konec června 1995

Philip byl vždycky tak trochu dřevo, co se týkalo pocitů a to zejména těch dívčích. Příslušnice něžného pohlaví ho měly rády, to ano, stejně jako on je, ale jakmile přišlo na vztek, nebo slzy, jako právě nyní, nějak nevěděl, co dělat. Má vtipkovat a snažit se plačící dívku rozesmát? Obejmout ji a politovat? Nebo jí říct, ať se vzchopí a přestane se litovat?

Přejel pohledem svou sestru, s hlavou v dlaních, která se chvěla v důsledku srdceryvných vzlyků, které od konce třetího úkolu, prakticky neutichly. Ne, třetí možnost by teď rozhodně nebyla namístě, měl takový pocit, že kdyby jí řekl něco takového, tak by následující hodiny chodil po domě s obtiskem dlaně na ruce, což by se mu zrovna dvakrát nechtělo. A nezdálo se ani, že by jí to nějak pomohlo.

Delaney Malfoyová sama zřejmě netušila, co by na tu bolest, usazenou v jejím srdci jako velký těžký kámen, zabralo, ale pochybovala o tom, že by to byly Philipovy vtípky či cokoliv jiného. Už několik dní se svým zármutkem bojovala a zdálo se, že nemíní jen tak přestat. A to všechno měla na svědomí jen jedna věc. Smrt Cedrica Diggoryho.

Ve chvíli, kdy se na trávník před bludištěm, vypěstovaným na místě famfrpálového hřiště v Bradavicích speciálně pro letošní Turnaj tří kouzelníků, přemístil Harry Potter s tělem onoho zbožňovaného mrzimorského studenta, jeho tmavovlasé kamarádce jako kdyby se část jejího já roztříštila na milion malých střípků, které se bolestivě zabodávaly do jejího srdce a působily čím dál větší bolest.

Její bratr si Lanu jen silněji přivinul do náruče a pohladil ji po zádech. Stále si živě vybavoval její výkřik, živěji než výkřiky všech ostatních, a před očima viděl, jak se zhroutila na kolen. Popravdě už celý večer mu připadala dost nervózní, ale domníval se, že se jen bojí o Cedrica. Kdyby jen věděl, co se večer před posledním úkolem stalo...

Tmavovlasá havraspárka si to vyčítala stále dokola. Ale ještě víc než na ní samotnou se její vztek často stáčel i k Rogerovi, s nímž od té chvíle nepromluvila.

„Byl to můj nejlepší kamarád, co mi vyznal lásku a teď zemřel s domněním, že ho nemiluju! A všechno je to jen tvoje vina!"

Ta slova prořízla vzduch jako seknutí nožem. Delaney se zhroutila na kolena a rozplakala se, ačkoliv Danelle, taktéž se slzami v očích, Albertine, Esmeé i další její přátelé, se jí snažili uklidnit a dostat ji odtamtud. Ani jedno neproběhlo úspěšně, dokud se ke svému dvojčeti nedostal i Philip a v náručí neodnesl svou sestru daleko od místa, kde leželo Cedricovo tělo. Ovšem sni to nijak zvlášť nepomohlo tomu, aby se Lana uklidnila. A teď, když se vrátila ze Cedricova pohřbu, to vypadalo, že to nebude o moc jednodušší, jako tehdy.

„Lany," promluvil nakonec Philip, který zahodil svoje polemizování o tom, jak ji uklidnit, a prostě začal mluvit, „já vím, že je to těžké, ale musíš ho nechat jít. Nemůžeš truchlením nad ním strávit zbytek života."

„T-ty to nechápeš, Phily," zamumlala jeho sestra, „on umřel a neměl tušení, že ho taky miluju. Myslel si, že chodím s Rogerem a já už nikdy nebudu mít příležitost mu to vyvrátit a vyklopit mu, jak moc ho zbožňuju."

„On to uvidí, teď to uvidí a odpustí ti to, všechno. Ty na něj budeš myslet a připomínat si všechny ty hezký společný zážitky a udržovat si ho tak pořád u sebe. Ale truchlením nic nezmůžeš. Život mu to nevrátí."

