červen 2015

Declan neměl rád nedokonalosti. Neměl rád, když mu někdo něco tajil, či vymýšlel za jeho zády. Ovšem co nenáviděl snad ze všeho nejvíc bylo, když mu něco pokazilo plány. Jako právě teď.

Dozvěděl se o Imogenině maléru pouze z novinových článků a dopisu od své mámy, která mu ještě ten den, kdy se o tom dozvěděla, psala dopis, v němž mu kladla na srdce, aby byl obezřetný a dával si pozor. Nikdy prý neví, odkud na něj může někdo takový vyskočit. Věřila tomu, že po světě mohlo běhat spoustu bláznů, schopných zabíjet jen tak z rozmaru. Violette Rosierová ale neměla sebemenší ponětí, jak moc už se její syn s někým takovým stihl zaplést.

 Imogen se mu nepodařilo kontaktovat. Jeho dopisy přišly neotevřené nazpět, hovory padaly do hlasové schránky, když se tedy výjimečně uvolil k tomu, aby zkusil vytočit její telefonní číslo, protože moc dobře věděl, že Imogenin telefon leží pravděpodobně odhozený někde v jejím pokoji. A byl z toho víc nervózní, než by byl ochotný přiznat. Popravdě mu spadl ohromný kámen ze srdce, jakmile se k němu dostala zpráva, že je Imogen opět svobodná a nikdo ji nebude nikam zavírat, ovšem radost z té zprávy mu nevydržela dlouho. Přišla totiž další komplikace.

Zpráva o zajetí Abraxase Malfoye, o němž si všichni už přes deset let mysleli, že je mrtvý, vyvolala údiv po celé Británii. Lidé byli vyděšení, že někdo takový mezi nimi nepozorovaně deset let chodil mezi nimi. Všichni se mohli jen dohadovat, jak starý Malfoy dokázal tak přesvědčivě předstírat svou smrt a přitom dál nepozorovaně žít. 

Declan jako snad jediný člověk, ze zajetí onoho muže neměl radost. Právě naopak. Rozčiloval se nad Imogeninou neopatrností, kvůli které musel Abraxas na ministerstvo, což byl zřejmě hlavní důvod, proč ho chytili. Deset let dokázal dokonale splynout s davem a bez povšimnutí žít v Anglii a najednou byla veškerá jeho snaha pryč. Kvůli Imogen.

Měl na ní vztek, ale věděl, že až se s ní za pár minut setká, jak byli domluvení, nesmí na sobě dát vztek najevo. Musí jí namlouvat, jak bude všechno zase dobré a ona mu bude naivně věřit, stejně jako mu věřila i ve všem ostatním. Sevře jí v náručí a bude jí konejšivě šeptat do ucha, jako to dělával v Bradavicích, když za ním přišla s tím, že ji něco trápí. Nesnášel její slzy, nesnášel číkoliv slzy, nikdy nevěděl, jak je zahnat a uklidnit daného člověka, aby je přestal ronit. Ovšem u ní je musel snášet, ať se mu to líbilo, nebo ne.

„Declane?" oslovil mladíka povědomý hlas a sotva za pár vteřin se k němu přihnala povědomá blondýnka a vklouzla mu do náruče.

Sevřel Imogen v objetí a nějakou dobu s ní tak setrval. Možná na ní bylo něco, co se mu zalíbilo, bylo na ní něco, co ho k ní přitahovalo, ale pochyboval o tom, že v tom nyní, po několika měsících, bylo něco víc než jenom chtíč a jeho ambicióznost a touha dosáhnout moci, což se mu s ní po boku mohlo relativně snadno podařit. Pokud si jí bude stále hlídat, jako doposud. Vlastně ještě více, než do teď. Rozhodně nepotřeboval, aby se někdo začal rýpat v Imogen a jejím nadání víc, než bylo nutné. Už takhle málem všechno pokazila tím skandálem v Kruvalu. Nesměl dopustit, aby se něco takového opakovalo.

„Neměl jsem od tebe poslední dobou žádné zprávy," podotkl, když se od něj blonďatá čarodějka odtáhla. „Ale četl jsem, že všechno dobře dopadlo. Tedy s tebou."

Imogen si povzdechla. „A četl jsi, co se stalo potom?"

„Četl." Palcem ji pohladil po tváři, na níž se jí usadil částečně smutný a částečně naštvaný výraz. 

„Nemůžu uvěřit, že přede mnou něco takového tajil," povzdechla si Imogen a znovu se o něj opřela. „Je to Malfoy, chápeš to? Celé ty roky mě vychovával Abraxas Malfoy. Kdybys jen slyšel, co o něm všichni říkají... Jsem tak ráda, že jsem se odtamtud dostala, aby mě nezpovídali ještě ohledně něj."

