začátek července 1995

Rickon Malfoy mířil s hábitem přehozeným a složeným přes paži po namáhavém pracovním dni domů. Měl v plánu jen nechat doma aktovku s věcmi z práce spolu s hábitem, který v dnešním parném dni opravdu nebyl potřeba, a zamířit domů za svou aktuální milenkou, která mu zpříjemňovala náročné, i ty obyčejné dny.

Jeho láska k Violette, jakou oplýval v mládí už byla několik let pohřbená. Raději ji vyměnil za dlouhé pracovní směny a večery po boku žen, které byly ochotné mu svým tělem způsobit rozkoš. Už i snahu sblížit se s Albertine, jeho malou Bertie, která na něj nyní koukala skoro až s opovržením, svátky raději trávila v Bradavicích a prázdniny jen s Violette, či se svými přáteli, než aby jezdila na dovolené s ním, jako kdysi.

S povzdechem zastrčil klíč do zámku a odemkl dveře bytu. Nenalezl u botníku ani boty své manželky ani dcery, ovšem z obýváku stejně slyšel zvuky. Zachmuřil se a odložil hábit na věšák, a hned poté vytáhl z kapsy hůlku. Teď, když se Voldemort údajně opět vrátil k moci, měl strach, že ho někdo z rodiny, kterou už před lety opustil, vyhledá, aby se přidal na Pánovu stranu a přijal konečně znamení zla.

Zbledl a ruka s hůlkou mu spadla zpět podél těla, když se setkal s pohrdavým pohledem totožných modrosivých očí, jaké měl i on sám. Blonďaté vlasy, tak typické pro jeho rodinu, dokonalý, na míru ušitý, hábit, a hůl se stříbrným zdobeným hadem na konci, uvnitř níž se ukrývala hůlka. Lucius Malfoy, jeho starší bratr, kterého naposledy viděl před šestnácti lety, než spolu s Violette utekl.

„Luciusi," oslovil ho zaraženě.

„Už je to několik let, že bratře?" odvětil Lucius klidně a přejel svého nejmladšího a teď už jediného sourozence.

„Co tady děláš?" zeptal se namísto zdržování se s odpovědí a ve finále byl rád, že Via ani Albertine nejsou doma. „Šestnáct let jsme se neviděli a nikdo z rodiny mě nekontaktoval. Co tu chceš?"

„Pán Zla je zpátky, Rickone," začal Lucius, „Aalyiah se kdysi v jeho službách neosvěčila a tys před povinností zbaběle utekl. Ale teď je zase zpátky a my musíme jednat."

Rickon se zachmuřil a sevřel ruce v pěst, když Lucius zmínil jejich zesnulou sestru. „Čtrnáct let ses před ním schovával a potřebuješ si u toho šmejda napravit reputaci, co?"

„Dávej si pozor na jazyk," sykl Lucius, „ty i Violette jste před povinnostmi utekli a teď je vaší povinností to napravit. A pokud teď nepůjdeš se mnou, přijde za tebou otec a ty moc dobře víš, že on takhle mírný rozhodně nebude."

Tentokrát se zarazil a trochu pobledl. I po těch letech byl otec stejně děsivá představa, jako když to byl jen sedmnáctiletý mladíček. Lucius si toho všiml a ušklíbl se.

„Ano, Rickone, otec moc dobře ví, kde jste, stejně jako ví o všech tvých románcích, i o vaší dceři. Albertine, že?"

„Té se ani jeden z vás nedotkne," zasykl nenávistně, „jsem ochotný přijmout znamení zla, když z toho vynecháte mojí dceru."

Lucius se vítězně ušklíbl. „Violette také. Otec na tom trvá, i její rodiče chtějí, aby to udělala."

„Proberu to s ní," přikývl Rickon, domnívajíc se, že se mu podaří nějak se z toho vykroutit, ale zdálo se, že Lucius má jiné plány.

„Není co probírat. Teď by za ní měl být její otec a oznámit jí to samé, takže rovnou půjdeš se mnou a přijmeš znamení zla."

