konec června 2015

Imogen si tiskla k tělu slabý háčkovaný svetr. Přestože venku všechno naznačovalo tomu, že se blíží letní prázdniny a konec června byl teplý a prohřátý slunečními paprsky, tady, mezi zdmi děsivého vězení bylo chladno a vlhko. Ale návštěvě tohoto místa nevyhnula. Ani ona ani Declan netušili, jak dlouho bude trvat, než její dědeček dostane mozkomorův polibek, jak rozhodl soud, ale bylo jasné, že pokud od něj potřebují odpovědi, musí za ním co nejdřív. Dřív než bude pozdě.

Neodvažovala se hledět do cel, podél nichž směřovaly její a Declanovy kroky. Nepřipouštěla si myšlenku, že kdyby tehdy v jejím případu soud rozhodl jinak, mohla by teď jedna z cel patřit právě jí. Kdyby ji nepotkalo takové štěstí, nejspíš by touhle celou procházel Declan sám, aby ji viděl, jak pyká za svoje hříchy.

Zatřásla hlavou, aby myšlenky na své vlastní uvěznění vyhnala z hlavy. Nebyla tu přece kvůli tomu. Musí na to konečně zapomenout a přestat sebou vyděšeně cukat pokaždé, když periferně zahlédne, jak na ni někdo ze za mříží hledí, či k ní natahuje paže. Je potřeba, aby se přes tohle všechno přenesla a místo ohlížení se do minulosti hleděla kupředu, myslela na budoucnost a velké cíle, které má před sebou. Nemůže být do konce života zlomeným malým děvčátkem, které dokáže rozhodit jedna pouhá myšlenka na události, co se staly v její minulosti. Musí se zocelit. Nechat tu malou naivní holku shořet, aby se z toho popela mohlo jako pták fénix zrodit její nové já. Silnější. Jistější. Mocnější.

„Na co myslíš?" stiskl jí Declan ruku, zatímco jejich kroky směřovaly k nejzazší cele, která se stala dočasným domovem Abraxase Malfoye.

Na to, co by se stalo, kdybych v těch celách seděla já. V duchu se okřikla a stiskla mu ruku nazpět. „Na budoucnost," opravila se nahlas a věnovala mu malý úsměv. S ním mohla být silnější. Když bude s ním, vždycky bude mít někoho, kdo jí bude oporou a připomínkou toho, že spíš než na minulost by měla hledět do budoucnosti.

Neodpověděl, nedostal k tomu příležitost. Azkabanskzý dozorce se zastavil před jednou z cel a tvář se mu zkřivila hněvem. Zřejmě neměl daleko k tomu, aby si před Malfoyem neodplivl, když zarachotil těžkými klíči o mříže, aby muže v cele probral ze zamyšlení a upozornil ho, že tu má návštěvníky.

Imogen ho téměř nepoznala. Tenhle muž se Abraxasovi, jakého celých jedenáct let znala, vůbec nepodobal. Až teprve teď si uvědomila, jak starý Abraxas ve skutečnosti musí být. Po tváři elegantního šedesátiletého muže už nebylo ani památky, stal se z něj strhaný starý muž, jehož roky už dávno přesáhly šedesát i sedmdesát. Tmavé kruhy pod očima, hluboké vrásky a unavené oči z něj najednou dělaly úplně někoho jiného. Vlasy měl rapidně zkrácené a působily spíš zašedle a mdle, než jako platinově blonďaté kadeře, jakými se mohla pyšnit i ona sama. A když na svou pravnučku upřel pohled, Imogen v jeho očích viděla únavu. Azkaban na něj jistě dobrý vliv neměl, vůbec pochybovala o tom, že by na někoho dobrý vliv mohl mít. Přesto však v jeho tváři stále dokázala rozpoznat vztek. Nenávist. Zlobu. A ona z něj v tu chvíli poprvé neměla strach, přestože tohle všechno viděla. Byla silnější než on, mocnější než on. Mocnější než kdokoliv, kdo by ji tady chtěl uvěznit. Nemusí se bát, že by dopadla stejně. 

„Pět minut. Víc ne," upozornil je dozorce a vzdálil se od nich, aby byl z doslechu, ovšem stále byl dost blízko na to, aby dokázal případně zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo.

