červenec 2015

Jameson si za svým rozhodnutím stál. Několik večerů po sobě strávil jen pročítáním Marlowiny složky, snažil se na ministerstvu nenápadně hledat jiné informace, které by se se záhadnou smrtí oné dívky pojily, ovšem nepochodil. Zdálo se, že nikoho vlastně nezajímalo, co se tehdy stalo. Marlowe Malfoyová byla i se svou prababičkou mrtvá a hotovo. Nic víc nikdo vědět nepotřeboval, nikdo už nic víc nezjišťoval. Až na něj. On se tak snadno vzdát nehodlal.

I to byl důvod, proč momentálně klepal na dveře domu, kde bydlela část Marlowiny rodiny. Pokud chce zjistit víc, zřejmě se neobejde bez toho, aby si s nimi nepromluvil. Oni mu můžou nejlépe přiblížit celou situaci, z jejich vyprávění může mnohé vypozorovat a zjistit, co by se s Marlowe mohlo stát, pokud není skutečně mrtvá.

Ve tváři Delaney Malfoyové rozeznal značné překvapení, když otevřela dveře a jejich pohledy se střetly. „Můžu vám nějak pomoci?"

„Vlastně ano," přikývl Jameson a natáhl k ní ruku. „Jmenuji se Jameson Jilliette a rád bych se vás vyptal na pár věcí ohledně případu vaší dcery."

Delaney zkoprněla a sotva se zmohla k tomu, aby stiskla jeho nabízenou ruku. „Chcete mluvit o Marlee? Proč?"

„Zaslechl jsem na ministerstvu rozhovor vás a vašeho bratra, je to můj mentor a trénoval mě, abych se mohl stát bystrozorem," vysvětloval. „A začal jsem se o případ vaší dcery zajímat, když on odmítl. Proto jsem teď tady." 

Zdálo se, že žena naproti neměla daleko k slzám. Ustoupila ze dveří, aby ho vpustila do domu a stále se tvářila ohromeně a snad i dojatě. Zavedla Jamesona do obývacího pokoje a po několika zdvořilostních frázích se usadila naproti němu do křesla a v rukou křečovitě svírala pořádný hrnek čaje.

„Můj bratr... Když jsem za ním přišla se svojí prosbou, jestli mi Marlee pomůže vypátrat, tvrdil, že uzavřené případy se nesmějí znovu vytahovat, že by to dělalo jenom zmatky a ministerstvo si to nepřeje," začala váhavě Delaney a zkoumala mladého muže naproti sobě podezřívavým pohledem. „A vy neznáte moji rodinu, neznáte ani Marlee... Proč byste mi chtěl pomáhat?"

„Já... před pár týdny jsem ukončil svůj výcvik a už jen čekám na to, až dostanu nějakou pořádnou práci, něco, při čem nebudu muset vysedávat na ministerstvu a probírat se papíry. A případ vaší dcery... Když jsem pročítal její složku uvědomil jsem si, že bystrozorvé tehdy vyšetřování ukončili hrozně brzy. Ta složka v sobě nemá žádný pořádný důkaz, kvůli kterému by měla být Marlowe považována za mrtvou. Jistě, ten požár musel být masivní a ničící, ale pořád je šance, že mu vaše dcera unikla. Ale nikoho to nezajímalo tehdy a nezajímá je to ani teď." Delaney na jeho slova zareagovala pouhým přikývnutím. „Ale já si nemyslím, že to jde tak snadno uzavřít. Ne dokud se nenajde opravdový důkaz, že je skutečně po smrti. Nebo se, v tom lepším případě, nezjistí, že je stále naživu, že tehdy těm plamenům utekla. Ale budu k tomu potřebovat vaší pomoc."

Tmavovlasá žena na něj zůstala možná až příliš dlouho koukat. V její tváři se vystřídalo tolik emocí, že se Jameson začal strachovat, zda neřekl něco špatně. Ne, určitě ne. Protože kdyby řekl něco špatně, Delaney by mu rozhodně nepadla okolo krku, jako právě teď. Nezačala by vzlykat a šeptat mu slova díků. Nepamatoval si, kdy naposledy ucítil tak silné a hřejivé objetí. Bylo na něm cosi mateřského a láskyplného, přestože tu ženu znal teprve několik minut. A tak pomalu zvedl paže, které doteď nechával rozpačitě viset podél svého těla a objetí jí oplatil. Jen na pár vteřin si dovolil procitnout a obejmout ji, než se od ní odtáhl a pouze stiskl její ruce ve svých.

„Když mi řeknete všechno, co by mi mohlo v hledání pomoct, přísahám, že já na oplátku udělám všechno pro to, abych zjistil, co se tehdy v noci stalo," řekl vážně a zahleděl se jí do očí. 

„Jestli... jestli se vám podaří přijít na něco, co tehdy přehlíželi, nebo na to nepřišli," začala plačtivě, „i kdybyste měl zjistit, že Marlee skutečně zemřela a já se alespoň dozvěděla, co se s ní skutečně stalo... budu vám vděčná. Do konce života."