V duchu zaklel, když k němu jeho starší bratr natáhl paži, aby ho přemístil do rodného sídla rodiny Malfoyů. Rickon neměl na výběr. Jednou se mu podařilo těmto rádoby povinnostem uniknout, ale tentokrát už ne. Jeho otec měl své kontakty, vyčmuchal by ho kdekoliv, stejně jako teď. A když bude v bezpečí Albertine, tak alespoň něco pozitivního na tom bude. S povzdechem natáhl ruku a uchopil bratrovu paži, než s tichým prásk oba zmizeli z Rickonova a Violettina bytu během zlomku vteřiny.

xxx

Violette rozhodně nešla tak dobrovolně, jako její manžel. Její prsty pevně obepínaly hůlku, která mířila na muže před ní a prudce oddechovala. Tváře měla zarudlé a na jedné z nich se jí začínala rýsovat modřina, jak se snažila uniknout otcově paži, která se po ní natáhla, aby se s ní přemístil na stejné místo, jako ve stejnou dobu, jen na jiném místě Lucius s Rickonem, upadla a praštila se. Hned, jak z něj vypadl důvod jeho návštěvy se chopila hůlky, odhodlaná se bránit. Byla jen ráda, že Bertie byla na návštěvě u kamarádky a tomuhle se alespoň pro teď vyhnula a schytala to jen ona a pravděpodobně i její manžel.

„Violette, buď rozumná," snažil se jí domluvit její otec, „když na tu nabídku přistoupíš, všechno se zjednoduší, budeš si moc v klidu dál žít, jako dřív, jen budeš po ruce, když bude Pán Zlá potřebovat. Rickon by měl teď dostat stejnou nabídku od svého bratra a já doufám, že bude chytřejší a rozumnější než ty a kývne na to."

Vhrkly jí do očí slzy. „Ne, on by to neudělal. Možná není nejodvážnější, ale k němu se nikdy nepřidá!"

„Vždyť mi pro tebe chceme jen to nejlepší."

„Máma taky nikdy znamení neměla a nedařilo se jí špatně," namítla jeho dcera.

„Ale byla mu loajální a když bylo potřeba, byla po ruce. Jsem si jistý, že teď, když je Pán Zla opět u moci, tak znamení přijme. A ty bys měla také," pokračoval starý Fawley.

Byl to už starší muž, vlasy měl prošedivělé, obličej vrásčitý. Violette na něj vzpomínala jako na dobrého tátu, ne jako na smrtijeda. Nebyl to žádný fanatik, ač Voldemorta podporoval, svou rodinu miloval, obzvláště Violette, jako svou jedinou dceru a jediného potomka. Jeho žena byla více akční a rozhodně by se nedalo říct, že je úplně domácký typ matky. Violette to nevadilo, protože dětství jaké prožívala se svým otcem předtím, než se oddal práci pro Voldemorta, milovala a byla tak spokojená. 

Když si svého otce prohlédla lépe, bodlo ji u srdce. Když se Violette narodila, bylo mu už téměř pětatřicet, narozdíl od své téměř o deset let mladší manželky. Teď bylo Violette už téměř tolik, jako jemu, když byla jen novorozenec v peřinkách a jejímu otci táhlo na sedmdesát. Neviděla ho šestnáct let. Možná si to i trochu vyčítala, ale v žádném případě nechtěla být jednou z Voldemortových stoupenců, které po jeho pádu stíhali a do teď vlastně stíhají bystrozoři. Za těch šestnáct let se změnil. Byl starší, omšelejší, už jí v žádném případě nepřipomínal toho veselého muže s čupřinou hnědých vlasů, který se s ní honil po zahradě a schovával se s ní v živých plotech pečlivě pěstovaných a udržovávaných Violettinou matkou.

„Vio," oslovil ji zkráceninou jejího jména, čímž ji znovu navrátil do reality a vytrhl ze vzpomínání. „Jsem už starý, Vio. A chci vědět, že jestli zemřu, tak ty budeš mezi smrtijedy v bezpečí."

„Ale tati, upsat se Voldemortovi? To je přece bláznovství! Nepůjdou po mně smrtijedi, ale bystrozoři, každá strana má přece své klady i zápory. Ale když se k němu nepřidám a budu bojovat proti němu, tak alespoň budu vědět, že nejsem natolik zbabělá, abych se mu podvolila," povzdechla si blonďatá žena. 

Starý Fawley se s povzdechem na svou jedinou dceru a jediného potomka podíval a poté udělal několik kroků směrem k ní. Stálo mu to za to? Donutit svou dceru k něčemu takovému, kdyby kvůli tomu měla být nešťastná a cítit se jako zbabělec? Zapříčinit to, že se na něj do konce života bude koukat jako na špínu a zbabělce, který ji donutil znamení zla přijmout? Ne, to v žádném případě. Violette si nezaslouží být nešťastná, jeho milovaná holčička, která tu před ním teď stojí jako dospělá a samostatná žena, nepotřebujíc nikoho, kdo by jí diktoval jak žít, nebo na čí stranu se přidat, si nezaslouží žít tak, aby byla zklamaná sama ze sebe i své rodiny.

