červen 2015

 „Neuvěříte mi, co nesu za zprávy, dámy!" zahlásila Violette Rosierová, jakmile vstoupila za svými dvěma kolegyněmi do kanceláře na ministerstvu a mávla na obě ženy srolovanými novinami.

Delaney Malfoyová se ztěžka zvedla ze své židle a vzala do rukou noviny, které její blonďatá spolupracovnice přinesla. Nutno podotknout, že ono zvednutí už se stávalo téměř nadlidským úkolem, neboť jí veškerý pohyb značně komplikovalo kulaté těhotenské břicho, z nějž měl za pár týdnů vyklouznout malý chlapeček. 

„Mistrovství světa ve famfrpálu se bude za tři roky konat zase v Anglii? Vždyť to už ale víme dobré dva měsíce, Violette," podotkla Delaney.

„Strana pět, drahá. Tam se toho děje," navedla ji Violette, nechávajíc Delaney spolu s Elsie Buckleyovou, aby si onen zmiňovaný článek pročetly. 

„Pane bože," vydechla Elsie při pohledu na fotografii, jenž článek doplňovala. 

Mladá, sotva osmnáctiletá dívka, na ní kráčela pryč od fotografa s pažemi spojenými za zády. To by ještě nebylo tak šokující, ovšem obě ženy zřetelně rozpoznaly, že její ruce jsou zabezpečené kouzelnými pouty, v jakých se odvádí ti nejhorší zločinci do Azkabanu, a jsou pokryté krví, stejně jako tvář, kterou v poslední vteřině stihla skrýt před dotěrnými čočkami fotoaparátů za hřívou blonďatých vlasů. Vypadala tak mladě, její tvář, kterou stihli krátce zachytit na fotografii byla sice zohyzděná jizvami, zřejmě od popálení, ale i přesto vypadala tak nevinně... Čeho tak strašného by se taková mile vypadající dívka mohla dopustit, že ji v poutech odváděli ne dva, ale hned tři muži, zřejmě bystrozoři?

„Kde se to stalo?" Delaney tázavě pohlédla na Violette, která k ní a Elsie jen napřáhla další papír, kde byl článek přeložen do angličtiny. Lanina tvář byla s každým dalším řádkem, jež Elsie přečetla, bledší.

„Během včerejšího večera, osmnáctého června došlo v Institutu čar a kouzel v Kruvalu k další tragické události. V podvečer, mezi šestou a sedmou hodinou jedna ze studentek sedmého ročníku této kouzelnické školy vrhla na jednoho z tamních profesorů Eliase Löfgrena a bez použití hůlky, či jakékoliv jiné zbraně, kouzelnické, či mudlovské, svého profesora sprovodila ze světa. Způsobila mu vážná zranění včetně zlomené ruky, poranění hrtanu a nebohý Löfgren následně zemřel po ztrátě nemyslitelného množství krve, kvůli hluboké řezné ráně na krku. Čtete správně, vážení přátelé, studentka, jež v dubnu oslavila teprve osmnácté narozeniny byla dle výpovědí jejích spolužáků a profesorů vždy vzornou a poctivou studentkou Černé magie, kterou vyučoval již zmíněný profesor Löfgren a všichni byli z onoho útoku překvapeni. "Celá záležitost teprve čeká na řádné prošetření, ovšem studentka, jež za útokem stála je momentálně zadržena a je pod neustálým dohledem ministerstva kouzel, kde čeká na soudní proces" řekl k tragédii kruvalský ředitel Egor Chernyshevsky, který jako první vyjádřil rodině svou nejhlubší lítost a upřímnou soustrast. 

Otec oběti, kdysi uznávaný švédský odborník na lektvary, Magnus Löfgren se k smrti svého syna odmítal vyjádřit, ovšem Eliasova nevlastní sestra a taktéž blízká přítelkyně zadržené studentky se k případu vyjádřila a oznámila nám, že "můj bratr si vždycky až příliš troufal a zneužíval své pravomoci, která se mu jako profesorovi dostávala. Osobně bych řekla, že jeho smrt je trestem za všechno, co prováděl a čím ubližoval ostatním", avšak odmítla nám ale vysvětlit, co svou výpovědí myslela konkrétně. Co stálo za brutálním útokem takové mladé dívky? O dalším vývoji situace vás budeme informovat v následujících dnech," dočetla slabým hlasem Elsie a zavrtěla hlavou. „Proboha, jaké děvče by mohlo něco takového udělat, vždyť- Delaney, jsi v pořádku? Jsi bledá jako smrt."

Pohledy obou žen se stočily na jejich třetí těhotnou kolegyni, která se po vyslechnutí té tragické zprávy musela opřít o stůl za sebou, aby se jí nepodlomily nohy. Bez použití hůlky, či jakékoliv jiné zbraně, kouzelnické, či mudlovské, svého profesora sprovodila ze světa. Bez použití hůlky, či jakékoliv jiné zbraně. Řezná rána na krku, vykrvácení, těžká zranění. Kolika lidem se tohle mohlo podařit bez použití ať už kouzel, tak mudlovských zbraní? Řekla by, že jich na světě moc nebylo.

