16. srpna 1995

Sedmnácté narozeniny jsou ve světě kouzelníků vždycky něco extra. Je to významný milník, oznamující, že daný kouzelník, či čarodějka, je plnoletý a zodpovědný za své činy. Ne, že by dospělost pro někoho tolik, někteří rozhodně nejsou o moc více zodpovědní, než v předchozích letech,  nebo tu také byli tací, co onu pomyslnou nálepku s číslem sedmnáct využívali jen když se jim to hodilo. Podobně jako Philip Malfoy se svými dvěma zrzavými přáteli.

„Když jsme dospělí, máme přece právo do Řádu vstoupit," prohlásil Philip, „potřebujete co nejvíce lidí, no ne?"

„To sice ano, ale ne takové, kterým budeme muset stát za zadkem a hlídat, jestli dělají, co mají a nevyvádí nějaké hlouposti," zabručel Alastor Moody, jehož vlasy konečně opět začaly dorůstat a mizet z nich zuby, jaké tam nadělal Barty Skrk junior, při svém převlékání za zmiňovaného bystrozora.

„Ale už jsme všichni tři dospělí, sakra, máme právo do Řádu vstoupit!" rozčiloval se tmavovlasý mladík.

„Nemáte ukončenou školu, Philipe," ozvala se Molly Weasleyová, „a navíc je to pro děti, jako jste vy, nebezpečné."

Všichni tři sedmmáctiletí mladíci se zatvářili uraženě. „My už nejsme-" začali unisono, ale nestihli argument dokončit.

„Být vámi, užívám si poslední měsíce školy bez nervů s Řádek. Budete skládat OVCE a těžko byste zvládli učení na ně a ještě pomáhat," přerušila je Gianna, „máte před sebou poslední rok na škole, tak si ho užijte a potom se po hlavě můžete vrhnout do práce pro Řád."

„Jak si ho máme užívat, když víme, že se tu někde potuluje Voldemort a jeho staří kamarádi?"

„Když studoval náš ročník, Voldemort byl v plné síle a nebránilo nám to v užívání si života. Tvůj táta vymetl jakýkoliv večírek a sám je se Siriusem, Remusem i Pettigrewem pořádal. Takže si v klidu můžete užívat, když budete v bezpečí Bradavic," opáčila tmavovlasá žena.

„Všichni mají pravdu, Phily," zapojilo se nakonec do hovoru i Philipovo dvojče. Delaney posedávala v rohu místnosti s hrnkem čaje v rukou a ani zdaleka se nesnažila tak urputně stát členkou Řádu, jako Philip. „Nežeň se do toho tak a bude to lepší. Nemáš důvod na to tak spěchat."

Nikdo Philipovi nebránil v odchodu, když se s frustrovaným povzdechem zvedl ze židle a vyšel z místnosti, jen Lana se zvedla taktéž a vydala se za ním, aby se pokusila mu trochu domluvit. Jakmile ale zahlédla nově příchozího člověka, zrovna likvidujíc papírek s adresou domu, v němž se nacházeli, usmála se a změnila směr, aby ho přívítala, namísto toho, aby se šla dohadovat s bratrem.

„Lan," usmál se druhý nejstarší potomek Weayleyových, když ho tmavovláska objala, „rád tě vidím."

„Nápodobně, Charlie," pousmála se na něj Delaney. Sice se za poslední měsíc usmívala mnohem víc, než během července, ale stále to nebyly ty zářivé úsměvy, jež před tím zdobily její tvář.

„Tak co, jak to všechno zvládáš?" zajímal se empaticky Charlie, který si změny ihned všiml.

„Je to lepší, než to bylo, ale pořád to není úplně uzdravený. Myslím na něj, hrozně mi chybí... Ale je to lepší," shrnula krátce svůj momentální stav. Nejen, že truchlila po ztrátě nejlepšího přítele, ale v červenci přišla další rána - oznámení o smrti její sestřenice Albertine.

„To je pochopitelný," soucitně se na ni pousmál. „Mimochodem, všechno nejlepší k sedmnáctinám. Nejspíš by to chtělo alespoň puget růží, nebo tak něco, ale budeš se muset obejít bez toho."

Pousmála se znovu, když symbolicky potřásl její rukou a věnoval jí polibek na obě tváře.

„Hlavně zdraví a ať jsi šťastná, a myslím, že i přání k úspěšnému složení zkoušek OVCE by nemuselo být na škodu. A tohle máš pro štěstí."

Nebylo to nic zdobeného ani extra nápadného. Obyčejná papírová krabička, místy pomačkaná, jak byla uschována v Charlieho kapse, která v sobě ukrývala stříbrný řetízek s malým dráčkem. Tentokrát její tvář na malou chvíli ozdobil ten dobře známý úsměv, když dárek spatřila a ihned ho vytáhla a odhrnula si vlasy z krku, aby jí ho Charlie mohl umístit na krk.

