červen 2015

„Uveďte své celé jméno a datum narození."

„Imogen Averyová, narozena prvního dubna roku 1997, ctihodnosti."

„Jaká je obžaloba slečny Averyové?"

„Dne osmnáctého června 2015, přibližně mezi šestou a sedmou hodinou večerní, v Institutu čar a kouzel v Kruvalu, obžalovaná Imogen Averyová způsobila těžká zranění profesoru Eliasi Löfgrenovi, který následně vinnou obžalovaná zemřel. Obžalovaná nejprve oběti zlomila ruku, následně ho několik minut dusila, při čemž mu vážně pohmoždila hrtan a následně mu způsobila hlubokou řeznou ránu na krku, která byla důvodem velké ztráty krve, což byla konečná příčina úmrtí. Svědci však tvrdí, že obžalovaná to všechno dokázala holýma rukama, bez hůlky či jiné zbraně."

Imogen se během předčítání její obžaloby nervozitou roztřásly ruce, které měla složené v klíně a dlaně jí zvlhly ledovým potem. Její zápěstí stále obepínala pouta, jako kdyby dokázala zabránit tomu, aby každému v místnosti zlomila vaz, kdyby chtěla. Snažila se svou nervozitu a strach maskovat, ale nemyslela si, že je v tom nějak úspěšná. Když na ní tolik lidí zíralo jako vlci na vyděšené malé jehně, jen těžko se dala nervozita skrývat. Přesto však nesměla povolit a musela udržovat svou přetvářku stále nasazenou.

Poslouchat výčet toho, co všechno provedla bylo děsivé. Více než děsivé. Cítila se naprosto příšerně. Nejspíš ještě hůř, než když ji odváděli v poutech ze školy a ona spočinula pohledem na Zoyině uslzené tváři a Majině kamenném výrazu. Ještě hůř, než když dorazil na ministerstvo kouzel její dědeček a rozkřikl se na ni, jak je neschopná, když to nedokázala udržet na uzdě.

Neřekla mu, že Löfgrenova smrt nebyla pouhou náhodou, jako smrt Nikoly Andreikova v šestém ročníku. Neřekla mu, že ten muž si smrt zasloužil a odešel by tak jako tak, i kdyby se o to nepostarala ona. Nemohla to říct. Musela spolehlivě sehrát roli dívenky, která svou kouzelnickou mocí trpí a neovládá ji ani zdaleka tolik, jako ta moc ovládá ji. To byl její nejdůležitější úkol celého dne.

Pohlédla na muže po svém boku. Netušila, kde se dědečkovi podařil sehnat jeden z nejlepších britských právníků tak narychlo, ale nemohla popřít, že jeho přítomnost by jí vadila. Doufala, že nebude jeden z těch několika případů, které prohrál. Jack Dankworth byl člověk s kupou zkušeností, určitě jí z toho dostane. 

Stočil pohled na ní a věnoval jí jeden jistý a uklidňující úsměv. „Nemějte strach, slečno. Nějak vás z toho dostaneme. Přece je nenechám, aby vás zavřeli."

Imogen se na tváři pokusila vykouzlit úsměv, aby mu dala najevo, že jeho slovům věří, ale netušila, jestli je toho v tuhle chvíli vůbec schopná. Hrozba v podobě uvěznění v Nurmengardu, nebo v Azkabanu nad ní visela jako gilotina, nedovolující jí myslet na nic jiného. Pochybovala o tom, že by dokázala na tváři vykouzlit úsměv tak klidný a sebejistý, jako to zvládl muž po jejím boku. 

Proč zrovna já? Proč sis vybrala zrovna mě? ptala se v duchu té věci s nadějí, že odpoví.

Nebylo to mé rozhodnutí, má drahá. Tuhle otázku bys měla položit někomu jinému, odvětil medový hlásek v její hlavě.

Donutila jsi mě k tomu, abych zabila Löfgrena. Kvůli tobě jsem zabila i Nikolu. A předpokládám, že ta smrt v mém druhém ročníku byla taky tvoje práce, podotkla Imogen v duchu. Proč? Proč jsi to udělala?

