červenec 2015

Imogen seděla po boku Althey, obě mlčky, obě jen zamyšleně hledící do dálky. Ani jedna z nich neměla potřebu nic říkat a přesto se mezi nimi nerozhostilo to neoblíbené trapné ticho, takže kromě zvuků doléhajících k nim z nedalekého remízku bylo ticho přerušované jen spokojeným vrněním Imogenina moratého kotěte, které jim očichávalo prsty ve snaze objevit nějakou laskominu.  Na to, co všechno se za poslední dny událo byl nyní až podezřele velký klid, to si obě dvě uvědomovaly, ovšem ne, že by to kterékoliv z nich vadilo. Obě si ten nezvyklý klid užívaly.

„Posledních pár dní nejsi ve své kůži," poznamenala Imogen ke své společnici a stočila pohled do strany. Althea byla rozvalená na lenošce, kterou si Imogen kdysi vytáhla na balkón svého pokoje, přes ramena měla přehozenou slabou deku a oči měla zavřené. Nejspíš nebude trvat příliš dlouho a usne.

„A ty se mi divíš?" zabručela tmavovláska a unaveně otevřela jedno oko. Když spatřila Imogenin starostlivý pohled, povytáhla se do sedu a otevřela obě oči, aby na svou přítelkyni viděla. S povzdechem se zahleděla na noční oblohu, na níž se pomalu rozsvěcovala jedna hvězda za druhou. „Nějak se nemůžu přenést přes to, jak jsem se pohádala s tátou. Tím, co udělal mě hrozně naštval, ale... na druhou stranu je to moje poslední nejbližší rodina, když už nemám mámu, ani prarodiče. Ale nemůžu se za ním jen tak vrátit. Protože ačkoliv je to můj táta, Jacob je zkrátka Jacob. A jeho miluju."

„Tvůj táta se zachoval jako idiot," zakroutila hlavou Imogen. 

Netušila, proč je Althea v tomhle ohledu tak rozpolcená, ona rodinu nikdy neměla. Nemusela řešit, jestli se rodičům bude líbit někdo, koho si domů přivede, nemusela se nikdy potýkat s tím, že by se s rodiči kvůli tomuhle neshodla, nebo dokonce pohádala, až by to vygradovalo natolik, že by musela odejít z domu. Dědeček sice byl striktně proti tomu, aby si s chlapci cokoliv začínala, tudíž k tomu ani neměla moc příležitostí a teď, když už mezi nimi nebyl ani ten, ani neměla příležitost tohle poznat. Tudíž neměla ponětí, čím si Althea prochází. 

„Já vím, ale pořád je to můj táta. Před pár měsíci ztratil svojí přítelkyni, teď jsem odešla i já. Musí se cítit hrozně."

Imogen nad ní zakroutila hlavou a chytila jí za ramena. „Teď mě dobře poslouchej, jasné?" Althea na ní upřela šedé oči, což si Imogen vyložila jako známku toho, že si vysloužila její pozornost. 

„Přišla jsi sem s Jacobem, protože se k tobě otec zachoval, tak jak se zachoval a ty potřebuješ něco nového. Hodit minulost za hlavu, přestat se užírat tím, co se stalo a jak bys to měla napravit. Protože jestli se budeš neustále ohlížet přes rameno do minulosti a necháš svoje city, aby tě ovládaly, tak nikdy nikam nedojdeš, Alt." Vstala a přitiskla si k tělu svůj háčkovaný přehoz, který jí alespoň částečně zahříval. „Sama jsem se o tom přesvědčila. Minulost je jen zbytečná zátěž a nepotřebné závaží, které je potřeba odhodit. Musíš to hodit za hlavu a s tím i všechny city, které tě k minulosti vážou. Tvůj táta bude ještě jednou litovat, že se zachoval, tak jak se zachoval. Ale ty nesmíš být ta, co k němu jako poslušný psík přileze a bude se mu omlouvat za to, co se stalo."

Přidala za svá slova krátkou pauzu, aby dala Althee chvíli na to, řádně si je promyslet. Sama to pochopila, uvědomila si, že při neustálém ohlížení se by měla vzhlížet kupředu a starat se o to, co bude a ne o to, co bylo a nijak to nezmění. Její proradná rodina, Abraxas, který jí celý její život lhal, už pro ni neměli žádný význam. Smrt Elisabeth Kuznetsovy, Nikoly Andreikova i Eliase Löfgrena, tohle všechno byla jen nezbytná daň, kterou musela zaplatit za to, kým se stala a kým se ještě stane. Stejně jako bolest, která sužovala její tělo pokaždé, kdy svou smrtelnou moc propustila na povrch. To všechno byla jen malá daň za to, co všechno jí to přineslo. 

