9. června 2015

„V životě nechci rodit," zakroutila Nicol hlavou jakmile ji vyhnaly z pokoje, v němž její máma čekala na to, až na svět vykoukne chlapeček, kterého devět měsíců nosila v břiše.

„Ale jdi ty, vždyť je to krásný. Přivést na svět nový život," usmála se na ni Lanina nejbližší přítelkyně, Danelle. „Věř mi, ve tvém věku jsem si říkala to samé. Nechci děti, nechci rodit, nic z toho. A potom jsem otěhotněla s Taliou a stal se ze mě ten nejšťastnější člověk."

Nicol se jen pobaveně usmála a znovu nad Danellinými řečmi jen zakroutila hlavou. „Když má člověk štěstí na chlapy, jako jsi měla ty, tak to chápu."

Žena s hustou hřívou zrzavých vlasů se jen usmála. „To je asi fakt. Ale stejně si myslím, že to jednou čeká každého z nás, nějaká ta druhá polovička, spřízněná duše, která se objeví a je nám souzená. Já měla třeba to štěstí a objevila ji hned napoprvé, za to třeba tvoje máma s tím měla docela problém. Ale když se teď podíváš na ni a Bartyho, tak ti musí být jasné, že tihle dva byli stvoření přímo pro sebe. A navzdory tomu všemu, co se mezi nimi stalo, si k sobě dokázali prošlapat cestu."

„Chápu, jejich vztah je zkrátka jako vystřižený z nějakého příběhu. Stejně jako ten tvůj a Ashův."

„Ještě chvíli takhle mluv a začnu si myslet, že sis snad někoho do života pustila i ty a ten člověk ti zlomil srdce. Je to jen milý mladík, se kterým jste s Theou vegetily celé léto?" vyzvídala ihned Danelle.

„Neber si to osobně," pousmála se na ni nevinně Nicol, „ale nepotřebuju, aby se o tomhle dozvěděla máma, takže tohle tajemství si nechám pro sebe."

Zrzka se jen zasmála a zamířila k hlavnímu vchodu, kterým se z nemocnice U Svatého Munga dostala zpátky na Příčnou ulici. Stejně jako před lety, kdy její nejlepší kamarádka rodila poprvé, to byla ona, kdo ji do nemocnice dostal a během těch několika vyčerpávajících hodin, kdy Delaney přiváděla na svět svou první dceru, trpělivě čekala, až bude po všem spolu s Laniným bratrem. 

Dnes byla ale tahle role na rozdíl od posledně již zabraná mužem, který si už před tolika lety získal Lanino srdce. Barty Skrk byl se svou milovanou přítelkyní a snažil se jí být během těch dlouhých hodin oporou.

Nicol tu víceméně byla navíc a vůbec by tu být nemusela, ovšem když se jí naskytla možnost zmizet na chvíli ze školy, kde se poslední dny točilo všechno jenom kolem závěrečných zkoušek a kupříkladu nadávek od vystresované Althey si vyslechla už tolik, že měla zásobu na několik let dopředu, tak se příliš nezamýšlela a letaxem se přemístila přímo na Příčnou ulici. Nezajímalo ji, že tu možná několik hodin nebude mít co dělat, kromě čekání na to, až si poprvé v náručí pochová nového sourozence, ale měla pocit, že pokud z toho bradavického mumraje rychle nevypadne, rozskočí se jí z toho hlava.

Do Londýna už utíkala minimálně. Vlastně téměř vůbec. Od její hádky s Maximem se pro ní ona kavárna schovaná v jedné z londýnských uliček stala zapovězeným místem a už to bylo pár měsíců, co se tam naposledy objevila. Z částí ji to mrzelo, neboť občasné hovory s Patience, která jí vždy s úsměvem nosila šálky černé kávy a kousky čokoládového dortu, či její neustálé dohazování svého bývalého přítele právě Nicol a naopak, ji chybělo. Ačkoliv by se zdráhala to přiznat, ty opravdu holčičí rozhovory, co spolu sem tam vedly občas opravdu neměly chybu a ona se vracela zpátky do Bradavic z tvářemi bolavými z toho, jak se neustále smála a usmívala.

Jistě, v Bradavicích měla Altheu, která by s ní holčičíč věci určitě probírala s ne o moc menším zápalem, ale čím déle trval její vztah s jistým Jacobem Rowelem, tím víc trávila její sestřenice čas právě s ním a užívá si jejich vztah plnými doušky. Nicol jí to neměla za zlé. Tedy minimálně se snažila nemít jí to za zlé, ale občas se při pohledu na ně neubránila myšlenkám motajícím se kolem jejího kavárenského prince, jak Maxima často označovala Thea, neboť zprvu neznala jeho jméno, a jejich zhrzený vztah, který rozhodně nedopadl tak, jak si představovala.