„Něco s děťátkem?" zajímala se ihned Violette a přispěchala k místu, kde Delaney stála. Ovšem jakmile spatřila pohled zračící se v jejím obličeji, bylo jí jasné, že jde o dítě, ne však o to, co už téměř devět měsíců rostlo v jejím lůně. Tenhle pohled měla její přítelkyně na tváři pokaždé, když myslela na svou zmizelou dceru.

„Myslíš, že bych si mohla o chvíli prodloužit obědovou pauzu a skočit si něco vyřídit domů?" zeptala se tiše namísto odpovědi Delaney. 

Violette jí s povzdechem stiskla ruku a rovnou k ní napřáhla i noviny a papír s přeloženým článkem. „Ale nemysli si, že se vyhneš práci. Vedení chce mít tu zprávu o dalších výměnných pobytech na školách hotovou zítra do poledne."

„Zítra ráno ji budeš mít na stole," slíbila Lana, která zatím ve spěchu sbírala všechny svoje věci a co nejrychlejším krokem, jaký zvládla, vyšla z kanceláře ven.

Neměla pocit, že by jí někdy cesta z ministerstva domů zabrala tak málo. Už jenom proto, že se obvykle nepřemisťovala a raději chodila pěšky, tedy v prvních měsících těhotenství, teď na ni před ministerstvem každý den, kdy byla v práci, čekal Barty, aby jí pomohl přemístit se domů. Věděla, že jí vynadá, protože se přemisťuje sama v tak vysokém stadiu těhotenství, ale nebrala to na vědomí. Hlavou jí rezonovala pouze jedna jediná myšlenka, která všechno ostatní zatlačovala do pozadí.

Je naživu. Marlee je naživu.

Jistě, čekala, že ze strany jejího přítele přijdou námitky typu "nemůžeš vědět, že je to zrovna Marlee", ale odmítla je přijmout. Jestli tu je naděje, že svou dceru, svou milovanou dceru, o níž se všichni domnívali, že zemřela při oné tragédii spolu s její prababičkou, znovu najde, znovu ji bude moci sevřít v objetí a ta díra v jejím srdci, jakou tam nosila už od onoho osudového srpnového dne se znovu zacelí, musí zkusit všechno, aby to dokázala.

Na chvíli bolestně sevřela oči a opřela se o futra dveří, když se jí po přemístění před dům zamotala hlava a před očima viděla černé mžitky, což jí ale nezabránilo v tom, aby několikrát silně zaklepala na dveře a hned třikrát stiskla zvonek. 

Zhluboka se nadechla a otevřela oči, aby se ujistila, že zase normálně vidí a nedočká se další přednášky o tom, jak se nemá zbytečně přetěžovat, když nosí dítě a jakmile se otevřely dveře, vstoupila dovnitř, aby neztrácela další čas.

„Laney, co tady-"

Vtiskla Bartymu do rukou článek s anglickým překladem a napjatě čekala, až jej dočte. Nedokázala z jeho výrazu, měnícím se s každým přečteným řádkem, odhadnout, co si o tom myslí, ani po těch letech, co ho znala, ale jakmile od papíru vzhlédl a zadíval se na ní, bylo jí jasné, že netuší, co přesně si o tom má myslet.

Podala mu noviny, kde byla ona dívka, o níž se domnívala, že je to její dcera, zachycená na fotografii a až poté konečně promluvila tichým hlasem. „Chápeš, co to znamená? O jaké studentce se tam zmiňují?"

„Laney, vždyť Marlee je-"

Opět ho nenechala domluvit, vytrhla mu papíry z rukou a došla do obývacího pokoje, kde je odložila na stůl a následně začala přecházet po místnosti sem a tam, ostatně jako vždycky, když nad něčím usilovně přemýšlela. Což bylo s její havraspárskou hlavou téměř neustále.

„Ne," přerušila svého přítele v polovině věty, „není mrtvá. Už před deset let vám všem říkám, že není a nikdo jste mi to nevěřil. A teď to tady vidíš! Řekni mi, kolik lidí na světě dokáže zabít člověka jen tak? Kolik lidí na světě to dokáže? Tohle je ta moc, kterou jsem měla mít už já s Philipem. Kvůli které moje máma zemřela, kvůli které mě tehdy unesl Lucius, protože Voldemort se domníval, že mě bude moci používat jako svou zbraň. A taky to je ta samá moc, kterou měla zdědit Marlee. Copak si nevzpomínáš, proč můj zpropadený děda Abraxas tak nutně potřeboval, abych měla dítě? Aby Voldemort měl tu živou zbraň, která se měla stát ze mě. A Marlee ji opravdu podědila a je naživu. Živá a zdravá."

Něžně uchopil obličej své milé do dlaní. „Ty se hlavně teď musíš uklidnit a až potom si o tom promluvíme. Tohle bláznění a rozčilování určitě našemu dítěti nesvědčí."

„Barty, copak tys mě teď neposlouchal?" naléhala na něj a položila své ruce na ty jeho. „Naše Marlee! Naše Marlee je naživu!"

