5. září 1996

Spoustu dívek jistě často sní o svém svatebním dni. O tom, jak si obléknou překrásné svatební šaty a vykročí uličkou po boku svého otce vstříc své milované polovičce, čekající u oltáře na to, až se jejich životy spojí a vstoupí do manželství plného lásky.

Delaney nebyla výjimkou. Ač nesnášela velké formální akce a dlouhé hodiny strávené v šatech, několikrát snila o dni, kdy konečně vykročí vstříc své budoucnosti se svou drahou polovičkou po boku. Netušila sice, koho jí jako onu drahou polovičku budoucnost přinese, ale těšila se, to nemohla popřít. V žádném případě si ale nevysnila, že se bude v pouhých osmnácti letech vdávat za člověka, kterého si sama nevybrala, který jí tolik ublížil a zná ho sotva dva měsíce. A přesto ji to dnes čekalo.

S povzdechem si nechala navléct krajkové rukávy svatebních šatů, které si před nedávnem vyprosila, aby měla alespoň trochu víc času, než skutečně přijde chvíle, kdy se po ní bude chtít, aby Bartymu u oltáře řekla ano. Snažila se svatbu oddalovat všemi možnými prostředky. Několik dní předstírala, že jí je natolik zle, že ani nemůže vstát z postele, poté si vyprosila, že když už se musí vdát, chce mít pořádné svatební šaty, jejichž výroba se protáhla na dva týdny, jak neustále trvala na nějakých úpravách, dokud to starého Malfoye nepřestalo bavit, označil datum a prohlásil, že v ten zkrátka svatba bude, i kdyby se při ní měla Delaney složit v mdlobách. Pár hloupých slov a bude konečně po všem. Respektoval všechny Laniny výmysly, ale co je moc, to je moc.

„Tak se trochu usmějte, slečno, vždyť to přece nemusí být tak hrozné," pokusila se ji povzbudit služebná, která o ní pečovala už od začátku. „Ze začátku jste se na pana Skrka pořád usmívala, co se stalo tak hrozného, že teď na něj koukáte jako na štěnici?"

„O tom mluvit nechci a nebudu," zamumlala Delaney. Rozhodně nevypadala jako nevěsta, která se nemůže dočkat, až u oltáře vysloví to jedno slůvko, které zpečetí její osud.

„Není přece tak strašný, no ne? Dobře, má sice ty své tiky, ale i tak vypadá docela k světu, povede se vám s ním dobře."

„Ne, to tedy nepovede. Nevím, jak by se mi mohlo vést dobře s někým, jako je on," zavrtěla rázně hlavou, čímž si rozcuchala mistrný účes, jaký jí služebná na hlavě vytvářela.

Lhala, ale nepřiznávala si to. Všechny city, které mohly změnit její pohled na Bartyho i po tom, co udělal, pohřbila někam hluboko pod zášť a nenávist, ačkoliv se stále draly na povrch, kdykoliv ho viděla a on se s ní pokoušel vést nějaký normální rozhovor. Pohlédla na psací stůl, kde se váze stále spokojeně voněly ony růže, které jí přinesl k narozeninám. Odmítla si je od něj vzít, ale přesto k nim každý večer přičichla a nevědomky se usmívala. V duchu přemýšlela nad tím, co by na to řekl Philip, či ostatní její přátelé, Remus, nebo babička Pennelope. Co by řekli na to, že její srdce stále křičí, aby Bartymu odpustila, i přes to že jí tak moc ublížil, zatímco její hlava namítala, že si to nezaslouží.

Z rozjímání ji vyrušilo zabušení na dveře. „Bude vám to trvat ještě dlouho? Rád bych, aby celá tahle paráda byla konečně za námi."

Odolala nutkání Abraxasovi na oplátku něco drzého odseknout, ale při pohledu na zacelné jizvy na svých dlaních se zarazila. Pořád si vybavovala tu bolest, když rákoska visící v Abraxasově pracovně dopadala na jemnou kůži na jejích dlaních a poslouchala u toho, jak byla její matka stejně neposlušná a drzá, zatímco její strýček Rickon jí následně, mezitím co dohlížel na to, jak jí Narcissa léčí zranění, vyprávěl pravý opak.

„Slečna Delaney už je připravená," ujistila ho služebná, když se Delaney na žádnou odpověď nezmohla.

Abraxas Malfoy vstoupil do ložnice a přejel svou vnučku pohledem, načež si sám pro sebe přikývl. Jako by se ujišťoval, že všechno vypadá perfektně, tak jak to měl rád. Spokojeně si promnul ruce nad pomyšlením, že po dnešku bude mít Delaney z krku a bude od té chvíle Skrkovou starostí, dokud neporodí dítě.