„Máš přece hlídáček, copak tě nemůžou najít, kdykoliv se jim zachce?" povytáhl obočí Declan. Podle slov jeho matky to byl Imogenin jediný trest, mimo vyloučení ze školy a zákazu připustit ji k závěrečným zkouškám.

Zamračený výraz byl v tu chvíli ten tam. „Zaprvé, takhle to nefunguje. No a zadruhé... Žádný hlídáček nemám," oznámila mu spokojeně. Když tázavě povytáhl obočí, jen se tajemně usmála. „Uvědomila jsem si, že když teď dědeček sedí v Azkabanu a co jsem slyšela, tak už se odtamtud nedostane, musím se naučit postarat se sama o sebe, protože on už to za mě neudělá. A to poslední, co chci je, aby na mě nasadili hlídáček a mohli sledovat a najít si mě kdykoliv budou chtít. Dědeček vždycky říkal, že mám velkou budoucnost. Že se mnou má velké plány. A když jsem se to konečně naučila částečně ovládat, byla by škoda, aby to pokazili lidé z ministerstva tím, že mě budou sledovat."

Declan se nestačil divit, s jakým škodolibým potěšením ta slova Imogen pronesla. Možná nebyla smrt toho otravného úchylného profesora pouhou náhodou, jako se všichni domnívali. Možná Imogen konečně poslechla jeho slova a stala se tím, čím byla předurčena být - smrtící zbraní. Jediným člověkem, který bude schopný poroučet smrti. Možná bylo dobře, že Abraxase zavřeli. Možná to bude přesně ta poslední kapka, která posune Imogen tam, kde ji Timothy i Abraxas potřebovali mít již od samého začátku. 

„Zabila jsi toho člověka, co měl za úkol ho na tebe znovu nasadit?" zeptal se a musel se krotit, aby nebyla v jeho hlase znát radost, jakou by z toho měl.

„To ne, nikoho jsem nezabila," bránila se hned Imogen. „Nedovolila mi to. A já ji nedokázala přemoct. Ale řekněme, že si odnesl pár pořádných zranění."

Nedovolila mi to. Kdo jí to nedovolil? Copak svou smrtící moc nedokázala ovládat sama? 

„Tváříš se hrozně zvláštně," podotkla Imogen a položila mu dlaň na tvář. „Přísahám, že jsem ho nezabila. Opravdu. Musíš mi věřit."

Její jistota v tu chvíli zmizela. Declan musel v duchu zakroutit hlavou nad tím, jak snadno se nechá od něčeho odradit, či během vteřiny změní k něčemu svůj přístup jenom kvůli jednomu člověku. Nepředpokládal, že by mohla jeho úmysly odhalit dřív, než bude pravá chvíle na to, všechno jí říct. Byla na to příliš hloupá, příliš zaslepená svou nákloností, možná i láskou, a oddaností k němu. 

Chytil ji za ruku, kterou mu položila na tvář a vtiskl jí polibek na klouby prstů. „Já ti věřím, Imogen. Jenom jsem se zamyslel."

„Nad čím?" zajímala se ihned dívka naproti němu a s úsměvem sledovala, jak něžně políbil hřbet její ruky.

„Nad tím, jak úžasné a velké věci můžeš dokázat, když budeš chtít," odvětil neurčitě a přitáhl si ji k sobě. 

Usmála se a její sebejistota byla zpátky. Nechtělo se mu věřit tomu, že za těch pár měsíců, co ji neviděl, se z vyděšeného káčátka stal někdo takový. Na malou chvíli spojila jejich rty v krátkém polibku, než na jeho slova zareagovala.

„Spolu dokážeme úžasné a velké věci."

xxx 

„Máma je tím ještě posedlejší, než bývala."

„Není tím posedlá, jen..." Remus si při zmínce o dceři svého nejlepšího přítele, kterou celý její život vychovával, povzdechl. „Musíš se snažit ji pochopit. Deset let se nás všechny snažila přesvědčit, že Marlee není mrtvá a všichni ji považovali za blázna. Takže když se teď ukázalo, že to nemusí být pravda a ona měla celou dobu pravdu... Trochu podpory si zaslouží."

Nicol jen zakroutila hlavou. „Řekla jsem jí o všechno, co jsem se o Imogen dozvěděla, snažila jsem se jí nějak podpořit, ale mám o ní strach. Tak strašně se do toho zase zabrala... Pamatuju si, jak to vypadalo, když jsem byla já dítě, když Marlee zmizela a ona si začala cosi zapisovat do toho svého deníku. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že mě vychovává jenom táta. A vidět ji tak zlomenou a zoufalou, jako byla ty první měsíce už bych nechtěla nikdy zažít. Ale hlavně nechci, aby to zažíval i ten mrňous."

