říjen 1995

„Ropucha je to. Odporná, růžo- au! Buď trochu opatrná, Dany. Bolí to jak čert," procedil skrz zuby Philip, zatímco sledovala Laninu kamarádku, jak se mu všemi možnými kouzly snaží vyléčit slova vyrytá na hřbetu ruky, po výchovné lekci nové profesorky obrany proti černé magii.

„Necukej sebou tak. Nechce na to nic zabírat," povzdechla si jeho spolužačka z havraspárské koleje.

„Měl by sis s tím zajít na ošetřovnu. Nebo to oznámit profesorce McGonagallové, tělesné tresty tady přece nikdy nepoužívali, tak proč ona může?" poznamenala Delaney, zatímco sledovala Danellino snažení.

„Neměl jsi jí raději vůbec nic říkat. Ignoruj ji a bude to dobrý," namítla Danelle a s dalším povzdechem schovala hůlku do kapsy, aby na to přiložila obyčejný kapesník a zastavila tak slabé krvácení.

„Kdyby to neřekl on, tak tady teď ošetřuješ mojí ruku, a ne Philipovu, Danelle," odvětila Lana s mírným zachmuřením, „protože když považují Cedricovu smrt za tragickou nehodu... Celé ministerstvo v čele s Popletalem se snaží ututlat, že se Voldemort vrátil a ze všech, co to tvrdí, dělají blázny, protože mají pod palcem i Denní věštec. A teď nás ještě ke všemu ani nechtějí pořádně učit, takže budeme u praktické zkoušky úplně marní. To i ten smrtijed loni nás naučil víc."

„Ale s tímhle má Umbridgeová asi pravdu. Tedy já si myslím, že teorie by nám jako příprava ke zkouškám stačila," namítla zrzka.

Philip povytáhl obočí. „Takže až na tebe venku někde vyskočí smrtijed, tak ho zasypeš teorií o tom, jak dělat souboje, zatímco on tě pošle k zemi během pár vteřin, protože bude umět kouzla v praxi? Vlastně bys ho tou učebnicí mohla přetáhnout po hlavě, na to jediné by byla asi užitečná."

„No jestli vám chybí praktický učení, tak zbystřete uši, dámy a pánové," ozval se za nimi Ashton, který kráčel jejich směrem s dvojčaty Weasleyovými, a uličnicky se usmíval.

„Copak nám nesete?" povytáhla Delaney obočí a přejela všechny tři nebelvírské studenty pohledem. 

„Skvělou zprávu, Lany, skvělou zprávu," zahlaholil Ashton, „budeme mít praktickou výuku. Sice neoficiální, ale budeme."

„Počkej, počkej, někdo z profesorů?" zeptal se zmateně Philip.

„Ne, ale Hermiona s Ronem a Harrym vymysleli, že založí skupinu a Harry nás bude učit. Přece jenom už toho stihnu docela dost, takže my tři do toho jdeme určitě," vysvětlil George.

„Chcete se nechat učit od patnáctiletého kluka?" poznamenala kriticky Delaney.

„Já do toho jdu," prohlásil bez váhaní Philip a vstal, zatímco si na hřbet ruky stále tiskl kapesník, „každý trénink lepší než nic, před zkouškama OVCE obzvlášť."

„Nikdy bych neřekl, že od tebe uslyším něco tak zodpovědného," poznamenal s uchechntutím Ash.

„No tak si to užijte, kluci, já nikam nejdu," zavrtěla hlavou Philipova sestra.

„Moje řeč," přidala se Danelle, „chytí vás a můžou vás vyloučit. Dá vám další tresty, nebo vás třeba nepustí ke zkouškám. Neriskujte to."

Delaney zavrtěla hlavou podruhé, jelikož s kamarádkou nesouhlasila. „Na Umbridgeovou kašlu, ale spíš si nemyslím, že by nás dokázal Harry něco naučit, když je mladší. To, že má jizvu na čele neznamená, že umí všechno."

„Nechceš už tu tvou averzi k němu konečně nechat být? Vždyť to nikdy nic neudělal," poznamenal Ash a ignoroval Philipa, snažícího se mu gestem naznačit, ať raději mlčí. Jakmile ho Lany zpražila pohledem, tak se ale zase uklidnil, nad čímž se Ashton jen uchechtl.

„Ne, Ashi, nechci. Ten kluk mi je už od pohledu nesympatickej a navíc on je důvod, proč se na mě náš otec vykašlal, takže mám plný právo ho nemít ráda. Navíc mi přijde jen jako frajírek, co na sebe rád poutá pozornost."