„Výborně. Jdeme, Delaney."

Lana jeho rámě nepřijala, nechtěla se ho dotýkat. Raději si nadzvedla sukni šatů, aby se přes ní nepřerazila, a vydala se do salónku, kde se měl onen obřad konat. Čím více se k oné místnosti blížila, tím více byly její kroky nejisté a čím dál pomalejší, ovšem úplně zastavit jí bránila Abraxasova hůlka, jejíž hrot se zarýval doprostřed jejích zad jako neslyšná pobídka k tomu, aby šla kupředu. Chtěla ho nakopnout, praštit ho, popadnout jeho hůlku a utéct konečně z téhle dlouhé noční můry, ale nic z toho neudělala. Nemohla.

Dveře se otevřely a ona se zmohla na poslední protest. Nehledě na hůlku zarývající se jí doprostřed páteře zastavila a s pohledem fixovaným kamsi za Bartyho, viditelně nervózního, čekajícího vedle nějakého neznámého muže, který měl být zřejmě jejich oddávajícím, který jejich svazek stvrdí. Abraxas tlumeně zavrčel zlostí a zatlačil hůlkou pořádně, čímž jí donutil udělal krok kupředu. A poté druhý, třetí, pátý... Než se nadála, stála vedle Bartyho, blíž, než mu od onoho incidentu dovolila se přiblížit. Její dědeček schoval svou hůlku do kapsy, jakmile se ujistil, že Lana stojí přesně tam, kde stát má.

Cítila, jak se jí nervozitou potí ruce. Se znatelnou nadějí v očích pohlédla na muže stojícího před snoubenci. Dvakrát mrkl a jí spadl kámen ze srdce. Všechno je tak, jak má být. Stačí, když jen perfektně sehraje roli oddané nevěsty, která už se na žádný vzdor nezmůže a poté může konečně začít akce.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom oslavili vstup do manželství Bartemiuse Skrka a Delaney Malfoyové," začal muž formálně. „Tito dva mladí zamilovaní lidé před sebou jistě mají život plný lásky, radosti, štěstí, společných chvil, smíchu-"

„K věci," zamručel Abraxas. Nechtěl téhle šaškárně obětovat více času, než bude nutné.

„Jistě," přikývl uctivě muž, jemuž se v očích zaleskly pobavené jiskřičky. „Smíchu, ale i slz a smutku. Život je takových chvil plný, ale jsem si jistý, že tihle dva zamilovaní lidé si budou na trnité cestě životem oporou a společně překonají všechny překážky."

Abraxas znovu znechuceně zavrčel, aby neznámého muže popohnal.

„Přejděme tedy k věci."

Delaney se čelem otočila k Bartymu, stejně jako on k ní a chytil ji za ruce. Neodporovala, což ho překvapilo, ale byl vlastně rád. Čím méně protestovat bude, tím bude celá tahle událost jednodušší, pro oba. A za chvíli bude po všem.

Ještě rychle pohlédla do místnosti, když vrzly dveře a do místnosti vklouzl její strýc Rickon a postavil se k Narcisse, sledující celé dění s malým Leem v náručí. Dvakrát mrkl, stejně jako před chvílí oddávající. všechno vychází tak, jak má. Snad.

„Ptám se vás, pane ženichu, zda dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomnou nevěstou, slečnou Delaney Malfoyovou."

Barty se upřeně zadíval na Delaney, která měla v tu chvíli pocit, že jí vidí až do duše a přesně ví, co se má za pár vteřin stát, než konečně promluvil. „Ano."

„A teď se táži vás, slečno nevěsto, zda i vy dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomným ženichem, panem Bartemiusem Skrkem," zeptal se muž na stejnou otázku, jako předtím Bartyho, i Lany se zvláštním důrazem na slovo dobrovolně.

„Moment."

Delaney zacukaly koutky, když konečně zaslechla ten dobře známý hlas, na který čekala celou dobu. Na tváři se jí zformoval potutelný úsměv, když z ústraní vykročil Philip a shodil si z hlavy kápi, jakou nosili smrtijedé. Přítomnými hosty proběhla vlna údivu a zděšení zároveň. Abraxas Malfoy se zachmuřil a sáhl do kapsy pro hůlku. Ta tam ale už dávno nebyla.

„Hledáte tohle, pane Malfoyi?" prohodil směrem k němu oddávající, který si vytáhl Malfoyovu hůlku z širokého rukávu. Zlostný výraz na Abraxasově tváři ho donutil se ušklíbnout. Bylo až obdivuhodné, jak ho tímhle malým trikem dokázal vyvést z rovnováhy.