Její o šestnáct let mladší sourozenec, malý Timothy Skrk, mohl přijít na svět už každým dnem a ona se toho okamžiku nemohla dočkat, ale zároveň se příchodu Timothyho na svět cosi uvnitř ní obávalo. Ne snad proto, že by na nenarozeného bratříčka žárlila, protože veškerá pozornost bude upírána na něj, za to zrovna byla ráda, než aby namísto toho měla na chlapečka vztek, ale jak se právě svěřila svému profesorovi a muži, který v jejím životě zastával hned několik důležitých rolí včetně dědečka a skvělého rádce při všech možných příležitostech, obávala se toho, zda bude její adoptivní matka roli novopečené maminky zvládat.

Poslední dny nemyslela Delaney na nic jiného, než na případ onoho mrtvého kruvalského profesora, za jehož smrt mohla podle ní její dlouho ztracená dcera, kterou snad každý považoval za mrtvou. Nicol jí to neměla za zlé, sama se té myšlenky chytila a snažila se rozvzpomenout si na sebemenší podrobnosti ohledně Imogen, které by mohly Delaneyinu a její domněnku potvrdit, ovšem ona i zbytek rodiny viděli, že její máma je do toho zažraná možná až příliš. Obzvlášť teď, když se ukázalo, že Abraxas Malfoy během posledních deseti let vůbec nebyl mrtvý, nebo neseděl v Azkabanu, jako by si to všichni přáli.

 „Řekl bych, že tvoje obavy mají svoje odůvodnění, ačkoliv bych byl radši, kdyby to tak nebylo," poznamenal Lupin. „Tvoje máma je někde uvnitř pořád zlomená. A mám takový pocit, že dokud Marlee nenajde, nebo ji něco neutvrdí v tom, že je skutečně mrtvá a tohle je jen hloupá shoda náhod, tak se nikdy plně nevzdá myšlenky, že její dítě pořád někde je, je naživu, ale není s ní. A ona ji jako máma musí najít a přivést zpátky domů. Do té doby se téhle zlomené části jejího já nikdy úplně nezbaví."

Hnědovlasá dívka si povzdechla a aby zaměstnala ruce, rozpřáhla se a hodila do jezera, na jehož břehu seděla bok po boku s Remusem, kamínek. A za ním další a další. Jako kdyby doufala, že její problémy tak můžou zmizet stejně snadno, jako kameny pod hladinou jezera a nezůstane po nich ani památky.

Ucítila, jak ji kolem ramen objala silná paže a Remus jí povzbudivě stiskl rameno. „Tohle ale není to jediné, co tě trápí, nemám pravdu? Že by nějaké problémy v lásce? Ten tvůj tajemný mudla?"

Dlouhou dobu neodpovídala, jen převalovala v dlani další z ostrých kamínků, až si poškrábala jemnou kůži na rukou. „Máš," připustila poté a upřeně sledovala zvětšující se kruhy, rozbíhající se po vodní hladině. „Ale to je nemíň složitý, než tohle." 

Copak by mohla Remusovi vyprávět o tom, jak se bezhlavě a bez přemýšlení nad následky vyspala s klukem, kterého má ráda, ale on jí očividně bere jenom jako kamarádku a na rovinu jí řekl, že chce, aby zůstali jenom kamarádi a jejich společně strávená noc nic neznamenala? Nepočítaje jejich hádku o tom, jak jeden druhému namlouvali a lhali, že jsou úplně obyčejní a přitom to jsou oba kouzelníci. Už jen když si to zrekapitulovala v hlavě sama pro sebe, tak to znělo strašně.

Muž po jejím boku se jen vědoucně usmál a vtiskl hnědovlásce něžný otcovský polibek do vlasů, než vstal a vytáhl na nohy i ji. „V lásce jsou vždycky nějaké problémy, nejsi první ani poslední koho trápí, to mi věř. Ale když se podaří je vyřešit, stojí to potom za to."

Šibalsky na něj zašilhala. „Zní to, jako kdybys mluvil z vlastních zkušeností."

„Nebyl jsem vždycky osamělý starý mládenec, milá zlatá. Kdysi dávno mi bylo tolik, jako je tobě."

„A byl jsi hluboce zamilovaný do nějaké problémové krásky?"

„Nebyla problémová. Jedna z nich."

„Jo tak jedna z nich? A jaká byla ta druhá?"

Remus se při vzpomínce na dívku, která zapříčinila to, že na svůj závěrečný ročník v Bradavicích bude vzpomínat ještě na smrtelné posteli, usmál.

„Problémová," odvětil pobaveně, avšak s něhou v hlase, nad čímž se Nicol jen pousmála. „Ale to mi nezabránilo v tom, abych ji měl rád."