Protože přišel jejich čas, Marlowe. Každý člověk má vyhrazený čas na život a když ten čas uběhne, tak si pro ně přijdu a odvedu je do svého posmrtného království. Smrt je totiž součástí života a ty si na ni musíš zvykat. A ačkoliv jejich smrt nemusela vypadat zrovna takto, určitě jsi byla ráda, že jsi se opět nestala pouhou loutkou toho mladíka, nebo ses jednou provždy zbavila toho profesora, cítila jsem, jak sis užívala moc, kterou jsem ti propůjčila. Neberu si životy bezdůvodně, dcero. 

Ale proč jsem to musela udělat já? Proč jsi nepřišla sama? Proč jsi je zabila prostřednictvím mě? 

Odpovědi už se nedočkala. Smrt umlkla a hlas z její hlavy se vypařil.

„Imogen Averyová je i přes to všechno stále jenom mladou dívkou. Jde o mladou dívku, která byla svým profesorem opakovaně zneužívána a vydírána, jak dosvědčil ne jeden, ale hned dva svědci," vyrušil ji ze zamyšlení Dankworthův hluboký hlas, čišící sebejistotou. „Kouzla jsou nevyzpytatelná věc, ctihodnosti. I dospělým kouzelníkům se mnohdy můžou vymknout z rukou a způsobit nemalé problémy. A-"

„Nikdy jsem neslyšel o případu, v němž by se moc nějakému kouzelníkovi vymkla z rukou tak moc, že by dokázala zabít, vy snad ano, Dankworthe? Navíc s ohledem na ostatní zranění oběti je téměř jasné, že slečna Averyová profesora zavraždila," ozval se hlas druhého právníka.

Imogen se jen tak tak překonala, aby neucukla před jeho pohledem, ještě horším, než jakým na ni hleděli ostatní v síni. Zaryla nehty do dlaní.

„Určitě jste, stejně jako já, slyšel o případu Jamesona Jillietta, Byströme," odvětil Dankworth, který se nenechal přerušením vyvést z míry. Věnoval pohled všem v sálu. „Jistě i vy ostatní jste o tomto případu slyšeli. Jameson byl v téměř stejném věku jako Imogen, když se jeho kouzla vymkla kontrole a on nešťastnou náhodou připravil o život svého otce a matku."

Blonďatá dívka vedle něj zbledla, když Dankworth dokončil větu a rozhlédla se po síni. Zdálo se, že všichni přítomní měli alespoň ponětí, o čem její obhájce mluví, kdežto ona se o tomto případu doslechla poprvé v životě. Je možné, že je tu někdo, jako je ona? Někdo, kdo má na rukou krev, stejně jako ona? Byl to ten mladík, kterého spatřila při Löfgrenově smrti? Ten který podřízl jeho hrdlo na její přání?

Další otázky, na něž by potřebovala odpovědi. Jenomže po sladkém ženském hlasu v její hlavě nebylo ani stopy. A ona byla uvrtaná do nevědomosti.

„Ano, jistě, ale to byla zcela jiná situace," bránil své stanovisko muž, kterého předtím Imogenin obhájce oslovil jako Byströma. „Jameson Jilliette měl mudlovské rodiče, kteří mu nedovolili studovat na žádné z kouzelnických škol a ten mladík musel celé roky své kouzelnické nadání potlačovat. Jen zázrakem ten chlapec přežil, když ho tak dlouho k utajování a potlačování jeho moci nutili. Imogen Averyová už sedmým rokem navštěvuje kouzelnickou školu a měla skládat závěrečné zkoušky. Nemůžete je srovnávat."