Když udělala několik kroků až se dostala těsně k mřížím, sama se divila, že ten podivný svazující pocit, strach, jak si uvědomila, ji stále nesevřel ve svých spárech. Klidně se zadívala svému dědečkovi do očí a sevřela jednu z chladných železných tyčí v ruce.

„Jsem překvapený, že tě tu vidím, Imogen," poznamenal Abraxas. Jeho hlas zněl mnohem chladněji, byl mnohem víc prodchnutý nenávistí, než když ho Imogen slyšela naposledy. Měl na ní vztek. Přece jenom byla částečně její vina, že jej odhalili. 

„Čekal jsem, že potom, co tě sem málem zavřeli, sem v životě nevkročíš, protože na to budeš příliš vystrašená. Ale zdá se, že jsem tě podcenil."

„Přišla jsem, protože od tebe potřebuju odpovědi," odvětila jeho pravnučka, odhodlaná na žádnou z jeho poznámek nereagovat. Chce ji zranit, ublížit jí alespoň slovně, když ji nemůže potrestat dle svého gusta, jako to dělával celý její život.

Vstal a přiblížil se k místu, kde stála ona. Dozorce se nespokojeně zamračil a výhružně zavrčel, aby se Abraxas držel zpátky, ale starý muž ho spolehlivě ignoroval. Bylo by pod jeho úroveň poslouchat ho. 

„Vždycky jsem si myslel, že jsi jí podobná," poznamenal Abraxas. Imogen netušila, jestli mluví na ni, nebo jestli hovořil pouze sám se sebou. „Ale i v tomhle jsem se zdá se zmýlil. Jen málokdy, vlastně téměř nikdy, se mi odvažovala takhle arogantně a zpříma hledět do tváře. I u tebe je to podstatná novinka." Pohlédl na Declana, stojícího pouhé dva kroky za ní. „Odvedl jsi s ní dobrou práci, chlapče."

Imogen sevřela volnou ruku v pěst a skoro bez mrknutí na Abraxase hleděla. O čem to mluvil? Komu měla být podobná? A vůbec, co si to dovoluje, připisovat zásluhy toho, že z něj konečně nemá strach, jenom Declanovi? Nikdo než ona nemohl mít tuhle změnu na svědomí. Jen ona sama dokázala svoje city ovládat. Alespoň si to myslela.

Abraxas se zle pohrdavě usmál, když si všiml, jak v sobě horko těžko drží vztek. „Stejně výbušná, jako její šílená matka."

Zarazila se, ačkoliv se ze všech sil snažila nedat to najevo. O jejích rodičích nikdy nepadlo ani slovo. Když se na ně vyptávala jako dítě, tak jí buď ignoroval, nebo odbyl s tím, že se nemá zajímat o někoho, komu na ní nezáleželo a během svého dospívání už tohle téma raději nevytahovala. A teď by o tom Abraxas začal mluvit sám od sebe? 

Přirovnával ji snad k její matce? Bylo možné, že by jí lhal i v tomhle  a ve skutečnosti se jí jako malého děvčátka její matka nevzdala? A bylo na příběhu, jak se dostala do jeho péče, alespoň zrnko pravdy, nebo si celou tu historku vycucal z prstu a její matku osobně znal?

Stisk její ruky okolo železné tyče mříží zesílil. „Nikdy jsi mi o mých rodičích nic neřekl. Co že tak najednou?"

Samolibě se ušklíbl.  A ona pomalu začínala věřit všem těm řečem o tom, jaký to býval kruťas a proč seděl v Azakabnu. Užíval si, že ji udržuje v nevědomosti. Užíval si, že na ní stále něco má a má nad ní navrch, přestože je zavřený za mřížemi a může odpočítávat svoje poslední dny do okamžiku, než dostane mozkomorův polibek. I v téhle situaci nad ní měl navrch a Imogen ta skutečnost rozčilovala čím dál víc.