„Jestli si myslíš, že to nedokážeš, měla bys odejít a už se sem nevracet, protože tvoje naříkání nad tím, co ti otec řekl, nebo co udělal a naopak neudělal nám v ničem nepomůže. Rozumíš?" Nepatrně se na Altheu usmála, což působilo po jejím tvrdém proslovu až nezvykle jemně a mile. „Ale ty se rozhodneš správně, viď? Jestli chceme něco dokázat, musíme stát při sobě. A já u sebe chci mít všechny, co jsou pro mě důležití, až tuhle zemi, tahle nesmyslná pravidla, co v ní panují, změníme."

Tmavovlasá dívka na ni nějakou dobu jen mlčky hleděla. Nestačila se divit, jak se z někoho tak milého a ochotného, jako byla Imogen dříve, stal někdo takový. Zněla odhodlaně, jak nyní tak i kdykoliv jindy, kdy o tomhle po večerech rozmlouvala s Declanem a Thea potají odposlouchávala její myšlenky ubírající se stejným směrem. Změnila se. Kvůli sobě, kvůli svému cíli, kvůli své lásce k Declanovi, který v ní odjakživa viděl něco víc, jak Imogen věděla. V tu chvíli ještě Althea netušila, jak moc. Co všechno Imogenino nové já ještě způsobí. 

Chytila kamarádku za nabízenou ruku a než jí oplatila ten malý úsměv, pevně její ruku stiskla. Imogen měla pravdu. Minulost jí bude jen zbytečně brzdit, čím víc na ni bude myslet, tím horší to pro ni bude. Musí se od ní odpoutat. A Imogenina vize do budoucna jí v tom jistě pomůže. Svět se bude měnit. A ona se musí změnit spolu s ním.

xxx

Ty dvě nebyly jedinými lidmi momentálně obývajícími Malfoyovic staré sídlo. Spolu s několika nevyžádanými hosty v podobě myší, které Imogenino kotě odmítalo chytat, sídlo obývali i dva mladí muži, kteří stejně jako jejich drahé polovičky nespali, ale rozumovali spolu nad tím, co bude dál. 

Jacob se držel zpátky. Nikdy neměl sklony k tomu, být ideální vůdce, či spřádat složité plány, jako Declan. Ten přecházel po místnosti, sem tam usrkl z ampulky s lektvarem a na jeho tváři bylo znát, že nad něčím usilovně přemýšlí. Zřejmě nad Imogen, nad jejich vztahem či nad tím, co je čeká. V posledních dnech, které v Malfoy manor spolu s Altheou strávil neslyšel Declana mluvit o ničem jiném než o jednom z těchto témat. Byl pro jejich cíl ještě více zapálený, než během jejich posledního ročníku studia.

„Jsi si jistý, že se všechno povede, i když už tu nebude Malfoy, kterého poslouchala na slovo?"

Declan se na svého přítele zadíval a povytáhl obočí, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že se Jacob skutečně ptá na něco tak hloupého. Světlovlasý mladík ihned zalitoval, že tu otázku vůbec vypustil z pusy.

„Viděl jsi ji v posledních dnech? I kdyby tu Abraxas byl, už by sebou nenechala tak zametat a nenechala by se jím ovlivňovat. Nesnáší ho, protože jí lhal. Proto je teď mrtvý," odvětil Declan a odvrátil se od něj. „Už to není malá vyděšená holka, jako když jsem jí poznal. To si na něco, čím je teď, jenom hrála a přetvařovala se, zatímco teď je to naopak. Ona ještě pod mým vedením dokáže spoustu velkých věcí, uvidíš. Já s ní dokážu spoustu velkých věcí. Když budu šikovně tahat za nitky."

„Ale co když už nenechá ani tebe, abys jí něco přikazoval? Může tě lusknutím prstů zabít, když se jí nebude něco z toho, co budeš chtít udělat, líbit," namítl pochybovačně mladý Rowle.

„Dám ti jednoduchou otázku," začal Declan otráveným hlasem, jako kdyby ho tahle hloupá konverzace unavovala, „a odpověz po pravdě. Ty Altheu miluješ, viď?"