„Ale jedno mají přece jenom společné," trval na svém Dankworth a Imogen jeho houževnatost v duchu obdivovala. „Obětí obou dvou byl někdo, kdo jim trvale ubližoval. V Jamesonově případě to byli jeho rodiče, kteří mu působili bolest tím, že jej nutili potlačovat jeho schopnosti. Soud ho tehdy vinným neuznal a jeho jediným trestem bylo nasazení hlídáčku i po dosažení plnoletosti. A podívejte se na něj dnes. Stal se z něj výtečný kouzelník a pokud vím, britské ministerstvo kouzel mu má za pár týdnů hlídáček po sedmi letech odebrat. Já osobně jsem byl u procesu, kdy Allard Everly, jeho učitel a poručník, který ho po Jamesonově útěku vzal pod svá křídla, zbavil obskuriala v jeho těle."

Síní se rozlehlo zalapání po dechu a nikdo se neobtěžoval ani špitnout. Až na Byströma. 

„Allard Everly je starý blázen. Přece nevěříte tomu, že-"

„Pane Byströme, přenechejte prosím slovo panu Dankworthovi. Zdá se, že nám chce říct něco dalšího," přerušil Byströma soudce, pozorně naslouchající Dankworthovu příběhu. Stejně jako Imogen.

„Děkuji, ctihodnosti. Abych se vrátil k Imogen Averyové, i její obětí se stal někdo, kdo jí ubližoval. Profesor Elias Löfgren ji zneužíval a když se bránila, vyhrožoval, že ji nechá vyloučit ze školy, či jí jinak znepříjemní život. A není jedinou studentkou, které se toto dělo, jak jsem se dozvěděl. Navíc teprve v dubnu oslavila osmnácté narozeniny. Vsadit tak mladého člověka do Azkabanu a označit ji za nebezpečnou vražedkyni by její život nadobro zničilo. Jen si vzpomeňte, kolik mladých lidí v mé domovině, v Británii, soud neuvrhl do vězení, přestože nosili a stále nosí na svých předloktích znamení zla a byli stoupenci Lorda Voldemorta. Vzpomeňte si na případ Jamesona Jillietta, stejně mladého člověka se stejným obviněním," naléhal nenásilně na porotu, soudce i všechny ostatní přítomné Dankworth. „Navrhuji zprostit obviněnou všech obvinění a nasazení hlídáčku, stejně jako tomu bylo v již zmiňovaném případě pana Jillietta. Pokud se po určité časové lhůtě ukáže, že Imogen Averyová je schopná čarodějka a tím pádem je i schopná spolehlivě zvládnout své kouzelnické nadání, mohla by sama zažádat o odstranění hlídáčku."

Imogen dlouze vydechla a uvědomila si, že po celou dobu, co nyní Jack mluvil, zadržovala dech. Jako by jeho obhajobu jejích činů nechtěla vyrušit byť jen tím nejtišším zvukem, jakým bylo její dýchání. Jenom několik let s hlídáčkem a bude zproštěna všech obvinění. V případě, že Dankworth případ vyhraje. Pokud ne... raději se nechtěla pořádně zamýšlet nad tím, co by jí hrozilo tehdy.

Zvedla pohled od svých rukou a zadívala se do tváře soudce. Zdálo se, že postarší muž usilovně přemýšlí a v hlavě uvažuje nad slovy obou. Poté se zadíval jejím směrem a opět promluvil.

„Slečno Averyová, je něco, co byste si přála dodat, než soud vyhlásí rozsudek?"

Vzhlédla trochu vyplašeně k Jackovi, který jí stiskem ruky dal najevo svou přítomnost a podporu. Zároveň jí však naznačil, že pokud nechce, nemusí říct nic. Nikdo ji do ničeho nutit nebude. 

Zhluboka se nadechla, vstala ze židle a propletla si prsty, aby nebylo znát, jak se jí samou nervozitou třesou ruce. Snažila se ignorovat pohled, jaký na ni vrhal Byström, aby nebyla ještě více nejistá, ale nešlo to ani zdaleka tak snadno, jako si myslela. Hleděl na ní jako na svou kořist. Pouhým jeho pohled byl příslib toho, že udělá co bude moct, aby ji poslal do Azkabanu. 

