srpen 1996

„Pohni sebou. Každou další minutu, kterou ztrácíme, může být Laně čím dál hůř!"

Ashton Lloyd zaúpěl, vyhnul se další větvi a popoběhl, aby svého nejlepšího přítele dohnal. I po několikadenním pochodu střídaném s přenášením vypadal Philip stále plný energie, jelikož na rozdíl od něj Philipa totiž hnala dopředu představa jeho zubožené zoufalé sestry, která už přes dva měsíce nezvěstná, zatímco Ash by nejraději zůstal doma. Ačkoliv ho Danelle před týdnem, kdy s Philipem odcházel, ujistila, že by mu měl pomoct, pro Lanino a vlastně i Philipovo dobro, Ashton sám si stále připadal provinile, že Danelle a jejich malou, sotva měsíc starou dcerku, malou Nataliu, nechal doma samotné a vydal se někam do háje. Jediné, co ho uklidňovalo bylo, že Danelle byla schopná čarodějka a v případě nouze by jistě zvládla utéct, ale doufal, že to nebude třeba a až se zase vrátí, snad co nejdříve, najde je obě živé a zdravé v jejich bytě.

„Už tady bloudíme týden a pořád nic, Philipe," poznamenal. „Nechceš se vážně raději vrátit a přesvědčit někoho z Řádu, aby nám pomohl?"

„Řád už se neobtěžoval nic udělat už dva měsíce, Ashi, já se je nebudu doprošovat. Lana může být v nebezpečí a jim je to všem úplně volný!" dopálil se Philip a s vervou se prodíral mezi stromy a odstrkoval každou větev, která mu přišla do cesty. Nehodlal se vzdát. Byli blízko, cítil to. Zanedlouho jistě musí narazit na nějakou stopu, která jim napoví, kde jeho sestra je. Tedy alespoň v to doufal.

„Vždyť ti vysvětlovali, že je zbytečné-"

„Zbytečné snažit se zachránit život mé sestry, to jsi chtěl říct?"

„Ne, jasně že není zbytečné snažit se Lany zachránit, ale... myslíš, že mi dva něco zmůžeme? Jestli jí někde drží, beztak okolo ní bude hlídka smrtijedů a pokud jich bude moc, nemáme šanci."

Philip sevřel mezi prsty sestřinu hůlku, kterou nosil od jejího únosu všude s sebou. „Dostaneme k Lany její hůlku a budeme tři. A s tím už se bude dát něco dělat. Alespoň doufám."

xxx

Delaney zvedla hlavu od knihy, když se dveře ložnice, kterou už druhým měsícem obývala. Neovladatelně sebou cukla po zjištění, že do místnosti vstoupil Barty s rukou za zády. Přitáhla si kolena blíž k hrudi a raději si pečlivě urovnala deku, aby si byla jistá, že spolehlivě schovává většinu jejího těla. Možná byl srpen, ale Malfoyovic staré sídlo neposkytovalo moc tepla ani v parných dnech, spíš naopak. Obzvláště po večerech se Delaney uchylovala k sezení pod dekou, ale je pravda, že v Bartyho přítomnosti deka představovala i jakýsi štít, kterým chtěla zabránit tomu, aby se jakkoliv pokusil dotknout její holé kůže.

Zabořila pohled do knihy, ale písmena se jí rozmazávala před očima, jak byla z jeho přítomnosti nervózní. Její snoubenec přišel co nejblíž, se odvážil a několik vteřin jí pouze mlčky sledoval, než Lana vzdala jakoukoliv snahu o čtení a zvedla pohled opět k němu.

„Co chceš?"

Na chladný tón, jakým s ním od oné události mluvila, si už víceméně zvykl, ač neochotně.

„Doslechl jsem se, že jsi před pár dny měla osmnáctiny," začal a cuklo mu obličejem. Vytáhl ruku z po za zad a Delaney spočinula pohledem na kytici trochu pomačkaných, ale stále krásných růží, z nichž vycházela omamná vůně. „Tak jsem ti chtěl popřát alespoň se zpožděním."

Měla co dělat, aby nenatáhla ke kytici ruku a nezabořila do těch voňavých krásek obličej. Ruka už jí vystřelila od knihy, ale raději se to rychle pokusila zamaskovat a začala si pohrávat s malým dráčkem na řetízku od Charlieho, který jí zdobil krk od loňských sedmnáctin.

„Ale já od tebe nic nechci, ne potom, co jsi udělal." Měla pocit, že lže. Netušila, co se to s ní děje. Ublížil jí, zneuctil jí a zahanbil, proč by ještě vůbec chtěla s ním mít cokoliv společného? Její mozek se rozhodně na téhle věci nedokázal s jejím srdcem shodnout. Ale koho by měla poslechnout? „Jdi pryč."

„Chtěl jsem ti jen udělat radost," poznamenal Barty a odložil růže na psací stůl, kousek od křesla, v němž byla usazená. „A taky se omluvit. Znovu."

„Možná sis toho nevšiml, Barty," zaklapla knihu a vstala z křesla, „ale obyčejná omluva prostě nestačí. Ne po tom, co jsi mi udělal."

„Říkal jsem ti-"

„Říkal jsi mi, proč jsi to udělal, to možná, ale myslíš, že to mi nějak pomohlo? Že jsi mi takhle ublížil jenom kvůli tomu, že jsi byl podělaný strachy z Voldemorta?"

„Nešlo se tomu vyhnout!" bránil se Skrk, „Kletba Imperius... Nedá se jí vzdorovat tak snadno, jak si myslíš, Laney."