„Nemusel sis dělat škodu. Je moc krásný, děkuju," usmála se na něj a tentokrát ho na tvář políbila ona.

„To nic nebylo, takový narozeniny se musí jak se patří oslavit," odvětil zrzavý muž. „Chtěl jsem tě jen trochu rozveselit. Já... Vím jaký to je."

Překvapeně se na něj podívala. „Vážně? Vždyť Harper-"

„Nemyslím Harper, měl jsem milostný život i po ní, prcku," usmál se chabě.

„Co se stalo?" naklonila hlavu na stranu, jako obvykle, když se na něco ptala.

„Vydala se se skupinou, která měla objevit nové volně žijící draky na Ukrajině a už se mi nevrátila. Nikdo pořádně neví, co se stalo, zkrátka zmizela."

Jak jednoduše to řekl ji zarazilo. Bylo mu na očích vidět, jak moc ho to mrzí, ale je s tou smrtí smířený. Musela pro něj moc znamenat, to bylo jasné.

„Jak je to dlouho?" zeptala se opatrně a pohladila ho po paži.

„Čtyři roky," vydechl a pokusil se usmát, „chybí mi, ale nemohl jsem kvůli její smrti přestat žít a užírat se celý život smutkem. A ty bys to měla udělat taky. Cedric tu s tebou pořád bude, i když ne fyzicky."

„Nestihla jsem si s ním promluvit, než zemřel. Naposledy večer předtím, kdy se rozzlobil a já už ho do druhého dne, do začátku posledního úkolu neviděla... Třeba kdyby nebyl rozhozený tím, co se stalo, tak by to zvládnul. Třeba je to moje vina, že zemřel."

Charlie tmavovlásku před sebou chytil za ramena a zadíval se jí do očí. „Takhle to určitě nebylo. Nemůžeš si vyčítat něco, za co nemůžeš, Delaney. Taky jsem to dělal, věř mi. Vyčítal jsem si, že jsem nebyl s ní, že jsem jí nedokázal ochránit, že jsem jí vůbec nechal, aby se tam vydala. Ale k ničemu to nevede. Stalo se to a nejspíš se to mělo stát, i když je těžké to takhle říct. Hele, Lan, špatné věci se stávají a my s tím nemůžeme nic udělat."

Padla do jeho náruče a z očí jí začaly stékat slané kapky. Už několik dní pláči odolávala, ale teď měla pocit, že pokud se nevybrečí a nevypustí všechny emoce, vybuchne jako časovaná bomba. A Charlie byl ideální člověk, který jí mohl poskytnout své medvědí objetí, ve kterém ji schoval a trpělivě čekal, než se přestala třást pod náporem vzlyků. Až tehdy ji pustil, věnoval jí úsměv a sledoval jak si pomalu otřela slzy, úsměv mu smutně oplatila a vydala se nahoru po schodech za Philipem, kam měla namířeno původně.

Natáhla ruku po klice, aby vstoupila dovnitř do pokoje, který Philip obýval spolu s dvojčaty Weasleyovými, ale zarazila se, než její prsty stihly kliku sevřít a stisknout. Povědomý dívčí hlas Leslie Blackové, dcery Siriuse Blacka, a Lanina bratra, jak spolu něco tlumeně probírají, než se rozhostilo v místnosti ticho, následně přerušené jen vrznutím postele, na níž zřejmě seděli a dalšími tichými slovy. Na tváři jí to vykouzlilo nepatrný šibalský úsměv. S Leslie se za těch pár týdnů seznámila lépe, než za roky ve škole a byla jí sympatická, takže by rozhodně nebyla proti tomu, aby mezi těmi dvěma něco bylo. A pokud to mělo Philipa konečně dostat ze strádání po Celeste, která ho pustila k vodě, nebyla proti tomu už vůbec.

Philip to bral dost podobně. V duchu se ušklíbl nad tím, že jeho sestra se raději taktně vypařila daleko od dveří, za nimiž zrovna Leslie zbavil trička a polibky obsypal její krk a dekolt polibky. Sice neměl v plánu, aby se něco podobného stalo, ale třeba to je dobře. Stejně jako se jeho sestra nemůže celý život užírat ztrátou Cedrica, on se zase nemůže užírat tím, že Celeste vyměnila vztah za studium a školu. Zřejmě pro ni zase tolik neznamenal, když mu to tak klidně oznámila a tudíž usoudil, že je na čase se posunout dál. A Leslie tady byla, neslibovala mu žádné závazky, ale jen rozptýlení a nějakou tu zábavu a vzrušení. A to on potřeboval a chtěl.