Nezmíní to, že kdyby byl tak skvělý, jak všichni říkají, nenechal by tehdy při třetím úkolu Cedrica zemřít.

„Pořád lepší, než zbytečně riskovat, že se to provalí a potom mít problém. Děláš dobře, když tam nejdeš, Lany," zastala se kamarádky Danelle.

„Počkej lásko, ty tam nepůjdeš?" zamrkal zaraženě Ash.

„Ne, Ashi. Pořád si myslím, že i teorie nás dokáže připravit na svět venku a nevidím důvod, proč tak moc riskovat," zavrtěla záporně hlavou zrzka.

„Počkej, počkej, počkej," chytl ji za ruce a vážně se na ní podíval, „to přece nemyslíš vážně. Ty její kecy, co nám vtlouká do hlavy, nejsou pravda, vždyť to tady všichni víme. Teorie nám bude k ničemu, až se budeme muset opravdu bránit. Voldemort je zpátky, musíme se to naučit."

„Je to zbytečný risk," vedla si pořád svou Danelle. Měla sice strach z Voldemorta, zřejmě jako každý, navíc když její rodiče byli mudlové, které Pán Zla nenáviděl, ale pralo se to v ní i se strachem z Umbridgeové a respektem z ministerstva.

„Dany, zlato, ale vždyť ty přece víš, že Voldemort je zpátky, nevěříš řečem těch ministerských parchantů. Co když se rozhodne, že začne znovu útočit na mudlovské a smíšené rodiny, jako před patnácti lety? Moje rodiče, babičku s dědou a další členy rodiny zabil jen proto, že mamka byla čistokrevná a vzala si mudlovského kouzelníka. A takhle můžou zaútočit na další desítky rodin, včetně té tvojí. A když se nenaučíme bránit, tak proti nim nebudeme mít šanci," naléhal na Havraspárku její přítel.

Danelle vhrkly slzy do očí. Neukrývala se v ní taková odvaha, jako v její nebelvírské drahé polovičce ani náhodou. Chtěla být statečná, ale nedařilo se jí to. Vymanila své ruce z Ashtonova sevření a o krok ucouvla. „Mrzí mě to. Ale já si prostě nechci přidělávat problémy."

Mimoděk se dotkla odznaku primusky spočívajícího na levé polovině její hrudi a potom jen zatřásla hlavou, otočila se a zmizela svým přátelům a lásce z dohledu. Ashton ji nezastavoval, jen za ní zklamaně koukal. Doufal, že bude mít pro jeho nasazení pochopení a půjde do toho spolu s ním, ale zřejmě se spletl.

„Ty teda nepůjdeš taky?" otočil se Philip na svou sestru, aby zjistil, jak se k Danellině odchodu staví ona.

„Budu upřímná, nechce se mi tam," zavrtěla Delaney hlavou, „ale rozhodně to nedělám kvůli Umbridgeové. Ta ženská si zaslouží, aby jí někdo ukázal, že nemůže mít všechno pod taktovkou a že Bradavice nejsou ministerstvo, kde jí nebude každý poslouchat na slovo, jako to asi dělají tam. Jen nemám pocit, že-"

„Ehm, ehm," ozvalo se za celou skupinkou rádoby sladké a nevinné odkašlání, na které už byli všichni přítomní alergičtí, jak ho slýchali od oné nové, ne zrovna oblíbené, profesorky, prakticky pořád.

Dolores Umbridgeová, první náměstkyně ministra a nyní profesorka obrany proti černé magii v Bradavicích, stála přímo za nimi s až nechutně sladkým úsměvem na tváři, ve svém charakteristickém růžovém hábitu. 

„Zdá se mi, že jsem právě zaslechla, jak o mně mluvíte, slečno Lupinová," začala sladkým hláskem profesorka, zatímco Delaney upřeně sledovala.

Jdi se vycpat, můro jedna, poznamenala si pro sebe v duchu Lana. „Ano, paní profesorko," odvětila stejně sladkým hlasem doplněným o nevinný úsměv, „mluvila jsem s přáteli o Vás a Vaší práci na ministerstvu."

„Já vás slyšela moc dobře, slečno," opáčila zase Umbridgeová a její úsměv se rozšířil, jako kdyby dravec sledoval svou nebohou kokřist zahnanou v koutě. Delaney jen pozvedla bradu výš, aby jí jasně dala najevo, že se jí nebojí. „Můžete jít prosím za mnou?"