Vyklínila své ruce z jeho sevření a na malou chvíli se k němu obrátila zády a prsty přejížděla po hřbetech knih vyrovnaných v knihovně zakrývající celou jednu zeď, než vytáhla cosi v tmavomodrých deskách. Blok, jak Jameson následně pochopil. Hustě popsaný, prokládaný papíry a fotografiemi, že musel být převázaný slabou stužkou, aby držel u sebe a všechno z něj nevypadlo a nerozsypalo se všude kolem. Vtiskla mu ho do rukou a on ho zběžně prolistoval.

„Je tam všechno. Všechno o jejím prokletí, všechno co mě napadlo o té noci, co se tehdy mohlo stát. Všechno o ní. A-"

„O jejím prokletí?"

Delaney přikývla a pokynula mu, aby si znovu sedl, což udělala i ona. „Je to dlouhý příběh, složitý příběh. Ale ještě před lety, kdy moje máma čekala mě a mého bratra se Voldemort rozhodl, že bude myslet na budoucnost. A náš zpropadený dědeček, její vlastní otec, Abraxas Malfoy, svému Pánovi ochotně nabídl nás, jeho vnoučata, abychom se stali Voldemortovými zbraněmi. A pověděl tehdy tomu parchantovi o lektvaru, který by jednoho z nás, nebo pro ně asi v tom lepším případě oba, dokázal zaručit, že budeme ovládat smrt. A Abraxase ani v nejmenším nenapadlo svému Pánovi odporovat. Takže to udělal.

Ten lektvar se ještě nikdy nikomu nepodařil namíchat správně, nikdo nepřežil jeho požití. Ale jemu se to povedlo. Podstrčil ho naší matce pár týdnů předtím, než jsme se narodili. To byl důvod proč nezabral už na nás." Otevřela blok na jedné z prvních stánek a ukázala na ní. „Ten lektvar se musí matce dětí podat těsně po jejich početí, jinak nezabere. Ale u nás se stala chyba. Nedal schopnosti nám, ale zaručil, že namísto nás ty schopnosti budou mít naše děti. Prvorozené dítě. Což znamenalo mojí Marlee. 

Tehdy, když Malfoy zjistil, že se to pokazilo a já ani Philip tyhle schopnosti nemáme, měl strach z Voldemorta. Umím si představit, že nesmírně zuřil, když to zjistil. Abraxas se ho bál. Zjistil, že já ty schopnosti nemám, ale moje dítě by mohlo. A proto se narodila Marlee."

Povzdechla si a něžně bříšky prstů přejela po fotografii v bloku, několikrát přehnutou a s oslíma ušima, na jejímž bílém okraji byla napsána tři slova: Jmenuje se Marlowe. Zřejmě to byla fotka pořízená hned poté, co Marlee poprvé vykoukla na svět.

„A u Marlee už to vyšlo?"

„Nejsem si jistá, ale... Už jako malá byla trochu odlišná od Nicol, mojí druhé dcery." Našla v bloku jinou stránku, přestože slovo od slova věděla, co se na každé z nich píše. „Ale vzpomínám si, že když jí bylo asi šest a moje druhá prababička zemřela, Marlee utíkala do jejího pokoje a já odtamtud slyšela, jak mluví, jako kdyby někomu odpovídala. Barty, můj přítel si myslel, že se jen vypořádává se svým smutkem, nechtěl si připustit, že by Abraxasův plán skutečně vyšel, ale já věděla, nebo spíš tušila, že v tom bude něco víc."

Vytáhla přeložený list papíru vložený mezi posledními stránkami a podala mu ho. Jamesonův pohled spočinul na jiné fotografii, tentokrát už dospělé dívky, mladé ženy, kterou odváděli tři statní muži. Dívka tak tak stačila odvrátit tvář od slídivých objektivů fotoaparátů, ale i během té chvilky, kdy byla její tvář odhalená si James povšiml vybledlých jizev na její pravé tváři. Měla ji od krve, stejně jako ruce spoutané za zády. Tu fotografii znal. Nebylo to tak dlouho, co ji spatřil v novinách, když vyšla na světlo ta tragická událost se smrtí nějakého kruvalského profesora. Soudili za ni nějakou studentku, zřejmě tu, kterou zrovna sledoval na fotografii, která byla ale všech obvinění zproštěna a stejně jako kdysi on vyvázla s pouhým hlídáčkem. Allard, jeho blízký a moudrý přítel, který mu zachránil život a stal se pro něj v podstatě otcem, mu o tom případu nedávno vyprávěl.

„Když se tohle dostalo na světlo, tak nějak jsem doufala, že by tohle mohlo být vodítko k Marlee. Děvče, které dokázalo někoho zabít bez použití hůlky nebo zbraně. Kolik takových asi na světě je?" zeptala se Delaney nikoho určitého a Jameson chápavě přikývl.

„Rozumím, kam tím míříte. Zkusím o tom zjistit co nejvíc. Co dalšího bych měl vědět?"