„Nemůžeme vědět, že je to naše Marlee, Laney," namítl Barty s povzdechem.

„Ty to nechápeš. Já vím, že to je ona. Vím to. Jsem její máma a musím jí poznat, když je to moje dcera!" Svěsila své ruce zpátky podél boků a o krok od něj ustoupila. „Chci jet za ní. Chci jet do Švédska, najít jí na tom jejich zpropadeném ministerstvu a dostat ji odtamtud. Vsadím se, že bych se tam určitě mohla pod záminkou něčeho vydat, najít jí a-"

„Laney," zkusil to Barty do třetice, „ta dívka v tom článku je obviněná z vraždy kruvalského profesora. Ani kdyby se ukázalo, že je to skutečně naše Marlee a ty jsi dokázala, že jsi její máma, nezabránilo by jim to v tom, aby ji soudili a možná i vsadili do Nurmengardu nebo nedej bože do Azkabanu. Navíc, opravdu si myslíš, že by naše dcera byla něčeho takového schopná?"

Delaney na chvíli ztichla a jenom hleděla na fotografii dívky, snažící se skrýt svou tvář před fotografy. Oči se jí zaleskly, jakmile zpracovala všechno, co jí Barty právě řekl a co si sama doplnila v hlavě.

„Nemůžu vědět, co by udělala a co ne. Znala jsem ji jako sedmileté děvčátko," zašeptala zdrceně. „Ztratila jsem skoro jedenáct let, kdy jsem mohla být její matkou a možná tomuhle všemu zabránit. Nemůžu vědět, jestli to je skutečně její vina, jestli to udělala jenom z rozmaru, nebo k tomu měla důvod. Protože ji neznám. Ale to mi nemůže zabránit v tom, abych za ni bojovala a pokusila se jí těch jedenáct let vynahradit teď."

Hnědovlasý muž si ji přitáhl do náruče, jak jen to Delaneyino těhotenské břicho dovolovalo, a políbil ji na čelo. „Budeš za ni bojovat. Budeme za ni bojovat oba. Ale ty se teď musíš soustředit na jinou starost." Položil jí dlaň na břicho. „Slibuju, že až se náš malý narodí a ty se dáš dohromady po porodu, tak o tom případu zkusíme zjistit co nejvíc a třeba přijdeme na to, že je to skutečně Marlee. A zase budeme všichni spolu, jako to mělo být. Ale musíš se připravit i na možnost, že se pleteš a Marlee to není. Protože tady bude ten malý co nás bude potřebovat, co bude potřebovat tebe a nemůže o svou mámu přijít, jakkoliv to pro ni bude těžké. Musíme... Musíme si slíbit, že už tomu zabráníme. Nemůžeme dopustit, aby se to stalo znovu."

Po tváři se jí skoulela slza. Oba si až příliš dobře vzpomínali na období po Marleeině údajné smrti, kdy Delaney zažila jedno z nejhorších, možná úplně nejhorší období v životě. Chodila po domě jako tělo bez duše, oči měla zarudlé od pláče, několik týdnů ji nikdo neslyšel se od srdce zasmát. Jako by spolu s Marlee odešel i kousek její duše, která ji do teď udržovala spolu s Nicol, Bartym a všemi milovanými osobami v jejím životě, šťastnou a spokojenou. Ale když jeden z nejdůležitějších lidí v jejím životě odešel, bylo to, jako kdyby jste se snažili skládat roztříštěný hrneček a jeden ze střípků vám zbýval k úplnému dokončení, aby byl hrneček zase jako dřív. Už nikdy nemohl být takový, jako dřív. A stejně na tom byla Delaney.

„Zabráníme tomu," zašeptala sotva slyšitelně Lana a otřela si slzy z tváří. „Když tě budu mít u sebe. Když budu vědět, že ty tu pro mě budeš."

Pousmál se a znovu vtiskl Laně polibek na čelo, aby jí v jejích slovech utvrdil. „Vždycky tu pro tebe budu, to si pamatuj."

xxx

Nicol ten samý večer mlčky hleděla na krátkou zprávu který před pár minutami obdržela z domova. Spolehlivě na útržku papíru rozpoznala písmo své adoptivní mámy a tušila, proč je tak neuspořádané a roztřesené, ačkoliv v jiných dopisech bylo úhledné a bez sebemenších chybiček. I k ní se zprávy z Kruvalu o oné tragédii, jež se udála, dostaly. A tušila, že její máma v tom bude vidět to samé, jako v tom viděla ona.

Potřebuju, abychom si promluvily tenhle víkend v Prasinkách. Je to důležité.
- Máma

Vytáhla z obálky druhý list papíru, který byl ke krátkému vzkazu připojený. Z textu pod fotografií nerozluštila ani slovo, ovšem při pohledu na fotografii se ve svém podezření utvrdila. Blonďaté vlasy, modrošedé oči, jaké měla celá rodina její mámy, jizvy, na Imogenině tváři a paži, způsobené těžkým popálením... 

Před pár měsíci se tady v Bradavicích setkala se svou sestrou a až doposud to netušila.