Přišel až těsně k ní a chytil ji za ruku. „Omrač mě, hned teď. Potom vezmi Albertine a odejděte, někam daleko, nehledě na to, že Rickon není s vámi. Já za pár dní oznámím, že vím, kde se nacházíš a vydám se tě rádoby zabít. Nech mi tady svůj vlas, abych dal Pánovi Zla tělo jako důkaz, že jsi mrtvá. A koukej zmizet někam daleko odsud, kde na tebe Pán Zla nebude moct, stejně jako smrtijedi, nebo zbytek naší rodiny, rozumíš?"

Po tvářích jí steklo několik slz a pevně svého otce objala. Přece jenom nebyl takový zbabělec. Měl ji rád a nechtěl, aby byla nešťastná a utápěla se po zbytek života ve smutku. Ucítila, jak jí silně omotal paže kolem pasu a víc se do jeho náruče natiskla, protože si myslela, že to bude naposledy, minimálně na několik let, kdy ho vidí a může ho takto objímat.

„Mám tě ráda, tati," zamumlala se slzami v očích, když se donutila od něj odtáhnout a pozvedla proti němu hůlku.

„I já tebe, holčičko. A teď už pospěš, ať nám to všechno vyjde."

„Když v našem bytě najdeš kartáč na vlasy, mých vlasů tam bude několik, i těch Albyných. Má je tmavší než já, spolehlivě je poznáš, tedy alespoň doufám. Buď opatrný, ať si tím jen nepřiděláš problémy."

Přikývl a gestem ruky ji znovu pobídl, ať se do toho pustí. S povzdechem pozvedla hůlku a namířila ji na něj. „Mdloby na tebe."

Upadl na zem, jeho hlava jen o malá kousek minula roh psacího stolu, nacházejícího se ve Violettině kanceláři. Soucitně pohlédla na otcovu tvář, ale nezbýval čas. Každou chvíli sem může přijít jiný smrtijed, aby se podíval, co se tu děje, když to jejímu otci tak trvá a celý plán by šel do kopru. To Violette nehodlala dopustit. Přemístila se rovnou z kanceláře do ložnice v bytě, který byl zpustlý a prázdný, z čehož usoudila, že její manžel na bratrovu nabídku kývnul a odešel s ním. Bodlo ji z toho u srdce, ale tím se chtěla zabývat až později. Ve spěchu mávla hůlkou, čímž docílila toho, že všechny její potřebné věci se shromáždily ve velkém lodním kufru, do teď ukrytém pod manželskou postelí. Stejný proces udělala poté i s věcmi své dcery a do pár minut měla zabalený téměř celý svůj život do jednoho kufru.

Albertine se zbytečně nevyptávala, když se její matka zjevila u domu její spolužačky z Bradavic, kde měla ještě jednu noc přebývat, za což byla její matka jen ráda. Na otázky bude čas později. Až potom, co na Příčné vyberou peníze z jejich trezoru a následně Anglii opustí snad co nejbližším letem, který je z oné země může dostat.

O několik dní později skutečně vyšla na světlo zpráva o tom, že manželka Rickona Malfoye byla nalezena mrtvá i se svou dcerou u sebe doma. Violettin otec nezklamal a udělal vše přesně tak, jak své dceři slíbil, jen doufal, že ona udělala totéž. Nikdo netušil, že ona dvě těla jsou jen dva mrtví mudlovští zločinci, přetvořeni mnoholičným lektvarem. Ani sám Rickon, který ztrátu zejména dcera, ale i manželky oplakal a zoufal nad tím, proč je nechával samotné a nebyl u nich, když na to došlo. 

Nikdo nebyl schopný odpovědět na otázku, kdo je zabil. Smrtijedé namlouvali Rickonovi, že to byl jistě někdo z Řádu, Fénixův řád tvrdil pravý opak, zatímco ministerstvo se celou údajnou vraždu snažilo ututlat a nazvalo ji shodou náhod. Tak či onak, ten večer poté, co Rickon Malfoy sledoval, jak se dvě rakve, jedna s údajným tělem jeho manželky a ta druhá, bílé barvy, s tělem jeho dcery, spouští pod zem do rodinného hrobu, to bylo podruhé, co se ze žalu vyspal s manželkou svého staršího bratra.