Nemohla mluvit. Nelitovala toho, že svého trýznitele zabila. Že je Löfgren konečně pryč a už jí ani nikomu jinému nebude obtěžovat život. Dokonce si užívala tu nadvládu, když mu tiskla ruku na hrdlo, jako to dělával on jí. Nedokázala jim lhát o tom, jaká to byla náhoda, přetvařovat se a tvrdit, že jeho smrt ji mrzí a do konce života si nic takového neodpustí. 

„N-ne, ctihodnosti," vypadlo z ní dřív, než se stihla zarazit a dopadla zpátky na svou židli. Do očí se jí draly slzy, které šly přemáhat stejně těžko jako třas jejích rukou.

„Imogen," oslovil ji konejšivým hlasem Dankworth. Nereagovala. „Imogen," zkusil to znovu a sevřel obě její ruce ve svých. „Podívejte se na mě."

Vyhověla jeho žádosti a upřela na něj svůj ustrašený pohled. V duchu pomyslela na to, že dědečkovi by se jistě zamlouvalo, jak bezmocně a slabě v tu chvíli vypadá. 

„Bude to v pořádku, ano?" uklidňoval ji její obhájce, zatímco tiskl její ruce. „Všechno bude zase v pořádku. Dneska odsud zase odejdete jako svobodná osoba, bez pout na rukou. Jsem si tím jistý."

„Neměl byste slibovat něco, co nedokážete zaručit," hlesla uplakaně blondýnka. „Ten chlap na mě zírá jako kdyby byl sup a já mršina, na kterou si brousí zuby. Už se nemůže dočkat, až mě vsadí do Azkabanu a on si bude moct pogratulovat k výhře v tomhle případu."

„A co když to bude jinak? Co když vy budete dneska gratulovat k vyhranému případu mně? Není to o něco lepší možnost?" pokusil se ji povzbudit a nabídl jí čistý kapesník, aby si otřela slzy.

„To rozhodně."

„Tak vidíte. Naděje sice nedokáže zázraky, ale trochu ji mít není nikdy na škodu," poučil ji a vzápětí pustil její ruce a vstal, neboť se soudce chystal vyhlásit konečný rozsudek.

„Povstaňte prosím a slyšte rozhodnutí soudu," prohlásil autoritativním hlasem. „Soud vzal v úvahu obhajobu obviněné Imogen Averyové a výpovědi svědků a spolu s přihlédnutím k nízkému věku slečny Averyové rozhodl následovně: Obviněná Imogen Averyová je tímto zproštěna všech obvinění a to v plném rozsahu. Bude na ni nasazen hlídáček, o jehož odstranění bude moci sama obžalovaná požádat po uplynutí dvanáctileté lhůty v případě, že už nedojde k žádné události podobného rázu."

Udeření kladívka o dřevo byl v tu chvíli ten nejkrásnější zvuk, jaký si Imogen uměla představit. Přestože jí stále stékaly slzy po tvářích, usmála se a nadšeně Dankwortha objala. Zřejmě mu zmáčela perfektně střižený hábit slzami, ovšem nezdálo se, že by to jejímu obhájci nějak zvlášť vadilo. Objal svou svěřenkyni a na několik vteřin ji sevřel v pevném objetí.

xxx

Imogen měla pocit, že během dnešního dne jí úsměv z tváře nezmizí. Měla ho na tváři při odchodu ze soudní síně, nezmizel ani ve chvíli, kdy se setkala s dědečkem a mohla mu oznámit tu skvělou novinu - že na ní byla stažena všechna obvinění. Ale přece jenom se její úsměv vypařil, ačkoliv myslela, že to není možné.

„Kam to jdeme? Musím tady počkat, musí na mě znovu nasadit hlídáček," snažila se bránit, když ji dědeček popadl za paži a táhl ji co nejrychleji pryč. Netušila, proč ho předchozí poznámka, o tom, že jediný její trest je nošení hlídáčku, tak rozhodila.

„To jistě," zamručel Abraxas zamračeně. „Nikdo ti žádný hlídáček dávat nebude, milá zlatá. Tím by se akorát všechno podělalo znovu."

„Jak to myslíš? Co by se podělalo?" domáhala se odpovědi, avšak neúspěšně. Bylo to jako mluvit do skály.