Několikrát zmateně zamrkala. Výborně, myslím na Maxima a najednou ho vidím i kolem sebe. To už je příklad prvotřídního zoufalství, Nicol, napomenula se v duchu a pocítila nutkání promnout si oči, aby se ujistila, že ji jenom klame zrak. Ne, její oči byli dočista v pořádku. Skutečně několik metrů od ní postával Maxim Lebedov. Sice s okem, které se začínalo zabarvovat do pořádné modřiny, rozseknutým rtem a krvácejícím nosem, k němuž si tiskl bavlněný kapesník, ale přece to byl on. 

Má předstírat, že si ho nevšímá? Sebrat se a odejít dřív, než si jí stihne všimnout? Nebo by za ním snad měla dojít a naopak předstírat, že se mezi nimi v posledních měsíců nic nestalo? 

Než si stihla své možnosti pořádně rozmyslet, všiml si on jí. Koutky úst se mu stočily vzhůru v úsměv, který byl ovšem krátce na to přerušen bolestným šklebem, jak ho zranění na rtu zabolelo, jakmile si hnědovlásky všiml. Udělala jeho směrem několik váhavých kroků a nejprve měla nutkání se zase otočit a rozběhnout se pryč, ale neudělala to. Došla až k němu a uchýlila se ke strategii "dokud o tom nic neřekne on, tak já o tom mluvit taky nebudu" a přejela pohledem jeho zbitou tvář.

„Tebe nemusím přesvědčovat, že pod tou vší krví jsem normálně hezkej kluk, viď? Ty už to víš, tak tě nemusím přesvědčovat, že fakt potřebuju, aby mě té krve někdo zbavil a já takhle nezůstal," zažertoval a na malou chvíli si odtáhl od obličeje kapesník, aby mu nezacláněl ve výhledu na její pohlednou tvář, kterou už tak dlouho neviděl. 

„Ješito," odvětila a přemáhala úsměv, který se jí dral na tvář. Měla by se na něj zlobit, tak proč to nejde? Obzvlášť když na ní zrovna takhle kouká. Je z něj akorát nervózní. Rychle vytáhla z kapsy svůj čistý kapesník a přitiskla mu ho ke krvácejícímu nosu, aby nějak zaměstnala svoje ruce a vlastně i hlavu. Když se její myšlenky budou soustředit jenom na jeho zranění, nezbude v její hlavě místo na to, aby přemýšlela i o tom všem, co se mezi nimi stalo, jejich společně strávenou nocí počínaje a jejich hádkou konče. „Co jsi proboha vyváděl?"

„Jen jsem se nepohodl s jedním starým známým," mávl nad tím rukou, což si vyžádalo jeho další bolestné syknutí značící, že má zřejmě poraněnou i ruku. Ale i přes veškerou bolest se pousmál, zatímco sledoval, jak upřeně hledí na jeho tvář, ovšem odmítá se mu podívat do očí. „Rád tě zase vidím. Dlouho ses neozvala."

„Pokud vím, ty ses mohl stejně tak ozvat mně, ale neudělal jsi to," ohradila se ihned a odtáhla ruku od jeho obličeje, ovšem Maxim to ihned napravil a znovu si ke své tváři její ruku s teď už rudě poskvrněným kapesníkem přitáhl. Svraštila obočí a povzdechla si, ale nic nenamítala. „Navíc jsem nevěděla, jestli se ti vůbec chci ozvat, po tom, co se stalo v lednu."

Tentokrát si povzdechl on. „To, že se kamarádi pohádají je přece normální, ne?"

„Kamarádi nejspíš jo," přikývla a zhluboka se nadechla, aby se odvážila k dokončení svého vyznání, „ale to bych tě musela brát jenom jako kamaráda."

Maxim překvapeně zamrkal a jeho sevření kolem její ruky povolilo a ruka mu spadla zpátky podél těla. „Tak proto-"

„Proto jsem se chovala tak divně, když jsi mi po Vánocích řekl, že ta noc nic neznamenala. A potom to mělo i vliv na to, že jsem se tehdy tak rozčílila. Potom, co mi Imogen řekla, že jsi kouzelník. Vybila jsem si na tobě vztek i kvůli tomu, co jsi mi řekl předtím. Prostě jsem se nedokázala smířit s tím, že jsme se spolu jenom vyspali a podle tebe to byla jenom slabší chvilka, která nic neznamenala."

Dlouho se ani jeden z nich nezmohl na jakákoliv slova. Maxim si jen mlčky prohlížel její tvář, jako by ji snad viděl poprvé v životě, zatímco Nicol se ze všech sil snažila, aby se mu do té jeho nepodívala a nevyčetla z ní něco, co by se jí nemuselo líbit. A tak jen mlčky tiskla kapesník k jeho zraněním a doufala, že to bude on, kdo promluví jako první a tahle nepříjemná role nezůstane na ní. 

Udělala dobře, když mu svoje city vyjevila? Neměla si to raději nechat pro sebe a smířit se s pouhým přátelstvím, které mezi nimi mohlo vzniknout znovu? 

Na malou chvíli zvedla oči, aby zjistila, jak se tváří. Usmíval se, k jejímu velkému údivu. Nebyl to ten sebevědomý úsměv, jaký na jeho tváři vídala dříve, tenhle byl úplně odlišný. Byl opatrný, jako by váhal, zda si může dovolit ho hnědovlásce věnovat. 