„Při vší úctě, paní profesorko, Lana neřekla nic, co by-" pokusil se sestry zastat Philip, ale zmlkl, jakmile do něj Lana strčila loktem, aby byl zticha. Jen mlčky vykročila za korpulentní profesorkou a protočila očima. Nějaký jeden trest jí přece nemohl rozhodit. Sice možná nechodila do Nebelvíru, ale žádná upejpavá slečinka, která by začala ronit slzy při každé bolístce taky nebyla.

Ovšem když později toho večera z profesorčina kabinetu odcházela, říkala si, že by možná bylo lepší se jí trochu postavit a zbytečně ji nedráždit. Nebudu kritizovat ministerstvo kouzel, tato slova teď byla vyrytá do hřbetu její ruky, podobně jako na té Philipově, kde si člověk mohl ale přečíst Budu čekat na vyzvání. V očích se jí lesklo několik slz, když na zkrvavená písmena koukala, ale neudělala té ropuše takovou radost, aby se rozbrečela před ní. Slzy nechala sklouznout po tváři až po odchodu z kabinetu, i po opuštění učebny předmětu, který profesorka Umbridgeová vyučovala.

„Co tu děláte, slečno Lupinová? Už je hodinu po večerce a vy máte být dávno na koleji."

Delaney pootočila hlavou a setkala se s přísným pohledem maličkého ředitele své koleje, jehož přísný pohled trochu povadl, když spatřil jak si jeho studentka svírá ruku, zraněnou po trestu nové profesorky.

„Profesorka Umbridgeová mi udělila školní trest, pane profesore, a pustila mě teprve teď. Mám proto namířeno na kolej až nyní," vysvětlila tmavovláska a nechala profesora, ať si prohlédne její zranění.

„Ach, už to vidím," povzdechl si profesor Kratiknot, „Nebudu kritizovat ministerstvo kouzel. Myslím, že není potřeba vás upozornit na to, abyste si příště podobné poznámky nechala pro sebe, případně v soukromí pro své přátele."

Poslušněn přikývla. „Ano, pane profesore, budu na to pamatovat. Ale mám strach, že ani to nebude možné, protože s ministerstvem v zádech profesorka Umbridgeová za chvíli ovládne celou školu."

Profesor Kratiknot její poznámku přešel bez řečí, ač se Laně zdálo, že nepatrně přikývl, a zase její ruku pustil. „Dojděte si za madame Pomfreyovou a zeptejte se, zda nemá nějaké zásoby výtažku z chapadélek hrbouna. A poté ale utíkejte na kolej, ať si ten trest nevysloužíte znovu."

Vděčně se na profesora usmála a změnila směr, aby se vydala na ošetřovnu, kde jí madame Pomfreyová zranění alespoň částečně vyléčila zmíněným výtažkem. Nesplnila sice slib, který dala řediteli své koleje, že po návštěvě ošetřovny půjde hned na kolej, protože ihned potom, co její ruka přestala krvácet a madame Pomfreyová ji pustila, vyklouzla ve své podobě havrana prvním oknem ven a zalétla na jedno z oken nebelvírské koleje, kde zaklepala na Philipa a vklouzla do chlapeckého pokoje.

„Je to odporná ženská," vydechla tlumeně, jelikož ostatní obyvatelé pokoje již spali, jakmile se přeměnila zpět do podoby člověka. 

„To mi povídej," přikývl Philip a uchopil její ruku. Zachmuřil se, když slova na ní vyrytá spatřil. „Měla jsi mě nechat, abych jí něco řekl, aby ti to neudělala. Zašla sis na ošetřovnu?"

„Poslal mě tam sám Kratiknot, když jsem ho potkala," vysvětlila, „kdybych tě nechala, ať se do ní pustíš ty, akorát bys měl podrápanou i tu druhou ruku a jí bys udělal ještě větší radost, fúrii jedný. Alespoň v tom takhle jedeme spolu."

Zakroutil nad ní hlavou. „Jdi radši spát, ať zítra nezaspíš, znáš se. Přilítla jsi, abys mi dala vědět, že jsi v pohodě?"

„Přiletěla jsem, abych ti řekla, že chci do té skupiny vstoupit taky. Protože cokoliv, co bude proti Umbridgeové teď beru všema deseti," oznámila mu klidně a uchechtla se zaraženému výrazu, který se mu usadil na tváři. 

Vtiskla mu polibek na tvář, než znovu přešla k oknu, vyskočila z něj a nechala svá havraní křídla ať jí odnesou do jejího pokoje, zatímco Philip se jen pobaveně usmál a okno zase zavřel. Nečekal, že přemluvit ji, aby se zapojila taky, bude tak snadné, vzhledem k averzi, jakou trpěla vůči Harrymu, ale vypadalo to, že nemožné se stalo možným a ona do toho půjde také. Za což byl jenom rád.