Její dědeček se schopně proplétal mezi zaměstnanci ministerstva a jinými kouzelníky, zatímco svou pravnučku vláčel za sebou a Imogen jen bezmocně vrážela do lidí okolo a ze rtů jí klouzala jedna omluva za druhou. Nic nechápala. Proč by to mělo být špatně? Proč by se mělo něco pokazit, když se teď všechno vyřešilo? A proč jí dědeček nechce říct, o čem to mluvil? Za dnešek už měla v hlavě tolik otázek, ale odpovědí se jí dostávalo pomálu. Nad čímž dokázala v duchu jen zlostně zaklít.

Abraxas v tu chvíli udělal to samé, ovšem s tím rozdílem, že zaklel nahlas, když jim cestu zastoupili tři vysocí muži v identickém oblečení, jaké nosili všichni fångare. Křečovité sevření kolem Imogenina zápěstí povolilo, jakmile ji dědeček pustil a odstrčil do davu, aby si ji s ním nikdo nespojoval. Sám vytáhl z rukávu hůlku, o níž ale přišel dřív, než ji vůbec stihl použít. 

Jeden z mužů vrhl na Abraxasovy ruce stejná pouta, v jakých před týdnem odvedli i Imogen a další z nich se při pohledu na bezmocného starce jen spokojeně usmál.

„Myslím, že bude třeba upozornit britského ministra a Azkaban na to, že jim chybí jeden vězeň," poznamenal, „že, Malfoyi?"

Imogen se v tu chvíli podlomila kolena a nebýt jednoho ze tří mužů, jehož dva kumpáni se zabývali odváděním jejího dědečka pryč, který stál v její blízkosti a podepřel ji, zřejmě by se uprostřed rozlehlé haly ministerstva odporoučela k zemi. Myslím, že bude třeba upozornit britského ministra a Azkaban na to, že jim chybí jeden vězeň. Vězeň. To přece musí být nějaké nedorozumění. Její dědeček nemůže být azkabanský vězeň. Nemůže to být Malfoy. Proč by jí něco takového tajil?

„Promiňte," oslovila onoho muže, o nějž se před malou chvíli opírala, který už se také chystal odejít. Přesto se na ni otočil a tázavě povytáhl obočí. „Proč... Proč toho muže odvádí pryč?"

„Protože ten muž, slečno, je smrtijed, kterého před sedmnácti lety po Bitvě o Bradavice uvrhli do Azkabanu, odkud ten parchant po sedmi letech utekl. Všichni si mysleli, že je mrtvý, našlo se i jeho mrtvé tělo, ale když jako hlupák používá své pravé jméno, aby dostal tu holku, kterou soudili za smrt Eliase Löfgrena," rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby ji hledal, protože nemohl tušit, že ta zmiňovaná holka stojí přímo před ním, „akorát si uškodil. Malfoyovi byli vždycky schopni vykroutit se ze všeho, nedivil bych se, kdyby se on dokázal dostat z Azkabanu a nafingoval svou smrt, aby všechny zmátl."

„Malfoyovi?" ujišťovala se vyděšeně Imogen, po jejímž úsměvu už nezbyla ani památka.

„Ano, slečno. Ten chlap, kterého odvádí, je totiž Abraxas Malfoy. Oddaný stoupenec Voldemorta a ten největší parchant, jakého jsem měl tu smůlu poznat. Je jen dobře, že- Jste v pořádku?" Starostlivě sledoval Imogeninu bledou tvář.

Malfoy. Celý život ji vychovával Malfoy a ona se o tom dozvěděla po jedenácti letech. Po jedenácti zpropadených letech.

„Slečno?" zkusil to znovu a jemně jí stiskl rameno.

V čem dalším jí ještě lhal? Co dalšího před ní mohl skrývat?

„Ano, jistě," vypadlo z ní poté, ačkoliv to neznělo zrovna dvakrát přesvědčivě. „Jsem v pořádku."

Malfoy. Její dědeček byl Malfoy a jí se o tom ani slůvkem nezmínil.