Jacob pouze přikývl. Netušil, kam tím Rosier směřuje.

„Věříš tomu, že ona tebe taky?"

„Já tomu nevěřím, já to vím!" ohradil se. 

„Fajn," zakoulel Declan očima. „Takže když to víš, víš taky, že by pro tebe vždycky chtěla jen to nejlepší. A ty bys byl ochotný pro ni udělat cokoliv na světě. Je to tak?"

Jeho společník opět přikývl.

„Tak. A teď přesně víš, jak docílím toho, že mě bude malá Imogen poslouchat na slovo."

„Využiješ k tomu toho, že je do tebe zamilovaná," odtušil Jacob.

„Přesně tak. Ta holka možná je silnější a mocnější, než byla před několika měsíci, ale tohle je její největší slabost. Láska. Když chceš získat moc a vydobýt si nějakou pozici, nesmíš se nechat láskou zdržovat. Protože ta může ve vteřině zničit všechno, co jsi léta budoval."

Jacob do třetice přikývl. „Takže ty jí nemiluješ?"

„Nebuď směšný. Tu holku si u sebe držím jen kvůli tomu, co je zač." 

Na malou chvíli se zamyslel. Ano, mluvil pravdu, tedy chtěl mluvit. Nemiloval Imogen, netáhlo jej k ní nic jiného, než pouhá vášeň. Ovšem cosi nenápadného, co ho nutilo ji chránit a chovat se k ní s úctou tu stálo bylo. Nelíbilo se mu to, to ani náhodou. Už takovou dobu se ten vlezlý pocit snažil pohřbít hluboko uvnitř sebe, ale nedařilo se. Ačkoliv se tomu bránil, stále v něm zůstal malý střípek nějakých opravdových citů, malý střípek lásky, který ho k Imogen poutal. Přestože hlavním důvodem, proč si ji tak držel u těla stále byla její moc. Nic jiného. Protože pokud by přišel o ni, mohl by se se svým plánem rozloučit. Nemohl si lásku k ní dovolit. Nemohl si dovolit být slabý.

Důstojně se vyrovnal a přinutil se o sobě nepochybovat. „A ona o tom nemá tušení. Právě kvůli lásce. Vidíš? Láska nutí dělat lidi hlouposti," přejel Jacoba pohledem. „Být tebou držím si Altheu od těla. Protože já vedle sebe nepotřebuju zamilovaného blázna, ale někoho, na koho se budu  moct spolehnout, až se naše plány začnou plnit."

Jacob znejistěl a Declan tušil, co se jeho příteli honí hlavou. Držet si Altheu od těla. Copak by to mohl jen tak udělat? Odešla kvůli němu od rodiny, pohádala se se svým otcem a ztratila ho. Kvůli němu. Už jen kvůli tomu si jí nemohl držet od těla, nemohl se na ní vykašlat. Jistě si musel říkat, co to je za hlouposti, proč by to měl dělat, když ji miloval. Viděl to na něm a nelíbilo se mu to. Jacob by byl ochotný pro Altheu udělat cokoliv, jen aby ji potěšil. Byl do ní zamilovaný až po uši, jak se říká. A Declana to částečně děsilo.

I on takový býval. I on toužil po lásce, ovšem touha po moci byla daleko silnější. Dokázala ostatní city zastínit jako když bouřkový mrak zastíní jasné slunce na obloze. Nemohl dopustit, aby jej jeho přítel a spojenec kvůli lásce opustil. Byl si totiž jistý, že kdyby se Althea rozhodla odejít, Jacob by neváhal a šel by s ní. Stejně jako by to udělal on na začátku společné cesty jeho a Imogen. Udělal by všechno, co by jí na očích viděl jen proto, aby mu dala šanci. Aby mu dala šanci jí poznat, aby mu prozradila svá tajemství, která si tak hlídala. A byl si skoro jistý, že nebýt Abraxase a Imogeniny moci, pořád by takovým hloupoučkým a zamilovaným mladíčkem byl. Ovšem to on už nesměl nikdy dopustit.

Musí si za svými slovy stát. S láskou a něhou nikam daleko nedojde. Musel se těch posledních citů, těch droboučkých střípků lásky, které byly stále zaklíněny v jeho nitru a připomínaly mu, že Imogen pro něj přece jenom něco znamená, zbavit. Nesmí být zranitelný. Prostě nesmí.