„Musím přiznat, že jsem opravdu zklamaný," promluvil poté Philip a postupoval uličkou čím dál blíž k Laně. „Doufal jsem, že na svatbu své sestry budu pozvaný, nejlépe jako čestný host, a nebudu tam muset takhle vpadnout, to je opravdu nemilé."

„Na co všichni čekáte, tak něco dělejte!" vyjel na těch několik málo přítomných, kteří měli na starost zjednat pořádek, kdyby se cokoliv pokazilo. Všichni se chopili hůlek, až na Narcissua a Rickona, schovávajících se v rohu za ostatními, připraveni zasáhnout, ale odvaha je opustila, když se jeden z přítomných chytil za hlavu a zhroutil se s křikem k zemi.

„Postřeh, Lany," houkl směrem ke svému dvojčeti Philip a hodil jejím směrem hůlku, kterou jeho sestra obratně chytila do ruky. Konečky prstů jí zabrněly, když konečně po takové době svůj kouzelný proutek sevřela v ruce.

„Moc se omlouvám, dědečku. Ale já se dnes vdávat nehodlám." A s těmito slovy se rozmáchla a silně uhodila Bartyho pěstí do nosu.

V místnosti se rozpoutal chaos. Všichni oněměle hleděli na to, jak se starý muž, který jako oddávající odcizil starému Malfoyovi jeho hůlku, mění v osmnáctiletého tmavovlasého mladíka s úšklebkem na tváři, jako by ho celá tahle situace nadmíru bavila. Přihlížející se konečně odhodlali k nějaké akci a vzduchem létal jeden paprsek za druhým.

„Musím přiznat, že ve svatebních šatech ti to sekne, Lany," prohodil Ash v zápalu boje, když se konečně přidal ke svým dvěma přátelům a snažil se skrz dav lidí probít cestu ven.

„Čekáš, že ti na to odpovím něčím podobným? Jako ty vousy starého oddávajícího ti vážně moc sluší, Ashi?" odvětila a sehnula se k zemi, aby se jednomu z paprsků vyhnula. Připadala si plná energie, ačkoliv většinu noci probděla, únava byla ta tam. Pevně svírala v prstech hůlku, metala jedno kouzlo za druhým a sem tam se rozhlédla a ujistila se, že je všechno tak, jak má být.

Abraxas vyváděl. Snažil se dostat k Ashovi, který u sebe stále měl jeho hůlku, hlasitě na všechny křičel, jak jsou neschopní a snažil se kohokoliv přivolat, aby zabránil jeho vnoučatům utéct, ale bez hůlky byl zoufalý. A poté, co ho na zem povalil jeden ze smrtijedů, ve snaze strhnout si z tváře kápi, která ho zahalila pod vlivem Philipova kouzla, byl bezmocný.

Celá akce netrvala déle než tři minuty. Dozor, jaký Abraxas pro dnešek zajistil, skládající se z těch nejvíce zoufalých a neschopných smrtijedů, byl rozprášen za pár vteřin a místností se neslo jen prudké oddechování všech tří a Abraxasovy nadávky. Náhle ho ale prořízl výkřik.

„Vy tři, pozor!"

Rickonův hlas je donutil pohotově zareagovat a všichni tři se instinktivně přikrčili k zemi, kde jim nad hlavami prolétl paprsek, po němž povolil zámek dveří a ty se otevřely dokořán. Lana pohlédla směrem k improvizovanému oltáři, odkud je sledoval Barty.

„Jděte. Ale rychle."

Nestačila mu poděkovat, ani říct nic jiného, protože v momentě, kdy otevírala pusu, aby mu poděkovala, ji Philip popadl za ruku a vytáhl z místnosti. Rychle si přichytila sukni šatů a skopla z nohou boty, ve kterých by jistě daleko nedoběhla. Něco uvnitř jí ale napovídalo, že po tom, co teď Barty udělal, se jí odsud vlastně ani nechce. Už už chtěla zastavit, ale Philipův varovný pohled ji mlčky vybídl, aby běžela dál.

V zahradě se zhroutila na kolena. Adrenalin doposud kolující v její krvi se pomalu vytrácel, energie zrovna tak. A nebýt hlasitého prásk, ani by nezaregistrovala, že je Philip přemístil ze zahrady Malfoyovic sídla pryč právě ve chvíli, kdy k nim pán celého domu dobíhal.

Laně trvalo několik vteřin, než otevřela oči, vytáhla se na nohy a padla Philipovi okolo krku. Po tvářích jí steklo několik slz, zatímco si jí její bratr tiskl k sobě, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit. Už nikdy nedovolí, aby mu ji vzali, aby mu ji kdokoliv odvedl a ubližoval jí. Bude jí strážit jako oko v hlavě.

„No řekl bych, že akce Nevěsta na útěku proběhla úspěšně."