Věděl, že by měl být trochu jemnější, ale Lana nebyla malé dítě, aby tohle nedokázala pochopit. Smrt byla koneckonců nedílnou součástí života a ačkoliv takhle brzy by si pro nikoho přijít neměla, někdy se to stane, ale není to důvod uzavřít se do sebe a přestat žít. A to musela Delaney pochopit.

„Strašně moc mi chybí," vydechla Lana, „a to je pryč teprve tak krátkou dobu, ale zdá se to jako věčnost. Hrozně moc mi chybí, Phily."

„To je pochopitelný," konejšil ji Philip, „ale ono to přejde a ty na něj budeš vzpomínat jako na toho nejlepšího kamaráda a skvělého člověka. Nesmíš si ho představovat jako nehybné tělo, které přinesl Harry. Mysli na něj tak, jak jsi ho znala, plného života a radosti. Tak si ho musíš připomínat."

„Mám tě hrozně ráda, víš to?" povzdechla si a pevně ho objala.

„Vím. A taky vím, že v normální situaci bys mi to takhle hezky nikdy neřekla," odvětil a hladil jí po zádech.

Zasmála se, po té době plné truchlení a pláče se konečně zase zasmála a pustila ho z objetí. „Máš pravdu. Nesmím truchlením strávit zbytek života. Víš, jak babička Pennelope vždycky říká, že jí mamka chybí, ale má jí v srdci a tak se může dál usmívat a žít, jako kdyby byla s ní? Protože jí má pořád u sebe, ve vzpomínkách a v hlavě. Stejně jako si já pamatuju Cedrica a budu ho tam navždycky nosit. I když budu stará a šedivá s pěti dětmi a deseti vnoučaty, tak bude pořád se mnou, i když ne fyzicky."

„Tohle je ta Delaney, kterou chci slyšet. Přesně tak. Je v pořádku truchlit, ale nejde tak strávit zbytek života. Bude nám teprve sedmnáct, máme ho ještě celý před sebou a jsem si jistý, že chvilek jako je tahle zažijeme ještě několik, i když se budu modlit, aby jich bylo co nejméně, ale nesmíme si tím ten zbytek nechat pokazit."

„Padají z tebe samá moudra, bratře," pousmála se, pořád mírně sklesle, ale stále to byl pokrok.

„To víš, když je moje sestra v Havraspáru, musím se holt činit. Tak pojď, otřít slzy, vystrčit prsa a hlavu vzhůru. Teď nás čeká zase nový dobrodružství, na který budeš potřebovat sílu, sestričko, protože ač to říkám nerad, tyhle další roky rozhodně nebudou jednoduché, když se ten parchant vrátil."

xxx

„Tak jsme tady. Tohle místo bude letošní léto naše přechodné bydlení," mávl Remus Lupin rukou směrem k řadovému domu, který se roztáhl mezi jinými dvěma s čísly popisnými jedenáct a třináct.

Dvojčata jen překvapeně zamrkala nad tím, jak je to možné, ale oba přikývli. „Co je vlastně uvnitř, Remusi? Proč je okolo toho tolik tajností?" promluvila nakonec Delaney, se stále mírně zarudlýma očima očima, ovšem stále vypadala nejlépe za posledních několik dní.

„Až uvnitř, Lany, tady by nás kdokoliv mohl slyšet. Tak pojďte."

Dům na adrese Grimmauldovo náměstí 12 rozhodně nebyl dlouho používaný, to bylo jasné jakmile všichni tři vstoupili do předsíně celého domu, zaprášené a neudržované, se staře vypadajícím stojanem na deštníky v rohu. Při procházení chodbou jste uvažovali nad tím, co to bručí a pochrupává za težkým závěsem, pečlivě zataženým a zřejmě zakrývajícím něco na zdi a uvažovali jste, kolik pavouků se zřejmě nachází v celém domě, když jen na zemi jich dvojčata zahlédla pět, utíkajících se schovat do svých pavučin, či za nějaký kus nábytku. Rozhodně to nebylo příjemně vypadající místo. Atmosféra tam byla ponurá a nepříjemná, jako kdyby se v domě už roky nikdy nezasmál.