Delaney se rozpovídala víc, než čekal. Občas se slzami v očích, občas se její tváří mihl i náznak úsměvu. Procházela stránky v bloku, odpovídala na jeho otázky a naopak mu pokládala své vlastní. Jameson věděl, že jej tlačí čas a měl by brzy odejít, ale nedokázal se prostě rozloučit a odejít. Vysedávat s Delaney Malfoyovou v jejím obývacím pokoji, poslouchat její všemožné teorie o tom, co se tehdy v noci stalo, poslouchat její vyprávění o Marlee a vzpomínání na ni a na cokoliv, co by mu mohlo v pátrání pomoci bylo tak podivně příjemné, že se mu vůbec nechtělo odcházet. Ale ačkoliv by tam rád zůstal, nemohl. Musel začít s pátráním, musel na ministerstvo, aby dokončil jemu přidělenou práci

„Jakmile na něco přijdu, tak vám dám vědět," sliboval Delaney, když neochotně vstal z křesla a tiskl její ruku ve své.

„A já vám dám na oplátku vědět, kdyby-"

Nestihla větu dokončit, neboť byla přerušena cvaknutím zámku, tlumený hlas a následně i tím, že do obývacího pokoje vstoupila tmavovlasá, asi sedmnáctiletá dívka, která se zatvářila řádně překvapeně, když zahlédla svou matku s úplně cizím mužem.

„Co se to tady děje?" Nechápavě svraštila obočí a její překvapený a zmatený výraz se ještě prohloubil, když si všimla Delaneyina bloku v tmavomodrých deskách, do kterého neměl nikdo z rodiny povolení se podívat, v rukou onoho cizince.

„Nicol, tohle je Jameson Jilliette," pokynula Lana k mladíkovi, „a Jamesone, tohle je moje druhá dcera, Nicolette. Tady Jameson je bystrozor. Chce mi, tedy nám, pomoci v pátrání ohledně Marleeina případu."

Nicolettin výraz se z překvapeného změnil na podezřívavý. „Myslela jsem, že nám s tím pomůže Philip."

„Odmítl to," vysvětlila Delaney a Jameson jenom přikývl, aby to potvrdil. „James je naše jediná naděje."

„Jediné, co od vás budu potřebovat budou odpovědi na pár otázek," ujistil Nicol Jameson a sklouzl pohledem na Nicol. „Prý jste se v Bradavicích během uplynulého roku setkala s tou dívkou, co v červnu v Kruvalu zabila svého profesora."

„S naší potencionální Marlee, to je pravda," přikývla Nicol a přejela Jamesona pohledem. „Ale už týdny se mi nedaří ji kontaktovat. Imogen Averyová jako by se vypařila. Propadla se do země."

„Imogen Averyová?"

Znovu přikývla. „Imogen Averyová. Tak se jmenovala. Nebo nám všem alespoň říkala, že se tak jmenuje."

Jameson si to jméno uložil do paměti a tentokrát to byl on, kdo přikývl. „Pomohlo by mi, kdybyste mi řekla, co všechno o ní víte, jestli tedy něco víte. Jakýkoliv malý detail může pomoct."

Zaváhala a nejprve se podívala na svou mámu. Zdálo se, že mezi nimi probíhá nějaká bezeslovná konverzace. Nicolin pohled zjihl, když zahlédla slzy v očích své matky a mírně přikývla, když Delaney pohodila hlavou Jamesonovým směrem. Zahleděla se tedy na něj a James si pod jejím zkoumavým pohledem připadal jako pod mikroskopem. Měl pocit, že vidí až do jeho samého nitra ve snaze odhalit nějaké jeho nečisté nebo postranní úmysly, které by s těmi informacemi mohl mít. Po chvíli, která Jamesonovi připadala jako celá věčnost, ale konečně promluvila.

„Můžu dát vědět i Zoye, to byla její spolužačka v Kruvalu. Určitě by taky přišla na něco, co by se vám mohlo hodit. A já... No řeknu vám všechno, co o ní vím. Jestli ji dokážete najít, nebo nám alespoň s jistotou říct, co se jí stalo, ne jako ti idioti před lety, tak vám pomůžu jak jen budu moct."

Vděčně na ni kývl, stejně jako na jejího přítele, který se připojil s tím, že s onou Imogen studoval a byli přátelé, tudíž by také mohl něco vědět. Začátek, tedy zjistit cokoliv, čeho by se mohl chytit, byl až směšně jednoduchý. V hloubi duše doufal že to, co bude následovat, ať už to bude cokoliv, bude stejně snadné, ale příliš velké naděje tomu nedával. Bylo téměř nad slunce jasné, že tohle bylo ze všeho, co ho čeká, to nejlehčí a bude už jen hůř.

Chtěl ale věřit tomu, že svůj slib, co dal před pár dny sobě a dnes i Delaney Malfoyové, opravdu splní. Že dopřeje klid a vrátí štěstí jí i její rodině. Že zjistí, co se tehdy stalo. Přivede Marlowe zpátky k její rodině, či jim alespoň vysvětlí a objasní, co se tehdy opravdu stalo. Všechno bude zase v pořádku. Alespoň v to doufal.