Imogen jen těžko věřila tomu, že skutečně sleduje samu sebe. Dotter till döden. Dcera smrti konečně ukázala, co je ve skutečnosti zač.

Hlasy byly hlasitější a Imogen věděla, že její šílené já se rozhoduje, jestli utéct, nebo splnit to, co jí smrt našeptávala do ucha. Zabít ho. Oplatit mu všechnu bolest tím nejhorším trestem. Nebo se snad má dát na útěk a zachránit si kůži před tímhle průšvihem? Ne. Řekl by to. Promluvil by, z jeho rtů by sklouzlo její jméno a byla by ve stejném průšvihu.

Zabij ho. Zabij.

Ten medový hlas zněl v tu chvíli krutě, nelítostně. Smrt byla spravedlivá, kdyby Löfgrena nezabila Imogen, jistě by si pro něj zanedlouho přišla sama. Nenechala by Imogen plýtvat svým darem nadarmo. Byla spravedlivá, moudrá a přestože se mohla zdát krutá, pro vše měla svůj důvod. Každá smrt pro ni měla důvod. Každý člověk chodící po planetě měl své datum, kdy se odebere do jiného světa. Smrt nebrala na vědomí, zda je člověk mladý, či starý, poctivý nebo falešný. Všechny dříve nebo později potká stejný osud.

Oči se jí opět stočily k Löfgrenovi sténajícímu vedle ní.

„Prosím," zašeptal sotva slyšitelně světlovlasý muž a mnul si pohmožděné hrdlo. „Prosím přestaň. Přísahám, že už na tebe nikdy nesáhnu bez tvého svolení, nebudu tě do ničeho nutit, jen prosím, prosím přestaň."

Znovu natočila hlavu na stranu a prohlížela si ho, rozmýšlejíc nad jeho slovy. „Konečně jsi poznal, jaké to je. Být oproti někomu úplně bezmocný. Jaké to je?" Neodpověděl a ona se zachmuřila. „Na něco jsem se ptala, proč mi neodpovídáš?"

Tuhle větu slýchala v jeho přítomnosti tak často. Imogen stále slyšela jeho hlas, jak jí tuhle větu šeptá mezi svými vzdychy a slastným sténáním. Pokud odpověděla něčím, co se mu nezamlouvalo, přišel trest. Nedokázala by spočítat na prstech obou rukou, kolikrát si sama sobě ošetřovala modřiny, pohmožděniny, či zlomeniny a pochroumané části těla.

Zabij ho, dcero. Nech ho odejít do posmrtného království.

Slyšela ta slova zřetelně v hlavě, stejně jako si je dokázala v hlavě zřetelně vybavit opodál stojící Imogen sledující vzpomínku s kamenným výrazem. Periferně viděla, jak na ni ředitel pohlédl, ptajíc se tím, co bude následovat. Pouze mírně zavrtěla hlavou a sledovala své druhé já, stejně jako Chernyshevsky.

Krev. Vytryskla z Löfgrenova hrdla, aniž by se ho Imogen vůbec musela v onom místě dotknout. Vypadalo to, jako kdyby mu někdo ostrým nožem přeřízl krční tepnu, ovšem ona v ruce nůž neměla. Neměla v ruce ani hůlku. Zabila ho holýma rukama. Holýma rukama zbavila člověka života. Odvrátila se od profesorova krvácejícího těla a zvedla hlavu. Od těla se zvedal neznámý mladík s bledou pletí s nožem pokrytým krví v ruce. To on měl onu smrtelnou ránu na svědomí. Byl téměř průhledný, vlastně připomínal ducha. Stejně jako před rokem, kdy zbavila života Nikolu Andreikova se objevil, aby vyhověl jejímu přání. Aby zabil na její rozkaz. V tmavých očích mu zářilo zlomyslné potěšení a když se jeho pohled střetl s tím jejím, naznačil dívce úklonu. Poté si přehodil přes hlavu tmavou kápi a během vteřiny zmizel. 

Obrátila se do chodby přesně v okamžik, kdy do ní vstoupilo několik studentů. Ruce měla pokryté krví, na tváři byla skvrna horké rudé tekutiny taktéž, nepočítaje krvácející tělo za ní. Trhla sebou, když ji Löfgren slabě chytil za paži, než jeho oči vyhasly a jeho tělo opustil život.

Imogen zavřela oči, aby se na svou zkrvavenou tvář nemusela dívat. Aby si zabránila v tom, vybavit si hlas Smrti, kterým jí sdělila, že odvedla dobrou práci a teď se o něj postará ona. Nechtěla poslouchat výkřiky ostatních a vidět jejich zděšené tváře, zatímco ji všichni z dálky sledují a ukazují si na ni.

„Imogen," oslovil ji opatrně ředitel. Natáhl k dívce ruku, ale vzápětí ji zase stáhl a neodvážil se na ni sáhnout. „Můžete otevřít oči. Už je to pryč."

Otevřela oči přesně v okamžiku, kdy se ozvalo zuřivé zabušení na dveře ředitelny, do níž vzápětí vtrhla skupinka fångare, švédských kouzelníků z ministerstva kouzel, kteří byli obdobou britských bystrozorů.

„Imogen Averyová, jste obviněna z vraždy profesora Eliase Löfgrena. Půjdete s námi."

To bylo to jediné, co jí řekli, než prozkoumali její kapsy, zda u sebe nemá hůlku, ruce jí spoutali kouzlem a vyvedli ji z ředitelny. Jako zločince.

Ne, ne jako obyčejného zločince, připomněla si. Jako vraha.