Jeho ruka opět něžně sevřela tu Nicolinu a na malou chvíli ji odtáhl od jeho tváře a propletl si s ní prsty stejně opatrně, jako se na ni usmíval, jako tiskl její ruku. Jako by se bál, že Nicol se sebere a odejde, jestli udělá něco neuváženého a zbrklého. Chvílemi měl pocit, že se to skutečně stane, jak na něj bázlivě hleděla. Takhle nejistou ji nikdy neviděl.

„Takže," promluvil nakonec a přerušil to nepříjemné ticho mezi nimi, „ty jsi už tehdy po té noci stála o něco víc? Proč jsi to neřekla?"

„Proč asi? Nechtěla jsem přijít o naše přátelství," odvětila jednoduše. „Řekl jsi, že to byla jenom citlivější chvilka a nic to neznamenalo, prostě jsem na tebe nemohla vybalit, že jsem se snad nikdy necítila tak skvěle, jako když jsme byli spolu. A teď nemyslím jen v posteli, myslím všeobecně. Kdybych tehdy řekla, že si moje srdce usmyslelo, že s tebou nechci jenom kamarádit, tak bych to celé zkazila."

„Zato tímhle se to všechno zlepšilo, viď." Zdravou rukou si prohrábl tmavé vlasy. „Nicol, já-"

„Podívej, já netušila, že to půjde takhle rychle. Nikdy jsem s nikým nechodila, nikdy jsem nepotkala žádného kluka, se kterým by mi bylo tak dobře, pokud bych nepočítala svou rodinu. Ale s tebou to šlo. Poznala jsem tě jako v tom největším klišé a poprvé v životě jsem měla pocit, že nejsem ledová královna, jako se o mně říkalo ve škole, protože jsem ke všem klukům byla nepříjemná a odtažitá. Promarnila jsem první šanci, kdy jsem tě mohla poznat, dostala jsem druhou a ta sice trvala o něco déle, ale zadupala jsem jí do země a zničila, když jsem ti lhala o tom, jak se cítím ohledně té noci. Chceš vědět pravdu? Užívala jsem si to, sakra jsem si to užívala a nemohla se nabažit toho, jak mě líbáš, nebo se mě dotýkáš. A potom jsem tu druhou šanci kompletně promarnila, když jsem se na tebe rozkřikla kvůli něčemu, co jsem ale dělala i já. Všechno šlo do háje. A nejspíš jsem teď promarnila i tuhle třetí šanci, jak to mezi námi dát do pořádku tímhle trapným vyznáním, protože si připadám v jako nějaké strašně špatné romantické komedii."

Nicol to na něj všechno vychrlila jedním dechem. Nedovolila si nad tím zdlouhavě rozmýšlet, protože tušila, že kdyby to udělala, nikdy by z ní nic kloudného nevypadlo. A ona ze sebe všechny ty pocity musela dostat. Už je nedokázala držet v sobě. Bylo to příjemné je ze sebe konečně dostat a shodit ze sebe tu tíhu, která ji zatěžovala, ale když spatřila jeho výraz, zatoužila vrátit čas o pár vteřin zpátky a svá slova nikdy neříct.

Nezdálo se ale, že Max by toužil po tom samém. Nečitelný výraz dosud usazený na jeho tváři se změnil nejprve v mírný, ale poté čím dál větší úsměv. Stiskl její prsty, které stále svíral a přestože druhou ruku měl zraněnou a při sebemenším pohybu ho zabolela, zvedl ji a bříšky prstů ji pohladil po tváři, jako by se chtěl ujistit, že před ním opravdu sedí.

„Kdybych neměl obličej celej od krve, asi bych ti v tuhle chvíli dal pusu, abych tuhle klišé scénu povýšil ještě na vyšší úroveň," prohlásil, což konečně donutilo usmát se i Nicol rozpačitě sedící naproti němu.

„Jsi blb," poznamenala a tentokrát ona stiskla jeho ruku ve své a propletla si s ním prsty.

Netrvalo by příliš dlouho a zřejmě by ho políbila ona, protože zkrátka nedokázala té myšlence odolat, ale naneštěstí byli vyrušeni a hlas jejího adoptivního otce je donutil odtáhnout se od sebe na nějakou slušnou a zdvořilou vzdálenost.

Ovšem zdálo se, že Bartyho v tuhle chvíli nedokázalo nic rozhodit. Tvář mu rozzářil široký úsměv, oči měl lesklé slzami, které zjevně držel na krajíčku a snažil se zabránit tomu, aby stekly po jeho tvářích dolů. Slzy štěstí, nic jiného to být nemohlo. Nicol ho dlouho neviděla tak moc šťastného a rázem měla další důvod k úsměvu. Tedy vlastně další dva důvody k úsměvu, protože jí bylo jasné, co Bartyho veselí znamená.

„Gratuluju, tati," usmála se na něj a přešla k němu, aby ho objala. Malý Timothy Skrk, její malý bráška, poprvé spatřil světlo světa.