„Nejsi ani tak podobná své matce, jako své zpropadené babičce," pokračoval Abraxas bez toho, aniž by na její předchozí otázku odpověděl. Šok v Imogenině tváři ho zjevně překvapil. „Ach ano, znal jsem ji. Znal jsem je obě. Té také tak rychle narostl hřebínek a myslela si, že když se nechala neprovdaná zbouchnout tím krvezrádcem, tak dokáže, že je něco víc. Že dokázala něco víc. Vzepřela se rodinným hodnotám a chovala se jako rádoby hrdinka. Ale stačilo pár lekcí a zase byla poslušná. A ani jí nenapadlo se dál vzpírat. A to samé teď musíme udělat s tebou, milá zlatá."

Než se Imogen nadála, Abraxas sevřel v štíhlých bledých prstech její hrdlo a přitiskl ji dopředu, až se její tvář nepříjemně natiskla na chladné železo. Zalapala po dechu, ale jediné, čeho tím dosílila bylo, že Abraxas její krk sevřel ještě pevněji než doposud. 

„Najednou už tak odvážná nejsi, že?" procedil skrz zuby zlostně. Měl pravdu. Ač se Imogen ze všech sil snažila, už nedokázala na tváři onu klidnou chladnou masku udržet. 

Na malou chvíli jako by byla zase zpátky tou malou holčičkou, tou dívkou, která z něj měla strach a ucukla pokaždé, kdy jen o něco prudčeji zvedl ruku, či svou hůl do vzduchu. Ale nesmí dovolit, aby ji tohle její já zcela ovládlo. Musela vydržet. Musela se vůči němu zocelit.

„Takže, holčičko," pokračoval Abraxas a stále nepouštěl svou ruku z jejího hrdla, „my dva se teď domluvíme na tom, že ty mě odsud dostaneš a já ti potom povyprávím o tvé zpropadené rodině. Ty si přestaneš hrát na někoho, kým nejsi a zase bude všechno při starém."

Začala blednout ve tváři přesně v okamžiku, ji od jejího dědečka Declan odtrhl a stáhl ji do bezpečí své náruče. Přesně v okamžiku, kdy si všimla dozorce, který kolem vykouzlil štít patronova zaklínadla a v tom samém okamžiku, kdy do Abraxasovy cely vplul jako děsivý přízrak mozkomor. 

Declanovy paže ji objaly kolem pasu, zatímco hleděla do cely, v níž se starý muž právě rozkřičel. Ve tváři se jí zračil strach, ale uvědomila si, že to je přesně, co by chtěl Abraxas vidět. Co mu nad ní vždycky dodávalo moc a nadvládu. A s tím hodlala skoncovat. Na pár vteřin zavřela oči a když se její víčka opět zvedla, v jejích očích nebyla po strachu sebemenší známka. A ona se klidně otočila na patě a vykročila od Abraxasovy cely pryč s Declanem v závěsu. 

Za zády jim zněl Malfoyův strašlivý křik. Bránil se. Nadával. On byl teď tím vystrašeným. A přestože mu Imogen nedlužila jedinou laskavost, jednu poslední mu přece jenom udělila. Jako poslední dar. Dar na rozloučenou. 

Tělo jí na několik vteřin ochromila nesnesitelná bolest, ruce se jí třásly, jak silně brněly, mnohem silněji než obvykle, ale následovalo ticho. Téměř ohlušující ticho, které se ani žádný z vězňů neopovážil narušit. Křik utichl. Abraxasovy prosby o život už se nerozléhaly chladnými chodbami, pouze ozvěna je nesla dál. Neměl už o co prosit. Jeho život si nyní převzala smrt. A Imogen bez mrknutí oka kráčela dál s chladným výrazem ve tváři. 

Smrt je součástí života a ty si na ní musíš zvyknout. 

Její hlas jí zněl v hlavě i nyní, Smrt k ní promlouvala. Nebylo jejím úkolem Abraxase zabít, neměl zemřít. Neměla pravomoc ho nechat odejít do jejího posmrtného království. A Imogen v tu chvíli poznala, že ta pomyslná neviditelná pouta, bránící jí  v tom, aby svou moc ovládala naplno právě spadla. Její moc se osvobodila. A smrt se odteď bude klanět před ní, ne jako doposud. Zanedlouho se před ní budou klanět všichni.