Remus si přiložil ukazováček ke rtům, aby dvojčatům naznačil, že mají být tiše, a chodbou je vedl až k dveřím na konci, odkud vyšla povědomá zrzavá žena.

„Philipe, drahoušku, ráda tě zase vidím," usmála se Molly Weasleyová na spolužáka a jednoho z nejlepších přátel jejích dvou synů, Freda a George. Philip se jen usmál a nechal se usměvavou ženou obejmout. „A ty budeš jistě Delaney. Spoustu jsem toho o tobě slyšela."

„Stačí Lana, paní Weasleyová," pousmála se na ní Delaney a s mírnými rozpaky se také nechala obejmout, „ráda vás poznávám."

„Běžte nahoru, druhé dveře hned po pravé ruce, ano? Za chvíli bude hotové jídlo, ale ještě chvíli budete muset počkat. Tak utíkejte, dvojčata i všichni ostatní vás jistě moc rádi uvidí."

Sourozenci pouze poslušně přikývli a vydali se po rozvrzaných schodech nahoru, aby našli své přátele a vlastně všechny přítomné děti Molly Weasleyové, která je nyní tak srdečně přivítala.

„Druhé dveře vpravo?" ujišťoval se Philip, zatímco bral za kliku. Široce se usmál na své dva spolužáky, od sebe téměř nerozeznatelná dvojčata, Freda a George Weasleyovi.

„Výborně, konečně jste dorazili!" zaradoval se George.

„Upřímně tady jinak byla pekelná nuda. Mamka nás nutí jen uklízet a na porady Řádu nesmíme ani páchnout," postěžoval si Fred.

„Na porady Řádu? Jaké porady a jakého Řádu?" zeptala se zmateně Delaney.

„Copak vám o tom Lupin nic neříkal? Právě teď jsme v hlavním štábu znovu založeného Fénixova Řádu. To je tajná organizace, kterou založil Brumbál, už v první válce," pustilo se do vysvětlování jedno ze zrzavých dvojčat.

„No a teď, když je Vy-víte-kdo zpátky, tak ji znovu obnovil a tady to je hlavní štáb. Konají se tu různé schůze a porady, ale my nesmíme slyšet ani slovo," dokončil za něj jeho bratr. „Takže jsme tu jen proto, abychom uklízeli a protože si mamka myslí, že bychom to doma nezvládli sami."

„Upřímně se jí ani nedivím," poznamenala mírně pobaveně Delaney.

„Vtipkuješ? Tak to je na dobré cestě. Až budeš pomáhat s úklidem, ono tě to zase přejde," uchechtl se Fred.

„Kdo všechno tady je?" zajímal se Philip.

„No kromě nás, Rona a Ginny, jsou tu naši a potom tu ještě na stálo je Sirius Black, kterýho je vlastně celej tenhle barák, s Giannou Lloydovou a někde je tu i Leslie, Blackova dcera, a Faith, dcera právě Gianny. Podle všeho má dorazit ještě Ronova kamarádka Hermiona a v srpnu i Harry."

„Myslel jsem spíš, kdo je člen toho Řádu," upřesnil svou otázku Philip, „kdo všechno sem chodí?"

„No tak to jsou naši, Black i Lloydová, Pošuk Moody, ten pravý, ne ten magor, co se za něj převlékal ve škole, Remus Lupin, Brumbál, Snape, náš brácha Bill a sem tam by se prý měl objevit i Charlie. Ale to jsou jen ti, o kterých víme, nejspíš jich je mnohem víc," vyjmenoval George, „ale jelikož nám zakazují účastnit se porad, tak toho moc nevíme."

„Zakazují? Ale proč?" nechápala Delaney, „Vždyť plnoletí už jste, já a Philip budeme v srpnu taky, tak proč? Čím víc lidí, tím lépe, nebo ne?"

„Dokud nedokončíme školu prý to nejde," protočil očima Fred, „takže z výhledu na akční a zajímavý prázdniny rázem sešlo."

Delaney se otřásla. „Já mám po letošním školním roce akce až moc a rozhodně mi nevadí, když bude chvíli klid."