„Tak jsi se o to radši ani nesnažil a zajistil sis, že tě do konce života budu nenávidět!" procedila skrz zuby zlostně. Do očí se jí hrnuly slzy, ale snažila se je zadržet. Už pro něj prolila až moc slz. Víc si nezaslouží.

„Laney-"

„Jdi pryč!" zopakovala svou výzvu, tentokrát mnohem silnějším a důraznějším hlasem.

Zdálo se, že chce něco namítnou, ale nakonec se jen s povzdechem vydal na její žádost z pokoje pryč. Jakmile za ním dveře klaply, Delaney se schoulila pod deku na posteli. Rozplakala se, i když vlastně netušila proč pro něj prolévá další slzy. Nemělo to smysl. To, co se stalo už tím stejně nezmění, nedokáže to vrátit zpět. Zavzlykala a zabořila tvář do polštáře. Rázem se ale prudce napřímila, když ucítila bodnutí v hlavě a zaslechla hlas, vyslovující její jméno.

Lano?

xxx

Leslie Blacková sešla ze svého pokoje na Grimmauldově náměstí do kuchyně, oblečená do příliš velké flanelové košile a vytahaných, na kolenou prodřených kalhot. Přelétla celou místnost, jindy plnou lidí, dnes v ní našla jenom Faith, cosi kutící u kuchyňské linky.

„Co tady provádíš?" zeptala se chraplavým hlasem a odkašlala si, aby se její hlas vrátil do normálu.

Faith se na ní otočila. Na špičce nosu jí ulpěla šlehačka a v rukou držela dva hrnečky téměř přetékající tou sladkou bílou pěnou. Vypadala překvapeně, když Leslie spatřila a nejistě přešlápla.

„No... chtěla jsem ti udělat radost. Poslední dobou jsi byla pořád jen smutná, nebo naštvaná," vysvětlila váhavě patnáctiletá hnědovláska.

Blacková k ní přistoupila s vděčným úsměvem a převzala si jeden z hrnečku. „Jsi zlatá. Děkuju, Myško."

„Philip se pořád ještě nevrátil," informovala ji jen tak mimochodem.

Všimla si jistého napětí, panujícího mezi těmi dvěma, ačkoliv ještě před několika týdny se po sobě div nevrhli jakmile se potkali na chodbě bradavického hradu. Leslie jí zatím neřekla, co přesně se mezi nimi po návratu z ministerstva stalo, ale předpokládala, že mezi ní a Philipem to rozhodně neudělalo nic dobrého, spíš se mezi nimi objevila nepřekonatelná propast, kterou ani jeden nechtěl překonat a tomu druhému se omluvit, protože by musel překonat svou hrdost.

„Já vím. A je mi to jedno," zavrtěla hlavou Leslie. „Myslím, že mě k němu vždycky táhla jen vášeň... Ačkoliv sama nevím, jestli bych dokázala poznat, že to je láska, když jsem jí ještě nikdy nepoznala."

„Já myslím, že až na ní narazíš, tak jí poznáš," vypadlo z Faith rychle. Čím byla starší tím víc si uvědomovala, že ona tuhle lásku již poznala a přechovává jí právě ke své tmavovlasé o dva roky starší kamarádce.

Leslie na to nic neřekla, jen přistoupila o krok blíž, aby bříškem palce mohla Faith otřít šlehačku ze špičky nosu. Pousmála se nad tím, jak se Faith začervenala a kousla se do rtu. Přejela jí pohledem. Puberta s ní řádně zacloumala. Když jí dorostla ofina, zakulatila se a přibrala na těch správných partiiích, byla opravdu krásná.

„A ty už jsi ji poznala, Myško?" naklonila líně hlavu na stranu, když si všimla, jak hnědovláska sleduje její rty.

Nestihla ani mrknout, když jí Faith donutila sklonit se k ní zataháním za košili a místo odpovědi ji políbila.

xxx

„No tak se přece trochu snaž, Phily," povzbuzoval Philipa Ash, zatímco Philip se soustředěně přivřenýma očima seděl opřený o strom a snažil se v okolí nalézt jakoukoliv mysl, podle níž by mohl zjistit, kde zrovna jsou.

„Sklapni a třeba mi to půjde líp," odvětil unaveně.

Nešlo mu to, stále po takové době svoje schopnosti nitrozpytce nedokázal rozhodně ovládat na takové úrovni, jako by chtěl, což se mu zrovna docela vymstilo. I přes to se ale snažil, přece jenom měl dobrou motivaci, aby se mu to povedlo.

„Myslím, že tady nikdo-"

Zarazil se uprostřed věty. Rázem jako by viděl jinýma očima než těma svýma. Prohlížel si jakýsi pokoj vymalovaný světlou kávovou barvou, dřevěný, poměrně zašle vypadající nábytek. Osoba, která mu právě propůjčovala svoje oči, viděla rozmazaně. Philip netušil, jestli ta osoba jen potřebuje nosit brýle, nebo má slzy v očích, přes které nevidí, ale jakmile si osoba oči promnula, jeho vidění se zaostřilo. Měl chuť radostně vykřiknout, když v zrcadle naproti posteli zahlédl povědomou tvář lemovanou tmavými vlasy, pohlížející do zrcadla stejnýma modrosivýma očima, jaké měl i on sám.

Lano? Lano, to jsem já! pokusil se na ní v duchu promluvit a doufal, že ho zaslechne. Její mysl mu nikdy nepřipadala tak zmatená a nikdy z ní necítil takové zoufalství, jako právě teď.

„Phily," vydechla nahlas tmavovláska a oči se jí nanovo zaplnily slzami. Přišel si pro ní. Přišel jí z tohohle domu utrpení konečně osvobodit.